Nebyl ekonomickým teoretikem ve smyslu vytváření ekonomických doktrín. S jeho jménem není spojena žádná. Nezabýval se abstraktním filosofováním a elegantními modely. Předmětem jeho zájmu byly záležitosti všedního dne – daně, obchod, odbory, vzdělání atd. Jeho analytickou výbavou byl zdravý rozum a jeho metodologickým nástrojem reductio ad absurdum (převod na absurdno). Prostřednictvím pozoruhodného pamfletu „Co je a co není vidět“ je držitelem nevšedního primátu – rozcupoval keynesiánskou ekonomii 86 let před jejím vznikem. 

Frédéric Bastiat se narodil v rodině obchodníka v přístavním městečku Bayonne na pobřeží Biskajského zálivu. Jeho dětství se po počáteční idylce zvrtlo v neveselý příběh. Nikoli proto, že by ho doma hrozně cepovali nebo přestali mít rádi. Matka mu zemřela, když mu bylo osm let a otec matku přežil pouze o dva roky. Výchova tedy připadla na jeho dědečka (nepodařilo se mně zjistit, zda-li z matčiny nebo otcovy strany). Prarodič neprojevil vůbec žádný tvůrčí přístup k výchově svého vnuka. O žádný moderní prvek se vůbec nepokusil. Naopak se zachoval hrozně nemoderně až zpátečnicky a v souladu s tehdejšími zvyky poslal vnuka do církevní koleje. Benediktinské. Frédéric Bastiat byl církevní kolejí mimořádně uchvácen, probíraným učivem nadšen a pedagogy velmi respektoval. Svoje opojení ze studií na koleji projevil tak, že v roce 1818 ve věku sedmnácti let opustil kolej jako nedostudovaný puberťák. Vrátil se do rodného městečka a převzal obchodní firmu svého zesnulého otce, kterou po dobu studií řídil konzervativní dědeček. Obchodování sice mladého pána také příliš nebavilo, ale evidentně bylo lepší než studia na zábavné a vzrušující benediktinské koleji. Kromě toho, něčím se živit musel.

Praxe obchodníka poskytovala a poskytuje nekonečný zdroj inspirace pro pochopení ekonomických dějů (Jean Baptiste Say, slavný autor zákona trhů, byl také nejprve obchodníkem než přesedlal na dráhu klasika). Stačí jenom koukat kolem sebe a nebýt úplně vymaštěný. Rodné přístavní městečko bylo zpustošeno během napoleonských válek hrozným hospodářským úpadkem. Proč se však nevzpamatovalo v době míru? Jak bylo možné, že sklady zely prázdnotou stejně jako v dobách britské námořní blokády?

Při svých vnitrostátních obchodních cestách zjistil, že to není pouze záležitostí Bayonne, ale také dalších přístavů po celé Francii. Při pokusech o zahraniční obchodní expanzi si povšimnul, že přístavy ve Španělsku a Portugalsku jsou na tom úplně stejně. Všechny tři země (a to v té době ještě nevěděl o anglických obilných zákonech) „chránily svůj trh“ prostřednictvím dovozních cel. Jako obchodník velmi dobře chápal souvislost mezi dovozními cly a prázdnými sklady. A protože zakrslostí mozkovny Frédéric Bastiat rozhodně netrpěl, tak mu bleskově došly také další souvislosti. Cla zvyšují ceny zboží na domácím trhu, proto rostou životní náklady ve městech a nepřetržitě klesají reálné mzdy dělníků. To byla jeho první praktická zkušenost s ochranářskou politikou vlády, která ho přivedla k systematickému studiu děl velkých ekonomů: A. Smitha a J. B. Saye.

Obludných rozměrů dosáhla ochrana francouzského trhu ve 40. letech 19. století. Vláda nejprve téměř zakázala dovoz obilí a ostatních zemědělských produktů, následně prostřednictvím cel zdvojnásobila ceny anglického sukna a železa. Jenom připomenu, že lidé v té době utráceli téměř polovinu příjmů za nákup obilného chleba. Nakonec pro jistotu dokonalé ochrany domácích producentů zakázala dovoz uvedených komodit úplně. Důvod ochranářské politiky byl naprosto líbezný – svobodný obchod připraví o práci francouzské dělníky. A protože taková ochrana něco stojí, tak dále museli francouzští občané kupovat drahé obiloviny, sukno a podobně. Ale zase byli za odměnu dokonale ochráněni proti svobodnému obchodu.

Jestliže má kdokoli pocit, že podobné výrazy jsou vynálezem naší doby, tak bude velmi zklamán. Prvenství již drží naši předkové. Občas bývají lidé obviňováni, že nemají v úctě tradici a tradiční postupy. Soukromě bych poznamenal, že pro oblast hospodářství tato výtka v žádném případě neplatí. Proclíváme, subvencujeme, daníme, dotujeme, kvótujeme, intervenujeme, revitalizujeme a investičně pobízíme do roztrhání těla. A nejlépe všechno najednou a v největším možném rozsahu. Kdo by hleděl na přízemní náklady, když se jedná o ušlechtilou myšlenku ochrany pracovních míst. Jean Colbert, který doktrínu protekcionismu vymyslel, by bezpochyby uronil slzu dojetí.

V té době už měl Frédéric Bastiat za sebou 20 let studia ekonomických velikánů a více než 25 let praxe obchodníka v přístavu Mugron (kousek od Bayonne), kam se přestěhoval. V malém přístavním městečku se do svých 44 let připravoval na posledních 6 let svého života. 6 strhujících let, ve kterých vstoupil do odborných kruhů, vysoké politiky a napsal všechny své nesmrtelné pamflety, aforismy a eseje.

V roce 1844 měl právě dost ochranářského šílenství. Ochranářství mělo totiž za následek, že úspěšné byly pouze firmy, které dodávaly na chráněné trhy nebo získaly vládní subvence nebo monopolní výsady. Rozlítil se a napsal studii o důsledcích protekcionismu. Nabídl ji prestižnímu časopisu Journal des Économistes a měl okamžitý úspěch. Přes noc se stal hvězdou.

Jasnozřivě upozornil, že si ochranářstvím vláda pouze koleduje o revoluci. V důsledku rostoucích cen a klesajících reálných příjmů se obyvatelstvo pod vedením Louise Blanca velmi radikalizovalo. Anglie zrušila „obilné zákony“ v roce 1846, také díky „Lize proti obilným zákonům“, kterou založil Richard Cobden. Frédéric Bastiat zkusil to samé ve Francii se „Společností pro svobodný obchod“. Pokus skončil pro naprostý nezájem Francouzů totálním fiaskem v roce 1848. Francie stále ochraňovala domácí trh přes četná varování. Dočkala se téhož roku revoluce. Svobodný obchod pro něho neznamenal pouze ekonomické přínosy, ale byl pro něho zárukou míru: „Tam, kde zboží nemůže překračovat hranice, překračují je armády.“ 

Mezitím psal své přímočaré, břitké a vtipné eseje, pamflety a aforismy na vše, kde viděl projevy ochranářství nebo útoky na soukromé vlastnictví. Např. bezodkladně zareagoval na vládní pokusy o vytvoření pracovních míst. Mnohem jednodušší než komplikované akce k umělému navýšení počtu pracovních míst by bylo, aby „král zakázal lidem používat jednu ruku nebo přímo nařídil každému jednu ruku useknout. Tak bude zapotřebí zaměstnat dvojnásobný počet lidí.“ Pokud šlo o jeho názor na to, čemu dnes říkáme sociální soudržnost (tenkrát říkali jenom soudržnost), tak ho vyjádřil aforismem: „Tak tohle je tedy bratrství: Ty jsi vyrobil, já ne. Jsme kamarádi – rozdělme se! Ty máš něco, já nemám nic. Jsme bratři – rozdělme se!“ 

Když se připravovala stavba železnice, která měla spojit Madrid s Paříží, napsal svůj výtečný pamflet „Negativní železnice“. Městské zastupitelstvo města Bordeaux ve spolupráci s tamními obchodníky přišlo s úžasným nápadem, jak podpořit rozvoj města o novou průmyslovou zónu. Ta spočívala v tom, že by železnice resp. koleje končily před městem, které by potom zřídilo překladiště. Následoval by rozkvět města v podobě nových pracovních příležitostí, přísunu peněz do městské pokladny a vůbec by to bylo všechno báječné. Frédéric Bastiat zaútočil naprosto přesně. Co je dobré pro občany Bordeaux, je stejně dobré pro občany všech měst a vesnic po trase Paříž – Madrid. Takže doporučil, aby koleje byly před každým městem a vesnicí přerušeny a zboží přeloženo tzn. negativní železnice.

V roce 1846 napsal brilantní esej „Obchodní bilance“, ve kterém vyvracel prastarý a dodnes zakořeněný blud, podle kterého je aktivní obchodní bilance (vývoz převyšuje dovoz) „výborná“ a pasivní obchodní bilance (dovoz převyšuje vývoz) „špatná“. „Měl jsem sud vína v hodnotě 50 franků; poslal jsem jej do Liverpoolu a celnice zanesla do svých záznamů export v hodnotě 50 franků. V Liverpoolu se víno prodalo za 70 franků. Můj obchodní agent směnil těch 70 franků za uhlí, které se dopravilo do Bordeaux, kde se na trhu prodává za 90 franků. Celnice si pospíšila zaznamenat import v hodnotě 90 franků. Obchodní bilance je zde pasivní: import převyšuje export o 40 franků. Jelikož důvěřuji svým účetním knihám, vždy jsem se domníval, že těchto 40 franků pro mne představuje zisk. Avšak pan Mauguin mě přesvědčuje, že tyto peníze představují moji ztrátu a že je to ztráta pro celou Francii, která se děje skrze mou osobu.“

Nyní si představte, že celnice zanesla do svých záznamů export v hodnotě 50 franků a okamžitě poté se loď s vínem potopila. Závěr je podle doktríny obchodní bilance velmi pikantní – Francie má zisk 50 franků. Nic se totiž nedovezlo. Z toho samozřejmě vyplývá, že vůbec nejlépe na tom jsou země, které okamžitě po zanesení do kolonky export podpálí svoje lodě, vlaky, náklaďáky a letadla. Budou mít 100% aktivní obchodní bilanci a budou hrozně bohaté, protože neutrpěly ztrátu v důsledku pasivní obchodní bilance. „Je tedy tak obtížné pochopit, že obchodník srovnává běžné ceny na rozličných trzích a rozhoduje se provést transakci jen tehdy, když má jistotu anebo alespoň více nebo méně pravděpodobnou naději, že se k němu vrátí víc, než je hodnota exportovaného zboží?“ Zjevně je to zcela nemožné pochopit, protože ódy na aktivní obchodní bilanci se pějí dodnes.

Ve stejném roce dodal svůj skvostný pamflet „Petice výrobců svíček“. V této fiktivní petici žádají výrobci svící, lojů, lihu, knotů a pryskyřice parlament: „Pánové, trpíme nekalou soutěží zahraničního konkurenta, která nás ruinuje. Konkurenta, který vyrábí světlo za podmínek natolik příznivějších, nežli to dokážeme my, že zaplavuje náš domácí trh světlem neuvěřitelně nízké ceny. Od chvíle, kdy se objeví, naše prodeje klesají, všichni lidé se obracejí k němu a naše odvětví – odvětví francouzského průmyslu, jehož větve jsou bezpočetné – jsou okamžitě redukovány do úplné stagnace. Tímto naším rivalem není nikdo jiný než Slunce. Ono s námi vede tak nemilosrdnou válku, že to vypadá, jako by jej proti nám naváděla ona perfidní Anglie, o níž je známo, že trpí Sluncem mnohem méně než naše země. Žádáme Vás proto o milostivé vydání zákona, který přikáže zavírat všechna okna, vikýře, světlíky, okenice, zatahovat závěsy, ucpat všechny otvory, kterými by mohl sluneční svit jakkoli vniknout do domů, ke škodě nás, výrobců svíček, výrobců, kteří obohacujeme tuto zemi, a tato země nás proto nesmí vydat napospas nerovné konkurenci.“ 

Nyní se může mnoho čtenářů tohoto textu od srdce zasmát. Jsem si zcela jist tím, že je veškerý humor přejde, když si vzpomenou např. na škodlivé polské instalatéry, kvóty na rozlohu vinic nebo subvence švédským pěstitelům cukrové řepy. Kdepak, ochraňovat producenty znamená, dát jim zákazníky bezpracně na podnose.

V roce 1848 byl zvolen do Národního shromáždění a napsal svoje (zřejmě) nejznámější dílo „Vlastnictví a Zákon“, kde (mimo jiné) uvádí prvotřídní pointu, k čemu vede ochranářství. „Vlastníci půdy, kteří jsou vlastníky par excellence, nabourali princip vlastnictví, neboť se obrátili na Zákon, aby jejich pozemkům a výrobkům dodal umělou hodnotu. Byli to kapitalisté, kdo přišel s myšlenkou nivelizace majetku pomocí Zákona. Ochranářství bylo předvojem komunismu, ba co víc, bylo jeho prvním projevem. Neboť co dnes žádají utlačované třídy? Nežádají nic jiného, než co požadovali a dostali kapitalisté a vlastníci půdy. Žádají, aby Zákon vyvážil, stejnoměrně rozdělil a zarovnal bohatství. Čeho jedni dosáhli pomocí cel, chtějí druzí dosáhnout prostřednictvím jiných institucí, princip však zůstává stejný – pomocí Zákona jedněm vzít a druhým dávat.“ 

Charakterizuje zákon jako organizovanou moc, která když se použije k útoku na soukromý majetek, stává se organizovanou nespravedlností – legalizovanou loupeží.

Vrcholem jeho intelektuální tvorby byla kniha „Ekonomické harmonie“ z roku 1850. Ukázal, že v principu laissez faire, kde si lidé mohou navzájem konkurovat dobrovolně a bez omezení vyměňovat služby, tak v principu nemohou existovat konflikty zájmů. Konflikty vznikají teprve v okamžiku, kdy některý z účastníků trhu začne využívat stát k tomu, aby získal nějaká privilegia. Uvědomoval si velmi dobře historický zdroj politiky privilegií. Tradice.

Dřívější privilegia šlechty, která smetla revoluce, byla nahrazena privilegii, která získala buržoazie, protože tato nahradila u moci šlechtu. Buržousti vůbec na nic nečekali, nelenili a okamžitě si nadělili jako úhledné dárkové balení privilegia ochrany prostřednictvím cel, subvencí a monopolních výsad. Pochopil, že útok na svobodu začíná zavedením privilegií. Ekonomie se začala zabývat systematickým studiem chování politiků, byrokratů a zájmových skupin až ve druhé polovině 20. století. Mimořádnou zásluhu v tomto směru má americká škola „veřejné volby“, která se ustavila v 70. letech 20. století. Je nad slunce jasné, že Frédéric Bastiat byl jejím velmi významným předchůdcem.

V posledních měsících života napsal svůj nejzralejší a nejpronikavější ekonomický pamflet „Co je a co není vidět“. V něm ukázal naprosto dokonalé pochopení principů státních zásahů do hospodářství. Každý takový zásah totiž kromě prvotního viditelného efektu přinese sérii dalších, které už vidět nejsou, ale přesto ovlivňují vztahy na trhu. V příkladu „Rozbité okno“ odhaluje krátkozrakost a marnost snahy oživovat hospodářství vládními výdaji.

Malý nezbeda rozbije okno a uteče. Lidé se seběhnou a začnou zoufalému majiteli poskytovat útěchu: „Něco zlého pro něco dobrého. Takové nehody podporují průmysl. Každý musí být živ. Co by dělali sklenáři, kdyby se nerozbily okenní tabule.“ Jestliže stojí zasklení okna 6 franků, tak vlastně malý nezbeda vytvořil hodnotu práce v sumě 6 franků pro sklenáře. Místo nadávek by měl být vyznamenán řádem Za zásluhy o rozvoj hospodářství. Jenže Frédéric Bastiat moudře praví, že dosud mluvíme pouze o tom, co je vidět. 

Co není vidět, je nesporný fakt, že nešťastný majitel rozbitého okna nemůže vydat 6 franků za boty, které si původně chtěl koupit. Tím pádem obuvník přišel o práci v hodnotě 6 franků. Nic nebylo vytvořeno navíc, protože přírůstek práce sklenáře je plně hrazen ztrátou práce obuvníka. Jenom to okno, které ten malý uličník rozbil, mohlo zůstat celé.

Odhalil jeden z nejvíce zakořeněných mýtů, kterému lidé podléhají. Že totiž vláda může svými výdaji stimulovat hospodářství. Pokud budou lidé koukat jenom na viditelné účinky výdajů, tak tomu mohou věřit. Ale už nevidí, že na svoje útraty musela vláda někde peníze vzít. Protože vláda nemá jiný příjem než daně občanů, tak to jednoduše znamená, že jim peníze sebrala a oni je nemohli utratit podle vlastního uvážení. Docílila pouze toho, že nárůstem vládních výdajů snížila výdaje soukromé. Jenže to není vidět.

Frédéric Bastiat k tomu říká: „Existuje jen jeden rozdíl mezi špatným ekonomem a dobrým ekonomem: špatný ekonom se omezí jen na viditelný účinek, kdežto dobrý ekonom bere do úvahy jak účinek, který je vidět, tak účinky, které nejsou vidět a které musejí být pouze předvídány. Ale tento rozdíl je obrovský, protože se skoro vždy stává, že je-li okamžitý důsledek příznivý, pozdější, vzdálené účinky jsou katastrofální.“ 

Při psaní „Co je a co není vidět“ byl už velmi vážně nemocný (tuberkulóza) a na Štědrý den roku 1850 zemřel. Bylo mu pouhých 49 let.

J. A. Schumpeter označil Frédérica Bastiata za „nejbrilantnějšího ekonomického žurnalistu všech dob“. F. A. von Hayek ho nazval „geniálním publicistou“. Henry Hazlitt, autor skvělé „Ekonomie v jedné lekci“, o něm napsal: „Bastiatova Petice výrobců svíček je zničující, je to záblesk ryzího génia, je to reductio ad absurdum, nikdo ji nepřekoná.“ 

Když v roce 2001 pořádali v městečku Mugron, kde prožil větší část života oslavy, k 200. výročí jeho narození, tak na hlavu jeho sochy antiglobalističtí demonstranti nasadili popelnici. Jsem si zcela jist, že by Frédérica Bastiata mimořádně potěšilo, že odpůrce laissez faire jeho ideje svojí aktuálností stále vytáčejí do nepříčetnosti. Také jsem si zcela jist tím, že by ho nepotěšilo, že se utkáváme se stejnými tématy. Rozdíl je pouze ve větší noblese jejich dnešních názvů.