Mises.cz

Mises.cz
předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

1. Henri de Saint-Simon

Měl-li nějaký utopický socialista nebo jeho následovníci zásadní vliv na pozdější socialistická hnutí a názory, je to bezesporu především Saint-Simon. Navzdory jeho slabému intelektu si dokázal zajistit své významné místo v dějinách. Jak píše například F. Hayek, Saint-Simonův nepříliš pružný mozek nebyl schopný vstřebat učivo jinak než prostřednictvím konverzací během večeře se skutečnými učenci. Později ho dokonce nazývá „megalomanským blouznivcem.“ Když zachycuje E. von Kuehnelt-Leddihn Saint-Simonův vývoj, píše že: „…se ony poněkud zvláštní Saint-Simonovy představy vydaly směrem ke skutečnému šílenství.“ Není překvapivé, že jeho příznivci měli jiný názor. V předmluvě k českému vydání výboru z jeho díla se tak dovídáme, že: „Pitvu a průzkum Saint-Simonovy lebky provedl dr. Gall, který zjistil, že objem mozku byl mimořádně velký s četnými závity. Usuzovalo se z toho na jeho mimořádnou inteligenci.“ Podobně viděl Saint-Simon i sám sebe. Zřejmě nejznámější je jeho výrok, když měl žádat jistou dámu o ruku. „Paní, jste nejneobyčejnější žena na světě, jako já jsem nejneobyčejnější muž. My dva nepochybně bychom měli ještě neobyčejnější dítě.“ měl pronést Saint-Simon. Jak poté dodává Hayek: „V tom, jak bylo formulováno odmítnutí, se verze rozcházejí.“ 


Právě vývoji Saint-Simonova myšlení bych se rád věnoval v tomto článku a nastínil myšlenky, které v průběhu své kariéry předkládal, měnil a postupem času více a více radikalizoval. Existují však i společné body, které lze nalézt v celém jeho díle. Nejvýstižněji poté jeho dílo shrnuje pojem organizace, kterou byl Saint-Simon doslova posedlý. Jedná se o typický důsledek osvícenství a pokroku v přírodních vědách, kdy se zdálo, že pokud je lidský rozum schopen podrobit si přírodu, je člověk schopen rozumem organizovat i společnost. Spolu s vývojem jeho myšlení je však důležité sledovat i životní situace, ve kterých se zrovna nacházel, protože je více než pravděpodobné, že se jeho životní a profesní vzestupy a pády odrážely v dílech, které publikoval.

Claude Henri de Rouvroy hrabě de Saint-Simon se narodil v Paříži roku 1760. Již od mládí měl tento šlechtic sklony k velikášství a žil s pocitem, že se musí zapsat do dějin. Aby zachoval rodinnou tradici, vstoupil v 17 letech do armády a jako dobrovolník se účastnil bojů v americké válce za nezávislost. Ve svých 25 letech opustil armádu a začala se u něj projevovat touha organizovat. Již v roce 1786 se snažil zorganizovat vojenskou výpravu proti britské nadvládě v Anglii. Když neuspěl, přišel s projektem průplavu mezi Madridem a Středozemním mořem. Později chtěl vytvořit dostavníkovou službu. Po Velké francouzské revoluci se vzdal svého šlechtického titulu, aby demonstroval, že si všichni mají být rovni. Ačkoliv revoluci přivítal s nadšením, sám nijak aktivní nebyl. Jako u mnohých jiných bylo jeho nadšení z revoluce způsobeno zkreslením a nepochopením americké války za nezávislost. Na rozdíl od této války nazývá Kuehnelt-Leddihn Velkou francouzskou revoluci „odpornou zlotřilostí“. V tuto dobu zřejmě ještě zcela nepodlehl rovnostářským myšlenkám a pustil se do finančních spekulací. Později tyto spekulace odůvodňoval tím, že výnosy měly být použity k založení školy vědeckého zdokonalování. Teprve po krachu jeho spekulační činnosti se u něj naplno projevily organizátorské sklony. Jeho kariéra „utopického socialisty“ tedy začíná v relativně pozdním věku. Jak píše Hayek: „Sotva lze říct, že by hrabě de Saint-Simon získal kvalifikaci pro roli reformátora vědy…Musíme však připustit, že když si v roce 1798, ve věku 38 let, našel byt naproti Ecole polytechnique, aby od nynějška hlásal světu význam vědeckého pokroku pro zkoumání společnosti, byl již člověkem s bohatými a různorodými zkušenostmi, které však jen zřídka pocházely z vědecké práce.“ 

Po celou svou kariéru se Saint-Simon snažil najít recept na zajištění blaha společnosti. Ani na chvíli však nepochyboval, že jej nelze zajistit jinak, než skrze důslednou organizaci. Formy této organizace se však v průběhu let měnily.

