Mises.cz

Mises.cz
předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

07. Statická versus dynamická

 Obdivovatele Keynesovy Obecné teorie nikdy neomrzí opakovat, že jde o „dynamickou“ teorii. „Pomohla nám myslet v ekonomii více dynamicky než staticky“ píše Hansen.[1] A opět: „Obecná teorie je něčím více než jen statickou teorií. Znovu a znovu Keynes myslí vysoce dynamickým způsobem.“
 Od vydání Obecné teorie vznikla celá pedantská literatura o „fázové analýze,“ „analýze rychlosti změn“ a „komparativně-statické analýze.“ Ta poslední má údajně zkoumat „odpovědi systému na změny v daných parametrech.“
 Je příhodné na tomto místě pronést několik slov o této obscesi metodologií.
 Většina spisovatelů, kteří porovnávají „statickou“ a „dynamickou“ ekonomickou analýzu používá slovo „statický“ v pohrdlivém a slovo „dynamický“ v oslavném smyslu. Toto znevažování „statické“ a láska k „dynamickému“ přišlo do módy už dlouho před sepsáním Obecné teorie. Objevilo se i v mnoha jiných oborech mimo ekonomii. Zdá se, že to má svůj původ ve slovní asociaci „statického“ s uváznuvším v bahně a „dynamického“ s ideou pokroku. Většina dnešního vyzdvihování „dynamického“ a neúcty ke „statickému“ může být vystopována k módním filosofiím Henriho Bergsona a Johna Deweyho, jak se rozvinuly na počátku dvacátého století.
 V ekonomii ovšem zdůrazňování kontrastu mezi těmito dvěma metodami spočívá z větší části na nedorozumění. Ekonomická analýza už od samého počátku a mezi rannými klasickými ekonomy byla v určitém rozsahu dynamická. Je ve skutečnosti dost obtížné najít nějaký významný příklad striktně „statické“ analýzy. Taková analýza by měla popisovat ekonomické vztahy pouze v jeden daný časový okamžik. Připomínala by tak jedinou fotografii. I analýzy prvních klasických ekonomů přitom jsou daleko blíže pohyblivým obrázkům. Věnují se vysvětlování toho, jak a proč dochází ke změnám v daném stavu.
 To platí dokonce i o slavném konceptu „stacionárního stavu,“ nehledě na mnoho zmatků v tomto konceptu jak byl zastáván J. S. Millem[2] a jeho předchůdci. Koncept stacionárního stavu totiž nemá dávat obrázek ekonomiky v jednom zamrzlém časovém okamžiku. Není to Řecká urna Johna Keatse, se svou „still unravish’d bride of quietness,“

    Bold Lover, never, never canst thou kiss,
    Though winning near the goal – yet, do not grieve;
    She cannot fade, though thou hast not thy bliss,
    For ever wilt thou love, and she be fair!

 Koncept stacionární ekonomiky je konceptem, který předpokládá změnu, ovšem změnu jen v určitých mezích. Stacionární ekonomika je ta, která neroste ani neupadá; která v celkovém součtu neakumuluje ani nespotřebovává další kapitál; kde se neodehrávají boomy a nedochází k depresím; v níž se ceny a mzdy a relativní velikost jednotlivých průmyslových odvětví nemění; v níž ovšem výrobci neustále nakupují nové suroviny a prodávají hotové výrobky a v níž výroba, zaměstnání, nakupování a spotřeba neustále probíhají.
 Ludwig von Mises to nazval přiléhavěji „rovnoměrně rotující ekonomikou.“[3]  V rovnoměrně rotující ekonomice jsou každodenní oběhy a sezónní nebo roční oběhy produkce a spotřeby a nahrazování vysloužilého kapitálu donekonečna opakovány. Mohli bychom si vypůjčit Nietzscheho frázi a nazvat to „věčným návratem“. Nebo o tom můžeme uvažovat jako o „rovnoměrně tekoucí“ ekonomické řece.
 Žádný z dobrých ekonomů si nikdy nespletl tento koncept s popisem skutečného stavu ekonomiky. Je pravdou, že někteří z klasických ekonomů si mysleli, že k takovému stavu postupem času směřujeme. Nebo ho brali jako ideální stav. To bylo čisté zmatení myšlenek, stejné jako je dojem, se kterým se dodnes můžeme občas setkat, že stav ekonomické „rovnováhy“ je nezbytně žádoucnějším a lepším stavem než stav „nerovnováhy.“
 „Stacionární“ či „rovnoměrně rotující“ ekonomika není a ani nemá být popisem nějakého skutečného stavu věcí nebo dokonce dosažitelného stavu věcí. Je to koncept, myšlenkový nástroj, imaginární konstrukce – nebo (abychom použili dnes módní slovo) model. Takové imaginární konstrukce jsou nezbytné pro studií jejich implikací a dedukci hypotetických následků. Pokud si přejeme znát účinky určitých změn na ekonomiku, musíme neprve rozumět tomu, co by se dělo, kdyby k těmto změnám nedošlo. Nemůžeme chápat smysl pohybu, dokud nepochopíme smysl klidu. Nemůžeme porozumět komplexnímu dynamickému ekonomickému systému, dokud nejprve nepochopíme zjednodušenou statickou ekonomiku. Tato metoda ustavování postulátů, imaginárních konstrukcí, zjednodušených modelů a studium hypotetických následků je hlavním nástrojem moderní ekonomické analýzy.[4]
 Začínáme dejme tomu od modelu stacionární čili rovnoměrně rotující ekonomiky a dedukcí, které plynou z tohoto zjednodušeného modelu. Pak si můžeme vystavět model měnící  se ekonomiky – rostoucí nebo upadající, nebo ekonomiky, v níž se mění relativní zastoupení jednotlivých průmyslových odvětví. Můžeme studovat příčiny a následky těchto změn. Pak můžeme studovat ekonomiku, v níž probíhá peněžní inflace nebo deflace. A nakonec i tak komplexní jev jakým je ekonomický cyklus.[5]
 Jinými slovy, vycházíme ze série postulátů či imaginárních konstrukcí od těch nejzjednodušenějších a propracováváme se k těm komplexnějším a „bližším realitě.“ Navzdory množství dnešní literatury, která implikuje a někdy i výslovně tvrdí opak, neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi metodou „statické“ a „dynamické“ analýzy. Existuje pouze rozdíl v konkrétních hypotézách. „Statická“ analýza je vždy nezbytným prvním krokem k „dynamické“ analýze. Ve statické analýze předpokládáme, že se mění pouze jedna věc a vše ostatní zůstává stejné. Pak studujeme následky které nastanou při této změně. Při „dynamické“ analýze postupně předpokládáme měnění dvou věcí, pak tří věcí, čtyř věcí až n věcí. Komplikovanější „dynamické“ hypotézy nemusejí být nutně nadřazeny jednodušším „statickým.“ Užitečnost hypotézy závisí hlavně na konkrétním problému, který se snažíme vyřešit. Jak si závádíme do hypotézy další a další komplikace, tak samozřejmě nikdy nedosáhneme téměř nekonečné komplikovanosti reálného ekonomického světa, ale můžeme se k ní přiblížit.
