Často kladené námitky

Ekonomie

Dumpingové ceny

Námitka:

Když nás stát (úřad pro hospodářskou soutěž) nebude chránit, podnikatelé budou likvidovat konkurenci skrze dumpingové ceny; až bude konkurence vyřazena, ceny zvýší a zákazník bude trpět.

Odpověď:

K likvidaci konkurence pomocí dumpingových cen sice docházet může, je však třeba si uvědomit, že ten, kdo za dumpingové ceny prodává, tím prodělává (a zákazník může naopak nakupovat za nízké ceny); když (nebo spíše pokud) následně konkurence skutečně zkrachuje a ziskuchtivý podnikatel ceny opět zvýší, jeho zisky přilákají do daného odvětví novou konkurenci a on může začít od začátku.

Nemluvě o tom, že pokud má ona likvidovaná konkurence alespoň nějaký kapitál, má možnost přímo nakupovat za dumpingové ceny levné konkurenční zboží, které může – po opětovném návratu cen na původní hladinu či nad ni – posléze se ziskem prodat; je třeba si uvědomit, že tuto strategii má možnost uplatnit prakticky kdokoliv bohatý, nejen konkurence z daného oboru.

Přes tohle všechno je pochopitelně možné, že i na volném trhu může být – ve velmi specifických podmínkách – použita k likvidaci konkurence strategie dumpingových cen; je to však velmi riskantní strategie, která nemusí vést k cíli, a ten, kdo ji používá, sám riskuje. V žádném případě však netrpí zákazník, neboť ten maximálně nějakou dobu nakupuje za dumpingové ceny.

Známým příkladem podnikatele, který takto ničil konkurenci, byl John Davison Rockefeller, vlastník firmy Standard Oil; zákazník však těmito praktikami rozhodně netrpěl, ba naopak: Za dobu fungování firmy Standard Oil cena petroleje významně klesla. Našli se i konkurenti, kteří budovali své podniky stále znovu a znovu a vydělávali tím, že svou infrastrukturu prodávali se ziskem firmě Standard Oil.

Kartely

Námitka:

Když nás stát nebude chránit, podnikatelé mohou uzavírat kartelové dohody; těmi budou určovat ceny, zatímco zákazník bude trpět.

Odpověď:

Důvodem pro vznik kartelových dohod je pochopitelně především touha po zisku, která je však zároveň tím, co většinou vede k (někdy tajnému) porušování těchto dohod; každý z členů kartelu se samozřejmě stále bude snažit získat co nejvíce zákazníků pro sebe, což velmi pravděpodobně povede k zániku kartelové dohody.

I kdyby tomu tak nebylo, případné velké zisky členů kartelu začnou lákat do odvětví další podnikatele, pro které je nejvýhodnější nastavit cenu o něco níže, než ji stanovuje kartelová dohoda, čímž nově příchozí podnikatel začne kartelu přebírat zákazníky; zabránit něčemu takovému může kartel pouze snižováním cen, čímž pak celá dohoda pozbyde jakéhokoliv smyslu.

Jediná možnost, jak může kartel skutečně dlouhodobě existovat, fungovat a generovat astronomické zisky odíráním zákazníků, nastává tehdy, když stát brání novým podnikatelům vstupovat do odvětví (většinou pomocí zákonů, které zakazují podnikání v dané oblasti bez státem udělené licence). Volnotržní kartely z výše uvedených důvodů reálně nevznikají, případně velmi rychle zanikají.

Nejběžněji uváděným příkladem kartelů jsou jihoamerické drogové mafie, které skutečně kartely tvoří. Důvodem je však to, že drogy jsou oficiálně podle tamní jurisdikce ilegální, což brání novým subjektům ve vstupu do odvětví (jak bylo uvedeno v minulém odstavci). Velké a silné mafie si svou pozici proti státu uhájí, nová (slabá) konkurence však nikoliv.

Monopoly

Námitka:

Když nás stát (antimonopolní úřad) nebude chránit, na trhu vzniknou monopoly; ty budou určovat ceny, zatímco zákazník bude trpět.

Odpověď:

Opravdový monopol – takový, který si může diktovat ceny – vzniká pouze tehdy, když je ostatním subjektům znemožněn vstup do odvětví, což ovšem bývá důsledkem aktivit státu (konkrétně zákonů, které zakazují podnikání v dané oblasti bez státem udělené licence), nikoliv volného trhu. Není-li vstupu do odvětví bráněno, monopol – v pravém slova smyslu – nemůže vzniknout.

I volnotržně může firma získat většinu zákazníků v nějakém odvětví (což někteří nazývají monopolem), ale jen tak, že poskytuje lepší služby než její konkurenti; v případě, že by tento „velký hráč“ zkusil zvyšovat ceny a vytvářet závratné zisky, nalákají právě tyto zisky do odvětví konkurenci, která mu přebere zákazníky (nejedná-li se o stát, který konkurenci zakáže zákonem).

Asi nejznámějším příkladem volnotržního „monopolu“ byla petrolejářská firma Standard Oil, jež byla v roce 1911 vládou Spojených států postavena mimo zákon, ačkoliv za čtyřicet let jejího fungování cena petroleje téměř neustále klesala (a žádná konkurence nedokázala se Standard Oil držet krok); ceny začaly stoupat až poté, co stát – v zájmu „ochrany spotřebitelů“ – Standard Oil zrušil.

Občasnou námitkou bývá, že by tyto teorie přestaly platit v případě, že by někdo získal jedinečný zdroj nějaké přírodní suroviny, ke které neexistuje substitut; všichni by pak museli danou surovinu získávat pouze od jejího jediného majitele. Tato námitka je správná, leč taková situace ještě nikdy nenastala a neumím si představit žádnou reálnou situaci, ve které by nastat mohla.

Nekvalitní soukromé instituce

Námitka:

Jak by mohlo fungovat volnotržní školství či zdravotnictví? Jen pohleďte na soukromé školy či nemocnice, nejsou o nic lepší než ty státní!

Odpověď:

Tato velmi častá námitka se rozhodně netýká jen školství a zdravotnictví, je často směřována i do jiných oblastí, které sice kontroluje stát, avšak za určitých podmínek umožňuje soukromým institucím, aby v dané oblasti také působily. Pravidla a regulace, kterými jsou takové instituce svázané, bývají typicky velmi přísná, neboť je celé dané odvětví pevně v rukou státu.

Pro vypořádání se s touto námitkou je především třeba si uvědomit, že „soukromá instituce“ není žádné zaříkávadlo úspěchu; síla volného trhu sice též částečně spočívá v tom, že firmy vlastní soukromníci, avšak především tkví v tom, že miliony podnikatelů po celém světě zkoušejí svá řešení, přičemž ti, kteří to dělají dobře, prosperují, ostatní pak krachují (takto trh „filtruje“ správná řešení).

Jsou-li však tyto soukromé instituce silně regulovány státem, odpadá ona hlavní výhoda trhu, neboť vlastníci těchto institucí nemají skoro žádný prostor pro vytváření nestandardních řešení problémů, jelikož tyto často odporují různým regulacím; rozdíl mezi institucí státní a institucí soukromou, kterou však stát svazuje striktními pravidly a nařízeními, je tedy relativně malý až zanedbatelný.

Existuje i mnoho dalších (dle mého názoru ne tak důležitých) důvodů, proč soukromé instituce většinou nevykazují ve státem přeregulovaném prostředí příliš dobré výsledky pro zákazníky: Překážky ve vstupu do odvětví brání přirozené konkurenci, umělá státní konkurence poskytující své služby „zdarma“ neumožňuje konkurovat nižší cenou a tak dále (výčet zdaleka není úplný).

Spekulanti

Námitka:

Aktivity spekulantů ožebračují slušné lidi; o peníze, které spekulant svými obchody vydělal, musel někoho jiného připravit!

Odpověď:

Nenávist ke spekulantům vychází z dávno překonané Ricardovy nákladové teorie hodnoty, jež byla vyvrácena Carlem Mengerem již v roce 1870, kdy tento přišel se subjektivní teorií hodnoty; mnozí se však stále mylně domnívají, že hodnota statků je pevně daná. Ve skutečnosti jim ji však přisuzují lidé, ergo je subjektivní a mění se v čase. Věci mohou získávat i ztrácet na hodnotě, aniž se jakkoliv změní.

Spekulanti této vlastnosti využívají ke svému obohacení; nakupují levně, aby později prodali za vyšší cenu. Škodí tím ostatním? Pro zodpovězení této otázky je třeba si uvědomit, proč ceny statků klesají a rostou; pokles znamená jejich přebytek, nárůst naopak nedostatek. Aby tedy spekulant vydělal, musí nakupovat přebytkové zboží a prodávat nedostatkové; jaké jsou důsledky takové činnosti?

V časech přebytků pomáhají spekulanti výrobcům nezkrachovat; v dobách nouze zase dodávají nakupujícím nedostatkové zboží, čímž snižují jeho cenu. V podstatě „vyhlazují“ cenové výkyvy v čase. To dělají ti z nich, kteří vydělávají; pomáhají společnosti a jsou za to odměňováni. Ti prodělávající naopak škodí (na což nejvíce doplácejí oni sami); a zrovna na jejich hlavy se kupodivu tolik hněvu nesnáší.

Trh není hra s nulovým součtem! Zisk jednoho neznamená ztrátu jiného; tohle by platilo, kdyby byly ceny statků objektivně dané. Tak tomu ale není, neboť v dobrovolné obchodní transakci si každá ze stran více cení toho, co získává, než toho, čeho se vzdává (jinak by k obchodu nedošlo); když tedy někdo něco získá, neplyne z toho, že jiný ztratil. Spekulanti nevydělávají na úkor ostatních.

Veřejné statky

Námitka:

I kdyby trh ve všem ostatním fungoval, neumí si dobře poradit s problémem veřejných statků; nutně potřebujeme (demokratický) stát v otázce jejich poskytování a zajišťování plateb.

Odpověď:

Veřejné statky jsou ty, ze kterých mají prospěch všichni, ať už je zaplatí, či nikoliv; příkladem budiž třeba veřejné osvětlení. Problém nastává, rozmůže-li se masově následující způsob myšlení jednotlivců: Veřejné osvětlení mi přinese užitek, ať už jej zaplatím, či nikoliv; nezaplacením však ušetřím a šance, že zrovna kvůli absenci mého příspěvku osvětlení nakonec nebude, je minimální.

Financování statků, z jejichž spotřeby je těžké vyloučit černé pasažéry, může být na volném trhu obtížné (ač řešitelné, neboť vše je v soukromém vlastnictví); o státu se tvrdí, že dokáže tento problém „řešit“. To jednak není pravda (ti, kdo nic nemají, neplatí daně a jsou černými pasažéry státu), ale především státní „řešení“ způsobuje daleko větší nesnáze; zejména pak v demokracii.

Velkým problémem demokratických voleb je, že aby občan fundovaně rozhodl, komu dát svůj hlas, musel by strávit enormní množství času studováním volebních programů, a to jak z hlediska praktických dopadů, tak z hlediska důvěryhodnosti; a i když tento čas volič vynaloží, je šance, že jeho hlas něco změní, naprosto mizivá, ergo je rozumnou strategií se o volby nezajímat, nečiní-li mu to potěšení.

Připomíná vám to něco? Za mizivou šanci, že člověk něco ovlivní, musí zaplatit relativně vysokou cenu; to samozřejmě způsobuje, že mnoho jedinců tu cenu raději nezaplatí (ať už se jedná o desítky hodin studování programů politických stran či příspěvek na veřejné osvětlení). Demokracie tedy nabízí pouze transformaci poměrně malého problému (veřejné statky) na obrovský (celá vláda), avšak ne jeho řešení.

Historie

Existence anarchie

Námitka:

Všechny ty anarchokapitalistické teorie jsou sice hezké, ale ukažte mi jedinou reálnou fungující anarchistickou společnost; taková nikdy existovat nemůže.

Odpověď:

V historii se anarchie již osvědčila. Příkladem budiž Island, jenž byl od svého osídlení téměř tisíciletou anarchií; ač jej po pár staletích formálně anektovalo Norsko a Dánsko, reálně žilo tamní obyvatelstvo v anarchii. Islandský národní sněm Althing je sice někdy označován za první evropský parlament, leč jednalo se spíše o „radu starších“, která nevydávala zákony platné pro všechny obyvatele.

Dalším příkladem fungujícího anarchokapitalismu byly Spojené státy v období kolonizace. Navzdory tomu, co ukazují westerny, byla kriminalita v té době výrazně nižší než v současnosti; nejen v absolutních číslech, ale i v přepočtu na obyvatele. S původními obyvateli vycházeli kolonizátoři dobře (kupovali od nich půdu a uzavírali smlouvy, které byly dodržovány), dokud tam evropské státy neposlaly armádu.

Jiným příkladem může být středověké Irsko, leč existují dohady o tom, zda lze tuto společnost označit za anarchistickou. Na jednu stranu neexistovala žádná irská centrální vláda, na stranu druhou však bylo mnoho různých území v různých dobách ovládáno místními warlordy, přičemž se míra svobody lidí v těchto oblastech velmi výrazně lišila – někdy byla skutečně vysoká, jindy nikoliv.

Do nedávna bylo nejznámější anarchií Somálsko; pravdou je, že ve srovnání s moderními a vyspělými státy Somálsko nemá šanci uspět. Na druhou stranu žádný soudný anarchista netvrdí, že libovolná anarchie je lepší než libovolný stát; jen že v každém čase a místě je anarchie lepší než stát, což potvrzuje i Somálsko: Situace na jeho území bez vlády byla výrazně lepší než s ní (ač horší než třeba zde).

Specifické podmínky anarchie

Námitka:

Všechny historicky známé anarchie fungovaly pouze za specifických podmínek; to ale neznamená, že by anarchokapitalismus mohl být funkční dnes, v současném světě.

Odpověď:

Tato námitka je bezpochyby zcela validní; jen jde o námitku proti argumentu, kterým není anarchokapitalismus obhajován. Předpoklad fungování anarchokapitalismu v dnešním světě vyplývá z propracovaných a doposud nevyvrácených teorií, jež stojí na několika axiomech (vyplývajících z ekonomie – praxeologie – a etiky), ze kterých jsou odvozeny pomocí čisté logiky.

Příklady fungujících anarchií v minulosti tyto teorie rozhodně podporují, nicméně netvoří jejich základ; ani se nikdo nesnaží ony historické anarchie stavět jako důkaz toho, že by anarchokapitalismus mohl být uskutečnitelný i dnes. Teorie anarchokapitalismu rozhodně nejsou postaveny na tom, že někdy někde anarchie dobře fungovala.

Pravdou také je, že všechny fungující anarchie minulosti měly určité společné znaky, mezi které patří zejména nízká hustota zalidnění (což je však dáno i tím, že v minulosti byla celkově hustota zalidnění prakticky všude mnohem nižší než dnes), případně relativně „odlehlá“ geografická poloha; z toho však nijak neplyne, že by v jiných podmínkách anarchokapitalismus fungovat nemohl.

Dále je třeba si uvědomit, že nelze věci prohlašovat za nemožné jen na základě toho, že momentálně nejsou nikde realizované; kdyby ano, nemohlo by totiž nikdy vzniknout nic nového, neboť bychom vše zavrhli s tím, že to nemá smysl, jelikož neexistuje žádný reálný příklad, na kterém lze demonstrovat funkčnost oné myšlenky (a právě tento argument brání vzniku takového příkladu).

Lidské jednání

Dlouhodobé cíle

Námitka:

Podnikatelé sledují jen krátkodobé cíle a činí pouze investice s krátkou dobou návratnosti; pro skutečně dlouhodobé projekty potřebujeme vládu.

Odpověď:

V první řadě je třeba zmínit, že s politiky to v dlouhodobém horizontu není zrovna výhra, neboť jsou typicky voleni na čtyři roky a jejich zájmy většinou nesahají dále; investují-li dlouhodobě, pak zejména proto, že peníze, které investují, nejsou jejich – takže rozhodnutí o tom, do čeho investovat, nezávisí ani tak na potřebnosti tohoto kroku, jako spíše na tom, kolik hlasů tím politik získá.

Problém dlouhodobých investic spočívá zejména v tom, že se jen velmi těžko pozná, které jsou ty „správné“ a které nikoliv; a protože je možné investovat do nepřeberného množství různých věcí, je asi nejrozumnější nechat na svobodných lidech, aby rozhodli, co chtějí ze svých peněz financovat a co nikoliv – jsou to ostatně jejich peníze, které si dokázali vydělat, takže je snad dokáží i utratit.

Lidé občas soudí, že čím je investice „dlouhodobější“, tím lépe; to nemusí být vždy pravda. Obecně platí, že čím vyšší je aktuální bohatství, tím více se „vyplácí“ investovat dlouhodobě, což platí jak pro jedince, tak i pro společnost (když „nemáme co do huby“, většinou spoříme na důchod méně, než když žijeme v hojnosti); není však třeba to nijak „řídit“, lidé se takto chovají naprosto přirozeně.

Typickým příkladem takové nepovedené „dlouhodobé investice“ budiž například fáma o globálním oteplování, která stála miliony lidí po celém světě obrovské množství zdrojů, aby se nakonec ukázalo, že se jednalo o obyčejný podvod; takové plýtvání vzácnými zdroji je typické pro situaci, kdy se jedná o prostředky „veřejné“, takže ten, kdo o nich rozhoduje, není tím, komu patří.

Nerealizované projekty

Námitka:

Kdyby stát nefinancoval některé projekty, nikdy by nevznikly, neboť by na ně lidé sami od sebe dobrovolně nepřispěli; stát tedy musí tyto projekty subvencovat!

Odpověď:

První možnou odpovědí na tuto námitku je, že dotyčný etatista, který ji vznáší, se prostě mýlí; mnohé projekty, o kterých se obecně soudí, že je prostě musí financovat stát, aby nezanikly, již v historii existovaly i bez státních zásahů. Je pochopitelně v zájmu státu tvrdit, že tomu tak není, neboť je to velmi dobrý způsob, jak si udržet odpovídající monopol, aniž bude kdokoliv cokoliv namítat.

Druhou možností je, že etatista, který vznáší výše uvedenou námitku, má pravdu; onen projekt by bez státní podpory skutečně zanikl. Co to znamená? Inu, pouze tolik, že lidé o daný projekt prostě nemají zájem, respektive chtějí své peníze raději investovat do něčeho jiného, co považují za důležitější, přičemž tuto důležitost nemůže fundovaně posoudit nikdo jiný než ten, koho se to týká.

Realizuje-li tedy stát takový projekt, který by bez něj nevznikl, činí tím lidem vlastně medvědí službu, neboť vezme jejich úspory a investuje je do něčeho, místo čeho by si dotyční raději pořídili něco jiného, co je pro ně důležitější (kdyby tomu tak nebylo, onen projekt by vznikl i bez státních zásahů); jedná se tedy o prosté plýtvání zdroji na méně důležité věci na úkor těch důležitějších.

Častým protiargumentem je toto: „Lidé ten projekt chtějí, ale dřou bídu s nouzí, takže na něj prostě nemají.“ Při bližším zamyšlení ale dojdeme k tomu, že to tím spíše odpovídá výše popsanému: Dotyční jsou chudí, takže za své peníze raději nakoupí potraviny a další základní věci, a tak si potom daný projekt nemohou dovolit; tím, že je stát donutí pořídit si jej i tak, jim rozhodně nepomůže.

Neschopnost kooperace

Námitka:

Stát musí lidem zajišťovat věci, které si oni sami nechtějí platit dobrovolně (v dané míře); jedná se například o dotace hromadné dopravy, hasičů a záchranářů, některých druhů umění a podobně.

Odpověď:

V první řadě je třeba říci, že etatistické strašení na téma, co všechno by bez státu nebylo, je sice velmi populární kratochvíle některých lidí, avšak jen málokdy se zakládá na jakýchkoliv reálných podkladech; podíváme-li se do historických anarchií, zjistíme, že mnohé služby, o kterých široká veřejnost soudí, že bez státu nemohou fungovat, už v minulosti bez státu poskytovány byly.

To je dáno tím, že existuje-li ve společnosti poptávka po nějaké službě a lidé jsou skutečně ochotni za takovou službu platit, vzniká příležitost pro podnikatele, kteří mohou danou službu poskytovat a vydělat na tom; tak se ke každé poptávce vytvoří i nabídka, přičemž o čím urgentnější poptávku se jedná, tím více jsou lidé ochotni platit, což odpovídajícím způsobem zvyšuje motivaci nabízejících.

Je důležité uvědomit si, že v případě, že by nějaká služba, kterou poskytuje stát, skutečně na volném trhu nevznikla, znamená to jediné: O takovou službu není zájem, neboť její provozování a poskytování stojí více zdrojů, než kolik užitku lidem přináší, což znamená, že kdyby byly tyto zdroje investovány jiným (výdělečným) způsobem, užitek společnosti by bez poskytování takové služby vzrostl.

Toto mimochodem vyvrací oblíbený argument, který etatisté rádi používají k obhajobě různých sociálních experimentů (často v dopravě, ale nejen): „I kdyby to mělo zachránit jen jeden jediný lidský život, vyplatí se to.“ Ne nezbytně; zdroje jsou omezené a jiná investice by mohla životů zachránit více, případně přinést lidem více užitku nějakým jiným způsobem.

Nezodpovědnost

Námitka:

Jen pohleďte na „obyčejné lidi“, ti stát prostě potřebují, aby se o ně postaral; dělají spoustu hloupých rozhodnutí a nebýt státu, pomřou hlady na ulicích.

Odpověď:

Faktem je, že se někteří lidé chovají nezodpovědně a nad svým jednáním často příliš nepřemýšlejí. Avšak důvod, proč jsou takoví, spočívá především v tom, že si to mohou dovolit, neboť spoléhají na ochranu všemocného státu; a čím více je bude stát přesvědčovat o tom, že jim zajišťuje „bezpečí“ a „jistoty“, tím nižší bude potřeba těchto lidí starat se o sebe a nést zodpovědnost.

Stát svým občanům už od malička, od školního věku vštěpuje, že jednou z úloh správného státu je postarat se o slabé, staré, bezmocné a vůbec všechny, kdo „neměli v životě štěstí“; tímto stát své občany prakticky utvrzuje v tom, že když budou mít nějaký problém, postará se o ně a zabezpečí je, čímž vlastně přebírá jejich zodpovědnost za vlastní život, a tím z nich činí nesvéprávné jedince.

Smutnou pravdou je, že zmírňuje-li stát jakoukoli formou následky libovolného typu nezodpovědného chování, zároveň tím lidi k tomuto chování motivuje; být nezodpovědný a o nic se nestarat je pochopitelně velice pohodlné (oproti vytváření úspor a zajišťování se na horší časy), takže to lidé s radostí nebudou dělat, slibuje-li jim někdo, že to udělá za ně (pochopitelně za peníze ostatních).

Lidé nejsou neschopní se o sebe postarat. Se silným státem za zády jen nemají příliš mnoho důvodů se o něco takového vůbec snažit; dokud stát zodpovědnost za lidi nepřebíral, starali se o sebe sami, a to i v podmínkách daleko horších, než v jakých žijeme teď. Lidé nejsou nesvéprávní idioti, jsou prostě jen přirozeně pohodlní a většina z nich nechce nést zodpovědnost, když nemusí.

Peníze a bankovnictví

Banky

Námitka:

Banky musí být regulovány státem, aby držely nějaké frakční rezervy; kdyby takto regulovány nebyly, emitovaly by neomezené množství peněz (ostatně by bez státních zákonů mohl peníze tisknout každý).

Odpověď:

Důvod, proč je tato mýlka relativně rozšířená, je neobyčejně smutný. Spočívá totiž v tom, že stát už zdeformoval představu většiny lidí o podstatě a významu peněz natolik, že si volnotržní a nestátní peníze skoro nikdo už nedokáže ani představit; z tohoto zmatení pak vyplývají představy o tom, že by soukromé peníze nemohly fungovat, neboť by si je mohl tisknout každý.

Háček je samozřejmě v tom, že stát stanovil nějakou měnu jako oficiální a nutí lidi ji přijímat, takže kdyby měl někdo možnost tyto peníze emitovat bez jakéhokoliv omezení, byla by to katastrofa. Na volném trhu však neexistuje žádná vynucená měna, jejíž přijímání by někdo vymáhal násilím, ergo nedůvěryhodné peníze, které si jen tak někdo vytvoří, prostě nebudou na trhu přijímány.

Dalším důvodem, proč si banky na volném trhu nemohou dovolit držet frakční rezervy příliš nízko, je takzvaný nepřátelský clearing, což je způsob konkurenčního boje mezi bankami, které nakupují co největší množství bankovek své konkurence, aby ji pak požádaly o výměnu těchto bankovek za zlato – je to vlastně uměle vyvolaný run na konkurenční banku; když tato nebude mít dostatek zlata, zkrachuje.

I v historii fungovaly banky na volném trhu dobře, soukromé peníze nepůsobily problémy; dokud byla měna krytá, nevyskytovaly se hospodářské cykly. Příkladem budiž „Bank of Scotland“ a „Royal Bank of Scotland“, které v osmnáctém století držely zlaté rezervy velmi vysoko bez jakékoli regulace (kvůli nepřátelskému clearingu), čímž bránily hospodářským krizím, které postihovaly sousední Anglii.

Deregulace bankovnictví

Námitka:

Banky musí být silně regulované, neboť jejich deregulace způsobila hospodářskou krizi; tato krize je navíc ukázkou selhání volného trhu.

Odpověď:

Existuje-li nějaký zákon, který omezuje volný trh a svobodu jednotlivců, jedná se o regulaci. Vznikne-li pak další zákon, který nějakým způsobem omezí ten první zákon, lze tento zákon označit za deregulaci. A zavede-li pak vláda třetí zákon, který omezuje platnost onoho druhého zákona, je tento zákon opět regulací, nikoliv deregulací.

Prvním zákonem stát donutil lidi k přijímání jedné národní měny, což bylo naprosto nelegitimní násilí, jež vlády obhajovaly většinou tím, že je potřeba financovat válečné aktivity (které typicky nejsou ničím jiným než dalším zbytečným násilím); vybraným bankám stát udělil privilegium, že mohou tuto měnu tisknout a vytvářet (na základě nějakých pravidel). Šlo tedy o regulaci.

Dalším zákonem stát nastavil bankám přísnější pravidla, podle kterých smějí emitovat nové peníze a poskytovat půjčky; někteří sice označují tento zákon za regulační a takzvaně „pro-tržní“, nicméně s ohledem na to, že se jedná o omezení moci bank, kterou jim poskytl stát navzdory volnému trhu, je toto označení naprosto zavádějící. Tento zákon je tedy deregulační.

Nakonec přišel zákon, který uvolnil pravidla pro banky, aby tyto mohly emitovat více peněz a poskytovat více půjček; je-li však volnotržní měna typicky krytá drahými kovy ze 100 %, zatímco státní měna pouze zlomkem, další snížení míry tohoto krytí rozhodně není žádná deregulace, žádný krok směrem k volnému trhu. Ergo zákony, jež způsobily hospodářskou recesi, byly regulacemi, nikoliv deregulacemi.

Zlatý standard

Námitka:

Libertariáni tak často obhajují ten přežitý a staromódní zlatý standard; kdybychom se k němu vrátili, měli bychom opět začít nosit měšce a platit zlatem?

Odpověď:

Měna krytá zlatem či stříbrem není rozhodně nic, co by „bylo dávno překonáno a zahozeno jako špatný koncept“; krytou měnu ve skutečnosti nezavrhli svobodní lidé, nýbrž byla násilím zrušena státy, které potřebovaly tisknout nekryté peníze, aby jimi financovaly své válečné choutky (přičemž nezřídka padaly z úst politiků sliby, že po válce se daný stát ke zlatému standardu opět vrátí).

I když odhlédneme od toho, že emitací peněz stát skrze banky okrádá poddané (a dopouští se tak prakticky téhož, čeho ilegální padělatelé), takže se vlastně jedná o další formu zdanění (ze které tentokrát profitují i banky), nic se nemění na faktu, že nekrytá měna je příčinou hospodářských cyklů a depresí (ty se začaly vyskytovat až s nekrytou měnou; pro zdůvodnění googlujte heslo „ABCT“).

Neexistuje v zásadě žádný rozumný důvod, proč by měl měnu držet v rukou stát; na rozdíl od ostatních odvětví trhu, kde existují různé pseudodůvody mající těžiště v „ochraně obyčejných lidí“, v případě peněz nic takového není (krom oblíbeného označování kryté měny za „dávno překonaný koncept“). Měna krytá vzácnými kovy (a to i soukromá) fungovala stovky let bez problémů po celém světě.

Po (znovu)zavedení zlatého standardu by samozřejmě nebylo nutné, aby všechny platby probíhaly pomocí odpočítávání zlatých zrníček (i když mince, zejména stříbrné, by své místo patrně našly); v dnešní době moderních technologií by samozřejmě bylo možné zlato uložit do bank, které by spravovaly naše účty, umožňovaly platby kartami a podobně, pouze by jednotkami nebyly koruny, nýbrž gramy zlata.

Polemika

Chyby anarchokapitalismu

Námitka:

V anarchokapitalismu mohou nastávat situace, ve kterých dochází k nespravedlnosti, neefektivitě, bezpráví a vůbec všelijakým špatnostem; nebude to tedy až tak skvělé společenské uspořádání.

Odpověď:

K podobným jevům v anarchokapitalismu pochopitelně docházet bude; podobně jako v každém společenském uspořádání. Recept na dokonalý a ve všem ideální svět nikdo soudný nenabízí a anarchokapitalisté v tomto nejsou výjimkou. Nemá smysl hledat hypotetické situace, ve kterých může nějaké společenské uspořádání selhat, nýbrž je třeba hledat uspořádání, ve kterém tyto situace nastávají nejméně často.

Žádný soudný anarchista nepovažuje anarchokapitalismus za všelék na všechny problémy světa; tvrdí jen tolik, že anarchokapitalismus je lepší společenské uspořádání než libovolný stát. Nemá tedy valného významu pouze poukazovat na potenciální chyby anarchokapitalismu bez uvedení jiného systému (ať už toho současného, nebo nějakého hypotetického), který by se s těmito chybami uměl vypořádat lépe.

Mohou dokonce existovat i anarchokapitalistické společnosti, jejichž celkový stav je horší než stav některých společností ovládaných státem; budou-li v anarchii žít chudí a nevzdělaní barbaři, jejich životní úroveň bude nižší než životní úroveň vzdělaných a bohatých lidí, kteří žijí v nějakém státu, nicméně lze předpokládat, že obě tyto společnosti budou fungovat bez státu lépe než s ním.

Pouhé poukazování na chyby anarchokapitalismu bez uvedení jakéhokoliv společenského uspořádání, které tento problém dokáže řešit lépe (a zároveň nezpůsobuje problémy jiné a horší), prakticky odpovídá porovnávání anarchokapitalismu s ideální – neexistující – společností, která řeší všechny problémy světa, jež mohou potenciálně nastat.

Sociální inženýrství

Námitka:

Anarchokapitalismus není nic než sociální inženýrství; a to je třeba jednoznačně odmítnout, neboť jde o pěkné svinstvo.

Odpověď:

Je-li anarchokapitalismus sociální inženýrství, pak musí být sociálním inženýrstvím návrh libovolného společenského uspořádání. Budovat stát znamená manipulovat lidi pomocí sociálního inženýrství k tomu, aby se danému státu podřídili; jsou-li lidé k něčemu manipulováni teoriemi anarchokapitalismu, pak jen k tomu, aby byli svobodní a zodpovědní sami za sebe.

Sociální inženýrství je typicky užíváno k manipulaci s lidmi, která má někomu konkrétnímu přinést prospěch z toho, že zmanipulované masy udělají to, co dotyčný chce, což nejčastěji bývá, aby se podřídili, nechali si jím vládnout, zaplatili peníze za něco, za co by bez této manipulace platit nechtěli, případně změnili své chování v domnělý „prospěch celku“ či „blaho společnosti“.

Anarchokapitalismus spočívá v pravém opaku; lidé si nenechají nikým vládnout, budou svobodní a převezmou zodpovědnost sami za sebe. Takzvaný „prospěch společnosti“ je součtem prospěchu všech jejích členů, který si však každý zajistí nejlépe sám, neboť jen on nejlépe ví, co vlastně chce. Není třeba nikoho, kdo by takové společnosti vládl a komu by mělo domnělé sociální inženýrství sloužit.

Pojem „sociální inženýrství“ může mít mnoho různých významů a nelze vyloučit, že pro někoho do tohoto pojmu nespadají i anarchokapitalistické teorie; je-li tomu však tak, musí do něj konzistentně zahrnout prakticky libovolný návrh na změnu našeho společenského uspořádání, takže se pak z principu asi nemůže jednat o nic špatného.

Teorie a praxe

Námitka:

Anarchokapitalismus je sice krásná teorie, ale to byl ostatně komunismus také; v realitě by nefungovalo ani jedno.

Odpověď:

V první řadě je třeba říci, že komunismus rozhodně není dobrá teorie, neboť je celá založena na učení Karla Marxe, který vycházel z Ricardovy nákladové teorie hodnoty, jež byla vyvrácena Carlem Mengerem již v roce 1870, kdy tento přišel se subjektivní teorií hodnoty; že byl tento fakt ignorován těmi, kdo se o sto let později ještě snažili budovat světlé zítřky, nečiní komunismus dobrou teorií.

Komunismus není žádnou ukázkou systému, který teoreticky funguje dobře, ale je v praxi neproveditelný; teorie komunismu byla vyvrácena mnohem dříve, než se ji skupina ignorantů pokusila prosadit v praxi. Anarchokapitalismus doposud v teoretické rovině vyvrácen nebyl; ano, může se to stát, nicméně dokud to nenastane, měli bychom k němu přistupovat jako k nevyvrácené teorii a nesrovnávat jej s komunismem.

Nehledě na to, že anarchistické společnosti již v historii existovaly, byly stabilní a úspěšné; příkladem může být třeba středověký Island, ale také USA v době kolonizace nebo středověké Irsko (v posledním případě existují pochybnosti o tom, zda se skutečně jednalo o anarchii; někteří daný stav anarchií nazývají, jiní zas tvrdí, že se jednalo o velké množství ministátečků na malém území).

Lze pochopitelně namítat, že to bylo dávno a dnes již žádná moderní fungující anarchie neexistuje; to je sice pravda, leč to nijak neznehodnocuje anarchokapitalistickou teorii a nestaví ji na úroveň vyvrácené teorie komunistické (komunismus v praxi selhal vždy, anarchie sice v moderní společnosti žádná není, ale neznáme ani žádný případ jejího selhání; historicky naopak fungovala).

Tradice státu

Námitka:

Tradice států sahá tisíce let do minulosti; kdyby byl anarchokapitalismus lepší uspořádání společnosti, někde by už existoval; evoluce však jasně ukazuje nadřazenost státu nad anarchií.

Odpověď:

Jsou tomu malé stovky let, kdy se dalo naprosto totéž říci o otrokářství; otrokářské společnosti měly tradici minimálně tak dlouhou jako státy, existovaly naprosto všude, otroctví bylo zcela běžné a nikdo je nezpochybňoval. A nejen to! Nikdo si ani nedovedl představit společnost, ve které by nebyli páni a otroci; otrokářství se zdálo býti zcela přirozenou a neměnnou součástí světa.

Každý věděl, že „negr se o sebe bez pána nepostará“; podobně jako dnes je jasné, že „člověk se o sebe nepostará bez státu“. Též bylo (respektive je) zjevné, že otrokářství (respektive stát) potřebujeme i z ekonomického hlediska, protože jinak by to nefungovalo. Kdyby navíc otrokářství bylo tak špatné, jak by mohlo být tak rozšířené? Přece by vznikaly společnosti bez otroků.

A když někdo tehdy přirovnal násilí pána vůči otrokovi ke stejnému násilí vůči svobodnému člověku, bylo to zcela absurdní a každý hned věděl, že to nelze srovnávat, jelikož je to něco úplně jiného; podobně jako dnes každý ví, že přirovnávat daně k výpalnému přece nedává smysl, vždyť je to naprosto odlišné. Jen si přečtěte nějaké texty z té doby; podobné argumenty vážně padaly.

Co přišlo pak? Stačilo pár stovek let, aby institut otrokářství s tradicí starou tisíce let padl v téměř všech zemích světa. Na počátku však musel někdo povstat, začít o tom mluvit, být zesměšňován a považován za snílka stavějícího vzdušné zámky, jež nemají žádnou souvislost s realitou; přesto vytrval, šířil tu myšlenku dál, nevzdal se a inspiroval ostatní… Až nakonec svoboda zvítězila.

Vlastnosti lidí

Námitka:

Anarchokapitalistické teorie předpokládají, že se k sobě budou lidé chovat hezky, případně alespoň vždy logicky; takoví ale lidé nejsou, pomíjíte skutečné lidské vlastnosti.

Odpověď:

S námitkou, že anarchokapitalistické teorie lidem přisuzují jiné vlastnosti, než jaké ve skutečnosti mají, jsem se setkal už nesčetněkrát; leč ještě nikdy mi nikdo nebyl schopen vyjmenovat, které konkrétní vlastnosti to jsou, a ukázat v některém z mých textů (či textů anarchokapitalistických autorů, na které se odkazuji), kde nějaké nereálné vlastnosti předpokládám či skutečné opomíjím.

Občas někdo namítá, že nepočítám s lidskou sobeckostí, nicméně není mi schopen ukázat, kde přesně; není divu, neboť jen málo věcí je více vzdáleno od pravdy. Vždyť volný trh a jeho fungování stojí do značné míry právě na sobeckosti a chamtivosti podnikatelů, kteří se snaží vydělat tím, že poskytují lidem služby, o které tito mají zájem.

Někdy se lze setkat i s námitkou, že se lidé nechovají vždy tak logicky, aby to zapadalo do obvyklých ekonomických teorií o dokonalé konkurenci a podobně. Pochopitelně, že nechovají! Vždyť toto byla jedna z velkých námitek Ludwiga von Misese a vůbec celé rakouské ekonomické školy, na které je anarchokapitalismus postaven, vůči mainstreamové ekonomii, která anarchokapitalismus odmítá.

Než tedy odsoudíte anarchokapitalistické teorie na základě toho, že „nepočítají s reálnými lidmi“, prosím, zkuste si sami pro sebe odpovědět na otázku, zda skutečně k něčemu takovému dochází, případně které konkrétní teze jsou na takových předpokladech založeny; pokud skutečně takové konkrétní místo v anarchokapitalistických teoriích najdete, budu moc rád, dáte-li mi vědět.

Přirozené právo

Agrese

Námitka:

Lidé někdy vraždí, loupí, nerespektují vlastnictví a iniciují násilí; dokud bude princip neagrese porušován, anarchokapitalismus nemůže nikdy fungovat.

Odpověď:

Je sice pravdou, že anarchokapitalismus je založen na respektu k vlastnickým právům, avšak nevyžaduje jejich 100% dodržování vždy a všude; je pochopitelné, že vždy budou existovat lidé, kteří nebudou respektovat vlastnictví ostatních, avšak nebude-li takových lidí příliš mnoho, anarchokapitalismus to nijak významně nenaruší (a bude-li jich tolik, pak je ani žádný stát nespasí).

Ačkoliv třeba demokracie je založená na tom, že každý občan splňující nějaká kritéria (typicky věk) má právo účastnit se voleb, pak ani v případě, že někdo někomu náhodou toto právo odepře (například jej zamkne ve sklepě a nepustí ho ven), se kvůli tomu volby nebudou opakovat, a tento systém bude stále nazýván demokracií; anarchokapitalismus též nezanikne ojedinělým porušením principu neagrese.

Anarchokapitalisté nepředpokládají, že se lidé z ničeho nic promění ve svatoušky a budou princip neagrese dodržovat z lásky k bližnímu, nýbrž že prostě funkci ochrany před zločinnými živly nebude vykonávat stát, ale jednak soukromé společnosti (a jak známo, soukromé společnosti poskytují typicky své služby lépe než stát) a jednak lidé sami (kterým stát nebude nadále bránit v ozbrojování).

Společnost, ve které jsou vlastnická práva respektována, je pro většinu jejích členů celkově lepším místem pro život než společnost, ve které princip neagrese dodržován není, což souvisí s tím, že z dlouhodobého hlediska je obchodování pro většinu lidí typicky prospěšnější než válka, která je drahá; státy tolik válčí mimo jiné proto, že ti, kdo války vyhlašují a vedou, je neplatí ze svého.

Anarchie je násilná

Námitka:

Anarchisté jsou násilníci a touží po krvavé revoluci!

Odpověď:

Někteří ano; anarchistických škol je však mnoho. Nějaké z nich vskutku hlásají násilnou revoluci, ale zdaleka ne všechny; anarchopacifisté kupříkladu odmítají jakékoliv násilí (včetně obranného). Anarchokapitalisté násilí připouštějí toliko k napravení stavu, kdy jsou porušována něčí vlastnická práva. Je tedy z jejich pohledu legitimní použít násilí vůči státu a zosnovat revoluci?

Ačkoliv je obrana proti agresorovi bezesporu přípustná a státy představují největší agresory současnosti, rozhodně není legitimní provést akci, která situaci ve výsledku zhorší a ještě navíc poškodí spoustu nevinných lidí; a já tvrdím, že přesně takovou akcí násilná revoluce je. Dokonce i kdybych ignoroval etickou stránku věci, nepodpořím násilnou revoluci; nemůže totiž vést k úspěchu.

Lidi lze násilím donutit k lecčemu; nelze jim však násilím vnutit svobodu. Představme si, že by se mi povedlo převzít moc a zrušit stát proti vůli lidí; co pak? Buď jim dám svobodu, se kterou ihned naloží tak, že zformují nový stát; nebo jim to zakážu, čímž se ale stanu státem já sám (protože budu násilím omezovat jejich svobodu). Tak či tak bude výsledkem stát, ne anarchokapitalismus.

Jaké má tato situace řešení? Jedinou cestou je přesvědčit lidi, že stát nepotřebují. Až se tak stane, nebude násilné revoluce zapotřebí, neboť zrušení státu pak mohou klidně demokraticky odhlasovat; dokud však budou stát chtít, revoluce zcela postrádá smysl z důvodů popsaných výše. Anarchokapitalistů se tedy nemusíte obávat, nejsme násilníci; bojujeme slovem, ne zápalnými lahvemi.

Lidská práva

Námitka:

Anarchokapitalisté úplně ignorují lidská práva a nic krom vlastnictví jim není svaté; tento přístup je naprosto nepřijatelný a nelidský.

Odpověď:

Ačkoliv je pravda, že je anarchokapitalismus postaven na soukromém vlastnictví a principu neagrese, není tak docela pravda, že by anarchokapitalisté ignorovali lidská práva, jen je odvozují z práv vlastnických; obrovskou výhodou takto nadefinovaných lidských práv je to, že si nijak neodporují, nejdou proti sobě a není sporu o tom, co lidským právem ještě je a co už není.

Jak jsou tedy lidská práva popsána právy vlastnickými? Tak například právo na život vyplývá z toho, že když někdo někoho zabije, poruší tím vlastnická práva oběti k jejímu tělu; svoboda slova je zas zajištěna tak, že na svém pozemku (případně se souhlasem vlastníka cizího pozemku) si každý může říkat, co chce; podobně je to i se svobodou vyznání, vzdělávání a podobně.

Vlastnická práva nezajišťují lidská práva přesně v té podobě, v jaké jsou zapsána například v nekonzistentní Listině základních práv a svobod, neboť všechna práva, jež lze odvodit z těch vlastnických, jsou právy negativními, nikoliv pozitivními; negativní práva může člověk prosazovat i bez toho, aby inicioval násilí vůči někomu jinému (pozitivní nikoliv; proto je LZPS nekonzistentní).

Příklady negativních a pozitivních práv: negativní právo na vzdělání znamená, že mi nikdo nesmí bránit se vzdělávat; pozitivní právo na vzdělání znamená, že bude někdo donucen mi vzdělání zajistit; negativní právo na bydlení znamená, že mi nikdo nezakáže mít domov; pozitivní právo na bydlení znamená, že mi někdo musí bydlení zajistit. Z vlastnických práv vyplývají pouze práva negativní.