1. fáze - Osvícenství

První fáze jeho tvorby by se dala nazvat například „vědeckou“ a je nejvíce ovlivněna osvícenským myšlením, zejména pak přírodními vědami jako je fyzika, chemie, matematika či biologie. Snad nejlépe popisuje toto období Hayek, když píše: „Je dobře známo, že pro francouzské osvícenství bylo charakteristické takové obecné nadšení pro přírodní vědy, jaké neexistovalo nikdy předtím. Voltaire je otcem onoho kultu Newtona, který měl být později u Saint-Simona pozvednut přímo do komických výšin.“ Pokrok v přírodních vědách byl velkým skokem vpřed, přesto měl ale negativní vliv na radikální organizátory, jakým byl i Saint-Simon. U lidí jako on se začal projevovat fanatický odpor ke všemu, co není vědomě řízeno či zkonstruováno. „Žil v zajetí…myšlenky, že je povolán, aby provedl reorganisaci společnosti.“ Prostředek k této reorganizaci Saint-Simon viděl právě ve vědě a výrobě. Od počátku své „vědecké“ tvorby prosazuje názor, že politická moc má být vložena do rukou vědců a umělců. Jak sám pronesl: „Žádné pocty pro Alexandry, ať žijí Archimedové!“ Již v roce 1803, tedy krátce po začátku jeho kariéry, se objevuje koncept Newtonovy rady. Každý, kdo by se finančně podílel na vytvoření této rady, by měl právo navrhnout tři matematiky, fyziky, chemiky, fyziology, literáty, malíře a hudebníky, kteří by svými kolektivními rozhodnutími vytvořili ráj na Zemi. K tomu však F. Höderlin trefně dodává: „Jestli byl stát někdy peklem na zemi, bylo to jedině proto, že se z něj člověk snažil udělat nebe.“  

V saintsimonistickém pojetí se člověk a společnost staly objekty přírodních věd, kterým vládne ústřední zákon, a to zákon gravitační. Vysvětlit prostým lidem tento zákon bylo úkolem pro Newtonovu radu. Tato rada (tj. geniální muži, vědci a umělci) měla za úkol dále smiřovat dvě existující třídy – vlastníky a proletariát. Výkon vlastnictví se tak dostal do rukou těchto jednadvaceti vyvolených. Saint-Simon dále dodává, že každý by měl právo na práci, čímž však nemyslel nic jiného, než pracovní povinnost. Na tomto místě bych považoval za vhodné ocenit onu otevřenost, s níž Saint-Simon předkládá své myšlenky, a která odlišuje utopické socialisty od těch „vědeckých“, „zelených“ a dalších socialistů. Dnes již nikdo otevřeně netvrdí, že: „…s tím, kdo se nepodrobí plánovací komisím, se bude nakládat jako s dobytkem.“ 

Toto osvícenské období Saint-Simonovy tvorby končí s jeho uvědoměním si, že věda není na takové úrovni, aby bylo možné dosáhnout vytyčených cílů a reorganizace společnosti. Newtonova rada měla místo organizace společnosti zatím „pouze“ systematizovat a sjednotit veškeré vědecké poznání. Svých vizí se však Saint-Simon nevzdal.

