Mises.cz

Mises.cz
předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

25. Odvolal Keynes?

1.    „Klasická medicína“

 Mezi mnoha nekeynesiánci panuje víra, že Keynes ke konci svého života odvolal doktríny představené v Obecné teorii. Tato víra je z části založena na zprávách o jeho rozhovorech s přáteli (konkrétně s Hayekem a Johnem Williamsem). Ovšem jediný dostupný uveřejněný důkaz, který je mi znám, je jeho článek, který vyšel v červencovém čísle The Economic Journal v roce 1946.  Článek je nazvaný „Platební bilance Spojených států“ a patnáct z jeho sedmnácti stránek se soustřeďuje na téma obsažené v názvu. Jsou studií platební bilance Spojených států a pokusem předpovědět, jak se bude vyvíjet v dalších pěti až deseti letech. Nemusíme analyzovat ani argumenty ani předpovědi na těchto patnácti stranách, protože jsou pro naše současné téma nezajímavé a již zastaralé. Co by nás mělo zaujmout jsou poslední dvě stránky. Zde Keynes píše:

 „Pociťuji nutnost, a to nikoliv poprvé, upozornit současné ekonomy na to, že klasické učení obsahovalo některé věčné pravdy velkého významu, které dnes máme sklon přehlížet protože si je spojujeme s jinými doktrínami které nyní nemůžeme bez výhrad přijmout. V těchto záležitostech fungují hlubší proudy, které člověk může nazvat přírodními živly nebo dokonce neviditelnou rukou, jenž působí směrem k rovnováze. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom se nemohli mít ani tak dobře jak jsme se měli mnoho minulých dekád.“

 Tuto pasáž můžeme pokládat za odhalení rostoucího podezření v Keynesovi, že se svou Obecnou teorií zašel již příliš daleko. Ale stejně nevykazuje známky nějakého skutečného pochopení „klasického učení.“ Na silách, které působí směrem k rovnováze není nic mystického ani okultního. Jsou zkrátka výsledkem snah výrobců maximalizovat svoje zisky a spotřebitelů maximalizovat svoje uspokojení.
 „Neviditelná ruka“ Adama Smitha je brilantní metaforou, ale nic víc než metaforou. Pokud mají jednotliví výrobci svobodu maximalizovat svoje zisky, ale legálně a morálně je jim zamezeno dosahovat toho podvodem nebo násilím, tak jim zbývá otevřená jen cesta poskytování lepších služeb zákazníkům než konkurence. Výsledkem této konkurence mezi výrobci a svobody spotřebitelů vybrat si mezi nimi je tendence směřující k rovnováze. A co platí pro ceny, výrobu a spotřebu platí stejně i pro mzdy, zaměstnanost, úrokové míry, úspory a investice.
 „Samozřejmě, pokud má klasická medicína fungovat,“ pokračuje Keynes, „je nutné, aby dovozní tarify a exportní subvence nenarušovaly progresivně její působení.“ Toto jistě vypadá jako ústup od merkantilistických restrikcí, ekonomického nacionalismu a řízení „domácí cenové úrovně“ na úkor zahraničního obchodu.
 Keynes pak chválí „úpřímné a promyšlené návrhy pronášené ve Spojených státech a výslovně směřující k vytvoření systému, který umožňí klasické medicíně fungovat.“ A uzavírá: „hodně moderních věcí šlo špatně a ukázaly se být pošetilými a hloupými a přesto neustále obíhají v našem systému, také neslučitelně promíchány, jak se zdá, se starou hořkostí, že my [Britové] jsme připravili tak pochybovačné přivítání tomuto velkolepému, objektivnímu přístupu.“ Toto vypadá jako naprosté odmítnutí protekcionistických doktrín z Obecné teorie. Ale Keynes pokračuje:

