Znásilnění na kampusech

Mises.cz: 21. března 2016, Murray N. Rothbard (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 3

- vyšlo v únoru 1991 v Rothbard-Rockwell Report

V současnosti se na vysokoškolských kampusech děje hodně podivných věcí a jednou z nich je spousta kňourání o údajné epidemii „znásilnění na schůzce“. Zvláštní zpráva Williama Celise III. pro New York Times na toto téma (1. ledna) je nejlépe shrnuta svým podtitulkem: „Agónie na kampusu: Co je to znásilnění?“. Pro libertariána či jakéhokoliv rozumného člověka zde neexistuje problém: pokud byl sex vynucen a odehrál se proti vůli jedné ze stran, tak jde o znásilnění. Když se tak nestalo, tak o něj nejde. Pokud šlo o znásilnění, zavoláte četníky. Pokud o něj nešlo, tak je nevoláte. Takže v čem je problém?

Pro současnou generaci vysokoškolských studentů je situace velmi odlišná. Jeden tvrdí: „Je to takové nejasné téma,“ a další dodává „po bitvě je každý generál.“ Následuje spousta nesmyslů o tom, jak feministické hnutí uspělo v upozorňování bezpočtu vysokoškoláků na tento příšerný problém. Ale proč je třeba feministických teoretiček k informování děvčete o tom, že bylo znásilněno? Proč je toto téma „nejasné“, když tomuto reakcionáři se zdá jasné jako facka? O co tady běží?

Když čteme dál, zjišťujeme, že mnoho mužů je zmateno rostoucími protesty žen z vysokých škol. Muži tvrdí, že „ženy, se kterými měli sex, neřekly ne a fyzicky nevzdorovaly, avšak později si stěžovaly na znásilnění.“ Jiní „rozzlobenější“ tvrdí, že „v některých případech je ženy v jejich jednání povzbuzovaly.“ Ale feministky je odpálkovaly s tím, že jde o „výmluvy“. Místo toho „tvrdí, že by pohlavní styk měl pokračovat za jasného vzájemného souhlasu.“

Teď se někam dostáváme, poněvadž ať už se „povzbuzování“ odehrálo nebo ne, zdá se mi naprosto jasné, že pokud děvče neřeklo ne a fyzicky nevzdorovalo, tak se sex vskutku odehrál za „jasného vzájemného souhlasu“. Co ty feministky chtějí? Budou spokojené jen když a) obě strany podepíšou právní formulář před samotným aktem, a pak b) podepsat další hned poté? A musí oba formuláře na místě ověřit notář a poslat trojitou kopii jejich právním zástupcům a okresnímu kronikáři? Pokud ano, tak notáře z vysokoškolských měst čeká prosperující byznys, plus nějaká ta příležitost pro šmíráky (nebo šmíračky) navíc.

Jde o to, že jako v mnoha jiných aspektech lidských „vztahů“ usilují feministky o zničení romantiky (pokud toto slovo ještě není zastaralé), která stojí na spontánnosti a na implicitním, neverbálním vzájemném porozumění. Což je též problém se současnou mánií pro kondomy a ostatní komplikované antikoncepční machinace.

Vodítko k oné zvláštní zmatenosti současné analýzy znásilnění lze nalézt v předpokladech studie cvokařky Mary Kossové z University of Arizona. Ve snaze zjistit rozsah znásilnění na vysokoškolských kampusech, Kossová definuje sexuální útok jako užití síly nebo „styk, jenž je výsledkem úmyslného opití ženy.“ A nalézáme různé odkazy o ženách neochotných nahlásit „znásilnění“, poněvadž jedna nebo obvykle obě strany byly v té době „opilé“.

No tak teda pití! Budeme odteď jakýkoliv sex, který se odehraje po popíjení alkoholu zahrnovat do kategorie znásilnění? Není snad každému známá stará básnička a společenská skutečnost, kterou popisuje: „Candy is dandy, but liquor is quicker?“ (Hrubý překlad zní: „Sladkost je elegantní, ale kořalka je rychlejší“, pozn. překl.). Každý je odpovědný za to, co pije, pokud tedy muž něčím neřízl dívčin drink bez jejího vědomí (což nebylo v žádném z těchto případů zmíněno), a každý je odpovědný za své vlastní jednání, alkohol nealkohol. Nechoďte na mě s nějakým „znásilněním“, dámy!

Tak teď už chápeme, o co tady jde. Po generace chtěla děvčata implicitně souhlasící se sexem utišit svou vinu tím, že by mohly poté říct, že onen čin neplánovaly, a že mužův šarm/kouzlo okamžiku jim pouze „zamotaly hlavu“. A jak jsou si všechny implicitně souhlasící strany vědomy, užití alkoholu je pozoruhodným katalyzátorem tohoto „zamotání hlavy“. A teď přichází na scénu naše zkázonosné feministické teoretičky, které zvládly použit své otupělé teorie, aby a) jednou provždy osvobodily děvčata od viny za jejich činy, b) hodily vinu na nebohou, nešťastnou mužskou populaci.

Onen článek z New York Times přibližuje jeden z případů. Nedávno, během mozek vymývající převýchovné lekce na Lehigh University, byl jeden student požádán vedoucím koleje, aby řekl, jestli se někdy dopustil znásilnění. Student nejprve tvrdil, že „ani náhodou“, ale později byl lektorem přemluven, aby si „uvědomil“, že se dopustil znásilnění, a že když žena „neřekne ne“, tak to není dostatečné k prokázání souhlasu. (Nebyla to žádná notářsky ověřená dohoda!) Později ten nebožák přiznal, že byl „velmi zmatený“ a napsal sebekritický článek do studentských novin, kde se zpovídal ze svých hříchů: „Byl jsem neinformovaný a mé činy nebyly správné,“ plazil se v prachu. Jo a vsadím se, že teď miluje Velkého bratra (ups sorry, Velkou sestru). Ubohý Orwell nikdy nepoznal plnou hloubku politické korektnosti, když vytvářel svou dystopii.

Existuje několik způsobů jak tuto strašnou krizi na kampusech vyřešit. Zaprvé, můžeme se vrátit k prohibici, na kterou je naše kultura stejně už skoro připravená. Zadruhé, můžeme se vrátit do starých dobrých dnů před padesátými léty, obzvláště na Jihu: ne jen zakázat smíšené koleje a smíšené vzdělávání vůbec, ale můžeme trvat na oficiálních gardedámách pro děvčata na každé schůzce, na tanečních pořádcích (1) vyplněných předem a schválených gardedámou, na tom, aby bylo chlapcům znemožněno vstoupit do dívčího kampusu atd. A nakonec, proč zůstávat v půli cesty k levicovému puritánství a nedefinovat veškerý sex sám o sobě jako nucený? To by vyřešilo veškeré nejasnosti a sex (alespoň ve své hetero podobě) by mohl být postaven mimo zákon úplně. Nejde nakonec právě o tohle?