1. Historicismus

Prvním zdrojem mé politické a historické indoktrinace byl Gartenlaube, německý obrázkový časopis. V roce 1888, v „roce tří císařů“[1], vyšel s nespočetnými ilustrovanými články o životě těch dvou, kteří zemřeli. V sedmi letech jsem hltal tyto články s velkým zápalem.

Historické předsudky tohoto druhu literatury se mi později a explicitněji prezentovaly v pracích kleindeutsch[2] historiků. Pro mne, jakožto pro Rakušana, nebylo obtížné identifikovat v jejich knihách silné politické podtóny. Brzy jsem prohlédl jejich metodu, o které se bez rozpaků mluvilo jako o falsifikaci dějin. Historikové großdeutsch nebyli o nic poctivější, byli pouze méně kompetentní.

Po maturitě mě přitahovaly spíše problémy ekonomické, právní a administrativní než politicko-historické. Rozhodl jsem se tedy raději pro studium práv než pro studium historie, což byl můj dřívější záměr. Studium práv na rakouských universitách probíhalo v té době tím způsobem, že tři až čtyři semestry z celkových osmi byly věnovány výlučně dějinám práva a zbývající čtyři či pět semestrů bylo vyhrazeno pro politickou ekonomii a veřejné právo. Právní školy nabízely pro studium historie příznivější podmínky než školy svobodných umění. Političtí historikové, kteří vyučovali na těch druhých, byli učitelé třetího a čtvrtého řádu. Jediným významným historikem v Rakousku v té době byl Heinrich Friedjung, kterému byl odepřen přístup k akademické kariéře, jelikož v historickém vzdělání byl na vídeňské universitě důraz kladen na studium paleografie.

V roce 1900 byl historicismus na vrcholu své slávy. V humanitních oborech byla historická metoda považována za jedinou vědeckou metodu. Historický politický ekonom se z výšin historického osvícení díval dolů na ortodoxního „dogmatika“ s nevýslovným opovržením. Ekonomická historie byla módní vědou a v německy mluvícím světě byl Schmoller pokládán za jejího mistra. Ambiciózní mladí lidé z celého světa se zapisovali na jeho seminář.

Byl jsem ještě na střední škole, když jsem si poprvé uvědomil rozpory ve stanoviscích zaujímaných lidmi ze Schmollerova kruhu. Na jedné straně odmítali požadavek pozitivistů na vědeckost zákonů vybudovaných na historické zkušenosti společnosti, na druhé straně zastávali názor, že ekonomická teorie může být vyabstrahována z ekonomické zkušenosti společnosti. Ohromilo mě, že tato nekonzistence zůstávala často bez povšimnutí.

Relativismus této školy, který u mnoha jejích následovníků zdegeneroval ve slepou adoraci minulosti a jejích institucí, rovněž vyvolal moje pochybnosti. Zatímco dnes někteří fanatici pokroku odsuzují vše staré jako špatné a zavrženíhodné, tito pseudohistorici odmítali všechno nové a vždy preferovali staré. V té době jsem ještě nedoceňoval význam liberalismu, ale samotný fakt, že jeho prvních výsledků bylo dosaženo až v osmnáctém století, nebyl pro mne dostačujícím argumentem proti němu. Nemohl jsem pochopit pokusy ospravedlnit tyranii, pověru a netoleranci prostřednictvím relativismu a historicismu. Považoval jsem pokusy vyzvedávat sexuální morálku minulosti jako příklad pro současnost za hrubou falzifikaci dějin. Nejextrémnější excesy se však děly v oblasti církve a náboženských dějin, kde se jak katolíci, tak protestanti snažili potlačit všechno, co jim nevyhovovalo.

Alespoň v jednom bodě byla poctivost rakouských historiků práva v osvěžujícím kontrastu k zaujatým snahám historiků pruských. Ve své pětihodinové přednášce o rakouských dějinách, která byla povinná pro všechny studenty práv v pátém semestru, pojednával profesor Sigmund Adler o vévodovi Rudolfu Zakladateli a o padělku Privilegium Maius s důkladností, která by obstála i před tou nejpřísnější kritikou. Teprve o desetiletí později našel Ernst Karl Winter odvahu omlouvat tuto kapitolu rakouských dějin vylíčením vévody jako socialisty, jehož socialismus předčil dokonce socialismus císaře Fridricha Viléma I., idolu německých socialistů.

Nebylo mi jasné, jak lze odvodit argument proti soukromému vlastnictví z toho, že část půdy byla v minulosti pokládána za společné vlastnictví, ani jsem nechápal, proč by měla být zrušena monogamie a manželství kvůli tomu, že v minulosti existovala promiskuita. Podobné zdůvodňování se mi zdálo nesmyslné.

Stejně tak jsem nemohl pochopit i opačný názor, který ovšem příznačně zastávali tíž lidé, totiž že jakýkoliv vývoj, ke kterému došlo v průběhu času, je pokrokem, vyšším stupněm pokroku, a tím je morálně ospravedlněný.

Čestný relativismus pravého zvídavého historika nemá nic společného s falešným relativismem této školy. Logicky ovšem nemá o nic pevnější základy. Podle jeho zásad neexistuje rozdíl mezi vhodnou a nevhodnou politikou. Při pohybu v říši danosti nemá prý být úkolem historika soudit, nýbrž pozorovat, chápat a akceptovat, podobně jako přírodovědec pozoruje přírodní fenomén.

Není třeba mnoho slov, aby byla odhalena chyba v tomto argumentu, který rozděluje mnoho společenských vědců ještě dnes. Hodnotové soudy nejsou úkolem vědy. Je ovšem jedním ze dvou úkolů vědy, a podle některých dokonce jejím hlavním úkolem, poučit nás o vhodnosti prostředků použitých k dosažení jistých cílů. Přírodovědec neprovádí hodnotové soudy, ale informuje svoje bližní o tom, jaké prostředky jsou jim dostupné pro dosažení konkrétních cílů. A je na vědě o lidském jednání, aby prozkoumala vhodnost politických prostředků a metod použitých k dosažení cílů, než vynášet hodnotové soudy o těchto cílech samotných.

Na toto téma jsem často diskutoval s Ludo Hartmannem a o několik let později s Maxem Weberem a Alfredem Pribramem. Všichni tři byli příliš srostlí s historicismem, takže pro ně bylo obtížné pochopit moje názory. Ohnivý temperament Hartmanna a Webera nakonec zvítězil nad filosofickými pochybnostmi a vehnal je do života politické akce. Pribram, který tuto ambici neměl, zůstal věrný svému agnosticismu. O něm by se dalo říci to, co řekl Goethe o Sfinze:

Sitzen vor den Pyramiden,
Zu der Völker Hochgericht,
Übershwemmungen, Krieg und Frieden,
Und verziehen kein Gesicht.

Co se týče kleindeutsch historiků, byl podle mého názoru jejich hlavní chybou hrubý a materialistický přístup k moci. Moc pro ně znamenala pouze bajonety a děla. Realpolitik zahrnovala militarismus. Cokoliv jiného bylo nazýváno iluzí, idealismem a utopismem. Nikdy nebyli s to pochopit Humovu proslulou myšlenku, že veškerá vládní moc v poslední instanci spočívá ve veřejném mínění.

V tomto ohledu byl jejich velký protivník Heinrich Friedjung stejného mínění. Několik měsíců před vypuknutím první světové války mi řekl: „Nerozumím tomu, co se povídá o náladě ruských mas a o revolučních myšlenkách, jež ovládají ruskou inteligenci. To vše je tak vágní a nejasné. Rozhodujícími faktory jsou spíše vůle a plány vůdčího státníka.“

Toto se nijak neliší od názoru Johanna Schobera, policisty, který se později stal rakouským kancléřem. Na konci roku 1915 hlásil svým nadřízeným, že nevěří, že by situace v Rusku vyústila v revoluci. „Kdo by tuto revoluci vedl? Jistě ne ten pan Trocký, který sedává v Café Central a čte si noviny.“

V roce 1900 byl na vídeňské universitě jediný učitel ekonomie, který se přímo hlásil k německé historické škole, a tím byl Karl Grünberg. Pracoval s Knappem ve Štrasburku a pak publikoval knihu popisující zemědělské politiky rakouské vlády v Sudetech. Tato kniha otrocky napodobuje ve formě, prezentaci i metodě Knappovu knihu o starých provinciích Pruska. Není to ani ekonomická historie, ani historie administrativní. Je to výtah z oficiálních dokumentů a výčet politik, jak jsou popsány v těchto dokumentech. Kniha, jakou by snadno sepsal kterýkoliv schopnější vládní úředník.

Grünbergovou ambicí bylo zřídit ve Vídni centrum pro ekonomickou historii, jako to udělal Knapp ve Štrasburku. V té době Knappovi studenti zkoumali postavení rolníků v určitých německých provinciích. Pro své studenty naplánoval Grünberg průzkum postavení rolníků v různých oblastech Rakouska. Mně přidělil práci na historii vztahů mezi pány a rolníky v Galicii. Snažil jsem se, jak jen to bylo možné, vymanit se z omezeného spojení s Knappovým systémem. Uspěl jsem jenom částečně a moje výsledná práce z roku 1902 byla více historií vládních opatření nežli ekonomickou historií. Druhá historická práce, kterou jsem publikoval nezávisle na Grünbergovi v roce 1905, nebyla o mnoho lepší. Pod titulem Zur Geschichte der österreichischen Fabrikgesetzgebung popisovala starší rakouské zákonodárství týkající se omezení dětské práce v továrnách.

Zatímco jsem věnoval velkou část svého času těmto pracím, dělal jsem si plány na rozsáhlejší výzkum. Chtěl jsem napsat skutečnou společenskou a ekonomickou historii, nikoliv pouze výtah z oficiálních dokumentů. Tyto plány se nikdy neuskutečnily. Po dokončení universitních studií jsem na práci v archivech již nikdy neměl dost volného času.

Díky svému neustálému a hlubokému zájmu o historii jsem byl už v mladém věku schopen rozpoznat neadekvátnost německého historicismu. Tento historicismus se nezajímal o historickou skutečnost, zajímal se pouze o glorifikaci a ospravedlňování pruské politiky a pruské autoritativní vlády. Německé university byly státními institucemi a učitelé v nich státními zaměstnanci. Profesoři si byli vědomi svého postavení služebníků pruského krále. Pokud někdy využili své formální nezávislosti ke kritice některých vládních opatření, nemělo to jiný smysl než vzájemné intrikování běžné v takovém úřednickém sboru.

Toto universitní „provozování“ ekonomické politické vědy bylo pro mladé inteligentní lidi se skutečným zájmem odpudivé. Zato mělo silnou přitažlivost pro hlupáky. Nebyl žádný problém zajít do archivu a poskládat dohromady disertační práci pouze z úryvků oficiálních dokumentů. Netrvalo dlouho a většinu universitních pozic v Německu zastávali lidé, kteří by se dali označit za intelektuálně omezené. Člověk musí mít toto na paměti, když chce pochopit, jak mohli muži jako Werner Sombat získat takovou pověst. Mezi slepými je jednooký králem.

Universitní výuka v apriorních vědách představuje speciální problém, pokud bychom měli trvat na principu, že vyučující by měl zároveň být výzkumným pracovníkem. V každém vědním oboru je jen velmi málo lidí, kteří mohou vložit skutečně hodnotný příspěvek do jeho intelektuální pokladnice. V aposteriorních vědách ovšem průkopníci i následovníci pracují společně se stejnými nástroji a není mezi nimi vnějšího rozdílu. Ve své laboratoři se může každý profesor chemie srovnávat s velkým průkopníkem. Ačkoliv jeho příspěvek k vědění může být jen malý, jeho výzkumné metody jsou tytéž.

Ve filosofii, ekonomii a v určitém smyslu i v matematice je tomu jinak. Pokud by se profesura z ekonomie měla udělovat pouze těm, kteří přišli s originálním příspěvkem, existoval by na celém světě sotva tucet profesorů. Proto se bere v potaz výzkum v souvisejících oblastech. Pak jmenování do akademických funkcí závisí na výzkumných aktivitách v oblastech, jako jsou dějiny ekonomických idejí a doktrín, ekonomická historie, a obzvláště ekonomická historie nedávné minulosti, která je často chybně spojována se současnými ekonomickými problémy.

Fikce přetrvávající v akademických kruzích, že všichni profesoři jsou si rovni, nedovoluje rozdělovat profesory ekonomie do dvou kategorií: na ty, kteří pracují nezávisle jako teoretici, a na ty, jejichž práce spočívá v ekonomické historii a jejím popisu. Komplex méněcennosti těchto „empiriků“ vedl ke kampani proti teorii.

Bylo to v Německu (a později i v jiných zemích), kde tato kampaň poprvé nabrala nacionalistický tón. V první polovině devatenáctého století byli profesoři v Německu přinejlepším pouhými přenašeči anglického ekonomického myšlení. Jenom několik málo z nich, mezi nimi Hermann a Mangoldt, si vydobylo místo v historii politické ekonomie. Starší historická škola udržela nacionalistický předsudek proti západním myšlenkám a toto odmítání západních idejí přenesla mladší historická škola až do ideologie nacismu. Universitní profesoři byli nadšeni možností nahradit „špatné“ anglické učení vznešeným německým. John Stuart Mill byl posledním Angličanem, se kterým byli Němci nějakým způsobem seznámeni. Byl sice „epigonem“ ďábelských klasiků, ale byl oslavován za to, že anticipoval některé z velkých idejí německé ekonomie.

Německá historická škola nevyprodukovala jedinou vlastní myšlenku. Nenapsala ani jednu stránku do dějin vědy. Osmdesát let vášnivě propagovala nacionalismus, ale idea a propaganda to byla přijatá a nikoliv vytvořená. Historické výzkumy této školy byly metodologicky pochybené a její publikace přinejlepším těžkopádné. Jejím nejhorším aspektem však bylo vědomé překrucování faktů a nepoctivost. Pisatelé její stranické literatury vždy „vzhlíželi“ pro svoji inspiraci k vládním ministerstvům a profesoři dělali, co mohli, navzdory svojí omezenosti, aby posloužili svým pánům: nejprve Hohenzollernům, poté marxistům a nakonec Hitlerovi. Werner Sombat dal jejich ideálu ten nejvýraznější tvar, když prohlásil, že Hitler má mandát samotného Boha, od něhož „pochází veškerá autorita“.

Největší výdobytek historicismu, teorie jihozápadní německé filosofické školy, byl dílem jiných mužů. Max Weber, nejvýznamnější z představitelů této školy, strávil bojem proti takovému německému pseudohistoricismu celý svůj život.

Pozn.:

1. Po smrti Viléma I. (7. 3. 1888) nastoupil na trůn Fridrich III., který vládl pouhých 99 dní a zemřel 15. 6. 1888. Po něm převzal vládu jeho syn Vilém II.
2. Kleindeutsche Lösung byla v 19. století politická idea sjednoceného Německa pod vedením Pruska a nezahrnující rakouskou říši. Idea Großdeutschland oproti tomu počítala se sjednocením všech německy mluvících území. Německý parlament, jenž se sešel v revolučním roce 1848, byl rozdělen mezi těmito dvěma názory. Demokratická levice prosazovala republikánské Großdeutschland, zatímco liberální střed Kleindeutschland v podobě konstituční monarchie. Nakonec převládlo Kleindeutsche Lösung, ale pruský král odmítl přijmout korunu, jež mu byla nabídnuta.