2. fáze - „Vše průmyslem, vše pro něj“

Pro druhou fázi jeho tvorby je příznačné pojmenování „industriální“ nebo posléze „dělnická“. V této fázi je již patrnější větší důraz na nejpočetnější a nejchudší třídu společnosti – proletariát. Zřejmě se však nejednalo o náhle prozření a pochopení „nevyhnutelného faktu“, že úkolem této třídy je svrhnout soukromokapitalistické zřízení, ale nejspíše se tento Saint-Simonův myšlenkový posun odehrál po jeho upadnutí do bídy. Poté, co se ho ujal jeho bývalý komorník, měl Saint-Simon poznat, že nižší vrstvy společnosti jsou na vyšší mravní úrovni, než zkažené vyšší vrstvy. Hayek dokonce tvrdí, že v období té nejhlubší krize prodělal Saint-Simon léčebnou kůru v zařízení, které až nápadně připomínalo ústav pro mentálně postižené. Lze zde však stále najít některé myšlenky z první fáze vývoje jeho myšlenek. Úhlavními nepřáteli snah o dosažení blaha a štěstí společnosti je nahodilost a vůle. Saint-Simon nejprve přiznal soukromokapitalistickému systému určité úspěchy, nicméně nadále tvrdil, že stále jde o mrhání zdroji, protože chybí společná organizace. Odpor ke všemu náhodnému je patrný i z názvu časopisu, kde od roku 1819 prezentoval myšlenky své a svých následovníků – Organisateur. Je na politických spisovatelích – a tedy i Saint-Simonovi „...přesně určit, jakým směrem se má nynější společnosti dát, a přinutit ji, aby se skutečně tím směrem dala“.  Není náhoda, že poté sám identifikoval prostředky, které vedou k cílům, které definoval – věda, umění a výroba, což jsou prý jediné produktivní činnosti. Tuto myšlenku dále rozvíjel ve své Parabole, kde porovnával, co by se stalo s Francií, pokud by přišla o tři tisíce učenců, umělců a výrobců nebo o třicet tisíc lidí z ostatních skupin obyvatel – například úředníků, soudců, bohatých statkářů, církevních hodnostářů atd. Názor, že v druhém případě by se nic nestalo (kromě zármutku), zatímco v prvním případě by šlo o katastrofu, mu vynesl čtvrt roku pobytu ve vězení a pokutu. Poté Saint-Simon předložil přesnou podobu parlamentního systému, která sice vychází původně z anglického politického systému, ale přibližovala se jeho vizi Newtonovy rady. Saint-Simon zde navrhoval, že společnost by měli řídit industriálové ve tříkomorovém systému. V první komoře mělo být dvě stě inženýrů, doplněno stem umělců. Saint-Simon nezapomněl ani na další zástupce elity ze své Newtonovy rady a druhou komoru měli tvořit matematici, fyzici a biologové. Tato komora měla stát nad inženýry a umělci a schvalovat jejich řídící plány. Nejvýše pak měla být komora, sestavená z nejbohatších podnikatelů a kontrolovat by celý systém. Saint-Simon zároveň nepochyboval, že jde o skutečně svobodný systém, když tvrdil, že: „Lidé se…budou těšit v tomto novém režimu svobodě v nejvyšší míře…“  

