Byl teoretikem na poli ekonomických doktrín, které současně ovlivňovaly praktickou hospodářskou politiku. Prosazoval hospodářský liberalismus, který vycházel z nejlepších tradic britské klasické ekonomie. Provedl ekonomickou kontrarevoluci, která přeměnila makroekonomii k nepoznání – vytvořil monetarismus. 

Milton Friedman se narodil v židovské rodině roku 1912 v New Yorku. Jeho rodiče se vydali hledat štěstí do Spojených států z Ukrajiny. Nebyli to žádní boháči a svého syna přivedli na svět v Brooklynu, což nebyla tehdy příliš exkluzivní adresa. Přesto byly tamní životní náklady příliš náročné na rodinný rozpočet, takže se rodina přestěhovala na ještě méně exkluzivní adresu do New Jersey. Tam absolvoval Milton Friedman střední školu. Na svoji rodnou čtvrť nezanevřel a stále se do ní vracel. Nikoli však z nějakého přihlouplého sentimentu, ale kvůli práci. Myl v tamních restauracích nádobí, aby si vydělal peníze na studia pojistné matematiky na Rutgersově univerzitě. V roce 1932 získal stipendium na Chicagské univerzitě, kterou dokončil v roce 1935 a nastoupil do „Výboru pro národní zdroje“. Pracoval jako výzkumník a získal velmi cenné metodické zkušenosti, které později zúročil při práci na „teorii spotřební funkce“.

V roce 1937 přešel do „Národního úřadu pro ekonomický výzkum“, což mělo pro jeho život dva převratné důsledky: 1. jeho šéfem byl Simon Kuznets (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1971), který ho vedl při výzkumu příjmů obyvatelstva. Tato zkušenost se ukázala jako naprosto zásadní při formulování hypotézy „permanentního důchodu“. 2. seznámil se tam s Rose Directorovou, svojí celoživotní družkou a akademickou partnerkou. Společně napsali a vydali knihy „Kapitalismus a svoboda“ z roku 1962 a „Svoboda volby“ z roku 1980, ve kterých vysvětlují jasně a srozumitelně zásady liberalismu a ekonomickou teorii pro laiky. Sňatkem s Rose získal ještě úžasný extra bonus. Tchána. Aaron Director (dožil se úctyhodných 102 let), byl totiž fenomenální ekonom, který vymýšlel nesmírně originální teorie. Měl však zvláštní vrtoch. Nesnášel psaní. To je v akademických kruzích hrdelní zločin. Takže po něm bohužel zůstalo jen nemnoho textů. Nehynoucí zásluhu má Aaron Director na tom, že Chicagská univerzita vydala ve Spojených státech knihu s názvem „Cesta do otroctví“, kterou napsal, v té době za velkou louží neznámý F. A. von Hayek.

V letech 1941 až 1943 pracoval Milton Friedman pro Ministerstvo financí. Tato skutečnost má pro dnešní dobu velmi pikantní dopad. Budoucí čelný představitel hospodářského liberalismu totiž vymyslel systém průběžného zdanění. Do té doby se daně platily na konci roku. Milton Friedman, aby zlepšil výběr daní pro vedení války, vymyslel čertovské opatření: když budou lidé platit daně průběžně, tak to příliš nepocítí a vláda bude mít zajištěn plynulý příjem po celý rok. Život je někdy mimořádně zábavný, plný paradoxů a ukazuje, že mistr tesař, se také někdy utne.

V letech 1943 až 1945 pracoval na Columbijské univerzitě jako matematický statistik na analýzách zbraňových systémů, válečné taktiky a statistických metodách kontroly kvality munice. Důležitá zkušenost pro vedení kontrarevoluce proti keynesiánské tyranii a tvorbě neprůstřelných argumentů. V roce 1946 dostal nabídku na post mimořádného profesora na Chicagské univerzitě a v roce 1948 se stal řádným profesorem.

