17. Přerozdělování příjmů a bohatství

Ať již jste či nejste milionářem, každý váš vydělaný dolar je od prvního momentu přerozdělen mezi ostatní. K dobrovolnému přerozdělení peněz dochází utrácením, půjčováním (investicemi), či darováním. Ta část peněz, kterou se rozhodnete neutratit, bude užita na základě rozhodnutí někoho jiného.

Peníze samy o sobě neposkytují svému držiteli žádný přímý užitek, dokud nejsou směněny za hodnotný statek. Jinými slovy, pokud nemohou být peníze směněny za něco, čemu jedinec příkládá hodnotu, jsou zbytečné a bezcenné. Je jedno, máte-li dolar či milion dolarů; milionář i žebrák mohou být stejně chudí. Pouze když můžete své dolary směnit za něco hodnotného, pak mají vaše dolary hodnotu.

Pojďme sledovat cestu utraceného dolaru. Když člověk postaví dům, veškeré materiály použité na výstavbu – beton, dřevo, kov, sklo – pocházejí z přírodních zdrojů, které mají nulovou hodnotu, dokud je někdo nepřetvoří do hodnotné věci. Kov v potrubí pochází ze železné rudy, která je nám k ničemu, dokud ji někdo nevykutá ze země, načež ji musí další lidé zpracovat, přetavit do trubek, dovézt na staveniště a nainstalovat. To samé se týká všech věcí v domě – obdobně je nutné přetvořit dřevo na rámy, podlahy a střechu, či písek na okna a zrcadla. Vešekeré tyto zdroje jsou ve svém původním, přírodním stavu nepoužitelné jak pro chudáka, tak pro milionáře.

Hodnota přírodních zdrojů je stejná, ať se jedná o malý či velký dům. Jediný rozdíl mezi velkým a malým domem je počet lidí, kteří jsou odměněni za vložení hodnoty do přírodních zdrojů. Obdobným procesem procházejí bezcenné hudební symboly, ze kterých vznikne koncert. Peníze utracené návštěvníky koncertu za vstup jsou rozděleny mezi skladatele, který uspořádal abstraktní symboly unikátním způsobem, a hudebníky, kteří těmto symbolům dali hodnotu pomocí svých nástrojů.

Peníze, které lidé neutratí a vloží do banky, si okamžitě vypůjčí jedinci kupující domy a auta, kteří tak předají peníze těm, kteří svým úsilím učinili bezcenné přírodní materiály hodnotnými. Od momentu výplaty jsou tak všechny naše vydělané peníze rozděleny mezi množství ostatních lidí; tedy až na pár dolarů, které nosíme v peněžence.

Zde se mi opět vybavuje výrok jednoho mého hosta, že by nikomu nemělo být dovoleno vlastnit jachtu. Stejně jako domy, i jachty jsou sestaveny z bezcenných přírodních zdrojů, které získají svou hodnotu pomocí úsilí množství lidí, z nichž každý dostane podíl na kupní ceně – zaplacené vlastníkem jachty. Roku 1990 schválila americká vláda daň z luxusu, která se vztahovala na prodej jachet. Co bychom mohli očekávat jako důsledek tohoto zákona, předpokládáme-li, že lidé jednají ve svém vlastním zájmu? Mnoho potenciálních kupců jachet buďto nákup vůbec neučinilo, či nakoupili v zahraničí. Tvůrci zákona očekávali, že daň zvýší příjmy. Ve skutečnosti se však daňové příjmy (plynoucí od kupců a stavitelů jachet) snížily a některé jachtařské firmy zkrachovaly. [1] Zákon byl brzy zrušen kvůli silnému odporu, a to nikoli ze strany nespokojených kupců, ale ze strany zoufalých pracovníků, kteří kvůli přesunu kupní síly do zahraničí (vynuceného novou daní) přišli o práci.

Návrhy volající po vyšších daních způsobují, že je to stát namísto produktivního jedince, kdo rozhoduje o toku peněz. Rozdělení bohatství se tak stává nezávislým na produktivitě příjemce rozdělovaných peněz.

Veškeré peníze jsou neustále přerozdělovány, ať již dobrovolně, vydělávajícím jedincem, či státem, který peníze vydělávajícímu jedinci sebere. Která z těchto metod přerozdělování je spravedlivější a humánnější? Která je mírumilovnější a vede k větší prosperitě pro větší počet lidí? Kterou metodu redistribuce byste zvolili jako univerzální, již by měla uplatňovat celá společnost? [2]

[1] Elda DiRe, “Luxury Tax (Federal Taxation),” CPA Journal online (Říjen 1991).

[2] Viz John Rawls (1921–2002), A Theory of Justice (Boston: Belknap Press, 1971; rev. ed., 1999). Rawlsův „Závoj nevědomosti“ je myšlenkový experiment, ve kterém tento filosof navrhuje, že spravedlivá společnost by měla být založena na takových pravidlech, na nichž se shodnou všichni její členové, přičemž v době rozhodování o těchto pravidlech (v „originální pozici“) nikdo z nich neví, jakých vloh se jim při narození dostane a jak budou na světě úspěšní či neúspěšní.