[Tento článek byl původně otištěn v časopisu The Freeman, květen 1979.]

Současná celosvětová inflace napáchala, a ještě napáchá, nesmírné škody. Může ovšem vést k jedné úžasné věci. Může umožnit obnovení (možná je přesnější říci vytvoření) čistého zlatého standardu.

Cesta k němu je velmi jednoduchá. Naše vláda znovu zlegalizovala držení zlata, obchodování se zlatem a uzavírání smluv s cenami vyjádřenými v jednotkách zlata. To umožňuje lidem nakupovat a prodávat ve zlatě, a tudíž používat zlato jako prostředek směny. Pokud současná inflace, což je pravděpodobné, bude pokračovat, a pokud kupní síla papírového dolaru bude méně a méně předvídatelná, zlato bude užíváno jako prostředek směny daleko častěji. To povede ke vzniku systému dvojích cen – ceny budou vyjadřovány zároveň v dolarech a váhových jednotkách zlata. Nakonec může zlato úplně vytlačit dolar. Pravděpodobnost takového scénáře vzroste ještě více, pokud bude legalizována i ražba zlatých mincí a vydávání zlatých certifikátů.

Bohužel i z beztak již malého počtu ekonomů, kteří podporují návrat ke zlatému standardu, pouze hrstka z nich přijímá myšlenku čistého zlatého standardu. Ostatní se hlásí k tzv. klasickému zlatému standardu – tj. zlatý standard v podobě, ve které existoval od poloviny 19. století do roku 1914. Ten sice fungoval nesrovnatelně lépe než současný chaotický systém papírových peněz, ale trpěl vážnou slabostí: spočíval pouze na částečných zlatých rezervách. To se ukázalo být osudové.

Přívrženci částečného zlatého standardu však vidí tuto slabinu jako silnou stránku. Čistý zlatý standard je podle nich nemožný, protože na světě není dostatek zlata, aby pokrylo veškeré transakce. Další překážkou je údajně jeho přílišná rigidita. Oproti tomu systém částečných rezerv je flexibilní; může být přizpůsoben potřebám ekonomiky; zajišťuje elastickou měnu.

K těmto otázkám se vrátíme později a prozkoumáme podrobněji. Nyní chci věnoval pozornost hlavní slabosti systému částečných rezerv: ztělesňuje dlouhodobou tendenci k inflaci.

Začněme hypotetickou situací. Představte si svět, ve kterém hlavní velmoci udržují 100% zlatý standard. Po určité době jim začne připadat příliš svazující, a proto se rozhodnou přejít na částečný zlatý standard vyžadující držet proti vkladům pouze 50% zlaté rezervy.

Banky mají nyní možnost poskytnout dvakrát více úvěrů než předtím. Dříve (pokud předpokládáme, že půjčily, co se dalo) musely čekat, než bude jeden úvěr splacen, aby mohly poskytnout jiný ve stejné výši. Nyní mohou volně půjčovat, dokud se celkové množství úvěrů nezdvojnásobí. Zvýšená nabídka úvěrů donutí banky snížit úrokovou míru. Nižší úroková míra svádí firmy k tomu, aby si více půjčovaly, protože při nižších úrokových nákladech se více investičních příležitostí zdá být ziskovými. Více úvěrů, více investic, a na světě je „boom“.

Takže snížení rezervního požadavku ze sta na padesát procent, jak se zdá, byl ohromný úspěch. Nebo ne? Tento krok má totiž i jiné důsledky, než které byly právě popsány. Výroba sice byla do určité míry stimulována, jenže výroba nemůže růst tak rychle jako úvěry. Výsledkem zvýšení nabídky úvěrů je tedy zvýšení cen až téměř dvojnásobně. Dvakrát tolik peněz neudělá dvakrát tolik práce, protože každá peněžní jednotka teď obstará pouze polovinu práce oproti minulosti. K žádnému kouzlu nedošlo. Domnělý přínos ze zdvojnásobení nominálního množství peněz byl pouze iluzí.

Tato iluze ale nebyla úplně zadarmo. Snížení rezervního požadavku na 50 % umožnilo bankám zdvojnásobit množství úvěrů. Jak se však začaly přibližovat novému limitu, dostupnost úvěrů začala klesat. Některé banky musí čekat na splacení starých úvěrů, aby mohly poskytnout nové. Úroková míra roste. Od nových projektů musí být upuštěno, stejně jako od některých nedokončených projektů. Přichází recese, nebo dokonce finanční panika.

Následně je samozřejmě učiněn návrh, že nejjednodušší únikovou cestou je opětovné snížení rezervního požadavku, což umožní další úvěrovou expanzi.

Přesně k tomu také v historii docházelo. Nedostatek prostoru nám znemožňuje detailněji prozkoumat dění v jednotlivých zemích od, dejme tomu, přijetí bankovního zákona v Anglii roku 1844 (Peel's Bank Act). Bohatě však postačí popsat vývoj v naší zemi po přijetí zákona o Federálním rezervním systému v roce 1913 (The Federal Reserve Act).

V předchozím systému byly banky klasifikovány podle velikosti města, ve kterém sídlily, na Central Reserve City Banks, Reserve City Banks a Country Banks. Podle toho, do jaké kategorie patřily, musely držet minimální rezervy ve výši 25 % vkladů (celou sumu musely mít ve vlastním sejfu), 25 % (alespoň polovinu ve vlastním sejfu) a 15 % (alespoň dvě pětiny ve svém sejfu) příslušně.
Nový zákon vytvořil dvanáct bank Federálního rezervního systému a pověřil je úschovou rezerv obchodních bank. Prvním krokem nově vytvořené instituce bylo snížení rezervních požadavků. Zákon také klasifikoval vklady do dvou kategorií, na požádání a termínované, u kterých stanovil rozdílné rezervní požadavky. U vkladů na požádání snížil zákon minimální rezervy na 18, 15 a 12 % příslušně. Všechny banky musely alespoň třetinu držet ve vlastním trezoru. Pro termínované vklady byl stanoven jednotný rezervní požadavek ve výši 5 %.

V roce 1917, za účelem zjednodušit financování válečných výdajů, byly rezervní požadavky ztenčeny na 13, 10 a 7 % pro vklady na požádání a 3 % pro termínované vklady. Přestože dodatek zákona také vyžadoval, aby od té chvíle byly rezervy uschovány v bankách Federálního rezervního systému, výše pokladní hotovosti nezbytná k pokrytí běžných operací se ukázala být zanedbatelná.

Vedle snížení rezervních požadavků na komerční banky, Federální rezervní systém se také zasloužil o vytvoření druhé, převrácené úvěrové pyramidy navrch nad tu, kterou vybudovaly komerční banky. Federální rezervní banky byly totiž povinny držet pouze 35% zlaté rezervy proti emitovaným bankovkám a vkladům obchodních bank.

Jestliže tedy průměrné rezervy držené komerčními bankami činily 10 %, a zlaté rezervy Federálního systému proti těmto rezervám byly 35 %, skutečné zlaté rezervy činily pouze 3,5 % objemu vkladů.

Mezi lety 1914 a 1931 vzrostlo celkové množství vkladů ze 7,5 na 32 mld. USD, což představuje nárůst o více než 300 % během necelých dvaceti let.[1]

Tato čísla nepřestávala růst. Požadavky na zlaté rezervy byly nakonec úplně zrušeny. V srpnu 1971, kdy Spojené státy oficiálně opustily zlatý standard, se peněžní zásoba, měřená jako součet vkladů na požádání a termínovaných vkladů a hotovosti držené nebankovními subjekty, vyšplhala do výše 454,5 mld. dolarů. Zlaté rezervy byly tehdy oceňovány částkou 10,2 mld. USD. To znamená, že peněžní zásoba se oproti roku 1914 znásobila 60x a zlaté rezervy se rovnaly 2,24 % peněžní zásoby. Jinými slovy, na jeden dolar zlatých rezerv připadaly nekryté peníze v hodnotě 44 dolarů.

Situace byla ve skutečnosti ještě mnohem horší, než napovídají data. V systému směnitelnosti zlata Mezinárodního měnového fondu totiž nejenom americký dolar, ale prakticky všechny měny členských zemí MMF byly směnitelné za americké zlato. Divem není to, že se tento systém v srpnu 1971 úplně zhroutil, ale že se tak nestalo daleko dříve.

Ve stručnosti, částečný zlatý standard vede téměř nevyhnutelně k postupnému „ukrajování“ rezervního požadavku, které je doprovázeno rostoucí inflací.

Jakmile je zlatý standard úplně opuštěn, inflace obvykle zrychlí. Příkladem budiž následujících sedm let. Na konci roku 1978 totiž činila peněžní zásoba již 871 mld. USD, což představuje téměř zdvojnásobení od srpna 1971.

Co se ale děje – dokud je částečný zlatý standard udržován – je, že mírnější míra inflace není tolik vidět, a mnozí ekonomové ji dokonce vítají. Je to proto, že mají sebeuklidňující teorii o tom, co se děje. Množství peněz se, podle jejich slov, přizpůsobuje potřebám ekonomiky. Půjčky, na kterých jsou vklady nebo bankovky založeny, reprezentují „skutečné statky“. Podnikatel si vezme půlroční úvěr, aby zaplatil mzdy a jiné výrobní náklady, a poté, co prodá své výrobky, splatí úvěr z tržeb a úvěr je zrušen – tento proces je tedy sebelikvidační. Peníze jsou proto zdravé; nemůže jich být nikdy příliš, protože jejich množství roste a klesá v závislosti na obchodní aktivitě.

Tato teorie však přehlíží zásadní věc. Zatímco jednotlivý úvěr může být sebelikvidační, to samé nelze říci o všech úvěrech dohromady. Smithův úvěr byl splacen. Jenže v systému částečných rezerv má banka v důsledku splacení úvěru najednou nadměrné rezervy, které je oprávněna znovu vypůjčit. Samozřejmě v okamžiku, kdy banka vypůjčila, co se dalo, nemůže poskytovat další úvěry, a to ani v systému částečných rezerv. Jakmile se však většina bank přibližuje tomuto bodu, ze všech stran se objevuje tlak – ze strany bank a jejich potencionálních klientů, a ze strany měnových autorit a politiků, kteří jejich členy dosadili – na snížení rezervního požadavku. Pokud nenastaly potíže se současnou rezervou, zdá se být další snížení naprosto bezpečným. Umožní další úvěrovou expanzi, sníží úrokovou míru, a zabrání hrozící recesi.

Suma sumárum, částečný zlatý standard, jakmile uveden do provozu, musí soustavně přinášet tlak ze strany firem a politiků pro další snížení rezervního požadavku.

Nyní se podíváme na škody, které tento systém přináší bez ohledu na skutečnost, zda je tlak na snížení rezervního požadavku úspěšný.

Začněme návštěvou Ruritánie, která má částečný zlatý standard a centrální banku, jenže podnikatelská aktivita není úplně uspokojivá. Centrální banka reaguje buď snížením diskontní sazby, nebo nákupem vládních dluhopisů (čímž obchodní banky získají dodatečné rezervy), případně udělá obojí. V důsledku toho jsou ekonomické subjekty povzbuzeny ke spuštění nových projektů financovaných bankovními úvěry, a banky jsou nyní schopny poptávku po úvěrech uspokojit.

Následkem zvýšení peněžní zásoby a úvěrů rostou ceny a dochází ke zvýšení zaměstnanosti a příjmů. V důsledku vyšších cen kupují Ruritánci více zboží ze zahraničí. Ruritánie se stane atraktivní destinací pro dovozce, vývozci naopak prožívají hubenější časy. Výsledkem je záporná platební bilance. Jestliže okolní země jsou také na zlatém standardu a mají nižší inflaci, rurita začne oslabovat a Ruritánie je nucena vyvážet zlato. To vede ke snížení rezerv a k nátlaku na zastavení úvěrové expanze. Ruritánie musí zvýšit úrokovou míru, aby nalákala prostředky namísto toho, aby je ztrácela. Růst úrokové míry činí mnohé projekty ztrátovými, objem úvěrů se sníží, klesá poptávka a ceny, a přichází recese nebo finanční krize.

Jestliže okolní země provádí taktéž inflační politiku, nebo dokonce ve větším tempu, krize v Ruritánii může být odložena; nicméně krize a nezbytné přenastavení budou o to více bolestivé.

Částečný zlatý standard tedy ve stručnosti – obzvláště když existuje, jak tomu bývá, s centrální bankou, vládou a veřejností nakloněnými zahájit boom plné zaměstnanosti – přináší hospodářský cyklus, tedy periodické střídání konjunktury a recese, které socialisté a komunisté přičítají nikoliv měnovému systému a centrálnímu bankovnictví, nýbrž kapitalismu jako takovému.

Popisuji zde proces, při kterém přináší úvěrová expanze boom a s ním nevyhnutelnou recesi, pouze v obecné rovině. Úvěrová expanze ve skutečnosti nezvyšuje ceny veškerých statků ve stejnou dobu a stejné míře. Nízká úroková míra láká nejvíce výrobce kapitálových statků, kteří užívají úvěry k financování dlouhodobých projektů. To vede k pokřivení ekonomiky. Dochází k nadměrné výrobě kapitálových statků a k dalším špatným investicím, které jsou rozpoznány až po určité době.

Jakmile jsou špatné investice odhaleny, boom končí. Celá ekonomika a výrobní struktura musí projít bolestivým přenastavením doprovázeným vysokou nezaměstnaností.

Takto tedy vypadá rakouská teorie hospodářského cyklu, kterou není třeba detailně popisovat, protože tohoto úkolu se již chopily takové osobnosti, jako Mises, Hayek, Haberler a Rothbard.[2]

Hlavním cílem tohoto článku bylo ukázat, že částečný zlatý standard, kromě toho, že je hlavním viníkem všech hospodářských cyklů, které zamořily civilizaci od počátku 19. století, přináší inflaci, která nemá konce, dokud není zlato vytlačeno úplně a svět se topí v rozbouřeném moři papírových peněz.

Při vyzdvihování této slabosti částečného standardu nechci tvrdit, že jsem vyřešil problém hledání ideálních peněz – pokud vůbec lze něčeho takového dosáhnout. Nabízí se příležitost – poprvé po dvou stoletích – znovu zavést 100% zlatý standard. Pokud však bude těžba zlata nedostatečná, takový standard by mohl časem vést k nepříjemnému pádu cen komodit. Navíc, pokud proti tomu nebudou tvrdé sankce, soukromé či vládní peníze se mohou kdykoli uchýlit k částečnému standardu. Pokud toto dovolíme, nebudeme snad znovu na cestě k zmenšujícím se rezervám doprovázeným minimálně mírnou inflací?

Přiznávám, že na tyto otázky si netroufám odpovědět. To však nezpochybňuje mojí kritiku standardu částečných rezerv. Dlužno dodat, že expanze peněžní zásoby skrze částečné rezervy – zejména za účelem snížení hodnoty měny a zabránění poklesu cen – může být stejně tak dosaženo v systému čistého zlatého standardu snížením hmotnosti zlata, za kterou je jeden dolar (nebo jakákoli jiná měna) směnitelný. Takový návrh koneckonců učinil ekonom Irving Fisher. Neznám žádného ekonoma, který by v dnešní době takový návrh schvaloval. Principiálně je to však naprosto totožné – jak v papírovém, tak i částečném zlatém standardu – pro účel snižování kupní síly peněžní jednotky. Chtěli bychom opravdu takovou moc svěřit našim politikům?

Po tom všem, k čemu v historii došlo, bohužel nemohu rozšířit řady zastánců čistého zlatého standardu v jejich naléhání k jejich příslušným vládám k okamžitému návratu k takovému standardu. Takový krok je v tento moment politicky i ekonomicky nemožný. Důvěra ve vlády v měnové oblasti byla zničena. Pokud by se jakákoli vláda pokusila o návrat k směnitelnosti za zlato, i přes dnešní tržní cenu by o svoje zlato během pár týdnů přišla.

To proto, že lidé by neměli pochyb o jejím odhodlání za každou cenu směnný poměr udržet. Byli již svědky toho, jak jejich vlády opouštěly zlatý standard, a jsou si vědomi, jak křehký by nový standard byl při tak enormním objemu úvěrů a papírových peněz v oběhu. Směnitelnost za zlato by pravděpodobně mohla být obnovena pouze po několika letech vyrovnaného rozpočtu a zdržení se od další měnové expanze.

Pokud by mezitím vlády povolily ražbu zlatých mincí a vydávání zlatých certifikátů, mohl by vzniknout duální měnový systém, který by později umožnil hladký návrat ke zdravé zlaté měně.

Původní článek naleznete zde.

[1] viz Elgin Groseclose: Money and Man (University of Oklahoma Press), str. 215–219.
[2] viz též The Austrian Theory of the Trade Cycle