4. Robert Owen

Po předchozích dílech, které se věnovaly autorům z bašty socialismu – Francie, je nyní na řadě nejvýznamnější anglický utopický socialista Robert Owen, tedy poslední chybějící autor ze tří nezávislých zakladatelů moderního socialistického myšlení. Charakter Owenova díla je však velice podobný tomu Fourierovu, ačkoliv podobně jako u Morellyho neměla ani Owenova fantazie šanci měřit se s Fourierovou. Možná právě určité podobnosti obou autorů vedly k jisté nevraživosti, která mezi nimi panovala. Kromě společných bodů v teorii je dále nutné zmínit i pokusy o praktickou realizaci Owenových myšlenek. „Owen nejenže hlásal „rozhodný komunismus“, on jej též po pět let praktikoval…“, ocenil Owenův přístup Engels. 

Robert Owen se narodil roku 1771 v Newtonu. Své vzdělání měl ukončit již v 10 letech, kdy začal pracovat jako prodavač v obchodním podniku. Jako u dalších socialistů, se i u Owena začaly brzy projevovat organizátorské sklony. Nechyběly mu však ani určité manažerské a organizační schopnosti, a tak se ve svých 20 letech stal manažerem textilní továrny. Známějším se stal Owen až na samém konci 18. století, kdy se oženil s dcerou majitele textilní továrny v New Lanark. Sňatkem se z Owena stal spoluvlastník této továrny, což mu umožnilo pustit se do zlepšování životních podmínek dělnictva. Roku 1817 například otevřel první mateřskou školku v Británii. Dílčí pokusy o změnu podmínek dělnictva ho však neuspokojovaly. Později tak došel k závěru, že pouze život v komunách odpovídá lidské přirozenosti a zároveň vede k odstranění nezaměstnanosti. Právě po roce 1817 začal Owen předkládat myšlenky o „novém společenském řádu“, založeném na komunách, který zajistí blahobyt lidstva. V roce 1824 odjel Owen do Spojených států, kde o rok později založil komunistickou kolonii nazvanou New Harmony. Jak nakonec musel sovětský politolog Volgin konstatovat: „Jako i jiné pokusy zřídit uvnitř kapitalistického světa komunistickou buňku skončil tento pokus úplným nezdarem.“ Ekonomická teorie a historie nám však ukázala, že za selhání socialismu nemůže kapitalismus, ale nemožnost racionální ekonomické kalkulace. Owen se však tímto neúspěchem nenechal odradit a v roce 1832 založil v Londýně směnnou banku, která měla odstranit peněžní systém, což byl dle Owena pouze nástroj k šizení pracujících. Tato banka však opět zkrachovala, tentokrát po necelých dvou letech fungování. Ve stejném roce se rozpadl další Owenův projekt – Velká unie výrobců, a to po necelém roce od jejího založení. I přes všechny tyto neúspěchy zůstal Owen věrný socialistickým myšlenkám a pokračoval v psaní pamfletů či pořádání veřejných mítinků. Zemřel roku 1858 v Newtonu, svém rodném městě.

Ve svém článku bych se rád zaměřil především na teoretické dílo Roberta Owena. Jak jsem již zmínil, Owenův popis nového společenského řádu nebyl tak fantastický jako u Fouriera, ale na druhou stranu se ve svém díle věnoval více ekonomickým úvahám, například o teorii hodnoty (pod vlivem D. Ricarda), čehož zřejmě nebyl Fourier přes své šílenství schopen.

