Život a smrt 5. - klasické argumenty proti sebevraždám

Mises.cz: 03. května 2018, Veronika Tulef, komentářů: 1

Jedna taková velmi častá fráze, odsuzující sebevraždy, zní zhruba takto: „Život jsme si nedali, a proto si ho nesmíme ani vzít!“ Může jít o jakési spirituální vyjádření toho, že život vzniká bez našeho vědomí. Že ho tedy dostaneme od vesmíru nebo od Boha a i naše smrt nakonec přichází sama a my s tím nic neuděláme. To by samo o sobě mohla být pravda, ale nemyslím si, že je to argument proti sebevraždám. Už jen proto, že i tento čin je vyjádřením naší vůle a kontrolu nad ním zkrátka mít můžeme. Rozumnější vysvětlení je, že nám život nedal nikdo. Že jsme zkrátka pouze vznikli. Pokud by ten, kdo život někomu dá, byli jeho rodiče, pak by určitě nemělo platit, že mají právo mu ho jako samostatnému člověku zase vzít. Na tomto argumentu je ale nejhorší to, že ho lidé paradoxně pojímají z hlediska spravedlnosti. V podstatě tím říkají: „Už jednou jsi neměl možnost svobodně se rozhodnout o tom, jestli se narodíš, tak nemáš mít právo rozhodnout se ani o tom, kdy zemřeš!“ (asi aby to bylo spravedlivé). Tady už jasně cítíme jaký je to výsměch. Když už má být osud spravedlivý, tak by mělo naopak platit: „Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit a tak se ani já nebudu ptát, jestli smím zemřít.“ Zajímavé na tom je, jak moc je tento opačný přístup zavrhován a odsuzován, přitom je z hlediska spravedlnosti naprosto férový.

„Když se zabiješ, tak tím hrozně ublížíš jiným lidem, především svojí rodině! Sebevražda je neskutečně sobecký čin!“ Další názor, který je ve své podstatě neskutečně pokrytecký. Tak především, sobeckost je výraz, který osobně nemám ráda z mnoha důvodů. Spousta lidí ho používá jen k tomu, aby řekli, že chtít pro sebe jakýkoliv užitek je samo o sobě špatné. Správný je jenom takový užitek, který zároveň nejenže nikomu jinému neuškodí, ale ještě budeme kromě toho nezištně plnit přání a očekávání druhých lidí a obětovávat k tomu naše zdroje, protože názory někoho jiného jsou přece důležitější než ty naše. Z hlediska ankapu, ekonomické kalkulace a principu neagrese, je už sám výraz„ sobectví“ celkem nesmyslnou konstrukcí. Většina lidí nebere ani argument o tom, že se každý člověk snaží veškerým svým jednáním maximalizovat svůj užitek a místo toho většinu jednání rozlišují čistě na sobecké a nesobecké, užitečné nebo neužitečné. Pokud si někdo vezme život, je samozřejmě pravda, že tím může ublížit druhým lidem. Je však velký rozdíl mezi tím, jestli někdo ublíží, či ještě lépe řečeno, jestli svým jednáním zapříčiní to, že bude někdo jiný trpět, a tím, že sám ze svojí svobodné vůle porušuje vlastnická práva druhých lidí, o čemž nemůže být v případě sebevraždy ani řeč. Podle podobné logiky by musel každý jednat tak, aby tím plnil veškerá očekávání svého okolí a musel obětovat veškeré své vlastní cíle, jenom proto, aby někomu neublížil. Pokud by dva lidé žili ve vztahu, který by přestal fungovat, mohli bychom tvrdit, že ten kdo se chce rozejít je bezohledný sobec a má povinnost v takové vztahu zůstat. Protože kdyby odešel, tak tím ublíží tomu druhému člověku. Jakmile se to týká sebevra

vlastnická práva takovýmto způsobem uvažují velmi často. Naopak, jen velmi malé procento lidí mluví o tom, jak sobecké je držet násilím na živu někoho, kdo si přeje zemřít. Pokud by někdo trpěl tak moc, že ztratil vůli k životu, vůbec není od jeho okolí sobecké, že budou upřednostňovat svoje přání před tím jeho. Že budou chtít takového člověka za každou cenu udržet na živu, aby se nemuseli trápit jeho smrtí. A to navíc často v situaci, kdy jim nestálo za to, snažit se mu pomáhat v době, kdy pouze trpěl, ale nedošlo to ještě tak daleko. Strašně často se mluví o sebevraždě jako o tragédii, málokdo ale mluví jako o tragédii o životě, který tomu předcházel. Některým lidem to bude znít asi hrozně, ale mě osobně připadá děsivý spíš přístup společnosti k lidem, kteří chtějí zemřít. Tak například taková situace, kdy matka přijde o dítě – rozhodně jeden z nejstrašnějších zážitků, jaké můžou člověka potkat. Spousta lidí se shoduje na tom, že je daleko horší, když váš potomek spáchá sebevraždu, než když se například zabije nešťastnou náhodou při autonehodě. Z pohledu toho rodiče to skutečně dává smysl a pravděpodobně je to pro něj horší právě proto, že si takovou smrt často dává za vinu. Na druhou stranu – podívejme se, co je tím myšleno doopravdy – je pro nás horší, když zemře někdo, kdo si zemřít přál víc než cokoliv jiného a to přání si splnil, než když zemře mladý člověk, který nejen že mohl, ale především CHTĚL žít. Není to naprosto zvrácený princip?

„Stát dal na výchovu dětí obrovský peníze, a když se ten člověk zabije, tak tím všechny tyhle zdroje přijdou vniveč!“ Ano, velmi dobrý argument proti existenci státní moci. To, že někdo někomu odevzdává zdroje, ho určitě neopravňuje k tomu, chtít je po něm zpátky, jenom proto, že se takový člověk v tomto státu narodil, což, jak víme, nemohl ani sám nijak ovlivnit.

„Kdo se chce zabít, ten to prostě udělá a nikdo mu v tom nezabrání. Pokud se mu pokus o sebevraždu nepovedl, znamená to, že se ve skutečnosti zabít nechtěl a chtěl na sebe akorát upoutat pozornost a dobře mu tak!“ Tento velmi častý argument je sám o sobě asi tak stejná hloupost jako říct: „Kdo chce vyhrát v loterii, ten v ní prostě vyhraje.“ To, že se někomu nezdaří pokus o sebevraždu, neznamená, že nemohl chtít zemřít. Poněkud větší smysl by dávalo: „Kdo chce něco opravdu udělat, ten se o to pokusí.“ Ani to ale nemusí platit vždy. Instinkt sebezáchovy nemusí mít se skutečným a reálným přáním zemřít vůbec nic společného a to stále nic nemění na tom, že si to ten člověku skutečně upřímně přeje. O problematice demonstrativních sebevražd se chci zmínit v poslední kapitole. Něco takového sice může reálně existovat, ale je nesmysl považovat automaticky každý nepodařený pokus o sebevraždu za pouhou demonstraci, kdy dotyčný ani pořádně nevěděl, co vlastně chce. Nejhorší na tomto argumentu je jakási zvrácená premisa někoho, kdo nechce nést zodpovědnost za něčí porušenou svobodu, ale zároveň chce tvrdit, že svobodu nakládat se svým životem rozhodně máme. Je to něco podobného jako říkat, že zločiny bez oběti vůbec nejsou zločiny, protože to máme dělat tak, aby nás při tom nikdo neviděl. A pokud nás přitom někdo přistihne, tak je to jenom naše blbost, že nás potom čeká trest, a z toho vyvozovat, že máme svobodu. Ale přitom naprosto odmítat myšlenku, že by měl být takový zákon zrušen, protože je zkrátka špatný. To už by bylo příliš.

„Euthanasii bych povolil/a jen vážně nevyléčitelně nemocným, starým lidem, kteří trpí neskutečnou fyzickou bolestí a nemají už žádnou naději na uzdravení.“ Na jednu stranu je dobře, že lidé, ve jménu zachování života, ještě neztratili svojí přirozenou lidskost a soucit. Že jsou schopni se za určitých situací vcítit do někoho, kdo už je na tom tak špatně, že si nemůže pomoci sám. Na druhou stranu je ovšem tento argument neskutečně arogantní, protože se dotyčný chce stavět do role někoho, kdo chce ze své vlastní pozice hodnotit míru utrpení jiného člověka a určovat mu, jaké okolnosti jsou dostatečně ospravedlnitelné k tomu, aby směl zemřít. Běžný přístup „ Já bych dovolil/zakázal… to a to…“ není ostatně mezi lidmi žádná novinka.

„Sebevražda není řešení!“ Snad tisíckrát omílaný „argument“, který nemá sám o sobě absolutně žádnou vypovídající hodnotu. Řešení čeho? Tuto frázi jsem viděla snad v každé diskusi o sebevraždách, aniž by kdokoliv byť jen slovem zmínil, jaký problém že se tou sebevraždou snaží konkrétně vyřešit. Objevuje se v diskusích o sebevraždách všeobecně. Stejně tak tuhle frázi každou chvíli někdo předhodí i člověku, který nedělá nic jiného, než že v určité diskusi napíše, že se chce zabít a jediné co chce, je, aby mu někdo poradil vhodné prostředky jak to udělat. Jak může někdo dopředu vědět, že něco není řešení, aniž by věděl, co konkrétně (a jestli vůbec něco) tím chce dotyčný člověk řešit? Vždyť to je absurdní. Pokud někdo usiluje o to, aby vyrovnal dluhy, nebo získal zpět svojí milovanou osobu, pak sebevražda jistě není řešení. Pokud je něčím cílem to, aby danou věc nemusel, alespoň v rámci tohoto života, řešit, nebo aby se zbavil utrpění, pak sebevražda řešením zcela určitě je. Chce-li někdo svojí smrtí docílit státního převratu – kdo ví? V každém případě nemůžeme někomu tvrdit, že něco není řešení, aniž by bylo zřejmé, co chce vlastně řešit. To, že lidé používají tenhle argument, absolutně bez ohledu na cokoliv, značí jediné. Jsou přesvědčeni o tom, že sebevražda nemůže řešit žádný potenciální problém, ať už je jakýkoliv. To je samo o sobě podobný nesmysl, jako třeba tvrdit, že zplození potomka nebo odstěhování se ze země „není řešení“. Tahle fráze ve skutečnosti vypovídá pouze o tom, jak moc velké tabu svobodný odchod ze života představuje.

Jedním z nejzávažnějších argumentů proti autoeuthanasii je naopak argumentace duševními nemocemi, manipulací, zkrátka možností, že je dotyčný ovlivněn nepříznivou realitou a sebevražda tím pádem není v tu chvíli v souladu s jeho svobodou vůli. Tento argument dává na první pohled smysl, ale ve skutečnosti je to daleko složitější a ani on není dostatečným důvodem k tomu, abychom mohli na lidech páchat násilí a bránit jim nakládat se svým vlastním tělem. V první řadě je nutné si uvědomit, že každé lidské rozhodnutí je vždy ovlivněné kombinací okolních vlivů. Pokud by argumentem k tomu, že se někdo nesmí rozhodnout určitým způsobem, mělo být to, že by mohl být něčím ovlivněn, nebo že ho k tomu něco dožene, znamenalo by to reálně, že lidé nesmějí dělat vůbec nic. Duševní nemoci, pokud si je nadefinujeme určitým způsobem, zcela jistě existují a zcela určitě mohou být příčinou některých sebevražd. Stejně tak mohou být takovýmito příčinami i docela jiné vlivy. Dokonce netvrdím ani to, že se k sebevraždě musí nutně uchýlit člověk pouze z negativních pohnutek. Pro většinu lidí je život pozitivní a snaží se ho zachovat, i tak ale můžeme připustit

i existenci lidí, kteří odcházejí ze života ne proto, že je pro ně život utrpení, ale zkrátka proto, že neexistenci považují ze svého pohledu za lepší, i když je to jistě pro řadu lidí (včetně mě) zcela nepochopitelné. Příčiny zkrátka mohou být jakékoliv. Většina lidí je schopna respektovat to, že lidé činí svá vlastní rozhodnutí na základě vnějších vlivů. U duševních nemocí, které také patří mezi negativní vlivy, je však zásadním argumentem to, že je v tu chvíli poškozen onen „rozhodovací orgán“ a proto je v pořádku, aby za daného člověka rozhodovali jiní a jeho záměr mu překazili. Na rozdíl od situace, kdy například odmítne léčbu nějaké fyzické nemoci. Zároveň se to dá krásně otočit, a tím pádem pak platí jakési přesvědčení, vycházející z kultu života, že už jenom touha po smrti znamená sama o sobě nemoc. Nejsem žádný expert na nemoci, přesto mám velký problém s tím, aby měl někdo právo uplatňovat násilné omezování svobody nad jinými lidmi, jenom proto, že je odborník. Plně respektuji odbornost pracovníků v určitých oblastech a považuji za velmi užitečné jí využívat, pokud je taková služba založená na dobrovolnosti. Na druhou stranu, i to co je označené jako nemoc, vždy vychází z určitého kulturního rámce a politického přesvědčení. Plně respektuji odbornost lékaře, který je například v nějaké extrémně rasistické kultuře schopný přesně rozlišovat lidi podle jejich rasy. To však nemění nic na tom, že následky a persekuce, které z jeho odborného rozhodnutí pro tyto lidi plynou, jsou dílem politického rozhodnutí a naprostou zrůdností. Proto je vždy velmi nebezpečné spokojit se s tím, že: „To musí posoudit odborník.“

Jedna z definic duševní nemoci se vyjadřuje v tom smyslu, že nemoc je to, když někdo svým chováním nezapadá do kulturního prostředí většiny. Jak můžeme ale vědět, že ona většina je v pořádku? Lidé, kteří vidí věci, které jiní lidé nevidí, jsou v dnešní době považovány za nemocné, pokud by žili v pravěku, pravděpodobně by se z někoho takového mohl stát vážený kouzelník. Homosexualita byla ještě před několika desetiletími označována za duševní nemoc, pak nemocí být přestala, protože se jí Světová zdravotnická organizace rozhodla ze seznamu nemocí vyškrtnout. Děti v celém vyspělém světě jsou pak nálepkované duševními poruchami a dopované léky, jenom proto, že mají problém sedět 6 až 8 hodin v klidu a udržet pozornost v absolutně nepřirozeném prostředí, které jsme se my dospělí lidé rozhodli označit za „zcela přirozený nárok běženého života“. Přesně z tohoto důvodu pokulhává i další definice nemoci, která se opírá o to, jestli člověku nezpůsobuje utrpení. Nejde totiž vždy jednoznačně určit, jestli je toto utrpení způsobené jinakostí samotnou, anebo jen reakcí okolní společnosti na ní. Označit něco za známku nemoci, může být zkrátka také jeden ze způsobů, jak se velice snadno zbavit nepohodlných lidí nebo názorů.

Připusťme ale, že člověk je skutečně ovlivněn duševní nemocí, kterou trpí a která ho dožene k sebevraždě. Je to samo o sobě vždy špatně? Je velice zajímavé, že fyzické nemoci většina společnosti považuje, v jejich extrému, za argument pro svobodné ukončení života. Duševní nemoci naopak za argument proti. Řekněme, že nemoc skutečně vzala člověku určitou část svobodné vůle (pravděpodobně ne celou), člověk tedy není svobodný a nejedná zcela podle sebe. Není to ale to samé, jako když někomu namontujeme do hlavy ovládací zařízení a budeme ho pak řídit. Ona nemoc není žádná jiná lidská entita, která by dělala rozhodnutí za

něj. A nejde ani s přesností určit, jestli není pořád součástí jeho „já“, když je to pořád ten samý člověk. Jediné co můžeme udělat, je takového člověka omezit a vnutit mu naší představu o životě. Takovou představu, že musí chtít zůstat na živu. To, že má někdo zůstat na živu, není ovšem žádná všeobecná pravda, ale pouze názorový soud. Názorový soud, o kterém rozhodlo naše politické prostředí, pro které je sebevražda nepřípustná. Jedno omezení svobodné vůle (pravděpodobně ne stoprocentní) je pouze nahrazeno jiným omezením svobody. V případě, kdy neúspěšného sebevraha zavřou do blázince téměř absolutním. Pokud někomu vyoperujeme z hlavy mozek a budeme se pak snažit držet jeho prázdnou tělesnou schránku při životě na přístrojích, můžeme se tvářit, že jsme toho člověka zachránili a že díky nám pořád žije, což nemění nic na tom, že „ten člověk“ už ve skutečnosti vůbec neexistuje. To většina lidí chápe. Se svobodnou vůlí je to ovšem dost podobné. Pokud někomu vezmeme absolutně všechnu jeho svobodnou vůli, je to podobné, jako bychom ho na určité úrovni zabili, protože je to právě naše svobodná vůle a schopnost dělat svá vlastní rozhodnutí, co nás dělá lidmi. Jistěže státní omezení svobody není nikdy stoprocentní a taky nemusí být trvalé, nicméně v ten konkrétní moment se k tomu velmi blíží. Není zkrátka možné tvrdit, že chráníme něčí svobodnou vůli tím, že mu jí sami vezmeme. Jediné co je možné, je udržet na živu dalšího daňového poplatníka, který se poslušně poddá našemu názorovému soudu.

Zásadní argument proti sebevraždám spočívá v tom, že ti, kteří se pokusili o sebevraždu, toho zpětně litují a už by to znova neudělali, přičemž sebevražda je čin nevratný. Tento argument je platný, není možné ho vyvrátit jako sebepopírající, podobně jako v předchozím případě. Tady už záleží čistě na tom, jestli svobodnou vůli druhých lidí uznáváme anebo ne. Je mnoho lidí, kteří svobodné rozhodnutí v případě sebevražd zkrátka neuznávají a nesnaží se to ani nijak popřít. Zbavit člověka svobody za použití násilí je pro ně zcela legitimní, pokud je tím ochráněn jeho život, který považují za důležitější, než jeho svobodu. Je to konzistentní postoj, se kterým je možné pouze nesouhlasit. Pokud však svobodnou vůli jednou uznáváme, je nutné jí uznávat se vším všudy. Ano, sebevražda je rozhodnutí zcela nevratné. Svobodná vůle ovšem neznamená, že můžeme činit pouze vratná rozhodnutí. Ano, neúspěšné sebevraždy je možné zpětně litovat. Svobodná vůle ale neznamená, že budeme dělat jenom ty věci, kterých bychom nikdy nelitovali. Navíc nemáme žádné zprávy o tom, jestli by sebevraždy skutečně litovali i lidé, kteří jí úspěšně dokonali. Každý okamžik v životě je ve své podstatě nevratný, protože může zahájit sekvenci událostí, které ovlivní celý náš život. Už od svého narození reagujeme na okolní svět, činíme rozhodnutí a v plné míře si neseme jejich důsledky. To jaký náš život bude, si určujeme do značné míry sami. Bylo by naprosto nemyslitelné, ovlivňovat každé jednotlivé rozhodnutí jiného člověka tak, aby nikdy nepřišel k úhoně, nebo aby jeho život neskončil v troskách. Proč by to mělo být najednou jinak v případě onoho posledního rozhodnutí, jenom proto, že natolik radikální a očividné? V nejistém světě s nejistými pravidly, je jen málo věcí, kterými si můžeme být doopravdy jisti. Jednou z nich je smrt. Proč se ale máme tvářit, že nesmíme mít za svůj život zodpovědnost, když jí ve skutečnosti máme už od samého začátku a ani tomu nemůže být jinak?