Mises.cz

Mises.cz

Zotročení Irska

Všechno to začalo státními zásahy a finanční krizí. Nyní Irsko a další evropské země směřují k bezprecedentní centralizaci moci.

Evropa se opět otřásá. Je velké riziko, že se krize vládních dluhopisů rozlije z Irska do Portugalska a Španělska. Všechno to začalo finanční krizí. Než nastala, několik vlád zemí eurozóny, zejména těch z Portugalska, Itálie, Irska, Řecka a Španělska (angl. Portugal, Italy, Ireland, Greece, Spain = PIIGS = (zkomoleně) prasata), bylo schopno financovat své deficity díky uměle sníženým úrokovým sazbám. Některé z nich naakumulovaly neudržitelně vysoké dluhy.

Toto riskantní chování bylo možné jen díky tomu, že trhy předpokládaly, že pokud by se situace v rámci dané země zhoršila, její vláda by dostala finanční pomoc od ostatních členů eurozóny, aby se zabránilo rozšíření krize a rozpadu eura. Jinými slovy, euro přišlo se zárukou finanční pomoci, která umožnila vládám, aby se zadlužily. Tato (dříve nepsaná) záruka byla a stále je zakořeněná v politických zájmech. Selhání eura by bylo interpretováno jako selhání ideje evropské centralizace neboli Evropské unie. Je považované za něco politicky nepřípustného.

Díky naší záruce řada vlád rezignovala na pokusy řešit strukturální problémy jako např. strnulý pracovní trh nebo neudržitelné sociální státy. Tyto problémy byly řešeny jen na papíře – pomocí deficitů státních rozpočtů. Když udeřila finanční krize, vládní deficity se prudce zvýšily, protože vzrostly veřejné výdaje a klesly příjmy státního rozpočtu. Deficity zkrátka rostly, a to nejen u zemí PIIGS (dnešních kandidátů na finanční pomoc), ale i u zemí, které měly tuto finanční pomoc zaplatit (zejména u Německa).

Přesně v tuto chvíli chtěli účastníci trhu vidět něco víc než jen nevyřčené sliby. Začali pochybovat, že Německo a spol. budou schopni (nebo vůbec ochotni) zaplatit finanční pomoc pro vlády PIIGS. Úrokové sazby pro dluhopisy zemí PIIGS rostly do nebes. Nakonec, v květnu 2010, vlády zemí eurozóny musely dříve nevyřčenou záruku nahradit vyřčenou zárukou: vytvořily fond pro finanční záchranu ve výši 750 miliard eur.

Příčiny

Záchranný fond má platnost omezenou na tři roky. Na konci října německá kancléřka Angela Merkelová ujistila, že platnost bude prodloužena, jen pokud bude provedena reforma, která přinutí soukromé držitele státních dluhopisů nést část nákladů na finanční záchranu v budoucnosti. Jinými slovy, Německo pohrozilo, že si vezme zpět část záruky, kterou dříve udělilo soukromými investorům nakupujícím vládní dluh. Investoři by pocítili tyto ztráty po roce 2013. Výsledkem tohoto tahu bylo, že se začali zbavovat dluhopisů zemí PIIGS – začali je tedy prodávat, což tlačilo jejich úrokové sazby nahoru.

Pozornost trhu se zaměřila na Irsko. Irská vláda měla v roce 2010 deficit kolem 32,5% HDP a celková výše dluhu je na 80% HDP – takový je výsledek opakovaných vládních výdajů na podporu nesolventního bankovního systému.

Ačkoliv je deficit obrovský, irské problémy jsou trochu odlišné od fiskálních problémů ostatních zemí skupiny PIIGS. Ostatní trpí vysokými strukturálními deficity díky neudržitelným výdajům na sociální systém a nefunkčním trhům. Vlády, zejména ta řecká, používaly deficity na umělé zvyšování životní úrovně svých občanů. Deficity financovaly nezaměstnané, státní zaměstnance a důchodce, což dále podporovalo nefunkčnost trhu práce.

Ne tak v Irsku. V určitém ohledu bylo Irsko příliš konkurenceschopné. Irsko má nejnižší daň z příjmu právnických osob v eurozóně (12,5%). Tato sazba přitahovala banky z celého světa, aby na ostrově rozvíjely svůj business. Důsledkem bylo, že irský bankovní sektor se významně rozrostl. Během boomu vydělávaly banky neskutečné částky díky jejich státem udělené přednosti vytvářet peníze úvěrovou expanzí a díky státní záruce finanční pomoci v případě přeúvěrování a hrozícího krachu. Výsledek úvěrové expanze byla irská realitní bublina. Její prasknutí přineslo obrovské ztráty a dokonce nesolventnost irským bankám.

Zatímco zisky v bankovnictví během boomu byly soukromé, následné ztráty byly socializovány (přeneseny na všechny nevinné lidi, pozn. překl.) 30. září 2008 tím, že se irská vláda zaručila za všechny závazky irských bank. Do podzimu roku 2010 pak Irsko napumpovalo do svého bankovního systému zhruba 50 miliard eur. Irské problémy byly vytvořeny – nikoliv rozrostlým sociálním systémem, ale socializací ztrát privilegovaného bankovního systému.

Záchrana irské vlády

Irská záchrana bude stát 85 miliard euro, které budou pořízeny za dotovanou úrokovou sazbu 5,8%. Část asi bude použita na založení fondu pro irský bankovní systém. Záchrana učiní běžné daňové poplatníky zodpovědnými za půjčky, které budou nutné na uhrazení bankovních ztrát – a irská veřejnost s tím samozřejmě nesouhlasí. Irové chápou, že peníze na záchranu nebudou udržovat životní standard státních zaměstnanců, nezaměstnaných, ani důchodců (jako v případě Řecka), nýbrž životní standard bankéřů.

Díky veřejnému nesouhlasu se irská vláda rozhodla radši nepořádat volby dřív, než bude rozpočet schválen. Tento rozpočet obsahuje mimo jiné zvýšení DPH z 21 na 23 procent. V důsledku bude irská populace donucena převzít dluhy bank a následně je roky splácet. Žádné demokratické hlasování o záchraně bank není povolené, protože by jí Irové téměř jistě odmítli.

Proč tlačily vlády zemí eurozóny na Irsko, aby požádalo o záchranu?

Zaprvé, úroky dluhopisů zemí PIIGS stoupaly. Po oznámení reformních plánů kancléřky Merkelové se začali tržní subjekty bát, že je čekají na těchto dluhopisech ztráty. Vlády v eurozóně věřily, že záchranou Irska a ukázáním odhodlanosti odvrátí podobné hrozby nad Portugalskem. Portugalsko, s podobnými strukturálními problémy jako Řecko, je důležité, protože španělské banky v Portugalsku investovaly nemalé sumy. Kdyby Portugalsko zbankrotovalo, španělský bankovní systém by šel s ním. Situace by dospěla do bodu, ve kterém už by byl záchranný fond prázdný, a situace by se stala neovladatelnou. Aby bylo zabráněno tomuto dominovému efektu, Irsko bylo dotlačené k přijetí pomoci.

Zadruhé, bylo důležité zachránit irské banky, protože britské, francouzské a německé banky v Irsku investovaly velké peníze. Irské ztráty by požraly kapitál evropských bank a pustily ke dnu celý evropský bankovní systém včetně jeho spojenců ve vládě.

Ale jak mohla s pomocí souhlasit irská vláda, když ji Irové tak vehementně odmítali? Proč by irská vláda požadovala pomoc, ačkoliv podle svých slov má dostatek financí až do roku 2011? Byly dvě věci, které na irskou vládu tlačily.