Nový společenský systém

Dle vlastního vyjádření si Owen vytyčil cíl „objevit prostředky, jimiž by se daly zlepšit životní poměry chudiny a dělnictva, a to způsobem prospěšným i pro jejich zaměstnavatele.“ Dále se domníval, že přechod k novému společenskému uspořádání bude snadný, protože: „Prostředky leží všude kolem, jsou nám okamžitě k disposici a existují v nadbytečném množství.“ Pro Owena tak nebyla hlavním problémem produkce, ale pouze redistribuce již vyrobeného. Podobnou myšlenku vyjádřil již Morelly. Owen ho poté následoval i v určení příčin bídy tehdejšího světa. Za vše prý může soukromé vlastnictví, které je nejenom nespravedlivé a nerozumné, ale škodí taktéž samotným vlastníkům. Jeho odstranění poté pomůže zvýšit kontrast mezi odpornou civilizací a novými osadami. „Průmyslová města jsou sídlem chudoby, neřesti, zločinu a bídy; navrhované osady budou vždy sídlem nadbytku, činného rozumu, slušného chování a štěstí.“ O ignoraci vzácnosti však již bylo pojednáno právě u zmiňovaného Morellyho. Zajímavější bude podívat se na Owenovy ekonomické úvahy.

Owen se domníval, že zdrojem všeho bohatství je práce rukou, pouze však za předpokladu, je-li správně řízena. Pokud bude vedena správně, vzroste její cena natolik, že umožní žít dělníkům v pohodlí. Zároveň cena práce nikdy neklesne, a to ani v případě jakéhokoliv růstu počtu obyvatel a pracovních sil. Tedy teprve vědecké řízení práce by umožnilo společnosti neomezeně rozšířit výrobní síly, což doposud nebylo kvůli existenci soukromého vlastnictví možné. Na tomto základě požadoval Owen provést změnu standardu hodnoty. Tvrdil totiž, že „Kořen zajisté všeho zlého jest milování peněz.“ Nejenom, že peníze byly pro Owena původcem zla, ale také pouze umělým standardem hodnoty, a to velmi špatně fungujícím. Ve skutečnosti však socialistům nevadí peníze jako takové, ale pouze fakt, že lidé mají své vlastní cíle. Peníze jsou pouze prostředkem k dosažení individuálních cílů. Někteří se pak mohou domnívat, že odstraněním prostředku zmizí i cíl. Owen poté pokračoval, že zavedení papírových peněz je důkazem o tom, že je možné „...zavésti jakoukoliv umělou hmotu, ať už má vnitřní hodnotu nebo ne, jako zákonitý standard hodnot.“  Dokonce si uvědomoval, jaké nebezpečí plynulo z existence Bank of England, když tvrdil, že prosperita a blaho občanů jsou ji vydány napospas. Dle jeho vlastních slov došel na základě hlubokého porozumění politické ekonomie k jednoznačnému závěru: „Přirozenou měrou hodnot je v principu lidská práce čili spojení ruční a myšlenkové síly lidí k práci povolaných.“ Owen se vypořádal i s námitkou, že ne všichni lidé pracují stejně a není možné odhadnout průměrnou jednotku lidské pracovní síly. „Avšak průměrná fysická síla lidská, právě tak jako koňská, byla pro vědecké účely stanovena a obojího se nyní užívá k měření neživých sil.“ namítnul Owen.  Podobně jako došlo ke stanovení koňských sil, mělo dojít k vytvoření lidské výrobní síly a poté by byla stanovena její směnná hodnota za všechny ostatní statky. Stejně jako u Saint-Simona, můžeme i u Owena vidět pokusy o aplikaci metod přírodních věd ve vědách společenských. K zavedení tohoto měřítka hodnoty mělo dojít za pomoci několika legislativních opatření. 

Kromě vytvoření nového měřítka hodnoty mělo jít pochopitelně o zrušení soukromého vlastnictví. To lze ilustrovat na několika příkladech. Například, prvním opatřením by dle Owena mělo být obdělávání půdy rýčem a nikoliv pluhem. Pokrok techniky a chemie totiž způsobil, že se vyrábělo více, než lidé dokázali spotřebovat. Owen se poté snažil objasnit, proč je rýč lepší než pluh, a poukazoval především na jejich vliv na půdu. Na argument, proč by někdo používal rýč, je-li pluh efektivnější, namítnul Owen, že to bylo způsobeno tím, že produkce je orientována na zisk a soukromí vlastníci těchto strojů se houževnatě drží těchto starých výrobních postupů. Parní stroj označil za pohromu pro společnost. Na jiném místě poté tvrdil, že: „Hlavní zlo tkví v tom, že moc a kapitál jsou zcela ponechány v rukou majitelů. Druhé zlo, totiž vzrůst mechanické síly, je pouze vyvolán zlořádem monopolního postavení a nerovného rozdělení…“ Owen však nebyl zastáncem myšlenky, že stroje připravují dělníky o práci v pravém slova smyslu. Negativní efekty vždy spojoval se soukromým vlastnictvím. Owen poté představil několik dalších bodů, ve kterých shrnul detaily svého plánu na vytvoření nového společenského systému.

Nejprve bylo dle Owena nutné rozhodnout, kolik osob se má sdružit, aby byl zajištěn největší společenský, a tím i osobní prospěch. Sdružování ale mohlo samozřejmě proběhnout až po zdokonalení práce s rýčem! Až se tak stane, lidé by se měli sdružit do organizací, čítajících nejméně 300 osob, a to až do maxima 2000 osob. Owen však předvídal, že jako nejvhodnější se ukáže počet od 800 do 1200 osob. Tyto osady „budou shledány schopnými soustředit v sobě všechny výhody, jež město i venkov mohou nyní poskytnouti, bez kteréhokoliv z oněch četných nepohodlí a zlořádů, jež se nutně věsí na oba druhy společenského soužití.“ Druhým úkolem by mělo být rozhodnutí, jakou rozlohu půdy bude daný počet obyvatel obdělávat. Rozloha půdy měla být taková, aby každé skupině osob stačila k produkci potravin a životních nezbytností tak, že by žádná skupina nebyla závislá na jiných. Co se zemědělských přebytků týče, byl by umožněn obchod. Zde se nabízí otázka, zda by lidé v těchto komunistických osadách spíše neumřeli hlady, protože snahy o autarkii výrazně narušují či dokonce znemožňují dělbu práce. O dělbě práce však Owen mimo jiné napsal, že: „Tyto rozdrobené úkoly i zájmy jsou pouze jinými výrazy pro chudobu, nevzdělanost, plýtvání všeho druhu, pro všeobecnou protikladnost táhnoucí se celou společnosti, pro zločinost, bídu a tělesnou i duševní slabost.“ Dále pak tvrdil, že: „Společnost, jsouc stále zaváděna teoretiky z pracoven, se dopustila v praxi skoro všech chyb, ale nikdy snad nechybila více, nežli když odtrhla dělníka od jeho potravy a učinila jeho existenci závislou na práci a nejistých dodávkách odjinud…“ Velikost ideální osady se dle Owena měla odvíjet od počtu osob, přičemž za každou osobu do správy bylo svěřeno od půl do půldruhého akru půdy. Osady by mohly mít od 600 do 1800 akrů, přičemž ideální by bylo opět 1200 akrů. Na tomto místě je zajímavé podívat se na fungování komunistických osad v praxi. Pipes popisuje případ virginské společnosti Jamestown, první trvalé osady v Americe, kde se lidé rozhodli žít dle komunistických principů. Tedy, že každý bude přispívat dle svých možností a dostávat dle svých potřeb. Po vypuknutí hladomoru zavedli tito komunisté soukromé vlastnictví, čímž došlo k desetinásobnému zvýšení produktivity. Jeden z přeživších tuto situaci později okomentoval: „V minulosti, kdy naši lidé dostávali potravu ze společných zásob a pracovali společně na obdělávání půdy a osevu obilí, bylo běžné, že člověk, který se vyhýbal pracovním povinnostem…nevykonal za týden tolik přesně stanovené práce, kolik jí v současnosti musí odvést za den…Proto třicet lidí sklidilo méně obilí než tři, kteří pracují pro sebe…“  

Zatřetí bylo dle Owena nutné vyřešit opatření pro stravování, bydlení, odívání a pro výchovu dětí. Zde si již Owenova fantazie nezadala s tou Fourierovou. Co se bydlení týče, základem byla myšlenka, že je výhodné, pokud dělník bydlí blízko svého pracoviště. Bydlení by tedy mělo být ve středu pozemků. Owen se dále rozhodl vyhlásit válku všem dvorkům, úvozům, stezkám a ulicím, protože prý jsou zdrojem nesnází, jsou zdraví škodlivé a zhoubné pro všechna potěšení života. Zřejmě by tedy bylo nutné vše, co do té doby bylo postaveno, zbourat, a vystavět znovu, dle socialistických principů. Owen došel k závěru, že nejvýhodnější pro bydlení je, pokud mají obydlí půdorys čtverce nebo obdélníku, což je skutečně velmi inovativní. „Všechny čtyři strany mohou být zařízeny na byty, tj. ložnice a rodinný pokoj pro dospělé členy osady, společné ložnice pro děti ve výchově, sýpky a skladiště pro rozmanité výrobky, hostinec nebo dům pro cizí návštěvníky, nemocnici atd. atd.“, vyzdvihoval výhody obdélníku a čtverce Owen. Na přímkách, procházejících středem rovnoběžníku, by mohly být vystavěny kostely, modlitebny, školy, kuchyně či jídelny, ale pouze pokud by tyto stavby nepřekážely proudění vzduchu, slunečnímu svitu a byly pod neustálým veřejným dozorem, který by ovšem nic nestál a nikoho neobtěžoval. To, že se takové bydlení stále neprosadilo, znamená „…naprostý nedostatek prozíravosti v řízení společnosti…“ Owen poté přistoupil k podrobnějšímu popisu ubytování v 2 až 4 poschoďových domech. Byty v novém společenském řádu by byly značných rozměrů (bohužel blíže nespecifikovaných), ale zároveň velmi prosté. Příbytky by byly také dobře větrány a vytápěny nebo ochlazovány tím nejmodernějším způsobem, pomocí posuvných záklopek a ventilů. Vhodně umístěná kamna by vytápěla několik bytů. Vše samozřejmě s minimálními náklady a obsluhou. Z ložnic družstevníků by poté mělo být vidět do zahrad v okolí. Jídelen a kuchyní by nemělo být v bytech zapotřebí, protože vaření a stravování nemůže v novém systému probíhat jinak, než veřejně. Owen naplánoval, že by se jídlo chystalo v jednom podniku, kde by ho poté všichni osadníci jedli jako jedna velká rodina. Ten, kdo měl proti tomuto stravování námitek, byl dle Owena pouhým dítětem ve znalostech ekonomie sociálního života. Je prý evidentní, že kolektivní příprava pokrmů a stravování zabezpečí vše levněji a pohodlněji. „…potraviny takto připravené, předložené se vším ohledem na pohodlí, v čistých, prostorných, dobře osvětlených a příjemně větraných místnostech, ve společnosti dobře oděných, odborně vycvičených, vychovaných a informovaných druhů vlídné povahy a příjemného vystupování, mohou stravě dáti chutnost i zajímavost, pak obyvatelé navrhovaných osad budou mít všechno to v znamenité míře.“ Neméně zajímavý byl Owenův názor na odívání. I zde prý totiž podle jeho názoru panovaly zcela směšné a absurdní zvyky. Zřejmě největším prohřeškem byl zvyk, co nejvíce se v zimě obléknout, i přesto, že se otužování ukázalo jako velice prospěšné. V novém společenském systému by tak bylo nutno podobným prohřeškům zabránit a odívání řádně naplánovat. Owen poté vyzdvihnul Římany a skotské horaly, což byly prý jediné národy, které dokázaly zavést národní kroje, které byly nejenom účelné, ale také malebné. Střih těchto oděvů dodával postavě síly a mužné krásy. Owen dále vypozoroval, že sexuální jemnocit a slušnost je typický pro národy, které mají ve zvyku svá těla více odhalovat. Nově navržený oděv by tak měl být kombinací obojího. „V přítomném případě doporučuje [váš referent Owen], aby chlapci nových osadníků byli odění způsobem poněkud připomínající římský a horalský úbor, aby údy nebyly stěsnány, vzduch mohl cirkulovati přes každou část těla a byli vycvičeni k dosažení síly, činnosti, urostlé postavy a zdraví.“ Totéž by samozřejmě platilo i pro dívky.

Velký prostor věnoval Owen vzdělání a výchově dětí. Tehdejší individualismus, který stál v protikladu k obecnému dobru, měl být způsoben špatnou výchovou a například i učením národohospodářů, kteří tvrdili, že konkurence a individuální úsilí prospívá celé společnosti. Owen namítal, že „až poznají sebe samy a objeví podivuhodné důsledky, jež sdružování a sjednocování může přinésti, uznají, že nynější struktura společnosti je tak protisociální, nepolitická a bez rozumu, jak se jen dá vymyslit…“ Individualismus se pro Owena rovnal neosvícenému stavu společnosti a barbarství. Na tomto místě již není překvapující, že školy by byly vhodně umístěné a ve tvaru obdélníku. Bude tak zajímavější zaměřit se na Owenův přístup ke vzdělávání lidu. „Lidé jsou a vždy budou takoví, jací jsou a co se z nich udělá v útlém i pozdějším mládím.“ Je zřejmé, že Owen viděl ve vzdělání mocný nástroj indoktrinace lidí, ze kterých by vytvořil nemyslící masu, pouhé nástroje plánovače. Ostatně (nejenom) historie je plná příkladů, kdy bylo školství zneužito způsobem, jak by si to Owen představoval. Tento způsob vzdělání plně zapadal do Owenova pohledu na člověka. „Jedním z nejrozšířenějších zdrojů omylu a zla ve světě je mínění, že nemluvňata, děti i dospělí jsou činitelé spravující se vůli, kterou si vytvářejí sami a obracejí podle své vůle.“, tvrdil Owen. Člověk v jeho pojetí je pouze výtvorem okolností, bez jakékoliv vlastní vůle. Vytvářením vnějších podmínek a indoktrinací lze poté vytvořit člověka dle představ plánovače. Poté pokračoval: „[Váš referent] Pokládá děti za bytosti, jejichž sklony, zvyky a city jsou vytvořeny za ně; mohou býti dobré jen tehdy, když se vyloučí všechny myšlenky na odměnu, trest a soutěž; jestliže jejich charakter není takový, jaký by měl býti, omyl pochází od jejich vychovatelů a okolností kolem.“ Ačkoliv měl Owen být vnímán jako továrník-lidumil, nebál se u výchovy a vzdělání lidí užít pojmů jako je „odchov“. Zatímco Saint-Simon by s neposlušnými lidmi nakládal jako s dobytkem, Owen by si z lidí vychoval ovce. Oba by poté ještě tvrdili, že je to pro lidi nejlepší.

Owen se dále zabýval distribucí nadbytečných produktů, protože, jak již bylo zmíněno, problémy tehdejší společnosti nehledal ve výrobě, ale v distribuci. Poté, co by byly provedeny jím navržené změny, nikdy by se již nevyskytlo to, čemu se říká „zlé časy“. Základní změnou, kterou by bylo nutné provést, je odbourání konkurence. Konkurence dle Owena způsobuje, že se lidé bojí náskoku druhých, a kdyby se nesnažili na tento náskok reagovat, tak přijdou o živobytí. Odstraněním konkurence měl nový společenský systém zajistit větší množství výrobků, ale také jejich spravedlivější distribuci. „S tímto vědomím a s pocity, jež se z něho rodí, ustanou také tisíceré síly brzdící vznik nového bohatství, a s nimi nesčetné motivy pro přelstívání, jež nyní prostupují všechny vrstvy společnosti.“  Owen se dále domníval, že odstranění konkurence bude mít blahodárné účinky nejenom v oblasti hospodářské soutěže. „Soudních dvorů, věznic a trestů nebude zapotřebí. Jsou nutností pouze tam,…kde společnosti spočívá na demoralisujícím systému individuální soutěže…“ V málokteré otázce se však ekonomové shodnou tak, jak je tomu u významu konkurenčního procesu a jeho blahodárných účinků. Nemá cenu zde příliš rozebírat hospodářské dopady konkurenčního procesu, protože jde o věci, které jsou známy studentům základních kurzů ekonomie. Bude zajímavější se podívat na socialistické pojetí konkurence jako nenávistného boje. Například Mises poukázal na to, že i přesto, že se konkurence často plete s bojem, jedná se spíše o formu vzájemné spolupráce a koordinace. Ještě důležitější je uvědomit si, že existuje rozdíl mezi ekonomickou konkurencí a politickou. „V totalitním systému se společenská soutěž projevuje ve snaze lidí získat si přízeň těch, kteří jsou u moci. V tržním hospodářství se soutěž projevuje ve skutečnosti, že obchodníci musí jeden druhého překonat nabídkou lepšího nebo levnějšího zboží a služeb a že kupující musí jeden druhého předčit nabídkou vyšších cen.“ Byla by to poté spíše Owenova řízená ekonomika, která by byla náchylná ke snahám získat výhody na úkor ostatních. V ekonomické konkurenci nelze o získání výhod mluvit tímto způsobem. Zde nerozhoduje plánovač na základě svých rozmarů, ale spotřebitelé. Skvěle vystihl tento rozdíl F. Oppenheimer, když definoval dva možné způsoby dosažení individuálních cílů – politické a ekonomické prostředky. „Jsou jim práce a loupež, vlastní práce a násilné vyvlastnění práce druhých…Navrhuji…nazývat vlastní práci člověka a ekvivalentní směnu lidské práce za práci druhých lidí „ekonomické prostředky“ uspokojování potřeb, zatímco jednostranné vyvlastnění práce druhých bude nazýváno „politické prostředky“…“ Jak již bylo ukázáno na historickém příkladu, společnost, fungující na komunistických principech motivuje lidi, aby se stali černými pasažéry a žili na úkor ostatních, zatímco soukromé vlastnictví a konkurenční proces nevede k boji o politické výhody, nýbrž o spotřebitele.

Závěr

Ačkoliv Owen, podobně jako Fourier, již od roku 1817 předvídal, že změna společenského systému je na spadnutí, nezbývá opětovně konstatovat, že se také mýlil. I přes všechny jeho neúspěchy při zavádění socialistických opatření je až fascinující, jaký měl Owen vliv nejen na pozdější socialistické myšlení, ale také praktickou hospodářskou politiku. Byly to právě Owenovy neutuchající snahy o zavádění socialistických opatření, které Marx a Engels vyzdvihovali. Marx dokonce poznamenal, že ony utopistické myšlenky, za které se Owenovi vysmívali, jsou dnes (v době psaní 1. dílu Kapitálu) obsaženy v každém továrním zákonu. Co by poté asi říkal Owen na dnešní společnost? Lze se domnívat, že by utopickým socialistům nestačila ani jejich bujná fantazie, aby si mohli představit dnešní hospodářsko-politická opatření. Ona Marxova poznámka, kterou jsem zmínil, je nakonec velice pravdivá. To, co dříve bylo utopickým socialismem, je v dnešní demokratické společnosti standardem.