 „Nesmíte mi ale špatně porozumět. Nepředpokládám, že by mohla klasická medicína fungovat sama o sobě nebo že bychom se na ní mohli stát zcela závislí. Potřebujeme i rychlejší a méně bolestivé pomocníky, z nichž patří mezi nejdůležitější celková kontrola dovozů a obchodní bilance. Ovšem v delším období tyto prostředky budeme potřebovat stále méně, pokud bude klasická působit společně s nimi. Pokud bychom se pohybovali ode zdi ke zdi, tak bychom se nemuseli nikdy plně uzdravit. Velkou výhodou Bretton Woodského uspořádání a Washingtonských dohod, vzato dohromady, je to, že spojují nezbytná opatření s celkovou dlouhodobou doktrínou. Z tohoto důvodu jsem při svém projevu ve sněmovně Lordů prohlásil že „Zde máme pokus použít to, co jsme se naučili z naší moderní zkušenosti a moderní analýzy, nikoliv jako náhradu, ale jako doplnění moudrosti Adama Smitha.“
 Nikdo si v dnešním měnícím se světě nemůže být ničím jistý. Upadající životní standard v době, kdy jsou naše výrobní možnosti pro materiální uspokojení větší než kdy jindy a zmenšující se rzsah individuálních rozhodnutí a volby v době, kdy bychom si více než dříve mohli dovolit tato uspokojení, jsou dostatečným důkazem existence vnitřních rozporů našeho ekonomického systému.“

2.    Rozpory v pozadí

 Největším rozporem, který tato pasáž jasně odhalila, je Keynesovo vlastní myšlení. V roce 1946, stejně jako v roce 1936, se snažil smířit nesmiřitelné. „Klasickou medicínou“ mohl myslet to, co Lionel Robbins nazval „systémem ekonomické svobody,“ který definuje jako „požadavek aby… překážky a zábrany byly odstraněny a byl uvolněn ohromný potenciál svobodné průkopnické individuální iniciativy.“[1] Ale Keynes chce jak svobodu tak kontrolu. Chce svobodný obchod a zároveň „celková dovozní omezení.“ Požaduje vládní manipulace s měnou, devizovou kontrolu, dovozní kvóty a zákazy, které jsou negací volného obchodu a volné ekonomiky. Kritizuje „zmenšující se rozsah individuálních rozhodnutí a volby“ a zároveň obhajuje veškeré restrikce individuálních rozhodnutí a ani se explicitně nezříká svého plánu na vládní kontrolu a socializaci všech investičních rozhodnutí. Chce „implementovat moudrost Adama Smitha“ a přesto tuto moudrost ignoruje.
 Co potom můžeme říci o jeho „odvolání“? Velkým problémem s Keynesem je to, jak zjistit, co je mezi jeho rozpornými výroky odvoláním. Tyto rozpory spočívají ve vzájemně nekompatibilních názorech, které zastává současně. Jeho odvoláními pak mohou být rozporné názory, které rozeznal jako rozporné a zastával je pouze postupně v různých fázích svého života.
 V kapitole XXIII jsme viděli, že se posunul od volného obchodu k hyperprotekcionismu (téměř autarkii) a zase zpět. V článku z roku 1946 to vypadá, že si přeje od všeho trochu. Ve svém Treatise on Money zavedl definici úspor a investic, kterou v Obecné teorii explicitně zavrhl, ale ve skutečnosti se jí potichu pořád držel, protože tvoří podstatu jeho argumentů. V Ekonomických důsledcích míru v roce 1919 napsal jedno z nejvýmluvnějších varování před inflací v dějinách[2] jen aby v Obecné teorii obhajoval inflaci jako standardní opatření proti nezaměstnanosti a téměř i jako permanentní životní styl. A v samotné Obecné teorii (jejímž ústředním tvrzením je pravděpodobně to, že snížení mezd nemůže vyléčit nezaměstnanost a spíše přinese její zvýšení) občas trousí věty jako je tato: „Když vstoupíme do období oslabení efektivní poptávky, náhlé velké snížení mezd na takovou úroveň, že by nikdo nevěřil v její nekonečné trvání, by byla událost velice příznivá pro posílení efektivní poptávky“ (str. 265).[3]
 Takže článek z Economic Journal by mohl být odložen zkrátka jako další rozpor. Jistě, Keynes v něm říká některé pěkné věci ve prospěch „klasické medicíny,“ ale jak jsme viděli, takové blahosklonné komplimenty lze občas objevit i v jeho Obecné teorii.
 A přesto… v článku v Economic Journal je věta „hodně moderních věcí šlo špatně a ukázaly se být pošetilými a hloupými.“ K čemu by se to mohlo vztahovat jinému než ke Keynesově teorii samotné, jak byla tehdy interpretována a aplikována jeho nejhorlivějšími učedníky?
 Byl tedy Keynes v posledním roce svého života alespoň na pokraji odvolání? Na začátku kapitoly jsem mluvil o jeho rozhovorech s přáteli a jinými ekonomy. Jednoho budu citovat:

 „Při mém posledním rozhovoru s Keynesem, několik měsíců před jeho smrtí, bylo jasné, že se názorově posunul velmi daleko od své „eutanázie rentiérů.“ Stěžoval si na to, že politika levných peněz již zašla příliš daleko, jak v Anglii tak zde ve Státech, a zdůrazňoval, že úrok má zásadní význam pro strukturu a fungování kapitalistického systému. Byl překvapený mou poznámkou, že je asi na čase, aby napsal další knihu, protože veškerá současná politika levných peněz se provádí a zaštiťuje jeho jménem a odpověděl, že si myslel, že by se měl držet o skok napřed.“[4]    

 Tato situace mi připomíná scénu v Bratřích Karamazovích, kdy Ivan Karamazov, který se hlásí k čistě „filosofickému“ atheismu a imoralismu – „vše je povoleno“ – shledává ke své hrůze, že jeho nevlastní bratr Smerdyakov ho vzal za slovo a okradl a zavraždil jejich otce. „Byl jsem pouze tvým nástrojem,“ říká Smerdyakov, „tvým věrným služebníkem a následovatelem tvých slov… Nic není nezákonné. To jsi mě učil a je to pravda… Protože není žádný věčný Bůh a není žádná ctnost a tedy ani žádná její potřeba.“
 Keynes byl brilantním mužem. Mnoho z toho, co napsal, psal s potutelným úsměvem na rtech, z potěchy paradoxem, s cílem épater le bourgeois, v duchu Wildea, Shawa a Bloomsburského kruhu. Možná byla celá Obecná teorie zamýšlena jako jeden velký (400 stránkový) vtip a Keynes byl pak vyděšen tím, že se našli následovníci, kteří ho vzali doslova.
 Vtip a satira mohou být nebezpečnými zbraněmi pokud nejsou ve službě zdravého rozumu.
 
Pozn.:
1)    The Theory of Economic Policy in English Classical Political Economy, (Londýn: Macmillan, 1952).
2)    To je ta část, která začíná často citovanou větou: „Lenin prý prohlásil, že nejjistějším způsobem jak zničit kapitalistický systém, je znehodnocení měny.“ (str. 235-237)
3)    Tato věta samozřejmě má daleko blíže ke správné analýze než celý zbytek Obecné teorie; ale stejně nemůže být akceptována bez výhrad. I víra v trvání nízkých mzdových sazeb by také vedla k obnovení důvěry, nakupování, produkce a zaměstnanosti. To, co je zapotřebí k vyléčení nezaměstnanosti jsou individuální (nikoliv obecné nebo uniformní) mzdová uskromění, která jsou dostatečná na to, aby zničila přesvědčení nebo strach z toho, že mohou nastat ještě další.  
4)    John H. Williams, American Economc Review, Květen 1948, str. 287-288.
předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed