Život a smrt 6. - Euthanasie na volném trhu

Mises.cz: 10. května 2018, Veronika Tulef, komentářů: 0

V posledních dvou kapitolách chci nastínit, jak by mohlo vypadat svobodné rozhodnutí o životě a smrti ve světě, kde nejsou lidé za nic takového perzekvováni a mají svůj život zcela ve svých rukou. První z nich se zaměřuje na tento problém z převážně praktického a legislativního hlediska. Druhá jde pak do větší hloubky lidské psychologie a snaží se popisovat takové problémy za situace, kdy padnou nejenom legislativní zábrany, ale i veškerá psychologická tabu v našem přesvědčení. K čemuž by v čistě bezstátní společnosti, kde lidé budou žít od narození mnohem zodpovědněji a s respektem k vlastnickým právům, skutečně mohlo dojít.

V právním státě je nutné v první řadě uznat právo člověka na sebeurčení. Záchrana života nemůže být vrcholným cílem státních zásahů, pokud je to v rozporu se svobodným rozhodnutím jedince. Dále je nutné zastavit perzekuce lidí, na které se dnes dívá jako na vrahy, jen proto, že někomu jinému pomohou s odchodem ze života, pokud je o to sám požádal. Jen naprosté minimum evropských zemí dnes něco takového umožňuje. Ideálním stavem je samozřejmě situace, kdy stát neurčuje žádná kritéria pro to, komu a za jakých podmínek euthanasii umožní. Na druhou stranu, alespoň pomoc těm nejvíce trpícím, kteří nejsou dostatečně fyzicky schopni si ke smrti dopomoci sami, je pro začátek obrovský krok k lepšímu.

Jak by to vypadalo v praxi? Je to s podivem, ale spousta lidí, se kterými jsem na toto téma diskutovala, jsou přesvědčeni o tom, že kdyby stát přestal bránit lidem v sebevraždách, tak se budou najednou všichni vraždit kvůli „každý blbosti“. Osobně si myslím, že pravdou je přesný opak a tenhle argument mi připadá podobně hloupý, jako přesvědčení, že se při legalizaci drog všichni rázem ufetují k smrti. (Mimochodem, pokud by to bylo pravda, pak by to znamenalo, že připouštíme, že život je zřejmě naprosté peklo, a přitom chceme lidi z nějakého důvodu nutit ho absolvovat.) Podle mého názoru by se počet sebevražd nijak nezvýšil, možná by časem naopak klesl, z důvodu většího klidu na duši, z toho, že vám život nikdo nevnucuje jako povinnost a máte tuhle legitimní možnost, při které navíc nemusíte nijak riskovat. Co by se jistě změnilo, by bylo provedení. Na místo pochybných pokusů sprovodit se ze světa, které často končí tak akorát zmrzačením s doživotními následky, by nebyl problém zemřít za pomoci odborné asistence, bezpečně a bezbolestně. V dnešní době začne při takovém neštěstí každý hned nadávat na „toho hajzla, co skočil pod metro a zastavil na dvě hodiny dopravu“, nikdo už nenadává na stát, který lidem brání ukončit svůj život svobodným způsobem. A to ani nemluvím o případech, kdy při něčí sebevraždě zemřel nevinný kolemjdoucí. Dále se varuje před zneužitím, což je argument velmi ohraný, který by se dal uplatit úplně na všechno, ale přitom je vždy používán jenom tam, kde se to zrovna hodí.

Zajímavý názor, se kterým jsem se setkala, je, že by se na volném trhu nenašel nikdo, kdo by chtěl takovou službu poskytovat. Je to poměrně zvláštní přesvědčení, přihlédneme-li k tomu, že se v každém režimu najdou obrovské spousty lidí ochotných zabíjet i z daleko horších důvodů a především proti vůli dotyčných lidí.

Pravděpodobně by na volném trhu vznikaly kliniky s různě nastaveným etickým kodexem. Některé by si určovaly kriteria pro to, komu euthanasii umožní, jiné by mohly plně respektovat přání každého člověka. To vše by bylo zcela v pořádku, protože by si každý mohl svobodně zvolit, jakou službu si vybere a nikdo by nic takového nenařizoval centrálně. Nikdo nemůže s přesností určit, jak by takové služby ve zcela neregulovaném světě fungovaly. Napadají mě však zajímavá řešení takových problémů, jakými je například příliš unáhlené rozhodnutí k sebevraždě. Mohla by vycházet přímo z povahy poskytování asistované sebevraždy. Tímto řešením by mohla být například předchozí (tentokrát ovšem neodsuzovačná) rozmluva, nebo pouze jistá časová prodleva, ke které při službách významnějšího rozsahu dochází prakticky vždy, ať už z čistě technických a administrativních důvodů, nebo proto, že si některé kliniky podmíní euthanasii určitým časem na rozmyšlenou, z důvodů jejich etického přesvědčení. I takové zdržení může znamenat změnu příliš zbrklého rozhodnutí. Z pohledu člověka rozhodnutého zemřít by to nemusel být zas až tak velký problém. V dnešní době, kdy se musí zabít tajně a za nejistých podmínek, je velmi časté, že mu nezbývá nic jiného, než to udělat sám a často impulzivně. K některým afektivním rozhodnutím by pravděpodobně docházelo i nadále, alespoň určité procento lidí by se ovšem mohlo rozhodnout raději využít služeb těchto klinik, nejčastěji právě z důvodů větší bezpečnosti. Zároveň by měl takový člověk jistotu, že bude jeho přání vyhověno. Pokud by věděl, že ho za jeho rozhodnutí nikdo nebude soudit, mohlo by klidně dojít k situaci, kdy se místo sebevraždy jako takové půjde v onom afektu jako první raději registrovat na kliniku. Může tak dočasně pocítit zadostiučinění z toho, že již učinil reálné kroky ke splnění svého přání. Sice bude muset nějakou dobu čekat, na druhou stranu má jistotu, že mu v sebevraždě nikdo nezabrání a protože ví, že bude brzy po všem, tak už se vlastně nemusí ani tolik trápit. Právě těchto několik dní (nebo třeba jenom hodin) může alespoň některým lidem přinést dostatečný klid a možnost znovu přehodnotit svojí volbu. Určitě by to nefungovalo u každého případu a je možné namítat, že čas na rozmyšlenou si může vzít i dnes. Na druhou stranu, situace, ve které se sebevrazi nacházejí nyní, je, hlavně kvůli obrovské tabuizaci, kdy s nimi stát zachází jako se štvanou zvěří, značně odlišná a často je k unáhleným rozhodnutím sama tlačí.