28. Karel Marx
Co přesně vedlo k rozpadu Sovětského svazu? Byl to komunismus, či totalitarianismus? A je mezi těmito dvěma pojmy vůbec nějaký rozdíl?
Marx by patrně neschvaloval tyranii nastolenou lidmi, kteří se zaštiťovali jeho jménem; tento samozvaný vědec však musel být velice naivní, pokud při svém teoretizování ve stylu „každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb“ nezavadil o myšlenku, že jeho učení by mohlo být velice lehce využito k ospravedlnění despotické politiky. Marx ve skutečnosti nebyl žádným vědcem; Anglie jeho doby byla plná dat vyvracejících jeho teorie – dat, která Marx musel vidět, avšak rozhodl se je ignorovat.
Podle Marxe se veškerá hodnota statku odvíjí od práce, která je při jeho výrobě zapotřebí. Proti této pracovní teorii hodnoty stojí subjektivní teorie hodnoty pravící, že hodnota zboží či služby vzniká v myslích hodnotících jedinců, a to nezávisle na tom, kolik času a energie (tj. práce) bylo na jejich výrobu vynaloženo. Pracovní teorie hodnoty je mylná; kdyby tomu tak nebylo, pak by obraz malovaný mou maličkostí byl stejně hodnotný, jako obraz Vincenta van Gogha. Můžeme si však oddychnout, protože v reálném světě tomu tak není.
S pomocí pracovní teorie hodnoty Marx argumentoval, že pracovníci nedostávají plnou peněžní částku z vyrobeného a následně prodaného výrobku, jelikož jsou vykořisťováni bohatým továrníkem. Marx dále pravil, že vlastníci továren a pozemků si přivlastňují část bohatství, které by mělo náležet pracovníkům. Údajně tak činí pomocí politického procesu, nad nímž mají podnikatelé kontrolu. V těchto bodech se Marx mýlil; již v jeho době svědčila fakta o opaku. Pracovníci v Londýně čelili neustále se zlepšujícím životním podmínkám. Ačkoli tak byl Marx obklopen jasnými důkazy o opaku, napsal:
V proporci k tomu, jak roste akumulace kapitálu, se úděl dělníka zhoršuje. Akumulace bohatství na jedné straně je zároveň akumulací mizérie, agonické lopoty, otroctví, nevědomosti, brutality a mentální degradace na straně druhé. [1]
Marxova kritika kapitalismu je neplatná, to však samo o sobě není žádným zločinem. Mnoho z těch, kdo Marxe četlo a věřilo jeho závěrům, později indoktrinovalo masy tímto učením, což rovněž není žádným zločinem. Avšak když posléze nenastalo očekávané masové zlepšení životních podmínek, sáhli vůdci tohoto hnutí k násilí. Na jejich rozkaz byly mučeny a zabity miliony lidí, další miliony pak trpěly bídou a hladem při nuceném nasazení v rámci kolektivistických pracovních programů. Taková politika již zločinem je – jedná se o zločinnou politiku genocidy. Marx by byl zřejmě otřesen následky aplikace vlastních myšlenek; možná by však pouze odvrátil zrak a ignoroval důkazy, stejně jako při psaní své kritiky kapitalismu.
Marx snil o světě, ve kterém by práce představovala naplnění lidské touhy po činnosti, obdobně jako je láska naplněním touhy po sexu. Předpokládal svět bez peněz, soukromého vlastnictví, či nerovnosti; svět, ve kterém by každý dosahoval plného uspokojení ze života a svobody. Ačkoli posměšně nazýval náboženství "opiem lidstva", jeho vlastní představy byly, ironicky, ještě více svádějící a návykové než jakékoli náboženství; Marx sliboval ráj na Zemi. Jak skvělý příslib, jste-li udřeným dělníkem: měj víru a zanedlouho tě čeká rajská zahrada.
Strategie užívaná Marxovými následovníky k indoktrinaci davu rovněž připomíná strategii užívanou Ježíšovými následovníky. Obě tyto skupiny využívají rituálů, opakovaného předčítání, projevů, přísné oddanosti a působivých kampaní. V historii byli často ti, kdo neviděli údajná pozitiva komunismu či se odmítali podřídit církevním dogmatům, mučeni a zabíjeni. Tato zvěrstva měla často podobu křižáckých výprav, [2] lovů na čarodějnice, [3] pracovních táborů, uměle vyvolaných hladomorů, či poprav. Tento osud potkal každého, kdo byl označen za zrádce, hříšníka, rouhače, či byl prostě nepohodlný.[4]
Utrpení a smrt jedinců odmítajících se podřídit něčí politické či náboženské vizi je i dnes v některých částech světa na denním pořádku. Dokonce i v této zemi využívají náboženští fanatici silnou ruku státu k vynucení svých dogmat a těch „správných hodnot“ u širokých mas. V tomto ohledu se daní věřící nijak neliší od Marxistů, kteří rovněž prosazují koncept mocenského ovládání životů druhých.
Komunismus, stejně jako náboženství, může být praktikován bez vynucené účasti druhých. Osobně by mě zajímalo, zda by Marx v dnešní době nezměnil své názory a neuznal úspěch kapitalismu v nastolení moderní vyspělé společnosti. Ti, kdo chápou komunismus jako lepší způsob života, mohou dnes klidně žít podle těchto ideálů, aniž by tak musel žít ještě někdo další. Revoluce již není zapotřebí.
Díky technickému pokroku může dnešní člověk uspokojit základní životní potřebu za zlomek úsilí a času, než bylo zapotřebí v devatenáctém století, kdy žil Marx. [5] Pokud je práce, jak Marx navrhuje, naplněním lidské potřeby (s čímž souhlasím), pak má člověk v dnešní době mnohem širší možnosti ve volbě konkrétní formy práce, která mu toto uspokojení přináší. Marxisté mohou zakládat komunity, v nichž nebudou existovat peníze, soukromé vlastnictví, ani nerovnost. Mohou žít život způsobem, o němž snil Marx. Ve svobodné společnosti mohou naplňovat své vize o komunitním uspořádání a přesvědčovat ostatní, aby se k nim přidali. Takové uspořádání by se téměř nelišilo od života v klášteře, jehož členové rovněž žijí dobrovolně zvoleným alternativním způsobem života. Komunismus není v tomto ohledu v konfliktu se svobodou, protože komunitní způsob života není založen na donucení.
Když však Marxisté vyžadují, aby všichni žili stejně jako oni, pak se jejich ideologie, životní styl a teze o naplnění lidských potřeb stávají pouhou fasádou pro touhu po společenské a politické moci.
Navzdory mému kritickému pohledu na Marxovu takzvanou vědu, utopické představy, jeho mylnou pracovní teorii hodnoty a jeho popírání pracovních podmínek dané doby nepochybuji o tom, že si Marx přál jen to nejlepší pro lidstvo. Věřím, že žil svůj život v souladu se svým upřímným přesvědčením. To však bohužel platí i o všech samozvaných pachatelích dobra usilujících o proměnu světa za každou cenu. Tito lidé pohrdají stávajícími podmínkami okolního světa a usilují o jejich změnu, často ovšem bez bližších znalostí ohledně kauzality a lidské povahy.
Tito reformátoři, vyzbrojeni absencí logického uvažování a mylnými představami o reálném světě, nahrazují znalostní nedostatky razancí boje za svou věc. A když jejich politická řešení věci jen zhorší, bojují ještě razantněji. Marx byl jeden z největších samozvaných pachatelů dobra a jeho následovníci zůstávají neúnavní v šíření jeho odkazu. I v dnešní době najdeme stále spoustu lidí, kteří při pocitech bezradnosti nad okolním světem nacházejí útěchu v Marxově víře o komunistické utopii.
[1] Karl Marx, Das Kapital (1867).
[2] Matthew White, „Selected Death Tolls for Wars, Massacres and Atrocities Before the 20th Century,“ http://users.erols.com/mwhite28/ warstat0.htm.
[3] Brian Levack, The Witch-Hunt in Early Modern Europe, 2nd ed. (London: Longman, 1995). Tento autor odhaduje, že v Evropě bylo za celou historii popraveno zhruba 60 000 usvědčených čarodějnic. Odhady jiných autorů se pak pohybují od dvaceti tisíc do sto tisíc, vše mezi lety 1400 až 1800.
[4] Robert Conquest, The Great Terror: Stalin’s Purge of the Thirties (New York: Macmillan, 1968). Tento autor odhaduje, že lidí zabitých za Stalinovy vlády mezi lety 1936 až 1938 bylo zhruba jeden milion; mezi lety 1936 až 1950 pak zahynulo zhruba 12 milionů lidí v pracovních táborech a tři a půl milionu lidí zahynulo následkem kolektivizace v letech 1930 až 1936. Stalin tak byl celkově zodpovědný za asi dvacet milionů mrtvých. Mao Tse-tung, další z Marxových následovníků, pak zavinil smrt třiceti milionů lidí zahynuvších v Číně mezi lety 1958 až 1962.
[5] Hrubý domácí produkt (očišťěn o cenovou inflaci a deflaci) Spojených států vzrostl mezi lety 1820 až 1998 dvaadvacetkrát, čili průměrným tempem 1,73 procenta za rok. EH.Net Encyclopedia.