Mises.cz

Mises.cz
předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

~2. Zbraně

Lze očekávat, že v bezstátní společnosti by se každý ozbrojil dle svého uvážení a finančních možností; majitelé soukromých pozemků by si na vlastní půdě sice mohli stanovovat libovolná pravidla, tedy i omezovat nošení zbraní, avšak jednalo by se pouze o restrikce lokálního charakteru. Představa, že kdekoliv jinde může palnou zbraň nosit prakticky každý, není mnohým z nás dvakrát příjemná, neboť jsme uvykli regulacím, jejichž tvůrce – stát – v nás již od malička pěstuje přesvědčení, že bez něj a jeho zákonů by to nešlo a všichni bychom se tu navzájem postříleli.

Že jde jen o bohapusté strašení, jasně ukazují empirická data z minulosti i současnosti. Na jedné straně tedy stojí silné emoce vyvolané státní propagandou, jejíž vinou všichni „vědí“, že úplná deregulace zbraní by způsobila apokalypsu, aniž nad tím vůbec kdy pořádně přemýšleli, zatímco na straně druhé máme fakta; je na každém z nás, k čemu se přikloní. V minulosti byly palné zbraně běžnou součástí lidských životů a k jejich regulacím typicky docházelo v míře minimální či vůbec žádné – například ve Spojených státech si před rokem 1934 mohl každý (bez ohledu na věk či nějaké státní povolení) koupit jakoukoliv zbraň (včetně těžkých), a i na našem území byla omezení až do roku 1918 zanedbatelná; přesto se žádné katastrofy – ani masakry ve školách, jež tehdy nebyly „gun free“ – nekonaly a lidé se na potkání nestříleli (i děti byly na zbraně zvyklé, učily se s nimi zacházet, takže k nehodám docházelo jen vzácně).

Mnozí namítnou, že bez zbraňových regulací bychom tu měli „divoký západ“; ten známe z westernů jako velmi krvavé období a místo. Leč právě v použitých zdrojích je háček – málokdo totiž dohledává historická data, když si myslí, že ví, jak to tehdy bylo. Skutečnost je však v tomto případě od romantických představ na hony vzdálena; jako příklad mohou posloužit ta nejdrsnější z drsných měst (dodnes jsou inspirací pro mnohé westerny): Abilene, Ellsworth, Wichit, Dodge City či Caldwell, kde v letech 1870 až 1885 docházelo ročně k 19 vraždám na sto tisíc obyvatel – což je méně než třeba v současném Washingtonu – nemluvě o tom, že do statistik počtu tehdejších obyvatel nejsou zahrnuta různá projíždějící individua (s jejich započtením klesá roční počet vražd na sto tisíc obyvatel z 19 na něco málo přes 1). Nebo se podívejme na nejslavnější pistolnický souboj divokého západu, přestřelku u O. K. Corralu (též skvělý námět westernů), jíž se účastnilo celých devět (!) lidí, z nichž šest přežilo; a srovnejme tuto proslavenou bitvu s válkami dnešních gangů.

Když mluvím o divokém západu, často někdo přijde s tím, že v té době přece došlo ke genocidě Indiánů; ano, to je vskutku pravda. Ale kdo ji provedl? Nebyli to farmáři a svobodní lidé, již – byť dobře vyzbrojení – uzavírali s původními obyvateli (více méně nenásilné a vzájemně respektované) dohody, nýbrž státní armáda, jejíž důstojníci započali ty největší a nejděsivější masakry, aby prokázali svou nepostradatelnost na daném území. Kdo chce o tomto období vědět víc, tomu doporučuji knihu „The Not So Wild, Wild West“, jejímiž autory jsou Terry Lee Anderson a Peter Jensen Hill.

