Znárodnění člověka

Mises.cz: 06. října 2011, Root, komentářů: 6

Znárodňování životů obyvatel Evropy postoupilo na další level. Tentokrát se státy rozhodly lidem nařizovat, co mají jíst, aby to bylo státu ku prospěchu.

Maďarsko a Dánsko se rozhodly uvalit speciální daň na tučné potraviny a slazené nápoje za účelem boje s obezitou a návaznými chorobami. Na první pohled úžasná myšlenka, která může umožnit lidem dožívat se vyššího věku a snížit náklady na zdravotní péči, placenou z veřejného zdravotního pojištění. Voličům se to presentuje jako velmi pokrokový přístup pro jejich blaho.

Je tomu tak skutečně? Je skutečně daňové znevýhodnění určitých druhů potravin takový benefit? Je na to krátká odpověd, samozřejmě, že není. Jestli doposud existovala v něčem opravdová svoboda, byl to výběr jídla. Je ho k disposici nepřeberné množství druhů, od potravin velmi zdravých až po velmi nezdravé (přičemž ponechám stranou, že o míře prospěšnosti či škodlivosti jednotlivých potravin se dlouhodobě vedou spory a co je jednou presentováno jako zdravé, je příště presentováno jako škodlivé a že neexistují hodnověrné, jednoznačné a nezvratné důkazy prospěšnosti či škodlivosti řady druhů potravin) a vybíráme si je dle celé řady parametrů, mezi něž patří individuální chutě každého soudruha, stav jeho peněženky a v neposlední řadě také jeho názor na prospěšnost či škodlivost konkrétních jídel. Někdo si proto vybere k obědu bůček, někdo svíčkovou, někdo škubánky, někdo kuřecí prsa, někdo pizzu, někdo chilli con carne a někdo gnocci con pollo. Rozhodnutí, co budete jíst a kolik toho sníte, je jen na vás a jen čistě váš problém je, zda pak budete mít ještě hlad, protože jste toho snědli málo nebo zda se přežerete jako prase, včetně dalších následků. Za toto rozhodnutí nesete sami vůči sobě plnou odpovědnost, což znamená, že rozhodnete-li se špatně, můžete to vyčítat jen sami sobě. Vaše vlastní tělo vám vaše vlastní špatná rozhodnutí nějak vrátí, některá dříve, jiná později. Pokud vám je nevrátí nikdy, o špatné rozhodnutí se patrně nejednalo.

Funguje to tak, co svět světem stojí, fungovalo to ještě dříve, než se člověk postavil na dvě nohy, funguje to ve světě zvířat i hmyzu. Příroda (nebo bůh, chcete-li) vytvořila zatraceně funkční mechanismus, každý se má možnost rozhodnout, co jíst chce a co jíst nechce. Statisíce, spíše miliony let. Pak ovšem přišli socialisté s úžasným nápadem, že vybudují lepší svět tím, že některé druhy potravin občanům vyženou z hlavy tím, že je učiní v jejich vlastním zájmu méně dostupnými. Tato idea, pokud se nad ní zamyslíme do hloubky, je skrznaskrz úchylná ze dvou zásadních důvodů.

Tím prvním důvodem je, že tím vlastně státy občanům sdělují cosi ve smyslu „Víme lépe než vy, co je pro vás dobré,“ což jinými slovy znamená „Myslíme si, že jste úplně blbí a tak jsme se rozhodli, že bude lépe, když o tom, co budete jíst, budeme rozhodovat my.“ Podobně tomu bylo třeba s biopalivy, u nichž se ovšem ukazuje, že škodí více, než kdyby se do pohonných hmot nepřimíchávala, podobně je tomu s kampaněmi proti kouření a určitě každý, kdo bude chtít, najde další příklad. (Autor ovšem je ochoten na druhou stranu uznat argument, že občané, kteří si zvolili garnituru, která něco takového prosadila a uzákonila, všech pět pohromadě mít s největší pravděpodobností nebudou, jinak by si něco -- záměrně nepoužívám slovo „někoho“ -- takového nikdy zvolit nemohli.)

Pak je tu ovšem důvod číslo dvě, a sice ten, že stát takovým opatřením dává svým občanům najevo, že jejich těla a jejichz životy nenáleží jim, ale že náleží státu. Stát pak rozhoduje, jaký způsob hospodaření s těly a životy obyvatel mu nejlépe vyhovuje a nárokuje si i rozhodování o tom, jaké délky by se měli obyvatelé průměrně dožívat. Celkem racionální, rozhodně však pro ostatní tolerovatelné rozhodnutí "budu si užívat, jíst co mi chutná, protože je pro mne lepší žít šedesát let příjemně, než sedmdesát pět let nepříjemně" sice zatím není člověku upíráno, ale je penalizováno.

Při tom někomu, kdo chce respektovat svobodu jednotlivce, nemůže takové opatření nikdy přijít na mysl, podobně, jako mu nemůže přijít na mysl opatření, kdy bude uměle zdražovat například cigarety či alkohol spotřební daní. Ten, kdo respektuje svobodu jednotlivce, musí nezbytně vyznávat pravidlo, že život a zdraví patří tomu konkrétnímu jednotlivci a tento (a jen tento) je oprávněn s ním nakládat zcela dle vlastní úvahy, přičemž je za takové nakládání odpovědný jen sám sobě a svému svědomí (a věřící možná ještě bohu). Dokonce i křesťané věří, že bůh stvořil člověka k obrazu svému a tedy že jej vybavil vlastním mozkem (a také svědomím) proto, aby se člověk mohl sám svobodně a odpovědně rozhodovat. Jenže oblastí, v nichž se člověk může svobodně rozhodovat, ubývá. Lidé, kteří mají socialismus zažraný pod kůží, chtějí majitelům restaurací vnutit, že se v nich nebude smět kouřit a vydávají to za vítězství zdravého rozumu a pokrok, přičemž naprostý opak je pravdou -- opět jen z člověka snímají břímě odpovědnosti vůči sobě samému a svému svědomí a tím jej znovu a znovu vzdalují od ideálu racionálního člověka a vracejí zpět na úroveň zvířat (jen pro jistotu uvedu, že nekouřím a ten odporný cigaretový kouř mi vadí velmi, nemám tedy na kouření v restauracích osobní zájem, spíše naopak, ovšem ještě mnohem více, než ten cigaretový kouř, mi vadí uvedený způsob degradace člověka coby rozumové bytosti). Právě tento trend je skutečným nepřítelem naší civilizace, ty ostatní problémy jsou jen jeho důsledky.

Převzato z webu dfens-cz.com.