Mezitím si ještě odskočil na melouch do Evropy, aby posoudil „Schumannův plán“, na jehož základě později vzniklo „Evropské sdružení uhlí a oceli“. Sdružení v průběhu let, jak je notoricky známo, prošlo různými peripetiemi s různými názvy a různými počty účastníků až do dnešní podoby „Evropské unie“. Díky této zkušenosti se stal Milton Friedman celoživotním odpůrcem režimu „pevných měnových kurzů“. Podle jeho názoru je pro efektivní fungování společného trhu nezbytný režim „plovoucích kurzů“. Ve světle tohoto postoje nikoho nepřekvapí, že společné evropské měně předpověděl, že zemře nejpozději po dosažení 15 let života. Takže nejdéle v roce 2016 uvidíme.

Na počátku 50. let 20. století ho jeho šéf Frank Knight přivedl ke studiu metodologie ekonomie. Její tehdejší podobu ovlivnili J. N. Keynes (otec J. M. Keynese) a sir Lionel Robbins (toho učil L. von Mises). V roce 1953 Milton Friedman vydal slavný esej „Metodologie pozitivní ekonomie“, která je dodnes uznávána jako metodologie tzv. hlavního proudu.

V té době to jinak byla na poli ekonomické teorie dost selanka. Keynesiánská doktrína vládla světu, keynesiánci ovládli akademické katedry, vládní posty, centrální banky a vládní poradci byli také z jejich řad. Rakouská škola měla svého „jednajícího člověka“ a z definice věci úplně odmítala makroekonomické agregáty. Takže okázale ignorovala makroekonomii a na keynesiánce pohlížela s pohrdáním. To je sice metodologicky nesmírně principiální a lidsky obdivuhodný postoj, ale současně to znamenalo, že bitevní pole bylo přenecháno nepříteli bez boje. Vody čeřil jenom F. A. von Hayek sporem o „racionalitu socialismu“. Zkrátka a dobře: každý, kdo se netvářil jako keynesiánec byl považován za kacíře, kdo nehájil blahodárnou rozpočtovou politiku vlády byl za blázna a kdo neodmítal „dávno překonanou“ roli měnové politiky byl za exota.

Milton Friedman svojí „Metodologií pozitivní ekonomie“ nejprve získal patřičnou pozornost, stejně jako svým „Seminářem o měnové (monetární) politice“, který vedl od roku 1951. Byl přesvědčen, že měnová politika může být nástrojem ovlivňování hospodářské politiky a je slučitelná s fungováním svobodných trhů. Odmítal keynesiánské recepty na rostoucí úlohu státu v hospodářství. Perfektně chápal, že chce-li uspět, tak se musí utkat s keynesiánci na jejich makroekonomickém poli a používat jejich nástroje. Věděl, že jediná šance, jak se zapsat do historie, je porazit keynesiánce jejich vlastními zbraněmi. Milton Friedman, nevelký postavou, ale vybaven nevídaným intelektem, se do toho pustil. Kontrarevoluce vypukla.

V roce 1956 vydal „Studii o kvantitativní teorii peněz“. Představil v ní kvantitativní teorii peněz v takové podobě, která umožnila určovat míru stability poptávky po penězích. Navíc dokázal, že poptávka po penězích je stálou veličinou. V takové situaci povedou vládní výdaje (rozpočtová politika) k tzv. vytěsňovacímu efektu. Při stabilní hladině peněz a poptávce po nich, fiskální (rozpočtová) politika vlády pouze vytěsňuje soukromé výdaje. Investice, které mohli udělat soukromí investoři, jsou činěny vládními úředníky, takže vůbec nic navíc není vytvořeno. Pokud tedy někdo nepovažuje úkony státního úředníka za „tvorbu něčeho navíc“ (koukněte schválně, co k tomu měl F. Bastiat v pamfletu „Rozbité okno“). Keynesiánci to nemohli popřít a znervózněli.

V následujícím roce vydal Milton Friedman „Teorii spotřební funkce“. Představil v ní svoji verzi „permanentního důchodu“ tzn. průměrného příjmu, který člověk získá na základě svých očekávání. Ta dlouhodobě vycházejí z jeho vzdělání, zdravotního stavu, zvyků, úrokových měr, výše příjmu atd. Tím rozvrátil keynesiánskou ikonu – spotřební funkci (mezní sklon ke spotřebě) J. M. Keynese. Aby toho nebylo málo, tak dostali keynesiánci těžkou ránu z vlastních řad. Slavný Franco Modigliani (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1985) provedl analýzu „životního cyklu“ a došel ke stejným závěrům jako před ním Milton Friedman. To už keynesiánci podléhali panice.

V roce 1963 podnikl společně s Annou Schwartzovou strašlivý útok na představitele hlavní role keynesiánského dramatu – Velkou depresi. Vzpomenete si ještě, že J. M. Keynes ukazoval, že peníze nejsou neutrální, protože deflace (snížení objemu peněz) byla v době Velké deprese doprovázena velkou nezaměstnaností a nevyužíváním ekonomických zdrojů? Že se ceny a mzdy sníženému objemu peněz nepřizpůsobí? Milton Friedman byl natolik mazaný, že ho vůbec nenapadlo spojovat ceny s nezaměstnaností. Šel rovnou na kořen věci a detaily neztrácel čas.

V knize (velmi rozsáhlé) „Monetární historie Spojených států 1867 – 1960“ dokázali společně s Annou Schwartzovou, že v době Velké deprese bylo v oběhu o třetinu peněz méně! Kdyby Federální rezervový fond (americká centrální banka), coby věřitel poslední instance, půjčil komerčním bankám peníze, tak by spořivci, které zachvátila panika a okamžitě žádali svoje peníze, nepřišli ani o haléř. Žádná dramata a tragédie by se neodehrály. Jenže Federální rezervový fond reagoval přesně opačně. Prachy z oběhu stahoval prostřednictvím vysokých úrokových měr. Tímto hrozným důkazem Anna Schwartzová a Milton Friedman doložili, že keynesiánci obsadili do hlavní role dramatu úplně nesprávného herce! Keynesiánci propadali zoufalství.

V roce 1967 přednesl v „Americké ekonomické společnosti“ přednášku s názvem „Úloha monetární politiky“. Tento text je považován za jeden z nejvlivnějších a nejcitovanějších ekonomických článků všech dob. Milton Friedman v něm dokázal, že keynesiánská politika plné zaměstnanosti povede nejen k vysoké inflaci, ale také k vysoké nezaměstnanosti (obojí najednou je v ekonomické terminologii stagflace). Tím zničil nedotknutelný pilíř keynesiánství tzv. „Phillipsovu křivku“. Ta ukazuje, že rostoucí inflace snižuje nezaměstnanost a naopak. Z tohoto důvodu naprosto vylučuje současnou existenci inflace a nezaměstnanosti. Milton Friedman dokázal, že „peněžní iluze“ a „efekt inflačních očekávání“, v důsledku zvýšení peněžní zásoby, povedou k akceleraci inflace a nezaměstnanosti. Kontrarevoluce na akademické půdě slavně zvítězila.

Když navíc během let 1970 až 1975 stouply ceny ve Spojených státech o více než 50% a nezaměstnanost jakbysmet (např. na Ostrovech a v Japonsku to bylo ještě horší), bylo vítězství kontrarevoluce potvrzeno také praxí. Keynesiánci vyvěsili bílý prapor.
Tato informace zřejmě dosud nestačila dorazit k politickým elitám bez ohledu na jejich umístění v různých částech světa. Pokud však k některým dorazila, tak si pro zdůvodnění rozmařilé rozpočtové politiky nyní berou na pomoc jiné obory. Užaslým ekonomům potom vysvětlují svoje fiskální opatření pomocí termínů, kterým ekonomové nerozumějí. Nikoli proto, že by byli tak hloupí (někteří nesporně jsou). Důvodem je, že se autoři z jiných oborů ještě nedokázali shodnout na obsahu terminologie. Příklad za všechny: znalostně orientovaná konkurenceschopná ekonomika (ačkoli existují další moc šťavnaté termíny, u kterých by George Orwell plakal dojetím).

Nyní se pokusím vysvětlit následující oblasti: metodologický pozitivizmus, teorii spotřební funkce a hypotézu permanentního důchodu, novou kvantitativní teorii peněz. Buďte pozorní, jdeme se věnovat vědě.

Vycházel z metodologického individualismu podobně jako neoklasická ekonomie nebo Rakouská škola. Odlišil pozitivní ekonomii (popisnou) a normativní ekonomii (hodnotící). K pozitivní ekonomii poznamenal, že: „jejím cílem je vytvoření teorie nebo hypotézy, která poskytuje platné a smysluplné předpovědi o dosud nepozorovaných jevech“. Tedy klíčovou záležitostí pro pozitivní ekonomii je platnost předpovědí. Empiricky se testují závěry teorie nikoli předpoklady teorie (normativní ekonomie). Pokud jsou závěry teorie v souladu s pozorovanou realitou, tak je možné ji prohlásit za platnou. 

O předpokladech prohlašuje Milton Friedman, že nejsou důležité. Požadavek, aby předpoklady byly realistické (v tom je obsažena hodnota, proto normativní ekonomie), je zbytečný. Existuje příliš mnoho proměnných, bezpočet omezení při získávání vstupních dat, mnoho proměnných nebude zohledněno, některé jsou nepostižitelné. Navíc nejsou použitelné v deskriptivním (bez hodnotovém) smyslu. Takže by to činilo ekonomickou teorii netestovatelnou a tudíž neužitečnou. Pokud by nějakého přihlouplého ekonoma napadlo, že bude studovat všechny předpoklady, které ovlivňují chování čápů, protože to má vliv na výši permanentního důchodu (kvůli počtu narozených dětí), tak si může snadno ušetřit námahu. Výsledek je empiricky testovatelný tak, že budeme střílet čápy a počítat narozené děti.

Jestliže existují konkurenční teorie, které objasňují stejný jev např. inflaci, tak má platnost ta, která má větší míru souladu závěrů s empiricky pozorovanou realitou. Tento postup uplatnili v „Monetární historii Spojených států 1867 – 1960“, kdy s Annou Schwartzovou sledovali vztah mezi změnami peněžní zásoby a změnami inflace. Závěry byly v souladu s pozorovanou realitou, protože změny inflace vždy následovaly po změnách peněžní zásoby.

Milton Friedman odmítl, že by spotřeba byla závislá na běžném důchodu (příjmu). Kdyby platilo, že spotřeba je závislá na běžném příjmu, tak by to znamenalo, že lidé mají spotřebu podle aktuální výše běžného příjmu. Takový sympatický model chování: nalij / vylij. 

Například pan Spotřeba má plat 10, spotřebuje tedy 10. V případě, že má pan Spotřeba ještě mimořádný příjem 20 (dědictví, mimořádné prémie, výhra v loterii atd.) a plat 10, tak utratí 30. Do krajnosti dovedeno by to znamenalo, že pan Spotřeba ve výplatní den utratí všechny svoje běžné příjmy a do příští výplaty např. hladoví. Milton Friedman praví, že empirické výzkumy nic takového nepotvrzují (ačkoli tady mě napadá, že jsem již viděl jisté skupiny občanů, které opravdu utratí celý běžný příjem nejpozději třetí den po výplatě. Ti však zbytek měsíce nehladoví, ale „nakupují nestandardně“).

Milton Friedman tvrdí, že lidé svoji spotřebu upravují podle výše svého dlouhodobě očekávaného příjmu tzv. permanentního důchodu. Změnám ve výši permanentního příjmu nevěnují mnoho pozornosti, protože je to záležitost přechodná. Permanentní důchod je tedy část běžného důchodu, která má relativně stálý charakter. Jeho výše je závislá od úrokové míry, očekávaných pracovních příležitostech, vzdělání, zdraví atd.

Například pan Rozumný má plat 10 a jeho dlouhodobý výhled je, že bude mít tento příjem stále. Spotřebuje 8 a 2 uloží do banky. Je lhostejné, zda-li spoří na něco konkrétního nebo jenom pro strýčka příhodu. Pan Rozumný získal mimořádný příjem 20 (dědictví, mimořádné prémie, výhra v loterii atd.). Možná utratí celých 20, možná utratí 15 (a 5 uspoří), možná utratí 10 (a 10 uspoří) nebo utratí 0 (a 20 uspoří). Každopádně pan Rozumný bude svoji spotřebu nadále řídit jenom podle výše svého platu 10 a z mimořádného příjmu si pouze udělá jednorázově radost.

V případě, že pan Rozumný o svůj plat krátkodobě přijde, také nemění svoji spotřebu. Začne plenit svoje úspory, aby si udržel svůj dlouhodobý životní standard. Bez ohledu na výkřiky pana Katastrofy, že pan Rozumný se takhle nechová, tak empirické výzkumy ukazují jednoznačně, že chová.

Soukromě bych poznamenal, že pan Katastrofa svým nezodpovědným chováním, když huláká, že je v pořádku utrácet nad výši příjmů, že dluhy se nemusejí platit, že je morální nechat za sebe platit dluhy někoho jiného a další podobné neomalenosti, jistě nedává dobrý příklad. Ale bez ohledu na jeho zavrženíhodný příklad, se pan Rozumný stejně chová podle hypotézy permanentního důchodu. Empirické výzkumy to (zatím) potvrzují.

Milton Friedman nejprve analyzoval poptávku po penězích. Došel k závěru, že se lidé nerozhodují pouze mezi penězi a dluhopisy (jak tvrdil J. M. Keynes), ale drží mnohem širší paletu aktiv. Jejich skladbu mění lidé tak, aby dosáhli maximální užitečnosti, kterou mají z jejich držení. Drží aktiva podle toho, jakou mají výnosnost, jaká je jejich likvidita (jak rychle a s jakými náklady je mohou vyměnit za jiná aktiva a platí, že čím vyšší likvidita, tím nižší výnos) a jaká jsou rizika z vlastnění aktiv. 

Například když klesne úroková míra, tak pan Obezřetný nepřejde automaticky od peněz k dluhopisům (nebo naopak), ale mění celou skladbu aktiv. Koupí nemovitost, akcie, dluhopisy nebo investuje do svého vzdělání, neboť to zvyšuje jeho šanci na vyšší permanentní důchod. Prostě poptávka po penězích není funkcí dvou veličin, ale funkcí mnoha proměnných.

Poptávka po faktorech (nemovitosti, vzdělání, akcie, dluhopisy atd.) které ovlivňují poptávku po penězích je tedy stabilní. Jestliže je poptávka po faktorech stabilní, tak je poptávka po penězích také stabilní. Z toho Milton Friedman vyvozuje, že existuje silná vazba mezi změnou nabídky peněz a změnami nominálního národního důchodu.

Jestliže pan Bankéř Centrální zvýší objem peněz, tak se zvýší poptávka po penězích, která se projeví ve zvýšeném počtu transakcí na trhu. Zvýšený počet transakcí vytvoří „peněžní iluzi“ (takovou hezkou bublinu), která aktuálně zvýší reálné příjmy jednotlivců a firem. To má pochopitelně vliv na další reálné veličiny jako je zaměstnanost a úrokové míry. Nechává se zaměstnat pan Pomalý, pro kterého předtím bylo výhodnější nepracovat a klesají úrokové míry, takže pan Investiční začne investovat. Všichni mají najednou více peněžních zůstatků a hospodářství roste do nebes.

Jenže jak všichni (a přírodovědci zvláště) vědí, tak každá akce má nějakou dobu reakce. Pánové Obezřetný a Investiční si najednou uvědomí, že mají v důsledku zvýšení reálných příjmů, více peněžních zůstatků (ušetřili více než před změnou peněžní zásoby). A tohle zpoždění, mezi zvýšením objemu peněžní zásoby a uvědomění si zvýšených peněžních zůstatků, přichází za 6 – 9 měsíců. Pánové Obezřetný a Investiční začnou zvýšené peněžní zůstatky proměňovat v jiná aktiva. Vily, byty, studia, budovy, stroje, zařízení a jiné harampádí. Jenže zvýšená investiční aktivita pánů Obezřetného a Investičního žene ceny harampádí nahoru a úrokovou míru jakbysmet. „Peněžní iluze“ skončila tzn. bublina splaskla.

Tohle zpoždění přichází za 12 – 18 měsíců od doby změny peněžní zásoby. Výsledky jsou banální. Úrokové míry se vrátí na původní úroveň, reálné ceny také a kupní síla peněz je snížena o inflaci. Pánové Obezřetný a Investiční si zapamatují o kolik stoupla inflace a napříště ji zabudují do svých kalkulací, coby tzv. „efekt inflačních očekávání“. To samé udělá pan Pomalý. Napříště ho nenapadne ani omylem, aby se nechal zaměstnat jenom kvůli „peněžní iluzi“, kterou z rozmaru kdosi vymyslel, nejspíše z nedostatku jiného vytížení.

Z výše uvedeného dělá Milton Friedman velmi silné závěry. Přichází historický výrok číslo 7: nabídka peněz je autonomní veličinou, která je do značné míry nezávislá na hospodářství, ale nabídka peněz má hlavní roli v ovlivňování hospodářství!

Peníze nejsou v krátkém období neutrální, neboť vytvářejí „peněžní iluzi“, která mění reálné veličiny jako zaměstnanost a úrokové míry. Peníze jsou neutrální v dlouhém období, kdy pomine „peněžní iluze“ a reálné veličiny se srovnají. „V dlouhém období jsme všichni mrtvi“, pravil pravdivě J. M. Keynes. Ale kvůli tomu ještě nemusíme trpět šoky, které způsobují centrální banky změnami peněžní zásoby. Centrální banky jsou svojí aktivistickou měnovou politikou zodpovědné za všechny hospodářské poruchy jako jsou recese, inflace a deflace. Tímto verdiktem byly odbory zproštěny viny v trestní kauze podílu na inflaci.

Milton Friedman to vysvětluje naprosto průzračně: „Žádná vláda nechce přijmout odpovědnost za inflaci, dokonce i když není příliš vysoká. Vládní úředníci vždy najdou nějakou výmluvu – chamtivé obchodníky, silné odbory, marnotratné spotřebitele, arabské šejky, špatné počasí nebo cokoli jiného, co se zdá alespoň vzdáleně relevantní. Není pochyb o tom, že obchodníci jsou chamtiví, odbory jsou silné, spotřebitelé jsou marnotratní, arabští šejkové zvýšili ceny ropy a počasí je často špatné. Všechno toto může vyvolat vysoké ceny u jednotlivých výrobků, ale nemůže to vyvolat všeobecný růst cen. Může to vyvolat dočasné zvýšení nebo snížení inflace. Ale to všechno nemůže vyvolat stálou inflaci, a to z jednoho prostého důvodu: žádný z předpokládaných viníků nevlastní tiskařský lis, kterým by mohl tisknout kusy papíru, které nosíme po kapsách.“ 

Milton Friedman je ztělesněním snu, jak chudý chlapec ke štěstí přišel. Během svého života dosáhl všeho, čeho může člověk dosáhnout. Vytvořil ekonomickou školu, která má prostřednictvím jeho žáků silnou kontinuitu. Gary Becker (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1992) a Robert Mundell (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1999, autor teorie „optimálních měnových zón“), jsou pouze dva případy ve velmi dlouhé řadě skvělých ekonomů, kterým pomáhal na jejich cestě.

Od konce 70. let 20. století viděl praktickou realizaci svých východisek – Federální rezervový fond (americká centrální banka), pod vedením keynesiánce Paula Volckera, začal sledovat peněžní zásobu.

Byl poradcem prezidentů Richarda Nixona a Ronalda Reagana, jeho dílem byla inspirována premiérka Margaret Thatcherová. Nikdy nebyl poradcem Augusta Pinocheta (tomu radil Arnold Harberger).

V roce 1968 se stal prezidentem „Americké ekonomické asociace“, což je poslední stupínek před vrcholem – Nobelovou cenou za ekonomii, kterou získal Milton Friedman v roce 1976.

Ke konci 60. let 20. století žertoval keynesiánec Robert Solow (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1987) na jeho adresu: „Rozdíl mezi Miltonem a mnou je v tom, že ať přijde řeč na cokoli, Miltonovi to okamžitě připomene peněžní zásobu. Dobrá, mně zase všechno připomíná sex, ale já dělám vše proto, aby se to neodráželo v mých vědeckých pojednáních.“ Milton Friedman nic nedbal žertů a za vším hledal peníze, které rehabilitoval svým dílem a definitivně slavným bonmotem: „Nejsou obědy zdarma.“ 

Jeho duchovními otci byli skvělí britští klasikové John Locke, David Hume a Adam Smith, kteří na něho bezpochyby z piedestalů hleděli s hrdostí. Milton Friedman zemřel letos [2006], v úctyhodném věku 94 let. Jeho dílo ho postavilo na piedestal vedle jeho duchovních otců a učinilo ho nesmrtelným již za jeho života.