Ale zpět do současnosti. Zastánci regulací rádi argumentují statistikami, z nichž plyne, že čím dostupnější palné zbraně jsou, tím více lidí končí zastřelených; a mají pravdu, tohle skutečně platí, leč… není to relevantní. Tam, kde se pušky a pistole těžko shánějí, se lidé vskutku moc nestřílejí, ale o to více bodají, škrtí, ubíjejí a věší se (do oněch statistik totiž odpůrci zbraní typicky zahrnují i sebevraždy). Jenže proč by nás měl zajímat jen počet zastřelených? Důležité přece je, kolik lidí přijde o život (jakýmkoliv způsobem), na což už palné zbraně negativní vliv prokazatelně nemají; a co se týče celkového počtu vražd, tam je jejich vliv dokonce pozitivní. Podíváme-li se na všechny země světa, ze kterých lze sehnat data (jako zdroj mohu doporučit „Small Arms Survey“), zjistíme, že statisticky se méně vraždí tam, kde je obyvatelstvo spíše více vyzbrojeno (ač lze najít i takové dvojice zemí, jejichž srovnání vypovídá o opaku, mnohem více je těch, jež tento závěr potvrzují); počet sebevražd sice dostupnost palných zbraní nesnižuje, ale ani nezvyšuje (ovlivňuje jen způsob jejich provedení).

Z tohoto pozorování plyne jeden velice důležitý (a ne moc překvapivý) závěr: Lidé typicky nezačnou vymýšlet, koho zabijí, na základě toho, že získají palnou zbraň; spíše se nejprve rozhodnou vraždit a až potom volí efektivní prostředek. Mají-li k dispozici palnou zbraň, sáhnou po ní, jelikož je efektivní, nicméně v případě její absence nepohrdnou ani nožem, sekerou či automobilem. Tím se dostáváme k hlavnímu důvodu, proč nedává smysl zbraně regulovat; zabít člověka totiž můžeme i klackem či kamenem (nemluvě o kladivu nebo šroubováku), což jsou nástroje, jejichž plošný zákaz reálně rozumně nevynutí ani žádný stát, takže kdo vraždit chce, cestu si najde.

Naopak, regulace vrahům ve skutečnosti pomáhá. Zbraně totiž představují prostředek k vyrovnávání přirozené nerovnováhy sil; někteří z nás jsou od přírody fyzicky slabší (zejména ženy a děti), jiní silnější. Pomocí zbraní (a zejména těch palných, neboť u chladných pořád ještě výrazně záleží na síle jejich uživatele) se mohou i ti, kdo nejsou obdařeni velkou fyzickou silou, účinně bránit; jejich zákazy tedy výrazně znevýhodní slabé oproti silným. A nejen to! Mám-li na své straně moment překvapení a možnost útoku ze zálohy, na efektivitě zbraně mi zdaleka nezáleží tolik, jako když dojde k boji a já se potřebuji bránit (při nečekaném útoku zezadu není problém uspět třeba i s nožem, zatímco bránit se jím je velmi obtížné); zákaz palných zbraní tedy obránce poškozuje více než útočníky.

A to bohužel stále není vše; zbraňové regulace mnohem více omezují zákona dbalé občany než zločince. Jistěže jim zákaz palných zbraní trochu zkomplikuje život, nicméně s ohledem na jejich neúctu k zákonům je ani zdaleka všechny neodzbrojí; odzbrojí však do jednoho všechny zákona dbalé občany – právě kvůli jejich respektu k platné legislativě. Ve výsledku tedy vznikne další nerovnováha sil ve prospěch „těch zlých“. Když zločinci vědí, že se jejich oběti nemají jak bránit, mohou si dělat, co chtějí (protože strážci zákona prostě nemohou být všude, i kdyby se snažili), což ale neplatí tam, kde hromovou hůl nosí skoro každý; ozbrojená společnost je slušná společnost.

Spousta lidí pociťuje vůči palným zbraním averzi vyvolanou obvykle jen působením státu, jenž tyto nástroje démonizuje; tato propaganda však není ničím jiným než dalším (bohužel celkem úspěšným) pokusem o upevnění státní moci a vštípení poddaným, že oni sami se bránit nemohou a potřebují k tomu stát. Nemluvě o tom, že odzbrojené obyvatelstvo nemá jak vzdorovat útlaku ze strany vlády (a není náhoda, že diktátoři – Stalin, Adolf Hitler, Mao Ce-tung, Pol Pot, vládci KLDR z dynastie Kim a další – lidem zbraně vždy zabavili); toho si byli dobře vědomi například otcové zakladatelé, v důsledku čehož má americká ústava druhý dodatek (který se snaží „anarchistickou svobodu“ ozbrojování uchovat i občanům podléhajícím státní moci).

Zbraň má v rukou jedince ještě jeden zásadní význam: Dotyčný díky ní musí přebírat více zodpovědnosti; použití – ale i nepoužití – zbraně v krizové situaci je totiž akt, jehož následky často nelze vzít zpět, člověk se s tím může jen naučit žít. To sice na první pohled vypadá jako nevýhoda, nicméně ten, kdo zůstane dobrovolně neozbrojen, činí to rozhodnutí taktéž – předem, aniž zná situaci, v níž se třeba ocitne; ano, nejspíše se pak snáze obhájí před vlastním svědomím, že „stejně nemohl nic dělat“, avšak reálně mohl, jen kdyby o tom byl býval přemýšlel dřív. Tak či tak má nošení zbraní přesně opačný efekt než potlačování zodpovědnosti, jehož následkům se věnuje čtvrtá kapitola této knihy.

S tím souvisí i strach z palných zbraní v rukou mladistvých či různých pomatenců; občas s nimi i dnes napáchají ohromné škody. Jenomže v současnosti k tomu dochází právě proto, že se kolem útočníka vyskytují neozbrojení lidé, kteří se nemohou efektivně bránit, což z nich dělá lákavé cíle. Člověk s pistolí je největší hrozbou tam, kde ji nikdo jiný nemá; v opačném případě jen těžko uškodí více než dnes ten, kdo se pokusí o masakr nožem či sekerou – zabije jednu či dvě oběti, pak jej ostatní zastaví (v ozbrojené společnosti lze stejně rychle zneškodnit střelce, což vraždící šílence oproti dnešku znevýhodňuje).

„Ale co těžké zbraně?“ může namítnout čtenář: „Proč je nezregulovat?“ Zejména proto, že aby tak stát mohl činit, musí mít zbraně ještě těžší, což je – s ohledem na způsob jeho financování – nemorální; nemluvě o přímém omezování vlastnických práv. Navíc taková regulace nedává smysl ani z hlediska „ochrany společnosti“, neboť kdo má dostatek prostředků k nákupu těžkých zbraní a chce škodit, může již dnes tyto zdroje investovat daleko efektivněji; ve srovnání s cenou třeba moderního tanku je útok pomocí jedů či výbušnin (jež lze vyrábět z legálně dostupných surovin) levnou záležitostí. Krom toho třeba v USA byl prodej všech zbraní do roku 1934 zcela svobodný a díky druhému dodatku nemohly být tehdy nakoupené zbraně vlastníkům odebrány, takže tam dodnes někteří lidé mají (legálně zděděnou) artilerii – sice zastaralou, ale zaútočit na hustě osídlená města s ní lze i nyní; přesto ji však k páchání kriminality nikdo nepoužívá. A jaderné zbraně? U těch státní regulace zcela pozbývají smyslu, neboť kdo je dost bohatý a mocný, aby si je pořídil, pro toho obejít zákon není už vůbec žádný problém (a má obrovskou škálu možností, jak škodit i jinak).

Ačkoliv se nám tedy vlády snaží namluvit, jak nutně jejich regulace potřebujeme – je totiž v jejich zájmu, abychom jim věřili a nekladli odpor – nikdy se nepřestávejme snažit vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Nezavírejme oči před fakty (zrovna v oblasti zbraní hovoří statistiky velmi jasně), i když emoce mohou v důsledku všudypřítomné státní propagandy naše vidění značně zkreslovat. Vzpomeňme si třeba na vztah mezi počtem zbraní a zastřelených lidí, který jsem zmiňoval výše; byť se jedná o informaci pravdivou, k odhalení celé pravdy ani zdaleka nestačí, ba naopak slouží k jejímu zkreslení.

předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed