Zákon, který změní svět: Omezení vládních výdajů

Mises.cz: 11. srpna 2013, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 2

Dnes přinášíme esej Jakuba Maška, účastníka naší soutěže o pobytové stipendium na LAMI 2013.

Na úvod eseje bych rád řekl, že sice jsem libertarián, ale pouze umírněnější varianta, a to miniarchista, podle toho se tedy bude odvíjet celá moje esej.

Upřímně si myslím, že vláda je nezbytným zlem a že i v případě, kdyby se někde podařilo prosadit zónu či území bez její přítomnosti, existence vlády by se dříve nebo později nějakým způsobem znovu objevila. Nejdříve v nějaké menší formě jako třeba „malé společenství“, které s postupem času a spojováním s dalšími vytvoří stát, který se pomalými krůčky formuje do podoby totalitního státu s absolutní mocí, tak jak tomu v minulosti stalo už mnohokrát. I když by anarchistická společnost, tak jak ji popisuje Murray Rothbard ve svých knihách, znamenala absolutní svobodu a společnost by jako celek fungovala naprosto efektivně, stále myslím, že by to v souladu s Rahnovou křivkou nemuselo vést k maximální ekonomické prosperitě a dle mého názoru by velká většina lidí nebyla na něco podobného připravena, protože svoboda je velice úzce spojena se zodpovědností a většina lidí se na oplátku za „péči“ od státu svojí svobody ráda vzdá.

Proto si myslím, že je jakási forma státu nevyhnutelná a není ani tak podstatné řešit neexistenci státu, ale spíše limitování jeho velikosti, aby tím byla zajištěna jeho maximální efektivita, nebyl zatížen soukromý sektor, a už vůbec nebyla omezována svoboda jednotlivců. Jak tedy regulovat velikost státu? Dle mého názoru je klíč k úspěchu schován v už jednou zmiňované teorii Rahnovy křivky, ta nám ve zkratce říká, že s přibývajícími výdaji státu (od úrovně 15-25 %, ale osobně si myslím, že je to spíše 10-15 % HDP) se začíná bránit ekonomickému růstu, z toho důvodu, že jsou podniky zatěžovány příliš vysokými daněmi na straně jedné, za něž na straně druhé stát vytváří naprosto zbytečné úřady, jejichž úředníci mnohdy podniky šikanují naprosto nesmyslnými nařízeními a regulacemi. Pro úplnost uvedu, že dnes jsou výdaje České republiky cca 40 % HDP, ve Francii je to přes 50 % HDP a v USA jsou na cca 45 % HDP, to znamená, že vláda je zkrátka příliš velká a její velikost se musí omezit. Konkrétně na příkladu USA se dá tato problematika dobře demonstrovat. USA se staly největší světovou velmocí tím, že měly po většinu jejich historie limitovanou vládu, zdravé peníze kryté zlatem a jejich výdaje se pohybovaly někde pod úrovní 10 % HDP. V momentální době jsou největším dlužníkem světa, vedou zbytečné a nekonečné války a zanedlouho je díky vládním stimulačním programům ekonomiky čeká recese a hyperinflace.

Teď už ale k samotnému řešení, podle mého názoru by zákon, který změní svět, byl ústavní zákon, jenž určí maximální možný podíl výdajů státu na hrubém domácím produktu. To by jistě nevyřešilo všechny problémy ohledně existence států, už jenom z toho důvodu, že stát má monopolní postavení v emitování peněz. Nerad bych zde toto téma zdlouhavě rozváděl, ale přesto bych rád řekl, že aby bylo skutečně možné omezení moci státu, musel by stát kromě uzákonění tohoto zákonu umožnit i konkurenci soukromých měn, ať už internetových, jako je třeba Bitcoin, nebo těch, které by byly emitovány soukromými bankami, tak jak to naznačuje Friedrich August von Hayek ve své knize Soukromé peníze. Dále také nechat místo centrálních bank rozhodovat o výši úrokových sazeb trh. Touto manipulací totiž dochází ke vzniku hospodářského cyklu, který v konečném důsledku vede k recesi.

Zavedení tohoto zákona by znamenalo značné snížení daňové zátěže v porovnání s dnešními hodnotami, umožnilo by podnikům investovat více peněz, čímž by se ve spojení se zrušením „zbytečných“ státních institucí, které podniky pouze omezují, a uvolněním nových pracovních sil z těchto „zbytečných“ institucí značně zvýšila jejich produktivita a tím i životní standart obyvatel. Určitě by nezamezil všem možným způsobům, jak zneužít moc státu, ale na druhou stranu by značnou měrou zliberalizoval prostředí ve státě, ve kterém byl uzákoněn.

Teď už k samotnému uzákonění. Tento zákon by musel být uzákoněn jako zákon ústavní, který naši politici nebudou mít možnost obejít. Přece jen politici jsou jen správci, které si volíme, a musíme jim vytvořit nějaké mantinely, které nemohou překročit. Podobný zákon o hospodaření státu, který by také do jisté míry omezoval jeho moc, navrhovala ODS, a to zákon o vyrovnaném státním rozpočtu, který se bohužel nepodařilo prosadit. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nestudoval ústavní právo, se mohu mýlit, ale pokud by pro zákon určující maximální množství výdajů státu na HDP hlasovalo 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů, domnívám se, že by s jeho uzákoněním neměl být žádný problém.

Vznik tohoto zákona by měl zajistit vznik štíhlého a efektivního státu. I v malém státě se ovšem může objevit politik, který si myslí, že on ví, jak řídit životy jednotlivých občanů lépe než oni sami. Když už se takový „osvícený“ politik či partaj objeví, má samozřejmě pocit, že dokáže vybrat a přerozdělit peníze pro jejich dobro lépe, než by to udělali oni sami. Což by ovšem při existenci tohoto zákona rázem nebylo možné, v nejhorším případě by se to mohlo dít ve velmi omezené formě, protože by vláda měla pouze omezené množství peněžních prostředků, které má právo od občanů vzít.

V historii můžeme najít mnoho případů, kdy limitovaná vláda vedla k velké ekonomické prosperitě. Nejrannější zmínky o limitované vládě se táhnou až do starověkého Říma, kdy Římané vytvořili republiku, která omezovala moc státu a nechala lidi svobodně žít a tvořit. Tímto se z Říma stala největší velmoc tehdejšího světa. Další známé případy jsou ať už ve zmiňovaných Spojených státech amerických, tak i ve Velké Británii, kde klasický liberalismus vznikl, a který z ní udělal nejvyspělejší zemi tehdejšího světa mimo jiné i díky limitované velikosti vlády. Mohl bych jmenovat mnoho dalších příkladů, ale princip je v zásadě vždy stejný. Historie nám znovu a znovu ukazuje, že ekonomická prosperita je velice úzce spojena s limitovanou vládou, která nechá své občany žít v klidu, míru a nechává jim plody jejich práce. Jen tímto způsobem je možné znovu nastartovat ekonomický růst.

Přesto se mi zdá, že to ve společnosti chápe jen málokdo. Strany, které samy sebe označují za pravicové, zvyšují všechny možné daně jako o závod, což jim v souladu s Lafferovou křivkou ve výsledku stejně nepřinese více peněz do státní pokladny. Ministři těchto pravicových stran si hrají na sociální inženýry. Všichni politici jsou svolní i proti vůli většiny občanů k čím dál větší evropské integraci a korupce, která je podle mnoha „jádro všeho zla“, se dá odstranit jen tím, že státní prostředky budou přerozdělovat ti „správní lidé“, kteří to budou dělat chytřeji a čestněji. Nikoho ani nenapadne, že korupce je nevyhnutelný následek přílišného přerozdělování veřejných prostředků a že jediný klíč k jejímu odstranění je štíhlý stát bez zbytečného přerozdělování.

Jsou to jen a pouze principy klasického liberalismu a s tím spojené limitované vlády, díky kterým si užíváme takovou životní úroveň, jakou si užíváme, a já jen doufám, že se nám je podaří, ať už skrze strany stávající, které se znovu vrátí k ideálům, na kterých byly vybudovány, nebo skrze strany nové, znovu prosadit.