Zajímavý je také Saint-Simonův pohled na vlastnictví. Ačkoliv je zřejmé, že jím navrhovaný systém ve své podstatě ruší soukromé vlastnictví a jeho výkon předává nejvyšší komoře parlamentního systému, je pozdějšími „vědeckými“ socialisty kritizován za tvrzení, že na vlastnictví závisí existence společnosti. Jak ale upozorňuje M. Rothbard: „Vlastnictví je konečná kontrola a správa zdrojů. Tím, kdo v konečném důsledku rozhoduje je vlastník majetku, a to bez ohledu na zákonné fikce, které mohou svědčit o opaku.“ Je evidentní, že tato kritika pramení z „alergie“ na pojem samotný a Saint-Simonův systém by v případě uvedení do praxe nastolil situaci, která by se blížila výkonu vlastnictví v socialistických státech 20. století. Výkon vlastnického práva by byl v rukách úzké skupinky vyvolených. Sám Saint-Simon chtěl pouze přetvořit vlastnictví do formy, která je nejvýhodnější pro výrobu. Z toho, co již bylo řečeno, vyplývá, že soukromou organizaci výroby pomocí tržních sil nepovažoval za ideální stav, a tedy ani soukromé vlastnictví. Větší rozdíl mezi vědeckými socialisty a Saint-Simonem – alespoň na první pohled - je patrný na pojetí proletariátu, který rovněž kritizovali. Ačkoliv vize utopisty, jako byl Saint-Simon, je prakticky totožná s původními představami o Sovětském svazu, rozdíly jsou především v „šířce“ pojetí pracujícího lidu. „Celá Francie se stane velikou manufakturou a francouzský národ velikou dílnou. Tato národní manufaktura musí být zřízena stejným způsobem jako jednotlivé továrny.“, představoval ideální společnost Saint-Simon. Až sem by zřejmě panovala shoda. Saint-Simon poté identifikoval dvě soupeřící třídy. Nejedná se prozatím o pozdější klasické dělení na kapitalisty a vykořisťované dělníky, ale na výrobce (pracující) a konsumující. Výrobci jsou nejenom ti, kdo přímo konají společensky užitečné práce (dělníci) a kdo tyto práce řídí, nýbrž také učenci a umělci. Saint-Simon tedy sám určil a vnucoval ostatním, co je společensky užitečné a co není. Vše si poté obhajoval tím, že výrobu je nutné řídit vědecky a politika není nic jiného než věda o výrobě. Zatímco od Marxe dále se mluví o diktatuře proletariátu, Saint-Simon představil „diktaturu výrobců“, což vyplývá i z jeho pojetí politického systému. Proletariát je nicméně nejpočetnější podskupinou výrobců. „Oni [pracující] budou vydávati zákony, oni stanoví, jaké pořadí budou zastávati navzájem ostatní vrstvy. Každé z nich určí takové místo, které bude odpovídati službám, které ona prokáže výrobě. Takový bude výsledek nesporně konečný výsledek nynější revoluce. Až bude dosaženo tohoto výsledku, bude zaručen klid, obecný blahobyt co možná nejrychleji stoupne a společnost se bude těšit všemu osobnímu i kolektivnímu štěstí…“, popsal skvělou budoucnost Saint-Simon. Jak je však známo, žádná socialistická společnost těchto ideálů nikdy nedosáhla. Důležitější, než složení třídy výrobců, je vysvětlit, jak došel k závěru, proč by se výrobci měli stát vůdčí třídou ve společnosti. Začátek jeho úvah je relativně srozumitelný a pochopitelný. Zatímco o schopnostech dělnictva v továrnách a obchodech nebylo pochyb, empirickým pozorováním Saint-Simon zjistil, že největší hospodářský rozvoj nastal poté, co došlo ve Francii k prodeji národních statků, a proletariát se chopil příležitosti stát se z pouhých dělníků vlastníky půdy. Jinými slovy, Saint-Simon velebil soukromé vlastnictví a podnikání. Navzdory dobrému začátku jeho úvahy, došel poté k mylným závěrům. Právě úspěchy této třídy výrobců ho vedly k názoru, že jsou-li tito lidé schopni spravovat soukromý majetek, musí umět spravovat i ten veřejný a fungovat v jeho ideálním společenském řádu. Díky jeho touze organizovat by však tento úspěšný systém pouze zničil, jak již bylo vysvětleno výše.

3. fáze – Nové křesťanství

Po opětovném upadnutí do finanční krize a zklamání z malého ohlasu jeho myšlenek mezi širokou veřejností, neměl již Saint-Simon sílu k životu. Na počátku roku 1823 se pokusil spáchat sebevraždu a střelil se do hlavy, nicméně přežil se ztrátou jednoho oka. Nejen, že se mu po vyléčení podařilo sehnat dalšího „sponzora“, který se o něj do konce života staral, ale také získal chuť do další práce, jelikož se domníval, že sebevražda se mu nezdařila, protože Prozřetelnost chtěla, aby dokončil své dílo.  Vlivem těchto událostí se znovu obrátil ke křesťanským principům, které ale stále kombinoval se svými organizátorskými touhami. V roce 1825 - v roce jeho smrti - vychází podivuhodné dílo Nové křesťanství. Na první pohled by se mohlo zdát, že Saint-Simon se vrátil ze svého osvícenského myšlení do doby, kdy místo vědeckého poznání vládla světu křesťanská teologie. L. von Mises však upozornil, že dobu křesťanskou spojuje s obdobím osvícenství a utopických socialistů názor na nevyhnutelný zákonitý vývoj člověka či společnosti. Příchod království nebeského nahrazují osvícenci vědecky odhalenými fázemi společenského vývoje. Utopičtí socialisté tento vývoj samozřejmě zakončují ideální socialistickou společností. Saint-Simon si tak zachoval jistou konzistenci ve svých názorech, ačkoliv byl jeho vývoj opačný, než uvedl Mises.

