Nejprve drobná rekapitulace. V polovině srpna americká centrální banka (Fed) slavnostně oznámila, že začne opět nakupovat státní dluhopisy. Nákupy bude financovat z peněz, které získá díky již dříve nakoupeným dluhopisům krytých hypotékami držených do splatnosti. Fed tímto jinými slovy řekl, že v nadcházejících dvanácti měsících hodlá monetizovat státní dluh za přibližně 250 miliard dolarů.

Na svém posledním zasedání z 21. září si zároveň postěžoval na to, že inflace neroste takovým tempem, jaké považuje za optimální, což znamená, že do budoucna můžeme čekat další opatření na „podporu ekonomické aktivity“, tedy další tištění peněz prostřednictvím nákupů státních dluhopisů. Ponechme stranou to, že Fed nepovažuje za „inflační“ zvýšení měnové báze během 15 měsíců o 150 % (1 300 mld. USD), které odstartovalo raketový růst cen akcií, dluhopisů, komodit a snad všeho ostatního s výjimkou spotřebního zboží. Dokud neroste cena potravin, benzínu, nebo čínského textilu, inflace prostě neexistuje. Podstatné je něco jiného. Fed tímto vyslal jasný vzkaz, že to co dělal dosud nefunguje, a proto v tom bude pokračovat i nadále. Že dolar od srpnového zasedání Fedu oslabil vůči euru o 8 %? Vždyť právě o to jde. Je to totiž znehodnocení měny, které je univerzální odpovědí každého centrálního bankéře na řešení jakéhokoli problému. Protože však politika znehodnocení měny není zrovna uchu lahodícím termínem k pojmenováním činnosti tak vznešené instituce, provádí centrální banky takzvanou expanzivní či akomodativní měnovou politiku a pakliže jde skutečně do tuhého, přikloní se dokonce ke kvantitativnímu uvolňování. Výsledek této sofistikované činnosti zobrazuje graf, skrývající se pod tímto odkazem.

Snaha Fedu srazit hodnotu dolaru na úroveň toaletního papíru však neunikla pozornosti jiných centrálních bank, a to až v dalekém Japonsku. Tak se stalo, že Bank of Japan, jedna ze světově nejvíce renomovaných institucí v oblasti likvidace hodnoty domácí měny, briskně zareagovala již 15. září, kdy oprášila zašlou slávu a poprvé po šesti letech otevřeně intervenovala na devizovém trhu. Znehodnocovat měnu vůči ostatním statkům není žádný kumšt. Její znehodnocování vůči ostatním měnám, které se snaží znehodnocovat konkurenční centrální banky, to je teprve výzva hodna profesionálů.

Centrální bankéři ale nejsou jediní, pro něž je znehodnocování měny univerzální odpovědí na všechny ekonomické problémy. Politici jsou druhou skupinou, které je slabá měna mimořádně po chuti. Velkou profesionalitu v tomto ohledu nedávno prokázali dříve zdrženliví zákonodárci ve Spojených státech. Ti dali hlavy dohromady 29. září, kdy americká Sněmovna reprezentantů přesvědčivou většinou 348:79 schválila návrh zákona, který uděluje ministerstvu obchodu pravomoc uvalit clo na zboží, dovážené ze zemí, které podhodnocují svou měnu. Učinila tak poté, co Spojené státy nejdříve uvalily clo na dovoz měděných trubek z Číny, načež přišla rychlá odpověď v podobě čínského cla na dovoz kuřecího masa z USA. Američtí politici se tedy přestali zdržovat jednotlivostmi a rozhodli o možnosti uvalit clo rovnou na všechno, aby tak ochránili ekonomiku a domácí pracovní místa před nepřátelským dovozem levného zboží a nefér obchodními praktikami zahraničních partnerů.

V pozadí všech těchto opatření, ať už měnověpolitických či politických, stojí jeden důležitý argument. Slabá měna je dobrá, silná měna je špatná. Znehodnocení měny vyřešíme své problémy, protože pomůžeme exportérům a zvýšíme zaměstnanost. Případně, státy, které znehodnocují svou vlastní měnu rychleji než my, poškozují naše zájmy a brání růstu našeho bohatství a rozvoji. Rozebereme-li však tyto argumenty trochu více do hloubky, je jejich naivita tak zjevná, že se skoro zdráhám je vyvracet. Přesto se ale jedná o tak hluboko zakořeněné, donekonečna omílané a všeobecně uznávané dogma, že je třeba jej rozporovat dnes a denně.

Představte si, že každý den na tržnici směňujete bochník chleba od pekaře za kilo brambor z vlastní zahrádky. Jednoho dne ale přijdete ke stejnému pekaři, který Vám nestydatě oznámí, že ode dneška tento směnný poměr přestává platit. Na Váš nesmělý dotaz, co tedy dostanete za své kilo brambor dnes, následně odvětí, že to již nebude jeden bochník chleba, ale rovnou bochníky dva. Než si stačíte uvědomit, jaké ohromné štěstí Vás právě potkalo, ještě dodá, že z tohoto poměru nehodlá za žádných okolností slevit, jelikož jej nyní nutí pracovat dvakrát tak tvrdě a s dvojnásobným nasazením, aby uživil svou ženu a děti. Jak zareagujete? Pravděpodobně polknete, pomyslíte si leccos o jeho duševním zdraví, a počínaje dneškem budete s radostí směňovat své kilo brambor za dva bochníky chleba.

Stejné v bleděmodrém se odehraje, pokud Čína znehodnotí svou měnu vůči Spojeným státům. Tímto nešťastným opatřením totiž nedocílí ničeho jiného, než toho, že za jeden americký iPhone nyní bude muset platit dvojnásobným množstvím textilu. Číňané sice nyní budou více pracovat (HDP obdivuhodně roste, ekonomové se blahem tetelí a politici se plácají po ramenou), jejich bohatství se však nezvětšuje. Ono je totiž třeba nejen vyrobit, ale především prodat. Z tohoto hlediska jsou Číňané jedni z nejhorších obchodníků na světě.

Opak platí pro Spojené státy, které dostávají spoustu užitečných věcí za hubičku, v lepším případě za kus papíru s obrázkem amerického prezidenta, kterých již mají Číňané tak mnoho, že kdyby je chtěli všechny prodat, jejich hodnota klesne na nulu a nic za ně nedostanou.

Vsuvka: Pokud se ale i přesto najde čtenář, který pekaře obdivuje a považuje za protřelého obchodníka, nechť mne prosím kontaktuje. Mám několik věcí, které bych s ním rád směnil.

V kontextu výše zmíněného vypadá tvrdohlavá snaha čínských politiků podhodnocovat juan nákupy amerických dluhopisů a ještě tvrdohlavější boj amerických politiků za revalvaci juanu jako komedie s tragickými následky pro jejich rukojmí, jimiž jsou americké a čínské domácnosti. Pokud jsme ochotni připustit, že je pekař hlupák, nezbývá než připustit, že se podobně nesmyslně chovají i státy, jež se domnívají, že znehodnocením měny dosáhnou čehokoli přínosného. Není totiž vůbec důležité, účastní-li se směny jedinci dva, tři, čtyři, nebo miliarda. Problém s posilováním měny netkví v jejím zhodnocování jako takovém, nýbrž v nepružnosti cenového systému (zejména mezd) směrem dolů, který by poklesem cen a mezd přirozeně reguloval růst kupní síly peněz. I v tomto případě se však jedná, světe div se, o problém politický (zaplevelování pracovního trhu regulacemi) a lajdáctví ekonomů, kteří tento fakt dostatečně neakcentují pokaždé, kdy dojde řeč na posilování měny a jeho „negativní důsledky“ na ekonomiku.

Věřím, že se najdou tací, kteří přese všechno namítnou, že je tato politika i tak správná, jelikož lze její pomocí docílit vyšší zaměstnanosti, pracovitosti, snad i spořivosti, případně lze takto sledovat jakési vyšší cíle, které kultivují tělo i ducha. Proti tomuto argumentu, jakkoli pochybuji o jeho oprávněnosti, jako ekonom nemám námitek. Proč to ale neřeknou politici a ekonomové otevřeně a schovávají se za argumenty, které staví rovnítko mezi znehodnocování měny a růst bohatství? Proč neřeknou, že chtějí, aby lidé více dřeli a za svou dodatečnou námahu nic nezískali? Proč neřeknou, že nástrojem k naplnění jejich pošetilých představ je nepřetržité snižování kupní síly měny a likvidace úspor, které ze všeho nejhůře dopadá na ty nejchudší jedince? Jen tehdy by byla jejich argumentace naprosto v pořádku. Bylo by pak pouze na voličích, zda by je v jejich úsilí podpořili či nikoli.