11. Bezpracný příjem

Skupina sociálních reformátorů, nespokojená s dnešním „balíkem“ opatření na potírání chudoby, navrhuje její vymýcení jedním jediným úderem. Vláda by jednoduše měla garantovat úplně každému, bez ohledu, jestli pracoval, může pracovat či chce pracovat, minimální příjem. Tento garantovaný příjem by měl být dostatečným pro uspokojení jeho potřeb, „dost na to, aby mu umožnil důstojný život.“

Reformátoři odhadují, že by se zaručený příjem měl pohybovat někde mezi 3 až 6 tisíci dolary ročně pro čtyřčlennou rodinu.

To není již pouze návrh několika utopických snílků. Národní komise pro technologie, automatizaci a ekonomický pokrok, založená Kongresem v roce 1964, dne 4. února 1966 vydala 115 stránkovou zprávu pro prezidenta, v níž doporučovala zavést garantovaný příjem pro všechny. A v lednu 1966 Rada prezidentových ekonomických poradců naznačila možnost schválení „uniformních plateb pro rodiny založených pouze na tom, o kolik jejich příjem zaostává za minimální existenční úrovní“. Tento plán, jak vyhlásili, „by mohl být zaveden na universálním základě pro všechny chudé a byl by to ten nejpřímější přístup, jak zredukovat chudobu“.

Od té doby se objevil rostoucí počet návrhů na garantovaný příjem (někdy pod eufemismy „příjmová podpora“ nebo „záporná daň“) ať už ze soukromých nebo vládních kruhů. V červnu 1968 Podvýbor spojených ekonomických výborů Kongresu pořádal obsáhlé slyšení (jehož výstupem byla 720 stránková správa) o „programech pro zajištění příjmu“. Ačkoliv Gallupův institut publikoval průzkum, podle něhož je 58% respondentů proti garantovanému příjmu a pro pouze 36%, drtivá většina svědků, kteří vypovídali před komisí se vyslovila pro nějakou formu garantovaného příjmu.

Tento plán je detailně rozebírán v knize nazvané Garantovaný příjem (The Guaranteed Income 1966), což je sborník článků od deseti přispěvatelů editovaný Robertem Theobaldem, který nazývá sám sebe „socio-ekonomem“. Pan Theobald sám přispěl třemi články včetně předmluvy.

Z následujících tří odstavců pan Theobald vytiskl první dva celé kurzívou:

„Tato kniha navrhuje ustanovení nového principu, jehož specifickým cílem je zrušit spojení mezi prací a příjmem. Implementace těchto principů musí být nezbytně provedena vládou….

Musíme přijmout koncept absolutního ústavního práva na příjem. To zaručí každému občanovi Spojených států a každé osobě, která sídlí na jejich území, po dobu pěti let právo na příjem od federální vlády, který jí umožní důstojné živobytí. Žádný vládní úřad, žádný soud ani žádná jiná organizace nebude mít pravomoc zarazit či omezit takto zajištěné platby…

Pokud by právo na příjem bylo zrušeno za jakýchkoliv okolností, pak by vláda měla moc zbavit jednotlivce nejenom usilování o štěstí, ale také svobody a v důsledku také samotného života. Takové absolutní právo na příjem by se mělo stát základním principem naší legislativy“.

Přispěvatelé do tohoto sborníku došli k těmto zvláštním závěrům nejen proto, že sdílí množství podivných představ o zákonodárství, „právech,“ o vládě a o pravém významu svobody a tyranie, ale také proto, že podlehli množství závažných ekonomických omylů.

Jak to vypadá, tak téměř všichni z nich vyjadřují přesvědčení, že nárůst automatizace a kybernetizace způsobuje zánik pracovních míst takovou rychlostí (a nebo brzy bude), že zkrátka nebude dostatek práce i pro ty, kteří by pracovat opravdu chtěli. „Pokračující technologické změny znemožní vytvořit dostatek pracovních míst pro všechny kteří práci hledají. Cíl „práce pro všechny“ již není dále platný“. A tak podobně.

Pradávný strach z automatizace

Obava z permanentní nezaměstnanosti, která je důsledkem zavádění strojů a technologického pokroku, je stará jako průmyslová revoluce sama. Trvá už od konce 18. století a neustále znovu vyvstává v posledních 40 letech, přestože je vždy naprosto vyvrácena. Bylo by snad dostatečné poukázat, že průměrná míra nezaměstnanosti byla v posledních dvaceti letech okolo 5% a nijak významně neroste, a že dvě třetiny lidí bez práce obvykle zůstanou bez zaměstnání dobu kratší deset týdnů. Celková míra zaměstnanosti dosahovala ve Spojených státech rekordní výše v každém z těchto roků.

I kdyby bylo pravdou to, co tvrdí autoři návrhu garantovaného příjmu, že se Americký systém volného podnikání brzy stane natolik produktivním, že věci, které každý opravdu potřebuje dokáže vyprodukovat za polovinu doby než je tomu dnes, proč by to mělo znamenat zmizení pracovních míst? A jak by to mělo ospravedlnit, že by měla být polovina populace nucena pracovat čtyřicet hodin týdně, aby podporovala druhou polovinu v naprosté zahálce? Proč by všichni nemohli pracovat jenom polovinu doby? Je obtížné porozumět logice a smyslu pro spravedlnost osob, které navrhují, že jelikož je méně práce, tak někteří lidé musejí podporovat v nečinnosti jiné.

„Absolutní právo“

To je přesně tvrzení obhájců garantovaného ročního příjmu. Tento zaručený příjem má být „absolutním ústavním právem,“ které nesmí být omezeno „za žádných okolností“ (kurzíva pana Theobalda). To znamená, že příjemce by tento příjem dostával nejen kdyby absolutně odmítal hledat si práci, ale také kdyby tyto peníze naházel do herních automatů, utratil je za prostitutky, pornografii, whisky, cigarety, marihuanu, heroin. Musí jim být přece poskytnut „dostatek k důstojnému životu,“ a očividně daňovým poplatníkům nebude nic do toho, pokud si příjemce přesto vybere život bez důstojnosti, a věnuje svůj zaručený volný čas hazardu, opilosti, zhýralosti, narkomanii nebo dokonce kriminální aktivitě. „Žádný vládní úřad, žádný soud ani žádná jiná organizace nebude mít pravomoc zarazit či omezit takto zajištěné platby“. To je jistě „nový legislativní princip“.

Nerealistický odhad nákladů

Jak velký příjem vlastně obhájci garantovaného příjmu navrhují lidem zaručit? V tomto bodě se liší. Avšak prakticky všichni trvají na tom, že by to nemělo být méně než to, čemu vládní úředníci říkají „hranice chudoby“. Úřad sociálního zabezpečení vypočítal v roce 1964 hranici chudoby pro jednotlivce $1540 ročně. Čtyřčlenná rodina byla definována jako chudá, pokud její příjem byl nižší než $3130. Výbor ekonomických poradců odhadl, že podle tohoto standardu žije pod hranicí chudoby 34 milionů Američanů tzn. 18% populace (v roce 1964). A to navzdory $40 miliardám vydaným na sociálních dávkách, z nichž odhadem $20 miliard (ve fiskálním roce 1965) šlo k osobám, které byly nebo by se jinak ocitly, pod hranicí chudoby.

Oficiální „hranice chudoby“ neustále stoupá a navzdory menšímu počtu osob, které jsou oficiálně pokládány za chudé, federální platby pro ně rostou ještě rychleji. Podle prezidentovy roční zprávy o rozpočtu ze dne 29. ledna 1968 „v zemi zůstává okolo 29 milionů chudých. Ve fiskálním roce 1969 jsou odhadované federální výdaje na pomoc lidem pod hranicí chudoby (například čtyřčlenná rodina s ročním příjmem pod $3335) celkem na $27,7 miliardy. To představuje roční navýšení o $3,1 miliardy a navýšení o $15,2 miliardy od roku 1963“.

Na kolik by garantovaný příjem přišel daňové poplatníky? To by samozřejmě záviselo na výši garantovaného příjmu. Mnoho jeho obhájců se domnívá, že garantovat příjem pouze na hranici chudoby by bylo naprosto neadekvátní.

Jeden z přispěvatelů do Theobaldova sborníku učinil následující odhady nákladů pro odlišné úrovně příjmu:
Pro „minimální udržitelnou“ úroveň $3000 ročně: celkové náklady $11 miliard ročně.
Pro „ekonomickou“ úroveň $4000 ročně: $23 miliard ročně
Pro „skromnou, ale dostačující“ úroveň $5000 ročně: $38 miliard ročně.

Tato čísla jsou značná, přesto jsou jasně podhodnocena. Výpočet počítá s tím, že ti, kteří by dostávali vládní šeky, aby se jejich roční příjem zvýšil na $3000 nebo $5000 naprosto zaručeného příjmu, by pokračovali v práci a vydělávali stejně jako předtím. Avšak, jak dokonce poznamenal pan William Vogt (jeden z přispěvatelů do sborníku pana Theobalda): „Ti, kdo věří, že lidé budou pokračovat v práci, i když nebudou muset, žijí ve zcela jiném světě“.  

