Život a smrt 7. - Sebevraždy ve skutečně svobodném světě

Mises.cz: 17. května 2018, Veronika Tulef, komentářů: 0

V závěrečné kapitole bych chtěla především zmínit, že rozhodně nechci život líčit jako negativní a útrpný. Tzv. „kult života“, o kterém často mluvím, nemá být kritikou života jako takového. Právě naopak. Život je nádherná, posvátná věc, kterou se většina z nás snaží chránit a radovat se z ní. Co ho neskutečným způsobem pošpiňuje, je právě jeho násilné vnucování. Kdykoli někdo začne něco tak neuvěřitelně nádherného někomu vnucovat násilím, je to jako by to odporným způsobem zašlapal do země. Mám obrovskou úctu k životu, dokud mi někdo takovou úctu nezačne vnucovat jako mojí povinnost. Odmítnutí této povinnosti nám může ukázat všechny jeho zázraky v plné a ničím nezčiřené kráse.

V minulé kapitole jsme nakousli možnosti svobodného ukončení života bez legislativních omezení. To nejdůležitější osvobození však přijde až se změnou základních paradigmat v pohledu na člověka, jako bytost svobodnou a plně zodpovědnou za všechna svá rozhodnutí.

V nesvobodném světě je snadné dívat se na lidi jako na neschopné a nezodpovědné. Všude tam, kde někdo přebere něčí odpovědnost, má tento člověk tendenci se jí vzdát. O tom, jak by fungoval mozek skutečně svobodného člověka, který by byl už od narození vnímán jako nezávislá a respektovaná bytost, nemáme proto moc jasnou představu. Hodně se mluví o tom, že lidé nevědí, co chtějí. Já osobně si to nemyslím. Podle mého pouze nemají dostatečné informace k tomu, aby mohli posoudit, jaká varianta jim přinese větší užitek. Nebo si přejí takové věci, které někomu jinému připadají zcela nevhodné. Skoro vždy však tak nějak víme, co vlastně v danou chvíli chceme, co by nám dělalo dobře. Právě násilné nucení člověka, hlavně v jeho dětství, k věcem, které nechce, k tomu, aby ignoroval svoje potřeby a místo toho se slepě podřizoval přání autorit, má za následek ztrátu kontaktu s naší pravou podstatou a se žebříčkem našich hodnot, který si potom tak zřetelně neuvědomujeme. Jak to souvisí se sebevraždou? Mnoha způsoby. Skutečně svobodný člověk, který měl od dětství šanci dělat chyby a učit se reálně přebírat zodpovědnost za svůj život, má šanci být daleko víc ukotvený a v souladu sám se sebou. Už jenom to mu přináší šťastnější život a schopnost se spoustě opravdu závažných problémů vyhnout, nebo je efektivně řešit. Má daleko věší šanci vidět východiska i tam, kde je nesvobodný, životem skřípnutý člověk často vůbec nevidí. A když už dojde k tomu, že chce udělat definitivní rozhodnutí, tak má mnohem větší schopnost plně si uvědomovat jeho skutečné důsledky.

Hodně se mluví o tom, že spousta lidí páchá demonstrativní sebevraždy a že se ve skutečnosti, či jen podvědomě, zabít nechce. V naší realitě tomu tak skutečně je. Rozhodně to ale neznamená, že by nemohl mít vážný problém, nebo život plný utrpení. Ze sebevraždy jsme udělali tabu, něco, o čem nechceme uvažovat a místo toho to okamžitě zavrhujeme. Člověk se nachází ve značně nejisté situaci, protože chce udělat něco, co sice není oficiálně trestné, ale stigmatizace za to je obrovská. Zároveň je to mnohdy jediný způsob, jak ukázat, že už je na tom opravdu zle, když všechny ostatní metody selhaly a takový člověk byl celou dobu označován za ufňukaného neschopného potížistu. Málokdy potkáme člověka, který by byl schopný plně respektovat rozhodnutí, které učinil jeho blízký člověk, který se mu svěřil s tím, že má v úmyslu skoncovat se životem (tím spíš, že by neoznámení něčeho takového policii bylo samo o sobě na hraně zákona). Téměř nikdo by takovému člověku neporadil například to, ať svoje rozhodnutí pečlivě zváží. Namísto toho následuje prakticky vždy naprosto odmítavá hysterická reakce. Ani si nevyslechneme jeho argumenty, ale už víme, že spáchat sebevraždu je prostě špatně a že to za žádnou cenu nesmí udělat. Jiní lidé by takové sdělení vnímali jako citové vydírání a pokud by byl někdo přeci jen natolik svobodomyslný člověk, že by svému příteli zcela upřímně sdělil, že bude jeho rozhodnutí respektovat, byl by okamžitě vnímán (možná i samotným sebevrahem, který takovou reakci nečekal) jako bezcitný sobec, kterému na něm vůbec nezáleží. Správný přítel se totiž pozná tak, že vám musí za každou cenu zachránit život, klidně i proti vaší vůli. Nikdy přitom necítí ani špetku výčitek, protože dělá zcela morální věc a rozhodně ne zradu. Co když to ale někdo vnímá jinak? Co když bych za skutečného přítele považovala člověka, který bude moje rozhodnutí respektovat? Co když je tím vůbec nejstatečnějším vrcholem lásky a altruismu, milovaného člověka, který skončil po nehodě zcela ochrnutý a prosí vás o milosrdný konec, vlastnoručně usmrtit?

Představme si svět, kde se lidé rodí svobodní. Už od počátku vědí, že mají oni sami i všichni jejich blízcí svůj život pouze ve svých rukou. Každý, kdo přišel na svět, ho bude moci také svobodně opustit a nikdo mu v tom nebude moci bránit násilím. Pokud na tom budou naše děti nebo rodiče špatně, nestačí nám jenom vytočit záchranku a pak je nechat napravit, ať se jim to líbí nebo ne. My sami se budeme muset skutečně starat o své blízké, pokud nebudeme chtít, aby nás opustili předčasně. Protože zůstat s námi na tomto světě už není povinnost. Stejně jako není povinnost zůstávat v partnerském vztahu, který se stal patologickým a tyranským. Lidské vztahy budou ve svobodném světě (a teď se to netýká jen tématu sebevražd) pravděpodobně daleko upřímnější a mnohem více respektující, a to jak ve vztahu k sobě sama, tak i k druhým lidem. Nemá cenu vyhrožovat sebevraždou ve chvíli, když druzí lidé vědí, že jediný, kdo má zodpovědnost za náš život, jsme my. Má smysl upřímně sdělit své pocity, které budou pravděpodobně vyslyšeny, pokud jsou opravdové. Skutečně svobodný člověk je schopný rozpoznat manipulaci, manipulovat se nenechá a ani on sám nebude mít potřebu nikdy manipulovat jiné lidi. Člověk narozený v nesvobodném světě bude smýkaný přetvářkou a nepochopením.

Není zvláštní, že spousta sebevrahů zanechává dopis na rozloučenou? Je to jednostranná komunikace, kde chce vysvětlit své motivy, na kterou už ale nemůže dostat odpověď. Tolik pozůstalých je nešťastných proto, že se nemohli se svojí milovanou osobou před její smrtí, ať už byla dobrovolná nebo nedobrovolná, taky rozloučit. Jenže sebevrah nemá na výběr. Pokud by totiž něco takového pronesl z očí do očí, pravděpodobně na něj jeho blízký okamžitě zavolá policii. Už jsme si zcela odvykli připustit i tu možnost, že by někdo mohl takového člověka vyslechnout, rozloučit se a… nechat jít. O kolik bolestnější je pro všechny zúčastněné odchod člověka, který ví, že musí umírat o samotě a v nepochopení, jenom proto, že není svobodný a že by pro něj všichni, které miluje, v takové chvíli představovali hrozbu?

Všechny ty organizace, které tvrdí, že „pomáhají sebevrahům“, mají už od začátku v programu ho pouze udržet na živu. Nikdo nepočítá s tím, že by sebevrah mohl mít pádné argumenty, proč si přeje zemřít. Žádná pracovnice na lince pro sebevrahy nezačíná hovor s tím, že by mohla uznat, že by i smrt mohla být pro toho člověka za určitých okolností lepší. Jejím jediným úkolem je najít ty nejefektivnější argumenty, jak mu něco takového co nejrychleji rozmluvit. Za použití těch nejlepších psychologických metod pochopitelně. A pak ho pokud možno nechat zajistit. Jaký má něco takového smysl? Jak může být násilný zásah proti přání člověka označovaný jako „pomoc“? Jak můžeme mít důvěru v lidi ve chvíli, když se otevření staví proti naší pravé podstatě, kterou je naše svobodná vůle?

Je jasné, že podobné úvahy působí v naší kultuře jako pěst na oko. Takovým způsobem většinou nikdy nepřemýšlíme. Ale přitom je i toto jedna z cest ke šťastnějšímu životu. Vzorce v jednání současných lidí nemůžeme paušálně aplikovat na svět, který by fungoval jiným, skutečně svobodným způsobem. Tyto články nemají ani tak za cíl někoho přesvědčit o určité pravdě. K té se koneckonců nedostaneme nejspíš nikdy. Prozatím mají otevřít představu o člověku, který je schopný si řídit svůj život po svém, a to se všemi důsledky. Život není nejvyšší hodnota. Je to rámec, ve kterém realizujeme všechny naše hodnoty, sny a cíle. Nejsme pravděpodobně schopni si ho plně uvědomit, podobně jako si ryba plně neuvědomuje vodu, ve které plave. A pokud po smrti nic není, tak si ho nejspíš nebudeme schopni uvědomit nikdy. Je možné, že pro lidi milující život se bude tento článek tvářit příliš asociálně. Ve skutečnosti je to právě naopak. Teprve po tom, co začneme skutečně respektovat něčí svobodnou vůli, jeho názory, přání a pocity, teprve pak může přijít skutečná ochota pomáhat, pravý soucit, opravdová lidskost a především nefalšovaná láska k životu, ve všech jeho podobách.