12. Systém společenské spolupráce

Nemožnost ekonomické kalkulace v socialistické ekonomice je teorií, která je jádrem mé knihy Gemeinwirtschaft, jejíž první vydání se objevilo roku 1922. Liberalismus vydaný v roce 1927 a soubor mých článků, který vyšel v roce 1929 pod názvem Kritik des Interventionismus, společně nabízejí obsáhlou analýzu problémů společenské spolupráce. V těchto knihách jsem prozkoumal všechny systémy spolupráce a jejich proveditelnost. Tyto studie vyvrcholily v Nationalökonomie. Do sbírky Kritik des Interventionismus s názvem Die Verstaatlichung des Kredits, která vyšla v Zeitschrift für Nationalökonomie v roce 1929, jsem chtěl jsem zahrnout ještě jeden esej. Vydavatel však tento esej ztratil a nalezl jej teprve v době, kdy sbírka již putovala do tiskárny.

Věřím, že teorie prezentované v těchto knihách nebyly dosud vyvráceny. Představil jsem novou perspektivu při pohledu na tyto problémy, jedinou, která umožňuje vědeckou debatu o politických otázkách. Musí se zkoumat užitečnost navržených opatření, tedy zda jsou za použití doporučovaných prostředků deklarované cíle dosažitelné. Ukázal jsem, že hodnocení různých systémů společenské spolupráce je neefektivní, když se provádí z arbitrárně zvoleného úhlu pohledu.

Něco jiného je tvrdit, že rozvoj systému soukromého vlastnictví výrobních prostředků nevyhnutelně vede k socialismu nebo intervencionismu. Dokonce i kdyby to byla pravda, nikterak by to nevyvracelo má tvrzení. Ani socialismus ani intervencionismus nenabývají žádného smyslu tvrzením, že k nim nevyhnutelně směřuje historický vývoj. Pokud je „návrat ke kapitalismu“ nemožný, jak se obecně tvrdí, tak je osud naší civilizace zpečetěn. Avšak já si myslím, že teorie o nevyhnutelnosti socialismu a intervencionismu je neudržitelná. Kapitalismus neničí sám sebe. To lidé si přejí s ním skoncovat, protože v socialismu a intervencionismu spatřují svoji spásu.

Čas od času jsem si pohrával s myšlenkou, že moje knihy přinesou praktické ovoce v dohledné době a obrátí politiku do správnějšího směru. Vždy jsem vyhlížel důkazy o změně v ideologii doby. Nikdy jsem ale sám sebe neklamal, moje teorie vysvětlovaly, ale nemohly zpomalit úpadek velké civilizace. Chtěl jsem být reformátorem, ale místo toho jsem se stal pouze historikem zániku.

Ve svých knihách a článcích o společenské spolupráci jsem strávil mnoho času a úsilí debatou o socialistech a intervencionistech všech variant a trendů. Toto úsilí bylo nezbytné kvůli každodenním návrhům na reformy, jež by působily opačně, než byly záměry jejich tvůrců.

Byl jsem obviněn z toho, že opomíjím psychologický aspekt problému. Koneckonců člověk má duši. A tato duše je v kapitalistickém systému údajně neklidná a bude ochotná raději strpět snížení životního standardu výměnou za společnost s uspokojivější pracovní a zaměstnaneckou strukturou.

Nejprve je důležité zdůraznit, že tento argument (můžeme mu říkat srdeční argument) není kompatibilní s původním argumentem socialistů a intervencionistů, kterého se někteří z nich drží ještě dnes. Ospravedlnění socialistických programů vycházelo z tvrzení, že kapitalismus brání plnému rozvoji produktivních schopností. Socialistická metoda zvýší nesrovnatelně všechny výstupy a tudíž vytvoří podmínky, kdy každý bude moci dostávat podle svých potřeb. Celý marxismus je založen výhradně na tomto argumentu. Před Leninem marxisté nikdy nepřipouštěli, že přechod k socialismu bude v přechodném období znamenat snížení životní úrovně. Předpovídali okamžité zvýšení životní úrovně pro masy a tu a tam dodávali, že plné dobrodiní socialistické výrobní metody se ukáže až za čas. Srdeční argument byli socialisté nuceni přijmout v boji za svou věc, teprve když se ukázaly první praktické výsledky.

Při posuzování srdečního argumentu má rozhodující význam rozsah, v jakém bude redukován ekonomický blahobyt v socialistickém systému. Jelikož to nelze objektivně a přesně změřit, tak se tvrdí, že spor mezi příznivci a protivníky socialismu je na vědecké úrovni neřešitelný; ekonomie tento konflikt nedokáže rozetnout.

Pojednal jsem tedy o problémech, na které se srdeční argument aplikovat nedá. Pokud socialistický systém povede k chaosu, protože je to systém, v němž je ekonomická kalkulace nemožná, a pokud intervencionismus nemůže dosáhnout cílů, které si přejí jeho zastánci, pak přicházet na pomoc těmto nelogickým systémům srdečním argumentem je irelevantní.

Nikdy jsem nepopíral, že popularitu antikapitalistických politik vysvětlují emocionální faktory. Faktory tohoto druhu však nemohou z nevhodných návrhů a prostředků učinit vhodné. Pokud lidé nedokážou „psychologicky“ tolerovat kapitalismus, tak kultura kapitalismu selže.

Byl jsem obviňován z toho, že přeceňuji úlohu, jakou v životě hrají rozum a logika. V praxi není žádné buď/anebo. Život, jak se říká, se skládá z kompromisů. Co se zdá nekompatibilní ve vědecké analýze, může někdy nabýt přijatelného tvaru v praxi; politika najde způsob jak spojit protikladné principy. Řešení to může být nelogické, iracionální a nesmyslné, ale přesto může fungovat. A na tom jediném záleží.

Kritikové se mýlí. Lidé si přejí jít tou cestou, která se jim zdá vhodná. Nic jim není vzdálenější než napolo uskutečněné touhy. Zde se člověk nedovolá historické zkušenosti. Je pravdou, že ta náboženství, která propagovala odvrácení se od pozemských záležitostí, si v tomto světě vedla celkem dobře. Ale rigorózní učení křesťanství a buddhismu nikdy neovládlo lidského ducha. Ty části těchto dvou náboženství, ze kterých se stala masová víra, nikdy nestály v cestě aktivitám sekulárního života. Plná oddanost náboženským přikázáním byla výsadou mnichů a poustevníků. Dokonce i ve středověku vládci nedovolili, aby jejich aktivity byly ovlivněny přikázáními Kazatele na Hoře a dalším evangelickým učením. Malá skupina lidí, kteří berou křesťanství a buddhismus skutečně vážně, se stáhla z pozemských záležitostí do života v izolaci. Životy ostatních lidí nejsou kompromisem, ale jsou zkrátka nekřesťanské a nebuddhistické.

Dnes stojíme před problémem jiného druhu. Masy přijaly socialismus a intervencionismus za svoje hluboké vnitřní přesvědčení, v každém případě jsou silně protikapitalistické. Individualista však dnes nehledá záchranu svojí duše před světem, chce změnu tohoto módního trendu. Vidí až na konec věcí. Masy, které budou neotřesitelné ve své konzistenci, raději zničí svět, než by se vzdaly části svojí agendy.

Nenalézám žádnou útěchu ve faktu, že po celou známou historii zde státní intervencionismus vždycky existoval. Tehdy žilo na zemském povrchu daleko méně lidí než dnes a masy byly smířeny se životními podmínkami, které by dnes považovaly za netolerovatelné. Člověk se zkrátka nemůže jednoduše zbavit kapitalismu a vrátit se do některého dřívějšího století.