Základní, a v podstatě jediná, myšlenka Nového křesťanství je, že: „…lidé se k sobě mají chovat jako bratři.“ Žádná jiná zásada dle Saint-Simona není potřeba. Sám se poté ujal interpretace této zásady a dospěl k závěru, že: „Náboženství má vésti lidstvo k velikému cíli: co nejrychleji zlepšit osud nejchudší třídy.“ To, že Bůh určil lidem tuto zásadu, však nestačí. Saint-Simon tak tvrdil, že je nutno společnost dle této božské zásady zorganizovat. Dosavadní křesťanství označil za kacířské, protože se zjevně neřídí božskou zásadou tak, jak ji interpretoval. Papež byl označen za kacíře, protože nezaložil ve Vatikánu továrny. „Konečně se v papežském státě nic nevyrábí, ačkoliv jsou tam pracovní síly laciné a ačkoliv by tam proto bylo výhodné zřizovati továrny.“ tvrdil Saint-Simon. Poté pokračoval: „Celá průmyslová výroba je tam ochromena. Chudí nemají práci a zemřeli by hlady, kdyby je neživily kněžské instituce, to jest vlastně vláda. Chudí, kteří žijí z dobročinnosti, jsou živeni špatně; proto je jejich život bídný i po stránce hmotné.“ Nové křesťanství je skutečně pozoruhodnou kombinací náboženství a plánovacích ambicí utopických socialistů, což je zřejmé i z definitivního příklonu k nejchudší a nejpočetnější třídě - proletariátu. Ačkoliv Mises poukazoval na jisté podobnosti křesťanského a osvícenského myšlení, Kuehnelt-Leddihn vyzdvihl zásadní rozpor a považuje kombinaci socialismu a křesťanství za nesmyslnou. Jde o to, že zatímco křesťanství hlásá život v chudobě, socialisté chudobu nesnášejí a svým plánováním se jí také snaží překonat. Tento rozpor Saint-Simon ignoruje a dochází k závěru, že: „[Nové křesťanství] Je povoláno sjednotit vědce, umělce, a průmyslníky, aby mohli řídit lidstvo jako jeho generální ředitelé, i zájmy všech národů, které tvoří lidskou společnost. Je povoláno k tomu, aby zajistilo umění, vědám a průmyslu přední místo mezi posvátnými vědami…“ Kuehnelt-Leddihn měl poté na mysli právě Nové křesťanství, když psal o tom, že se Saint-Simonovy představy ubíraly ke skutečnému šílenství.

Závěr

Ač jsou Saint-Simonovy vize a představy místy skutečně bizarní, nelze mu upřít obrovský vliv, který měl na budoucí socialistická hnutí. Dalekosáhlým dopadem svých myšlenek zřejmě převýšil další významné utopické sociality R. Owena a Ch. Fouriera. Owen, Fourier a Saint-Simon jsou označováni za tři nezávislé teoretiky moderního socialismu, jejichž vliv se projevil v pozdějších dílech vědeckých socialistů. Hayek ve své Kontrarevoluci vědy přesvědčivě ukázal, že jsou to především Saint-Simonovy myšlenky, které měly mezinárodní dopad a vliv, zatímco například Owenův vliv byl patrný především v jeho rodné Británii a Fourierův „pouze“ ve Spojených státech. V českých zemích měla být se saintsimonismem seznámena například Božena Němcová, jíž byly adresovány Listy přítele k přítelkyni o půwodu socialismu a komunismu, dále Jakub Arbes či Karel Sabina. 

Vliv Saint-Simona může být dán například tím, že se na rozdíl od ostatních nesoustředil pouze na proletariát, ale vytvořil koncept třídy výrobců, který zahrnoval i podnikatele, bankéře, vědce atd. Představením ideální společnosti pod jejich vedením si získal mnoho „kapitalistů“ na svou stranu. Postupem času se však více a více orientoval právě na proletariát, nicméně i z jeho posledního díla Nové křesťanství je patrné, že své představy ideálního světa, organizovaného jako továrna, nikdy neopustil.

předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed