Život v kolektivismu II - Táta

Mises.cz: 22. března 2013, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 5

[Pro mises.cz napsal Tomáš Fiala.]

Tohle je ošklivý příběh člověka, který až na prvních 7 let a poslední 4 roky života celý život prožil v těch nejnechutnějších společenstvích, která si lze představit – v nacionálním a reálném socialismu. Vzhledem k tomu, kdy se stal dospělým, je rozhodující období reálného socialismu. Jedná se o příběh mého táty. K takovému sesumírování se dostávám až teď. 24 let po „sametu“ a 20 let po smrti táty. K tomu, abych něco takového mohl vůbec dát dohromady, jsem potřeboval dostatečný odstup. Přesto je obtížné oprostit se od osobních vzpomínek a pocitů, ale pokusím se o to. V každém případě tento článek může posloužit čtenáři k pochopení, proč nemohu být příznivcem jakýchkoli nedobrovolných kolektivistických společenství, kterých se člověk stává členem tím prostým faktem, že žije. Mimo jiné to lze brát i jako odpověď všem těm, kteří se mě v diskusích snaží přesvědčit o tom, že bych měl přestat blouznit své libertariánské sny o svobodě a žít v systému, který je kolem nás, zapojit se do něj a pokoušet se ho zlepšovat, protože to je jediný možný systém. Kteří se mě snaží přesvědčit o tom, že demokracie, byť se s železnou pravidelností v různých částech světa pořád a znova zvrhává v nejrůznější náckovské, bolšánské a podobné jiné zrůdné formy socialismu a nakonec vždy končí diktaturou, je vlastně dokonalá a já jsem její součástí právě proto, že žiju…

Táta se narodil roku 1931 do rodiny dědy a babičky - účetního (1900) a ženy v domácnosti (1905). V ČSR zrovna začalo období hospodářských problémů a nedostatku práce. Děda měl hospodářskou školu. Za první republiky viděl, že i „jen“ takováto kvalifikace mu dává dost možností najít si solidní práci. Ale v téhle době začalo být ouvej. Byl bez práce, protože malá obchodní firma, kterou tehdy vedl spolu se svým bratrem, v době hospodářské krize zkrachovala. Naštěstí se mu podařilo sehnat práci u firmy Aero. Jenže to byla práce, která znamenala, že na dva roky odjede do Bulharska, kde v té době Aerovka začala stavět svůj pobočný závod. Dva roky pryč, kdy neuvidí svého čerstvě narozeného syna. V té době ještě zřejmě nebyli lidi tolik rozmazlení, a tak se s babičkou dohodli, že tu práci vezme. Na druhou stranu to byla fantastická příležitost. Vydělal si tam pěkné peníze. Po návratu domů je rozdělil. Část uložil na vkladní knížku, část vložil do penzijního fondu. A na obě hromádky dál přihazoval měsíčně nějakou korunu, aby s babičkou byli na stáří zabezpečeni.

Přišla válka. Po válce byl táta ve věku, kdy se rozhodoval, co dál po základní škole. Učil se dobře, a tak se děda s babičkou rozhodli, že ho nechají vystudovat obchodní akademii. To v té době nebyla žádná až tak mizerná kvalifikace. Jenže to zase taková legrace nebyla. Musíme si uvědomit, co to bylo za dobu. Fungovalo přídělové hospodářství – co bylo na lístky, toho bylo málo a za moc to nestálo. Volně k prodeji bylo ledacos, bylo toho, co hrdlo ráčí, ale pro změnu to bylo nekřesťansky drahé. Děda s babičkou tedy otevřeli svou vkladní knížku, aby mohli svému synovi dopřát studium a v rámci možností i studentský život. Obchodní akademie tehdy byla škola, která vychovávala budoucí střední řídící pracovníky. Na škole ještě táta stihl předválečné profesory, kteří ho učili, jak takoví lidé řídili podniky a provozy Baťům, Wichterlům s Kovaříky apod. tak, aby naplnili jejich podnikatelské záměry a zároveň jim vydělali peníze.

Po maturitě a vojenské službě nastoupil v roce 1953 do práce. Měl štěstí. Ve městě, kde žil s rodiči, založili komunisti nový progresivní závod, od západního modelu „obšlehnutý“. Jako maturant z obchodní akademie dostal umístěnku do tohoto závodu, takže mohl zůstat doma. Jen tak „mimochodem“ - zhruba v té době milí vládcové zrušili a vykradli lidem penzijní fondy a měnovou reformou jim vykradli vkladní knížky. Poté, co táta absolvoval „kolečko“ po závodě, mu bylo nabídnuto místo malého vedoucího – směnového mistra. Samozřejmě tehdy takové místo bylo spojeno se vstupem do KSČ. Podobné systémy, které si daly do vínku budování blaha vlastního národa, jsou opravdu úžasné. Dají pěkně člověku na výběr:

1) Pokálej človíčku sebe – jestli chceš využít své vzdělání, mít dobrou práci a třeba pomoct svým rodičům, strč mi pěkně hlavu až po krk do zadnice.
2) Pokálej sebe i všechny okolo sebe – nikdo tě nenutí nikomu nic nikam strkat. Jsi přeci hrdý čestný člověk. Odmítni. A pak se dívej, jak tvoji rodiče, které jsme v zájmu blaha národa odrali na kost, budou až do smrti snídat, obědvat a večeřet leda tak chleba. Ty už nikdy svou kvalifikaci nevyužiješ a žádné kloudné zaměstnání neseženeš.

Je to příšerné, stavět lidi před taková rozhodování. Můžeme se divit, že se lidé v podobných situacích rozhodují tak, jak se rozhodují? Ano, můžeme. Proto se i já můžu klidně divit, že v době, kdy se tady „vesele“ popravovalo a lidi byli posílání do lágrů táta… neodmítnul. Nezahodil svou maturitu a hlavně – chtěl se odvděčit svým rodičům. Vybral si sebepokálení. Věděl, co dělá…

V tuhle chvíli někteří z vás čekají ode mě nějaké omlouvání ve smyslu, co mu zbývalo, a obhajobu toho, co udělal. Ne. Můžete namítat, že to udělal z prospěchu. Ano. Pokud za prospěch budeme považovat to, že mohl dělat práci, kterou se naučil a uměl ji, tak samozřejmě ano. Sám si byl vědom toho, co páchali ti, jimž strkal hlavu do chomoutu. Což jsem ostatně poznal, když jsem s ním o tom po listopadu mluvil – nebyl to pro něj moc veselý rozhovor, ale kupodivu se mu nebránil. Nikdy nevyužil svého členství ve Straně k získání jakékoli výhody - chtěli jste po mně, abych k vám vlezl? Dobrá, já to udělal. Ale pracovat budu tak, že vy budete chodit za mnou a vy budete chtít, abych pro vás něco dělal. Já za vámi nepůjdu nikdy s ničím. Byt si naši poctivě vystáli „ve frontě“ na byťáku a nový naši dostali zhruba po 15ti letech čekání teprve tehdy, když nám do postelí začal opadávat starý rákosový strop v nikým neudržovaném činžáku z poloviny 19. století, kde jsme bydleli. Nikdy jsme nebyli na dovolené v Jugoslávii, protože naši nikdy nedostali oficiálním postupem výjezdní doložku. Relativně nejšťastnější roky života prožil, když řediteloval malý závod ve vedlejším okrese. Proč? Kdo si pamatuje, ten ví, že člověk byl v KSČ organizován podle místa pracoviště. S místními papaláši ve svém městě tedy neměl nic společného a do toho sousedního okresu jezdil na nějaké akce jen tehdy, když ho na nich museli představit především jako ředitele závodu, nikoli jako nějakého komunistu.

I k tomu ředitelování se dostal výše popsaným způsobem. V té době pracoval jako ekonomický náměstek v místním podniku, kde ředitele dělal jeden skutečně dělnický komunista. Znal jsem ho. Jeden čas byl naším sousedem. Nebyl to zlý člověk, leč dělnický kádr – na takovou práci neměl. Nebýt jeho podřízených, zřejmě by se mu podnik jednou rozsypal pod rukama. Konec konců si tátu sám našel a do podniku přivedl, aby mu s vedením pomohl. A tehdy za ním přišli. Ve vedlejším okrese byl závod, který byl v troskách – neplnil plán ani hospodářský výsledek a v podstatě bylo rozhodnuto, že bude jako samostatná jednotka zrušen a sloučen s jiným závodem. Pokud si táta udělá VUML, dostane tam místo ředitele a může se pokusit závod postavit na nohy. Což se mu ostatně během zhruba dvou let podařilo.

Vzpomínám si, jak se táta učil a strašně se u toho vztekal. Dnes už se nedivím. On se totiž učil něco z politické ekonomie socialismu ke zkouškám na tom pitomém VUMLu. Vzhledem k tomu, co se učil na obchodní akademii, mu to nedávalo vůbec žádný smysl a musel se to naučit nazpaměť. Když jsem později začal sbírat nějaký ten rozum a sledoval už třeba zprávy v televizi, občas jsem se ho na něco zeptal. Třeba na vstřícné plánování nebo jiný podobný nesmysl. Můj milý tatínek mi začal recitovat to, co si ještě z VUMLu pamatoval. Jednotlivým slovům jsem rozuměl, ale poskládaná dohromady byla neskutečnou slátaninou. Táta se smál a řekl mi, že nebýt jeho vlastně kapitalistických profesorů na „akádě“, tak by neuměl řídit ani tříkolku. Že vyprávěnky na VUMLu o tom, jak komsomolci řídí továrnu na Moskviče, jsou mu platné jak sáňky v létě.

Jednu věc bych nerad pominul. Totiž to, jestli má nějaký záznam u StB. Když jsem si zařídil před lety internet, tak jsem ho hledal, protože jsme doma věděli, že si ho StB začátkem 80. let předvolala. Takže samozřejmě má. Je veden v kategorii „osoby zvláštního určení“. To byli lidi, které místní StB neměla z nejrůznějších důvodů kontaktovat. Trochu mi to dává smysl. Doma se totiž o tom s námi tehdy bavil. O předvolání i o „výsleších“, které absolvoval, a my s mámou jsme si o tom samozřejmě povídali, ona v práci, já ve škole. Předpokládám, že až jednou budu mít čas a náladu, že si jeho svazek vyžádám. Vzhledem k výše uvedenému ten svazek bude s největší pravděpodobností velice útlý a v něm bude s největší pravděpodobností poznámka: „Nekontaktovat! Pitomec, všechno vykecá!“ Zřejmě proto nám to prozradil, aby se pro StB stal bezcenným a vyhnul se tomu, aby se této obludnosti musel zúčastňovat.

Rád bych vzkázal něco těm, kteří by měli touhu nasazovat mému tátovi psí hlavu a všelijak mu nadávat. Ti, kteří by pro mého tátu chtěli nadávat mně, ti mě nezajímají. Lidi, kteří nadávají dětem za jejich rodiče, jsou pro mě dostatečně odpudiví na to, abych se jimi vůbec zabýval. To je svoloč, které jsem musel nějakým způsobem čelit v minulém režimu do svých skoro 24 let. Tak tedy vy ostatní. Otevřete si jakoukoli diskusi zde na Misesu. Najdete tam přehršel příspěvků, ve kterých se nás pisatelé snaží přesvědčit, že snít o svobodném světě je zbytečná ztráta času. Že je rozumnější žít v demokracii a rozvíjet ji. Že si většina lidí přeje v tomto systému žít. Nevím, která většina je s tímto systémem spokojená a přeje si ho zachovat a rozvíjet. Chudí na něj nadávají, kudy chodí, a snaží se z toho systému utéct. Třeba tím, že zcela nebo částečně pracují „načerno“. Bohatí nenadávají, ti mají na to utéct rovnou – do daňových rájů. No a střední stav tenhle systém dokonale zahubil. Tak kde je ta většina…? Táta žil v systému, jehož existence se zdála v té době nezvratná stejně, jako se zdá nezvratná dnešní demokracie. Nějaká „většina“, která by si tehdejší systém přála zachovat a rozvíjet, byla stejně reálná, jako mnohými proklamovaná „většina“ dnes. Tváří v tvář všem sovětským „poradcům“, jimiž byla naše země prolezlá, a nakonec i jejich okupační armádě, táta možná potichu, po tmě a pod peřinou snil o jiném lepším světě. Jediná šance, kterou viděl z pozice své profese, spočívala v tom, že se dočká ekonomického zhroucení celé té zrůdné šaškárny. Což sice nepovažoval za nějaký úžasný způsob řešení, ale jiný prostě vidět nebyl… Přestože mu bylo jasné, že tzv. Pražské jaro je z politického pohledu bláhovost a z pohledu ekonomického to žádné řešení není, zúčastnil se po srpnu ´68 všech možných i nemožných protestů. Všechno marné. Ne/souhlas s nějakým cárem papíru, na kterém bylo „načmáráno“ cosi o vstupu spřátelených armád, považoval za navlas stejnou a nechutnou trapárnu, jako kdyby lidi měli v roce 1939/40 podepsat nějaký souhlas se vstupem německé armády. I přes masivní protesty milionů lidí byla přítomnost okupantů v naší zemi definitivním nezvratným faktem, se kterým nějaký ne/souhlas neměl co do činění, a i kdyby ten cár papíru vůbec nikdo nepodepsal, na skutečnost, že okupanti tuto zemi ovládli, by to nemělo pražádný vliv. To je hnusná návnada vládců pro naivky. Vládcové tak nějak tuší, že tu nejsou navždy a že dokonce klidně mohou viset na pouličních lampách. Možná záměrně, možná bezděky, ale vždy opakovaně předhazují lidem podobné bezcenné „rohlíky k opití“. Tím se jim daří vytvářet a udržovat mezi lidmi napětí a nevraživost a dává jim to šanci pokoušet se zas a znova jimi rozhádané lidi ovládat. Smutně směšné je, že obhajují nutnost své existence právě tou rozhádaností lidí, kterou však sami způsobují… Vzkazuji všem, kteří nám tu píšou, že máme přestat snít své libertariánské sny a „zapojit se“, že přesně tohle můj táta udělal. Všechny argumenty, které tady předkládáte nám, naprosto dokonale korespondují s tím, co můj táta a miliony jiných tátů za železnou oponou činili. To je požadováno po nás – příznivcích libertariánství! Případně je nám předhazováno, že náš „odboj“ proti tomu zvěrstvu za okny, které nám demokrati připravili, je nedostatečný, nebo jsme dokonce vyháněni (zatím jen slovně, akce „Asanace“ – vynucená emigrace - ještě není v plánu) na pusté ostrovy do Somálska či odlehlých pralesů…

Táta cítil zodpovědnost vůči své rodině, svým rodičům a konec konců i rodičům své ženy, kterou miloval. Proto, aby této zodpovědnosti dostál, snažil se ze své práce, kterou se naučil, vydobýt co nejvíc. Pouze ze své práce, žádným jiným způsobem. Ten kýbl nechutností, který mu systém strčil do ruky, nevykydal na všechny okolo sebe. Když už byl ten kýbl nezvratný a definitivní, vylil ho na svou vlastní hlavu. Jistě. Dá se říct, že tím ten systém legitimizoval…

Uvědomuju si, že demokracie se vždy a všude zvrhne v nějakou formu fašismu a vždy neodvratně skončí diktaturou. Chápu, že lidi mají ze svobody strach. Mám k tomu takové přirovnání. Kdysi v minulosti byla lidem předložena teorie, že Země není pevná placka, která bezpečně spočívá na vodní hladině, hřbetech slonů či krunýřích želv. Najednou měli přijmout fakt, že to, po čem chodíme, nic bezpečně a pevně ukotveného ve skutečnosti není a je to jen mrňavá kulička, která „si“ bez ohledu na nás letí do jisté míry volně nekonečným vesmírem. Stejně tak dnes. Lidi mají ze svobody obdobnou hrůzu. Jímá je při představě, že ztratí bezpečí vodní hladiny, slonů či želv = jistotu státního pořádku. Děsí je představa, že by „to bezpečí“ státního pořádku žádným bezpečím nebylo, stejně jako měli v minulosti strach, že „to pevné“ pod jejich nohama nic pevného není a uletí jim to zpod nohou někam do nekonečného prostoru vesmíru. Dnes mají strach, že se jejich život bez „pevného“ státního pořádku ztratí někde v „bezbřehé“ svobodě. Tehdy naslouchali autoritě – církvi, která je tím nekonečným prostorem strašila a plácala jim ukrutné nesmysly, aby na to nepřistoupili. Stejně dnešní autority – vládcové - straší lidi onou „bezbřehou“ svobodou a plácají jim o ní podobné nehorázné hrůzostrašné nesmysly, aby lidi měli strach přijmout za svou svobodu a naopak přijali za své vládce nad svými životy.

Životní zkušenost mého táty mi je přecijen k něčemu dobrá. Ze všech svých sil se snažím o to, abych tento systém pokud možno nelegitimizoval. Nemohu přijmout za svůj systém, který vede v konečném důsledku k zotročení lidí, k hospodářským, společenským, a dokonce i celoplanetárním katastrofám. Často mi oponenti předhazují, že mi nezáleží na této zemi. Jenže já si pod souslovím „tato země“ nepředstavuji politický systém, který tu zrovna je. Tou zemí rozumím Šumavu, České středohoří nebo třeba Českomoravskou krabatinu a lidi zde, se kterými sdílím společnou řeč nebo společné kulturní tradice, nikoli systém. Žádný politický systém tuto zemi nezvelebil. Jeden - habsburský feudalismus – málem vymazal naši společnou řeč. Další – demokracie – skončil demokraticky zvoleným diktátorem a vymazal jen v naší zemi tisíce a tisíce lidí. Další – lidová demokracie – zdevastoval tuhle zemi hospodářsky i morálně. A tenhle současný paskvil? Šílenou politickou ekonomií a s odpuštěním zhovadilými nařízeními, kterými se snaží dokonce zakázat 10-ti letým dětem nafouknout si pouťový balónek, je schopen zlikvidovat úplně všechno, čeho naše civilizace dosáhla a čím může pomoci méně rozvinutým částem světa.

Všechno, co vidíme kolem sebe, dokázali lidi, protože jsou vynalézaví a pracovití a jediné, po čem touží, je – vzájemnou spoluprací dosáhnout co nepříjemnějšího života. Vždycky, a to až do konce svého života, budu zastáncem toho, že nikoli něčí nadvláda nad lidmi, ale jedině svoboda, kterou té pracovitosti, vynalézavosti a JAKÉKOLI FORMĚ DOBROVOLNÉ spolupráce umožníme, může každého z nás i všechny dohromady posunout někam dál bez katastrof a násilí.