Zničené zboží za miliardu

Mises.cz: 06. srpna 2018, Urza, komentářů: 15

Firma Burberry, o které jsem až doposud nikdy neslyšel, se rozhodla zničit své zboží za miliardu. Nějak neodhadli odbyt, takže toho prostě vyrobili moc; to většina normálních obchodníků řeší výprodejem za nižší ceny, avšak Burberry vyrábí nějaké luxusní kabelky nebo oblečení, které si zákazníci kupují často kvůli značce, tedy částečně i proto, že jsou drahé. A když si někdo za velké peníze koupí oblečení, aby mohl ostatním signalizovat, že je bohatý, tento záměr by mu pokazilo, kdyby se totéž zboží dalo koupit o pár týdnů později za zlomek ceny. Burberry tohle o svých zákaznících ví, takže skladové přebytky raději ničí. To někteří bez zaváhání označí za selhání kapitalismu; a téměř všechny to alespoň zarazí.

Reakce lidí na tuto kauzu krásně ukazují, jak moc je kdo obeznámen se subjektivní teorií hodnoty. Většina lidí vůbec, takže ničení těch věcí považuje pocitově i po rozmyslu za hloupé plýtvání. Těm, kdo subjektivní teorii hodnoty znají, ale ještě ji nemají úplně pod kůží, to připadá divné, leč dovedou si to vysvětlit. Jen minimum lidí chápe i cítí, proč zničení těch věcí pravděpodobně způsobilo méně škod než jejich výprodej ve slevových akcích. Aby bylo jasno, ani já netvrdím, že k žádnému plýtvání nedošlo; rozhodně došlo, ale už tím, že bylo vyrobeno příliš mnoho zboží na základě mylného odhadu, což je něco, s čímž se setkáváme běžně (a je to vlastně nezbytné; neumíme-li odhadovat poptávku naprosto přesně, musíme produkovat nadbytek, abychom se vyhnuli nedostatku) a chápeme to, třeba když někdo vyprodukuje moc jídla, které se zkazí a musí se zahodit. Co se nezkazí, bývá typicky rozprodáváno se slevou. Plýtvání tedy způsobila nadvýroba. Tvrdím však, že když už tady nadbytek zboží máme, může být reálně větším plýtváním jeho výprodej než zničení.

Abychom něco takového mohli vysvětlit, musíme chápat subjektivní teorii hodnoty, se kterou přišel Carl Menger; bizarní na tom je, že s ní přišel už roku 1870. Tato teorie nejen kompletně vyvrací celý komunismus už na teoretické úrovni (ano, ten komunismus, o kterém se s oblibou říká, že šlo v teorii o hezkou myšlenku, která pak selhala v praxi; leč ona byla vyvrácena i na teoretické úrovni dávno předtím, než soudruzi budovali gulagy), ale také boří argumenty současných zastánců (nejen) evropských dotací, přichází s odpovědí na staletá dilemata (středověkých i novověkých) ekonomů a tvoří jeden ze základních pilířů rakouské ekonomické školy. Jedná se o jeden z největších objevů nejen ekonomie, ale vůbec lidského poznání; přesto je vytrvale ignorován, jelikož se politikům a centrálním plánovačům nehodí do krámu (a novináři z New York Times by s její znalostí nemohli psát Marxovi k narozeninám, že měl pravdu; ta teorie totiž ukazuje, že se mýlil).

Po dlouhá staletí lidé uvažovali o hodnotě z nákladového hlediska. Mysleli si, že hodnota výrobků pramení z toho, že do nich někdo vložil suroviny nebo práci. V důsledku toho sice pak mohli vymýšlet nesmysly jako třeba nadhodnotu (že ano, pane Marxi), ale nedokázali vysvětlit fatální nesrovnalosti, které vznikaly prakticky ve všech případech krom toho, kdy někdo kvalifikovaný vyrobil něco, o co byl zájem a prodalo se to za „běžnou“ cenu. Vlastně to byla teorie vysvětlující v podstatě jen jednu jedinou (byť celkem typickou) situaci; ve všech ostatních selhávala.

Nákladová teorie hodnoty nedokázala vysvětlit, proč má třeba nalezený diamant hodnotu i v případě, že jej nálezce nehledal a nevykonal žádnou práci; nedokázala vysvětlit, proč je voda v oáze na poušti kolikrát cennější než ten diamant, zatímco jinde si za vodu nic nekoupíte; nedokázala vysvětlit, proč výrobek vyráběný profesionálem má kolikrát vyšší cenu než výrobek vyrobený amatérem, který do té výroby investoval daleko více práce a námahy (ač o tohle se Marx docela vtipně snažil); nedokázala vysvětlit, proč zničený výrobek má nižší hodnotu než nezničený, když k jeho zničení bylo třeba vykonat práci; nedokázala vysvětlit, proč mají i ve stejné době na stejném místě pro různé lidi stejné statky naprosto rozdílnou hodnotu. Zkrátka se jednalo o teorii nevysvětlující téměř nic a v jednom kuse selhávající. Je to asi jako kdybych ve fyzice přišel s teorií, že rychlost spočítáme vynásobením dráhy a času a hájil svou teorii tím, že sedí, když dráha i čas mají hodnotu 1. Když fyzikovi ukážete protipříklad s jinými hodnotami, uzná teorii za neplatnou; ne tak politik či Marx, ti si za svou teorií stojí i navzdory opakovaným selháním.

Subjektivní teorie hodnoty všechny tyto otázky zodpovídá; a není zatím znám příklad, ve kterém by selhávala. Dle ní totiž nemají statky žádnou „vnitřní hodnotu“ danou jejich fyzikální podstatou či způsobem výroby, ale pouze takovou, jakou jim lidé přisuzují, což závisí na tom, jak moc tyto statky zvyšují jejich užitek. Nezáleží tedy na tom, kolik práce či surovin bylo k výrobě statku spotřebováno (pokud zrovna toto vědomí někomu nepřináší užitek), ale jen na tom, jaký užitek (nejen praktický, ale i emoční, umělecký, historický, prostě jakýkoliv) lidem přináší. Jakkoliv triviální se tento poznatek může zdát, ekonomové se k němu dopracovávali dlouhé stovky let (až na to přišel Carl Menger). Rakouská ekonomická škola z této teorie navíc vyvozuje poměrně silné závěry s širokým dopadem na spoustu dalších věcí (jeden příklad za všechny: jasně ukazuje, že nic jako nadhodnota neexistuje; zajímavé je, že Marxisté proti subjektivní teorii hodnoty nic nenamítají, prostě ji sto padesát let ignorují).

Nevím, z čeho přesně vyrábí Burberry své produkty; vyzbrojen znalostmi z pohádky Krteček a kalhotky budu předpokládat, že z látky, kterou tvoří zpracovaný len (samozřejmě chápu, že realita bude asi jiná, ale tohle je ilustrační příklad). Všichni nějak intuitivně chápeme, že výsledné kalhoty mají větší hodnotu než na poli rostoucí len. Mnozí však též intuitivně – leč mylně – předpokládají, že hodnota kalhot je vyšší, protože někdo vykonal práci; jenomže pravý důvod, proč má len větší hodnotu v podobě látky (a ještě větší, tvoří-li tato látka kus oblečení) než volně rostoucí, nespočívá v tom zpracování, nýbrž v tom, že užitek lidí více zvyšují kalhoty než květina v poli. Důvodem, proč lidé len zpracovávají a investují svůj čas a energii do toho, aby z volně rostoucí květiny byly kalhoty, je právě to, že hodnota kalhot je pro mnohé vyšší než hodnota květiny; nikoliv naopak – obecně neplatí, že by hodnota byla vždy vyšší proto, že lidé pracují (mizernou prací můžeme hodnotu i snížit). Jinými slovy hodnotu věci neurčuje, kolik práce stála, nýbrž jak moc zvyšuje něčí užitek; prací se jen snažíme přetvářet statky, které zvyšují užitek méně, na jiné, které jej zvyšují více.

Zajímavá otázka pochopitelně zní, proč mají lidé z jednotlivých statků užitek; obecnou odpověď neznáme, je příliš komplexní a různorodá, protože svět je složitý. Pro podnikatele je však extrémně důležité znát své zákazníky a jejich odpověď pro konkrétní službu, kterou jim poskytují. Výrobci mého oblečení asi tuší, že je mi úplně jedno, kolik dalších lidí bude stejně oblečeno stejně jako já, čemuž přizpůsobují svou nabídku i ceník; a případné přebytky klidně prodají ve vše za 39, jelikož mi to bude jedno. Firma Burberry však soudí, že její zákazníci si ty kabelky či oblečky kupují kvůli značce, kterou nemůže mít jen tak někdo, takže na nich každý (tedy každý na úrovni, nikoliv lidé jako jsem já) hned od pohledu uvidí, že si to mohou dovolit. Zatímco subjektivní hodnota mých kalhot pro mě spočívá v tom, že se hned tak neroztrhají, není na nich moc vidět špína a mají praktické kapsy, pro zákazníka Burberry tvoří hodnotu to, že nevypadá jako vidlák a každý vidí, že má peníze.

Ponechme teď stranou, zda je to dobré nebo špatné; firma Burberry je přesvědčena, že ti lidé utratili peníze za to, aby bylo vidět, že mají peníze. Třeba jim to pomůže v jejich byznysu, možná si tím něco dokážou, snad se budou cítit lépe, každopádně určitá exkluzivita tvoří hodnotu jejich kalhot. Ne nějakou virtuální, žádnou „jen jako hodnotu“; doopravdickou a reálnou hodnotu! Skutečná hodnota té věci pro majitele spočívá v tom, že skrze ni může ukázat své společenské postavení. Zkusme si to ukázat na jiném lépe pochopitelném příkladu: Vstupenka na festival má hodnotu nikoliv díky papíru, na kterém je vytištěna, ale proto, že skrze ni mohu prožít nějaký zážitek; týden po festivalu už tuhle hodnotu nemá. Podobné je to s kabelkou Burberry: Ona nemá hodnotu jen kvůli tomu, že do ní majitelka může dát věci, ale proto, že skrze ni může prožít nějaký zážitek (v tomto případě ne hudební, ale třeba společenský související s uznáním); a kdyby si ji najednou mohl koupit každý za pár šupů, tuhle hodnotu ztratí.

Zničení toho zboží tedy není plýtváním (jeho nadvýroba ano, jak jsem vysvětloval na začátku), pokud firma Burberry správně usoudila, co přináší jejím zákazníkům užitek. Daleko větší plýtvání (ztrátu hodnoty) by mohly způsobit výprodeje. A nemluvíme tady o nějaké teoretické hodnotě, ale skutečné faktické hodnotě pro majitele toho zboží, jelikož hodnota čehokoliv je subjektivní a nemá žádnou „objektivní složku“. Kdo má problémy toto sdělení uchopit, protože jsou pro něj motivace zákazníků těžko pochopitelné, lze si to představit na jiném příkladu: Jste-li samotář a postavíte si dům v divočině, jeho reálná hodnota pro vás poklesne, když kolem vyroste městečko (byť zcela tiché a bez jakéhokoliv zásahu do vašeho pozemku). A asi nějak podobně utrpí leckterá dáma s kabelkou Burberry, když stejnou půjde nakoupit ve výprodeji za polovic.

Můžete namítnout: „Tady ničíme oblečení, zatímco jinde nemají lidé co na sebe.“ To je sice pravda, ale principiálně se to neliší od kritiky typu: „Tady máme oblečení, zatímco jinde ne.“ To, že ho ničíme, se děje jen proto, aby nedošlo k poklesu skutečné hodnoty jiného již prodaného oblečení. Proto se také nejedná o selhání kapitalismu či volného trhu; firma Burberry alokuje zdroje tak, aby došlo k co nejmenší ztrátě hodnoty. Že to může znamenat třeba proměnu nové kabelky či blůzky v popel? Ano, to je pravda; jenže objektivně z fyzikálního hlediska neexistuje žádný důvod, proč by zrovna len ve formě kalhot měl být „lepší“ než ve formě rostliny či popela – takové hodnocení je založeno jen na subjektivní hodnotě, kterou těm věcem přisuzují lidé, avšak právě podle stejné metriky teď firma Burberry usoudila, že zničením zboží dojde k menšímu poklesu hodnoty.