A kdo bude pracovat?

Pan Vogt poukazuje s osvěžujícím realismem na to, jak těžké je i dnes, kdy ještě žádný garantovaný příjem neexistuje, sehnat lidi na čištění bot, umývání automobilů, stříhání keřů, péči o trávník, vrátné na železničních a autobusových stanicích a k množství další nekvalifikované, ale nezbytné práce. „Miliony těchto pracovních míst jsou volné po celých Státech a je očividné, že lidé dávají přednost životu na sociálních dávkách než by se nechali zaměstnat na tyto práce… Pokud je taková situace ještě před tím než nějaký zaručený příjem existuje, tak kdo bude vykonávat tyto služby, když všichni budou mít příjem bez práce - jako svoje právo“?

Kdo bude ve skutečnosti vykonávat jakoukoli málo placenou práci, pokud bude program garantovaného příjmu zaveden? Předpokládejme, že současný příjem ženatého muže s manželkou a dvěma dětmi je za vykonávání podobných nepravidelných zaměstnání $2500 ročně. Zavede se zaručený příjem a dostane od vlády šek na $900 spolu s dopisem, že má bezpodmínečný nárok na roční příjem $3400 a těchto $900 je rozdíl mezi stanovenou hranicí chudoby a jeho výdělkem $2500. Jistě se nejprve zaraduje, ale potom se zamyslí. Kdo by byl takový hlupák, aby chodil do nepříjemné práce za $2500, když může přestat pracovat úplně a dostane celých $3400 od vlády?

Takže suma, kterou by nakonec musela vláda zaplatit by byla ohromná a navíc by tento program podpořil zahálku ve velkém měřítku. Aby předvídal takové následky, nemusí být člověk cynikem, stačí se podívat na realitu. Příjemci zaručeného příjmu by  zkrátka jednali racionálně ze svého vlastního úhlu pohledu. Výsledkem by bylo, že jedna sedmina populace by přestala produkovat to zboží a služby, které dnes produkuje. Nepříjemná zaměstnání by nikdo nedělal. Tak by zbylo méně zboží a služeb, tedy méně reálného příjmu, který by se dal mezi lidi rozdělit.

Posunování „hranice chudoby“

Do nynějška jsme mluvili o efektu, jaký bude mít zaručený příjem na příjemce, jejichž předchozí příjem byl pod hranicí chudoby. Co však zbývajících šest sedmin populace, jejichž příjem je nad ní? Jaký bude dopad na jejich jednání?

Představme si ženatého muže s dvěma dětmi, jehož roční příjem za namáhavou práci je $3500. A potom zjistí, že jeho soused se stejně velkou rodinou, který celý rok jen koukal na televizi, vysedával za barem či chodil rybařit, dostal od vlády $3400. Nezačne si ten pracující myslet, že se mu nevyplatí vynaložit tolik námahy, aby měl jen o $100 čistého více? Nebylo by lepší příjemně zahálet, když by dostal jen o tolik méně? A nenapadne stejná myšlenka všechny, kteří se pohybují pouze těsně nad hranicí zaručeného příjmu?

Je těžké určit, o kolik by musel být příjem člověka vyšší než zaručený příjem, aby ho takové myšlenky netrápily. Ovšem bude dobře, když si zapamatujeme několik následujících čísel: Statistický střední příjem (neboli medián) všech rodin v roce 1966 byl $7436. Střední příjem svobodných jednotlivců byl $2270. Lidé s těmito a nižšími příjmy tzn. polovina populace, bude pravděpodobně dosti blízko zaručené hranici příjmu, aby si začala klást podobné otázky.

Někdo to musí zaplatit

Pokud „každý dostane garantovaný příjem jako svoje právo“ (kurzíva pana Theobalda), kdo mu tento příjem zaplatí? Obhájci garantovaného příjmu se snadno přenášejí přes tento problém. Peníze dá zkrátka „vláda“ nebo „stát.“ „Stát přijme povinnost zajistit životní úroveň jednotlivců“.

Stát je zvláštní entita, která očividně získává peníze odněkud ze čtvrté dimenze. Pravda je taková, že stát nemůže rozdávat lidem nic, co předtím nesebral jiným lidem. Celý návrh garantovaného příjmu je tedy perfektním dokladem Bastiatova pozorování: „Stát je velkou fikcí skrze níž se každý snaží žít na náklady všech ostatních“.

Práva vs. povinnosti

Nikdo z obhájců garantovaného příjmu explicitně neříká, že „reálný příjem“ nejsou papírové peníze, kterých si můžeme vytisknout libovolné množství, ale zboží a služby, které nejprve někdo musí vyprodukovat svojí tvrdou prací. Celý návrh garantovaného příjmu otevřeně řečeno znamená, že lidé kteří pracují musí být zdaněni, aby podporovali nejen lidi, kteří pracovat nemohou, ale také lidi, kteří pracovat nechtějí. Pracující jsou nuceni vzdát se části zboží a služeb, které vytvořili a předat je lidem, kteří je nevytvořili nebo se přímo odmítají na jejich vytváření podílet.

Jakmile si tento předpoklad uvědomíme, tak se stane očividnou nepravdivost celé rétoriky o „absolutním ústavním právu“. Opravdové legální či morální právo člověka vždy implikuje povinnost ze strany druhých něco učinit nebo se nějakého jednání zdržet, aby takové právo bylo zajištěno. Pokud má věřitel právo na určitou sumu peněz, jeho dlužník má povinnost tuto sumu zaplatit. Pokud mám právo na svobodu projevu, soukromí nebo vlastnictví domu, tak všichni ostatní mají povinnost tato práva respektovat. Když však prohlásíme, že Pavel má „právo“ na „příjem dostačující k důstojnému životu“, ať už je ochoten pracovat nebo není, tak ve skutečnosti prohlašujeme, že má právo na část příjmu někoho jiného. To znamená, že by bylo Petrovou povinností pracovat více než chce nebo potřebuje, aby vytvořil přebytek, který by se mu někdo sebral a předat Pavlovi.

To, co obhájci garantovaného příjmu opravdu říkají je ukryto za vznešeně znějícími frázemi a humanistickou rétorikou. Dalo by se to vyjádřit takto: „Podívejte na ten donucovací aparát vlády a policejní síly, který máme k dispozici. Proč ho nevyužít tak, abychom donutili pracující předat část jejich výdělku nepracujícím“?

Málo porozumění

Stále věříme v upřímnost a dobré záměry těchto lidí, a proto musíme předpokládat, že naprosto neporozuměli základním ekonomickým principům. „Tato kniha“, napsal Robert Theobald, „navrhuje ustanovení nového principu specificky zaměřeného na přerušení vazby mezi prací a příjmem“. Ale my nemůžeme přerušit vztah mezi prací a příjmem. Skutečným příjmem nejsou peníze, ale zboží a služby, které se za peníze dají koupit. Zboží a služby musí někdo svou prací vyprodukovat. Jistě můžeme přerušit vztah mezi příjmem a prací u jedné konkrétní osoby, když jí dáme příjem, ať už pracuje nebo nepracuje. To však můžeme udělat jedině tak, že vezmeme část příjmů jiné osoby, který je výsledkem její práce. Věřit, že lze přerušit vztah mezi prací a příjmem znamená věřit, že lze přerušit vztah mezi produkcí a spotřebou. Zboží totiž musí někdo vyprodukovat než ho může kdokoli spotřebovat.

Příjemcům dávek důvěřuj, daňové poplatníky prověřuj

Jedním z důvodů agitace za bezpodmínečný zaručený příjem, je nechuť některých sociálních reformátorů k „úřednímu prověřování“. Úřední prověřování žadatelů o dávky nemají rádi ze dvou důvodů: 1. je „ponižující“ nebo „degradující,“ a 2. je administrativně náročné „důkladně prozkoumat prostředky a zdroje jednoho každého žadatele“. Obhájci zaručeného příjmu si myslí, že bychom se obojího mohli zbavit „prostým“ mechanismem. Každý zkrátka vyplní své daňové přiznání a vláda pošle šek všem, jejichž příjem je podle onoho přiznání nižší než je nastavena „hranice chudoby“.

Víra, že tento mechanismus bude administrativně jednodušší, je pouhou iluzí. Před zavedením srážek daně přímo ze mzdy, před zavedením oznamovací povinnosti, kterou má každý jednotlivec, jehož příjem přesáhne 600 ročně, a dalších současných požadavků na oznamování ještě menších příjmů dividend a úroků, daň z příjmu byla z velké části dobrovolná. Vláda velmi závisela na svědomitosti a upřímnosti daňových poplatníků. A do jisté míry pořád závisí.

Vláda může technicky prověřit upřímnost při přiznání příjmů pouze u náhodně či arbitrárně zvolených případech. Je tedy pravděpodobné, že daleko více podvodů a  daňových úniků existuje v kategorii nižších příjmů, a to zkrátka proto, že možnost jejich odhalení je mnohem menší. Množství podvodů, kterých by se lidé dopouštěli, aby získali garantovaný příjem v nejvyšší možné výši, by bylo pravděpodobně enormní. Aby bojovala proti těmto podvodům, tak by vláda musela spustit stejné prověřování případ od případu a žadatele po žadateli jako při současné administrativě sociálních dávek, dávek v nezaměstnanosti a programů sociálního zabezpečení.

A jsou vůbec procedury prověřování kvůli získání nároku na podporu více ponižující než ty, kterými musí procházet daňový poplatník, když se zkoumá jeho daň z příjmu - když každá položená a zaznamenaná otázka implikuje, že je potencionální lump? Pokud je tato inkvizice nezbytná, aby se vláda chránila před podvodem, potom stejná logika platí pro žadatele o sociální dávky. Bylo by podivné, kdyby ti, kteří jsou přinuceni tyto dávky platit, byli předmětem důkladného prověřování a jejich příjemci toho byli ušetřeni.

Stručně řečeno, aby se zabránilo těm nejhorším skandálům a nespravedlnostem, také podle standardů obhájců garantovaného příjmu, určité úřední prověřování by bylo nevyhnutelné. Pokud přijmeme tvrzení, že ztrátou důstojnosti a sebevědomí není samotné zahálení při pobírání podpor, pak není žádná důstojnost ani v tom, být schopen vydělat si a sám uživit sebe a svoji rodinu. Jakékoli úřední zkoumání by se samozřejmě mělo obejít bez zbytečného vpádu do soukromí osoby nebo rodiny, ale takové zkoumání by přesto mělo být alespoň natolik důkladné jako je prověřování při placení daně z příjmu.

Srovnání s daní z příjmu nám rovněž připomíná některé vážné komplikace, které nechávají obhájci garantovaného příjmu nebo „záporné daně“ bez povšimnutí. Některé z těchto komplikací byly téměř náhodně nadneseny Josephem A. Pechmanem, ředitelem ekonomických studií Brookingova institutu, v jeho svědectví před Podvýborem spojených ekonomických výborů Kongresu dne 13. června 1968. Je důležité uvědomit si, že Pechman vystupoval ve prospěch garantovaného příjmu, ale rozpoznal některé „anomální situace“, které by kvůli němu vyvstaly.

„Například“, jak poukázal, „osoba, která vlastní akcie IBM za $100 000, z nich v nějakém roce dostane dividendy pouze $1000. Pokud by to byl její jediný příjem měla by dostat $2400, aby se její roční příjem dostal nad hranici chudoby“? Také Pechman inklinoval k záporné odpovědi. Ale dodal, že jednotlivec, který nevlastní více než $25000 v akciích (nebo jiných aktivech stejné tržní hodnoty), by podporu dostat měl.

Myslím, že většina z nás by pochybovala o takovém úsudku. Jsem si jist, že mezi odpůrci by se našel člověk, který má $1000 ročně pouze jako mzdu, ten, který má příjem $3401 pouze jako mzdu - ani jeden z nich nemá kapitálové podíly, které by stály za řeč, a jistě nesedí na úsporách $25000.

To je pouze jeden z mnoha problémů, které se vyskytují v jednoduchých návrzích garantovaného příjmu. Mechanismus daně z příjmu je irelevantní ve vztahu k těmto problémům. Žadatelé o garantovaný příjem by pravděpodobně oznamovali svůj příjem za poslední rok, který jako takový nemusí mít vztah k jejich současným potřebám. Příjem žadatele mohl být v předchozím období o mnoho větší nebo o mnoho menší než je dnes. Proces by nezohledňoval potřeby naléhavé v současnosti, jako je nemoc nebo dočasná ztráta zaměstnání. Platba zaručeného příjmu by mohla buď dojít příliš pozdě nebo naopak se ukázat zbytečnou.

Když se podobné obtíže objeví, tak obhájci garantovaného příjmu začnou činit ke svým návrhům dodatky. Odhad příjmů pro současný rok by se mohl provádět čtvrtletně, říkají. Ale pro uspokojení některých okamžitých potřeby těch, kteří jsou oficiálně považováni za chudé, by finanční platby musely být měsíční nebo dokonce týdenní a nikoliv pozdější. Takže navrhovatelé garantovaného příjmu nyní začínají mluvit o měsíčních revizích odhadovaného příjmu, o platebních oblastech, o navracení přeplatků vládě etc. Nechme stranou otázku, jak realistické je uvažovat o navracení přeplatků od 30 milionů chudých, a pomysleme na administrativní noční můru, kterou znamenají takové platby, zkoumání, ověřování atd., tohoto „jednoduchého“ plánu.  

Trvání na hotovosti 

Pár slov by mělo být řečeno také o tomto aspektu. O tom, jak obhájci garantovaného příjmu trvají na tom, že vláda tento příjem musí vyplácet v peněžní hotovosti. Tento názor je podložen falešným liberálním argumentem, že jediná potíž s chudými je, že nemají dost peněz. Měli bychom jim tedy dát peníze a nesnažit se jim diktovat, za co je smějí nebo nesmějí utratit, protože bychom zasahovali do jejich svobody a máme je „nechat ať udělají své vlastní chyby, z nichž se mohou poučit.“

Problém uvedeného argumentu je, že mnoho lidí je chudých právě z toho důvodu, že vykazují neschopnost rozumě utrácet peníze, které si vydělají. Hotovost je ta poslední věc, kterou má dostat do rukou hazardní hráč, alkoholik či drogově závislý. Ihned potom, kdy nahází peníze do hracího automatu nebo je utratí za whisky nebo heroin, jim má snad vláda dodat další? Avšak když to neudělá, jak potom může zajistit to, čemu obhájci garantovaného příjmu říkají „důstojný život“? Jak může zajistit, aby jejich rodina byla řádně zajištěna, aby měli na nájem, aby chodili slušně oblečení a dětem se dostalo řádného vzdělání. Tohle je hlavní problém, který musí být řešen, pokud všem chudým bude bezpodmínečně poskytován peněžní příjem, nejen bez ohledu na to, jestli chtějí nebo nechtějí pracovat, ale dokonce bez ohledu na to, jestli vůbec vykazují elementární odpovědnost a zdravý rozum v tom, za co utrácejí svoje peníze.

V poslední době jsem narazil na povzbudivé znaky toho, že alespoň v Anglii někteří lidé začínají uvažovat o tom, jestli politika pomoci chudým, kterou praktikovali jejich předkové, nebyla náhodou více odrazem zdravého rozumu než zaslepenosti a krutosti. Londýnský Daily Telegraph napsal dne 7. srpna 1968 ve svém hlavním redakčním sloupku:

„Problém je, že o ty nejchudší je až příliš dobře postaráno peněžními dávkami, které dostávají od státu, takže nevyvíjejí žádnou iniciativu, aby se sami dostali na vyšší příčky ekonomického žebříku. Proč jim nezajistíme řekněme pouze jídlo, přístřeší a oblečení pro jejich děti než abychom jim dávali hotovost. Potom bude alespoň jistota že naše pomoc byla řádně využita. A pokud její příjemci nebudou spokojeni s takovým paternalismem, tak alespoň dostanou podnět k tomu, aby začali pracovat. Takovéto radikální přehodnocení naší pomoci je už dlouho zapotřebí“.

Ještě bych dodal, že argument, že musíme respektovat svobodu příjemců dávek je chybný také z jiného úhlu pohledu. Přehlíží svobodu pilných a rozumných, od nichž jsou peníze vybírány, aby se tyto dávky daly zaplatit. Nedává smysl chránit „svobodu“ nezodpovědných za cenu svobod odpovědných.

Staré sociální dávky nikdy nezemřou

Jedním z hlavních argumentů obhájců garantovaného příjmu je, že čisté náklady pro daňové poplatníky nebudou tak velké, jak by se mohlo zdát na první pohled. Důvodem je, že garantovaný příjem nahradí současnou mozaiku opatření, která mají stejný cíl - sociální zabezpečení, náhrady v nezaměstnanosti, zdravotní příspěvky, přímou výpomoc, bezplatné školní obědy, potravinové lístky, zemědělské subvence, subvence na bydlení, subvence na nájem atd.

Ani dění v minulosti, ani znalost našeho současného politického prostředí nepodporují taková očekávání. Jeden z hlavních argumentů pro zavedení sociálního zabezpečení ve třicátých letech byl, že tento program nahradí potřebu nejrůznějších záchranných sociálních programů a dávek, které tehdy existovaly. Za posledních třicet let ovšem tyto programy pokračovaly a rok od roku narůstaly, pouze s malými přerušeními.

Nechť si čtenář vzpomene na porovnání některých nákladů na sociální programy v předchozí kapitole. I přes Federální program sociálního pojištění, objem veřejných prostředků vyplácených Státy na sociální záležitosti vzrostl z $3,3 miliard v roce 1935, na $46 miliard v roce 1968. Federální vláda odhaduje počet lidí závislých na přímé pomoci na 8,8 milionu v roce 1969, což je o 60% více než před dvanácti lety. „Federálních pomoc chudým“ se během devíti let ztrojnásobila - z $9,5 miliard v roce 1960, na $27,7 miliard v roce 1969. A když do toho započteme sociální pojištění a zbytek, tak se dostaneme k celkovému číslu ve výši $114 miliard za fiskální rok 1969.

Takže můžeme celkem realisticky očekávat ten nejčernější scénář - garantovaný příjem bude zkrátka přidán ke všem existujícím sociálním platbám (můžeme očekávat ohromný pokřik, demonstrace a nepokoje proti rušení kterékoli ze stávajících), a navíc můžeme očekávat požadavky na neustálé zvyšování garantovaného příjmu. Pokud průměrná platba bude pouze rozdílem mezi předpokládanou hranicí chudoby, řekněme $3400 a tím, co si rodina vydělá sama, všichni členové rodin vydělávajících méně než $3400 přestanou pracovat. Nebo tím alespoň budou vyhrožovat, pokud nedostanou plných $3400 a nebude jim dovoleno ponechat si k tomu to, co vydělají sami. A pokud by se na tento požadavek přistoupilo (při snaze vyhnout se zahálce a pauperizaci, která by jinak nastala), lidé, jejichž výdělky jsou těsně nad vládním minimem by poukázali na to, jak nespravedlivě se s nimi zachází. A jediné „logické“ a „spravedlivé“ opatření potom bude vyplácet každému plné minimum $3400 bez ohledu na to, kolik si vydělává z jiných zdrojů.

Kdokoli takovou předpověď považuje za velmi přehnanou by se měl podívat, jak jsme dospěli k současnému systému, kdy se vyplácí každému více než 72 různých sociálních příspěvků zcela bez ohledu na to, jestli je potřebuje či nepotřebuje. A také na množství výhod pro občany nad 65 let, které platí bez ohledu na výši jejich majetku a příjmů z jiných zdrojů. Řídí se stejnou logikou. Britská vláda vyplácí stejně vysoké dávky v nezaměstnanosti, nemocenské, mateřské, vdovské, pohřebné a další dávky zcela bez ohledu na výši příjmů jejich příjemců. Požadavky na univerzální „přídavky na děti“ nebo „rodinné přídavky“ jsou rovněž založeny na stejné logice.

Podkopání stimulů

Rád bych se nyní vrátil k otázce podnětů. Už jsem poukázal, jak plán na garantovaný příjem, pokud bude přijat v té formě, v jaké ho jeho zastánci navrhují, povede k všeobecné zahálce a pauperizaci mezi všemi, kteří dnes vydělávají o málo více než by bylo minimálně zaručeno. Navíc k této erozi stimulů k práci přibude ještě stejně vážná eroze podnětů k vytváření úspor. Jedním z hlavních důvodů, proč mnozí lidé spoří, je připravit se na možné, ale nepředvídatelné situace jako je nemoc, nehoda či ztráta zaměstnání. Pokud bude mít každý garantovaný minimální příjem od vlády, tak tento podnět ke spoření zmizí. A důležitý zvyk vytvářet si úspory může zmizet společně s ním.

Bohatší menšina si také spoří, aby měla větší příjem ve stáří nebo dodatečný příjem v produktivním věku. Se zavedením garantovaného příjmu by se tento druh spoření také velmi snížil. To by znamenalo redukci jak akumulace národního kapitálu a nových investic, tak snížení reálných mezd a zabrždění všeobecného ekonomického pokroku. Mohli bychom se dokonce dostat do období čisté kapitálové spotřeby. Jinými slovy, dlouhodobým efektem garantovaného příjmu by bylo zvýšení chudoby a nikoli její redukce.

Je důležité říci, že poukazovat na ničivé efekty garantovaného příjmu na stimuly lidí k práci a ke spoření, neznamená vynášet všeobecné morální odsudky nad lidmi, kteří žijí v současnosti v chudobě. Musíme se vyhnout na jedné straně generalizacím, kterých se dopouštějí někteří konzervativci, že chudí mohou za svou chudobu vinit pouze sami sebe, a přesto odporovat časté „liberální“ generalizaci, že všichni chudí a nezaměstnaní v tomto stavu „nejsou svojí vinou.“ Jediným realistickým předpokladem je, že někteří lidé jsou chudí nikoli svou vinou, a že někteří si za to můžou zcela sami, ale u převažující většiny je příčinou komplikovaná směs smůly a osobních špatných rozhodnutí.

Tato směs se liší v každém jednotlivém případě. Pokud bychom měli zjednodušovat, došli bychom zpátky ke starému Viktoriánskému rozlišení na chudobu „zaslouženou“ a „nezaslouženou“. Dnešní lidé jsou oprávněně neochotní zavádět takové rozlišení v morálních termínech. Nicméně rozlišení mezi těmi, kteří se snaží dostat se z chudoby svým úsilím a těmi, kteří se nesnaží, je podstatné pro jakékoli funkční řešení problému chudoby. A hlavní hřích garantovaného příjmu je, že ignoruje takové rozlišení. Výsledkem „garantovaného příjmu“ je, že by zničil celou škálu stimulů, a tudíž by měl efekt opačný k zamýšlenému.

A není to pouze účinek garantovaného příjmu na podkopání stimulů těch, kteří vydělávají málo. Musíme také prozkoumat efekt takového opatření na ty, kteří vydělávají hodně, protože ti nejenom nebudou dostávat tento příjem, ale jsou to právě oni, kteří ho budou muset platit. Tudíž daňové břemeno bude pro ně daleko těžší než v současnosti. Pokud to budou daně progresivní, což je pravděpodobné, tak budou odrazovat od nadprůměrného úsilí.

Je obtížné učinit jakékoli přesnější odhady takového efektu na snížení pracovního úsilí a produkce. Odlišní jednotlivci budou samozřejmě reagovat odlišně. Aktivity člověka, jehož příjem pochází z jedné práce a jedné výplaty, budou dotčeny odlišně než aktivity právníka, lékaře, spisovatele, herce, architekta nebo kohokoli, jehož příjmy se liší podle kontraktů, které uzavře.

Co víme jistě je, že vyšší daňové sazby, zcela odlišně od všeobecného přesvědčení, nezpůsobí prosté zvýšení daňových příjmů. Ve fiskálním roce 1969, kdy se na daních z příjmu vybralo 81 miliard, tvořil příjem z daňových pásem nad 50% méně než 400 milionů, čili méně než 1% z celkových vybraných daní z příjmu. Kdyby se daňové sazby nad 50% ještě zvýšily, je pravděpodobné, že by přinesly do státní pokladny méně peněz a nikoliv více. Tudíž pro zvýšení příjmů by se musely zvýšit daně ve středním a nižším pásmu, a to z toho prostého důvodu, že 80% peněz vybraných na daních z příjmu zaplatí lidé, kteří si ročně vydělají méně než $20000.

Chudoba pro všechny

Je jisté, že vysoké daně z příjmů odrazují od vydělávání vyšších příjmů, a tudíž redukují v jistém rozsahu celkovou produkci bohatství. Předpokládejme pro ilustraci, že přijmeme extrémní návrh zajistit všem naprosto stejný příjem tím, že zdaníme veškerý nadprůměrný příjem, abychom ho rozdali těm s podprůměrným příjmem. (Návrh na garantovaný příjem ve skutečnosti tomu není příliš vzdálen!)

Řekněme, že současný průměrný příjem per capita by byl ve Spojených státech okolo $3000 ročně. A každý, kdo by dostával méně (bez ohledu na to, jestli by pracoval či nepracoval) by samozřejmě, podle návrhu garantovaného příjmu, nepotřeboval být vůbec produktivní. A nikdo, kdo by vydělával více než $3000 by neměl důvod tento přebytek vydělávat, protože by mu byl v každém případě odňat. Navíc by mu brzy došlo, že nemá smysl pracovat ani za $3000, protože ty by dostal v každém případě; a jeho příjem by byl stejný, ať už by pracoval nebo ne. Takže, kdyby každý jednal v takovém systému vyrovnaných příjmů pouze tím způsobem, který by se jemu osobně jevil nejracionálnější, tak by nikdo nepracoval a všichni by trpěli. Každý by přitom mohl dostávat $3000 hotovosti (pokud by se podařilo sehnat někoho na obsluhu tiskařského stroje), ale nebylo by nic, co by si za ně mohl koupit.

Méně extrémní egalitářské programy by samozřejmě měly méně extrémní následky. Pokud by 90% veškerého přijmu nad $3000 bylo zdaněno a lidé si mohli ponechat pouze 10 centů z každého „dodatečného“ dolaru, který si vydělali, tak by stále existoval nepatrný podnět k tomu vydělat si o kousíček víc. A pokud by si všichni mohli ponechat 25 centů z každého dolaru nad $3000, tak by tento stimul byl o to vyšší.

Ale každá daň nebo vyvlastnění musí snížit podněty v určitém rozsahu. Efektem garantovaného přijmu by bylo praktické zničení veškerých podnětů pro ty nevydělávající více než by bylo garantováno a velké snížení podnětů pro ty, kteří jsou schopni vydělat více než by bylo garantováno. Tudíž garantovaný příjem by snížil úsilí vydělávat a produkovat. Snížil by reálný národní důchod. A snížil by životní standard pěti šestinám daňových poplatníků. Vláda by mohla být schopna vyplácet specifické množství zaručeného dolarového přijmu, ale kupní síla dolaru by hrozivě poklesla.