 Mnozí dnešní ekonomové ve spěchu přeskakují či pohrdají veškerými zjednodušenými či „statickými“ předpoklady a představují si, že dokáží analyzovat komplexní dynamickou realitu v jediném kroku s dostatečně komplikovanou soustavou simultánních matematických rovnic. To je samozřejmě omyl. Možná, že by se v řecké a latinské abecedě dalo najít dost symbolů zastupujících jednotlivé proměnné, ale podstatnou otázkou zůstává kvantitativní determinovatelnost konceptů, které mají tyto symboly znázorňovat. A i kdyby se dalo nalézt algebraické řešení těchto komplikovaných hypotéz, bylo by velmi pochybné, jestli by se daly připsat těmto symbolům nebo výsledku reálné (spíše než čistě hypotetické) numerické hodnoty.
 Méně domýšlivá metoda vycházející z jednoduchých hypotéz a krok po kroku postupující ke komplikovanějším byla propracována, objasněna a používána s velkou péčí a přesností dlouhou řadou ekonomů již od doby Ricarda. Tato metoda vznikla přesně proto, aby objasnila problémy „dynamické“ ekonomiky a ekonomické charakteristiky „společnosti, ve které skutečně žijeme.“ Je omylem věřit, že můžeme přeskočit veškeré „statické“ předpoklady z důvodu že jsou „nereálné.“ To by bylo bláhové stejným způsobem, jako by pro školní výuku fyziky bylo bláhové přeskakovat analýzu pohybu vrženého tělesa po parabole v dokonalém vakuu a chtít rovnou přejít k rovnicím, které by popsaly vliv atmosféry na balistickou křivku.
 Abychom porozuměli důsledkům dynamických předpokladů, musíme nejprve porozumět důsledkům statických předpokladů. Vědeckou metodou je metoda experimentální či (tam, kde to není možné) „hypotetické“ izolace od ostatních vlivů než jsou ty, které chceme zkoumat.[6] Je to metoda „postupných aproximací.“[7] Nejprve studium jedné izolované konkrétní změny, síly či tendence, i když obvykle v reálném světě působí v kombinaci s dalšími silami a tendencemi, a poté teprve studium vztahů a vzájemných vlivů veškerých hlavních sil či tendencí, které působí současně.
 Víra, že lze přeskočit veškeré tyto únavné předpoklady a zmocnit se tajemství skutečné ekonomiky v jednom jediném kroku sestavením simultánních diferenciálních rovnic, je dvojnásobným klamem. Zavrhuje metodu, která je nevyhnutelná, aby přijala metodu, která je neadekvátní a nelegitimní.
 K omylům „matematické ekonomie“ si ještě řekneme pár slov později.
 Než toto téma opustíme, tak si řekněme, že dokonce i koncept „rovnováhy“ (jedné ceny nebo souboru cen, nebo celé ekonomiky), který je často uváděn jako nejvýraznější příklad „statického“ konceptu, je z velké části dynamickým.[8] Umožňuje nám totiž nejen studovat zmrzlý stav, ale i síly a tendence, které působí neustále (i když se je snaží potlačit některé institucionální síly), aby posunuly stav nerovnováhy zpět blíže rovnováze.
 Termíny rovnováha a nerovnováha, statická a dynamická jsou odvozeny z fyzikálních a mechanických analogií. Nejpoužívanějším příkladem v ekonomických třídách znázorňujícím „statickou rovnováhu“ v ekonomice je vodní hladina ve spojených nádobách, postupně zpomalující kyvadlo apod. Když ovšem zkoumáme jakýkoliv konkrétní problém (nebo i tyto analogie), shledáváme, že nás ve skutečnosti nezajímá stav rovnováhy jako takový, ale procesy a síly, které směrem k němu působí. Nezajímají nás abstraktní podmínky dosažené rovnováhy („vyvážení“ nebo „vzájemné vyrušení“ protichůdně působících sil), ale síly, které způsobují tendenci k rovnováze. Když ovšem zkoumáme proces,  nejsme již na poli statickém, nýbrž dynamickém.
 Co mají ekonomové ve skutečnosti na mysli, když jiné ekonomy obviňují z toho, že používají pouze „statickou“ analýzu, je to, že tito jiní ekonomové považují nějaký důležitý faktor nebo faktory za fixní, spíše než za neznámé či proměnné. V konkrétních příkladech taková kritika může být docela oprávněná. Když se ale budeme snažit vyřešit nějaký ekonomický problém za předpokladu, že nic není dané a všechno je proměnné, tak skončíme jednoduše s chaosem – „velkým bzučícím zmatkem.“ Naštěstí jsou ekonomové obvykle schopní provést v myšlenkách to, čeho jsou fyzikové často schopní v realitě v laboratoři – izolovat jednotlivé vlivy a pak měnit jeden po druhém faktory a, b, c, d, etc, aby objevili účinek každého z nich stejně jako jejich vzájemné vztahy.    

  Dodatek k „nákladům užití“

 Kapitola 6. Obecné teorie začíná několika odstavci o Keynesově konceptu „nákladů užití.“ Poté pokračuje diskusí o obecném konceptu příjmu, kterou znovu přeruší devítistránkovým „Dodatkem k nákladům užití.“
 Tento dodatek je technickou, obskurní a zbytečnou odbočkou. Samotní keynesiánci mu obvykle nevěnují příliš pozornosti. Alvin H. Hansen říká, že celá část o příjmu (str. 52-61, 66-73 Obecné teorie) „nemá žádný velký význam pro pochopení Obecné teorie a studenti ji mohou přeskočit, pokud chtějí.“[9] Ovšem nám diskuse o tomto dodatku pomůže vrhnout světlo na styl, jakým Keynes píše a myslí, takže to nebude promarněný čas.
 Pojednání o nákladech užití je ve skutečnosti dokonalým příkladem neuvěřitelně neohrabaného výkladu, který poznamenává Obecnou teorii téměř v celé její délce. Keynes začíná tím (str. 52-54), že vrhá na čtenáře komplikované sady svévolně zvolených algebraických symbolů, které doplňuje pouze lajdáckými a neadekvátními vysvětleními toho, co mají představovat a žádným vysvětlením toho, k čemu jsou vůbec zapotřebí. Teprve v druhé části dodatku nám říká: „Náklady užití jsme definovali jako snížení hodnoty vybavení při jeho užívání ve srovnání se stavem, kdy by se neužívalo“ (str. 70). Tato definice (která ve skutečnosti do tohoto okamžiku v této jednoduché formě nezazněla) se měla objevit už na začátku výkladu. Dudley Dillard jí parafrázoval v ještě kompaktnější podobě: „Ztráta hodnoty plynoucí z užití vybavení ve srovnání s jeho neužitím se nazývá náklady užití.“[10]
 Důležitost tohoto konceptu pro Keynesovu teorii má být údajně v tom, že podnikatel bere tento faktor do úvahy, když se rozhoduje, kolik lidí zaměstná. To bezpochyby činí. Ale tyto „náklady užití“ jsou obvykle tak malé ve srovnání s celkovou amortizací a náklady na údržbu, které musí být vynaloženy tak jako tak, že je pochybné, že by někdy měly nějaký významný vliv na objem výroby a zaměstnanost.
 Jejich role je ve skutečnosti tak malá, že je pochybné, jestli je vůbec nutné vymýšlet pro ně nějaký samostatný termín. Alfréd Marshall tyto náklady zahrnul pod jediný nadpis „dodatečné opotřebení továren.“[11] Marshall má pravdu, navzdory Keynesovým protestům, když neudělal nic víc než jen utrousil zmínku při svém pojednání o primárních a dodatečných nákladech. Stejně tak má pravdu A. C. Pigou, když konstatuje: „Rozdílnost v rozsahu opotřebení vybavení a v nákladech na nemanuální zaměstnané pracovníky, které jsou spojené s rozdíly ve výstupu, můžeme zanedbat, protože obecně mívají sekundární důležitost.“[12]
 Keynes se snaží vyvolat zdání důležitosti svého konceptu „nákladů užití“ tím, že do nich zahrne náklady na suroviny (řekněme metráky mědi), které jsou „spotřebovány“ při procesu výroby. Náklady na tyto suroviny samozřejmě mohou mít rozhodující význam. Ale je velmi matoucí spojovat tyto náklady s náklady opotřebení fixního vybavení, které se znehodnocuje či zastarává tak jako tak. Pokud je nějaký surový materiál nespecializované povahy, jak tomu většinou bývá, má jednotlivý výrobce na vybranou a může ho snadno znovu odprodat na otevřeném trhu než by ho spotřeboval na výrobu nějakého specializovaného koncového produktu, po kterém mohla klesnout poptávka.
 Tradiční analýza zde koresponduje daleko těsněji s fakty ekonomického života a rozhodnutími, která činí podnikatelé, než umělá akademická klasifikace, kterou si zavádí ve výkladu Keynes.
 Je velmi podivné, že Keynes dělá takový povyk a plýtvá množstvím místa ve svém dodatku na záležitost, která má tak malý význam a v celém zbytku jeho knihy nehraje už vůbec žádnou roli. Ovšem nevarovaný čtenář si to pravděpodobně má šanci uvědomit teprve tehdy, když se dokáže probojovat za polovinu tohoto obskurního dodatku. Keynes zkrátka čtenáře často klame tělem a banální nebo bezvýznamné záležitosti halí do hávu, který na laiky dělá dojem vysoké učenosti.    
 
Pozn.:
1)    Alvin H. Hansen, A Guide to Keynes, str. 47 a 51.
2)    Viz. John Stuart Mill, Principles of Political Economy, Kniha IV, kapitola VI.
3)    Viz. Human Action (Yale University Press, 1949), zvláště str. 245-252. Mises ve skutečnosti rozlišuje mezi „rovnoměrně cirkulující ekonomikou“ a „stacionární ekonomikou.“ Obojí je platné, ale znaméná to maličko odlišné imaginární konstrukty.
4)    Srov. Mises, Human Action, str. 237.
5)    Výborný příklad této procedury viz. L. Albert Hahn, Common Sense Economics (New York: Abelard-Schuman, 1956).
6)    Viz. Philip H. Wicksteed, The Common Sense of Political Economy, 1910. (Londýn: George Routledge, 1946), I, 201-205.
7)    Viz. Frank H. Knight, Risk, Uncertainty and Profit, (Boston: Houghton Mifflin, 1921), str. 8.
8)    Srov. Frank H. Knight, The Ethics of Competition, (Londýn: Allen & Unwin, 1935), str. 141. Srov. také str. 161-185.
9)    A Guide to Keynes, (New York: McGraw-Hill, 1953), str. 54.
10)    The Economics of John Maynard Keynes, (New York: Prentice-Hall, 1948), str. 68.
11)    Principles of Economics, (New York: Macmillan, osmé vydání), str. 360.
12)    The Theory of Unemployment, (New York: Macmillan, 1933), str. 42.
předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed