Život a smrt 2. - Drobné zamyšlení nad trestem smrti

Mises.cz: 12. dubna 2018, Veronika Tulef, komentářů: 0

V této úvaze se zaměříme na jeden ze zažitých postojů státu a společnosti vůči životu a smrti, který hezky ilustruje principy z předchozího článku. Trestní zákoník České republiky zná celkem 12 druhů trestů. Trest smrti je naším státem deklarován jako nepřípustný. Většinou je označován za zavrženíhodnou barbarskou metodu, která zkrátka nemá ve vyspělém a demokratickém státě, který ctí základní lidské hodnoty, místo. Otázkou ovšem je, proč by zde měly mít místo i ostatní druhy trestů. Proč by jakýkoliv trest, z pozice silnější mocnosti, ať už proti lidské svobodě, majetku, nebo čemukoliv jinému, neměl být úplně stejným, barbarským porušením lidskosti?

V první řadě bych chtěla zmínit, že si v žádném případě nemyslím, že by člověk neměl nést následky svých činů a že by za provinění proti vlastnickým právům jiných osob neměl následovat žádný trest. S čím mám problém, je, aby určovatelem zločinu a vykonavatelem trestu byl orgán, který se sám dopouští útočného násilí na nevinných lidech, a navíc sám sebe legitimizuje. Dokonce i v případě, že by se trestat pachatele rozhodl sám člověk jeho činností poškozený, bude s ním tento orgán nakládat skoro stejně jako se samotným zločincem. Obrovským paradoxem je například to, že spáchání činu z motivu pomsty považuje trestní zákoník za přitěžující okolnost. To je podle mě naprosto zvrácené vzhledem k tomu, že je podle státu lepší a morálnější ublížit někomu nevinnému, kdo nám nikdy nic neudělal, než se pomstít člověku, který nám například v minulosti naprosto odporným způsobem ublížil.

Ale zpět k trestu smrti. Navzdory možnému očekávání si tento článek nedělá absolutně žádné ambice posuzovat, jestli je, nebo není v pořádku na někom uplatňovat takovýto druh trestu. Daleko podstatnější je, že se jedná o kontroverzní téma, které rozděluje společnost. Někteří ho považují za nepřípustné barbarství. Jiní ho schvalují, vzhledem k ohavnosti spáchaných činů. Diskuse a polemika je určitě na místě. Otázkou ovšem zůstává, proč se úplně stejně vášnivé diskuse a úvahy o morálnosti netočí i kolem legitimity jakéhokoliv jiného trestu. Například velice oblíbeného trestu odnětí svobody. I když se čas od času upozorňuje na nespravedlnost státní byrokracie, která může dostat nevinného člověka za mříže jenom proto, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Skoro nikde v klasických mainstreamových diskusích jsem se však ještě nesetkala s vážně míněnou polemikou o legitimitě trestu jako takového. Málokdo si otevřeně pokládá otázku, jestli je morální nechat někoho násilně uvěznit mezi čtyři stěny na velkou část jeho života. A po tu dobu řídit jeho život jedním z nejtotalitnějších způsobů, jaký je na lidech v naší zemi uplatňován. Jestli je takové jednání morálně ospravedlnitelné v jakémkoliv případě, kdy daný člověk poškodil práva cizích osob (nebo se pouze dopustil jednání, které je státním aparátem označené za zločin), anebo je tento trest natolik nepřípustný a nehumánní, že zkrátka nemůže být uplatněn v žádné civilizované společnosti. Tento jev je poměrně jasným indikátorem vnímání hodnoty existence jako daleko podstatnější, než cokoliv jiného.

Celý tenhle článek píšu s ohledem na jeden konkrétní argument proti trestu smrti, který zní zhruba takto: „Trest smrti prostě nesmí být, protože může docházet k justičním omylům, a mohlo by se stát, že zabijou někoho, kdo byl nevinnej, a tomu pak už život nikdo nevrátí.“ Je to argument tak často omílaný, že se s ním setkáte prakticky hned na začátku každé debaty na toto téma… a podle mého názoru nedává žádný smysl. Život žijeme tedy a teď a žádný jeho okamžik nám už nikdo nevrátí. Nedávné prohlášení v jednom článku, že když člověka zavřou do vězení a ukáže se, že byl ve skutečnosti nevinný, a tím pádem ho můžou (na rozdíl od trestu smrti) z vězení zase pustit, a pak ho třeba finančně odškodnit, a tím pádem se „vlastně vůbec nic nestalo“, mě slušně řečeno opravdu namíchlo. Dokonce ani násilné a neoprávněné odebrání peněz (a posléze jejich nahrazení penězi ve stejné výši), které se můžou jevit jako zcela nahraditelné samy sebou, není možné považovat za dostatečnou kompenzaci, už jenom kvůli časovému nesouladu a paušálně neocenitelných následcích z jejich dočasné absence. O to víc není možné něco takového aplikovat u hmotných statků, jakými jsou například vyvlastněné pozemky, a už vůbec ne u zásahu do osobní svobody člověka a jeho narušení v takovéto podobě.

Jak můžeme používat argument justičních omylů u trestu smrti, z této pozice ho považovat za nepřípustný, a přitom zcela ignorovat možnost justičního omylu v případě, kdy člověku sebereme třeba 30 let života, které mu už taky nikdy nikdo nevrátí? A pokud vám i tohle připadá málo, pak je tu ještě jedna možnost – člověka může justiční omyl přivést do vězení klidně i na doživotí a teprve po jeho smrti se může ukázat, že byl nevinný. Nebo se to taky nemusí ukázat nikdy. Pochopitelně existují i názory, podle kterých je jakýkoliv život lepší než smrt, ale to by bylo na trochu jinou diskusi. Smyslem tohoto článku je říct, že pokud jsou justiční omyly definitivním argumentem proti trestu smrti, pak by musely být stejně definitivním argumentem i proti všem jiným trestům (především trest odnětí svobody). Toto si nikdo nepřipouští a nebere to vážně z mnohých důvodů. Situace, kdy běžně uvažující člověk zcela opomíjí újmu způsobenou současným systémem, zatímco si velmi dobře všímá možných následků, které by s sebou mohly přinést koncepty nové, vidíme na každém kroku. Tento styl uvažování je třeba opustit a zaměřit se na realitu v její skutečné podobě. Se všemi následky, které přináší právě teď a nepřehlížet je. Po svobodné společnosti toho vyžadujeme příliš mnoho. Přejeme si ideál, který nemůže nikdy nastat. Zatímco státní moci jsme schopni odpustit i ta největší zvěrstva, která jsou, na rozdíl od společnosti bezstátní vidět v reálném čase. Jak můžeme tak snadno kritizovat neexistující systém, o kterém nevíme skoro nic, když nevidíme (či nechceme vidět) problémy, které máme přímo před očima?