Zaprvé se jedná o financování, které irské banky získávají z Evropské centrální banky. Od dob finanční krize na něm byly irské banky závislé. Bez těchto půjček by irské banky zkrachovaly, což by pro irskou vládu, která se za ně zaručila, znamenalo obrovské ztráty. Nakonec je pravdou, že se v době, kdy ještě Irsko záchranu odmítalo, šéf ECB Jean Claude Trichet zmínil, že ECB nebude donekonečna odkládat splatnost svých pohledávek za irskými bankami. Zadruhé jde o Německo a jeho výhružku, že přestane poskytovat své garance. Jakmile by Německo zrušilo garance za předlužené vlády v eurozóně, tyto vlády by zcela jistě zkrachovaly díky rostoucím úrokovým sazbám. Tím pádem může Německo tlačit na periferní země, aby dělaly reformy nebo aby přijímaly pomoc.

Důsledky

Může irská záchrana zastavit dominový efekt? Nevypadá to tak. Portugalské a španělské úrokové sazby dále rostou. Když bude Irsko zachráněno, někdo tu záchranu musí zaplatit. Vlády v eurozóně budou muset platit vyšší úrokové sazby za své dluhy díky zátěži způsobené půjčkami, které udělily Irsku. Od doby, kdy se o záchraně začalo vážně mluvit, vyrostly úroky dokonce i u německých dluhopisů.

Irská záchrana vlastně oslabuje ostatní země. Zvyšuje dluhy Portugalska (a s nimi i jejich úroky) a může vyvolat nutnost portugalské záchrany. Portugalská záchrana by zvýšila dluhovou zátěž Španělska a dalších zemí, což by brzy vedlo k nutnosti španělské záchrany. Takto to půjde dál až do chvíle, kdy trh přestane věřit, že zbývající země jsou schopny a ochotny přejímat cizí dluhová břemena.

Další důležitý důsledek záchrany je pokles demokracie v Irsku. Irská vláda byla do záchrany natlačena a lidé nedostali možnost o ní hlasovat.

Nakonec, irská záchrana povede k centralizaci moci v EU. Evropští politici už nyní nepřímo ovlivňují irský státní rozpočet. Například říkají irské vládě, aby zvýšila daně (mimo jiné DPH). Také na ní vyvíjejí enormní tlak, aby ukončila svojí politiku nízkých korporátních daní – evropští politici tomu říkají „daňový dumping“. Zde aspoň irská vláda oponovala.

Z krátkodobého hlediska může člověk najít i něco pozitivního na odhodlanosti Bruselu a nepřímo i Německa. Když Německo nebo Brusel řekne Španělsku, Řecku nebo Irsku, aby snížily své deficity, výsledkem může být v krátkodobém horizontu zmenšení státní moci v těchto zemích. Ovšem taková centralizace moci v rukou EU by v tom dlouhodobém horizontu nejspíš vedla ke katastrofě, pokud jde o svobodu. Evropští intervencionisté už nyní říkají, že když už máme jednu centrální banku, měli bychom mít i jednu společnou hospodářskou politiku.

Jedna věc, která pravidelně kříží vládám cestu při jejich snaze o usurpování větší moci pomocí zvyšování daní nebo regulací, je konkurence ze strany ostatních vlád. Když se příliš zvýší daně v jedné zemi, lidé a hlavně firmy utečou do jiné země s nižšími daněmi (například do Irska). Když bude politická moc centralizovaná na úrovni EU, tato konkurence se vytratí. Není náhodou, že už nyní evropští politici volají po harmonizaci fiskálních politik a daní. Jakmile tato harmonizace proběhne, nastane tendence zvyšovat moc Bruselu a následně i daní v celé EU.

Euro možná bude zachráněno, ale jen za cenu vytvoření silného, centralizovaného evropského státu a přesunu národních politik do Bruselu výměnou za finanční záchranné balíčky. Otřesy vyvolané eurem nakonec poslouží jako skvělý nástroj pro centralizaci moci v Evropě.

Původní článek najdete zde.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed