Úspory jsou bez nadsázky základem lidské civilizace. Bez úspor by nebylo kapitálových statků. Bez kapitálových statků by nebylo větší produktivity a bez té by zase neexistovala vyšší spotřeba. Jinými slovy; čím více dnes uspoříme, tím více můžeme v budoucnu spotřebovávat a tím větší bude naše bohatství. Například takový Robinson. Pokud by se na pustém ostrově živil ručním sběrem bobulí, musel by pracovat každý den osm hodin, aby přežil. Pokud by však jeden den pracoval místo osmi hodin šestnáct a následující den ušetřený čas věnoval shánění materiálu a výrobě nástroje (kapitálového statku) na sběr bobulí, mohl by celkový čas potřebný ke sběru do dalších dnů výrazně zkrátit. Jeho produktivita by vzrostla a on by každý den získal několik hodin volného času navíc. Ty by mohl prolenošit, nebo je věnovat dalšímu zlepšování svých životních podmínek.

Co by se změnilo, pokud by na ostrově žili Robinsoni dva? Nic. I oni by museli spořit a zvyšovat svou vybavenost kapitálem, aby mohli více vyrábět a spotřebovávat. A i kdyby na ostrově žilo Robinsonů deset milionů, nebo šest miliard, opět by se nic nezměnilo. Bez úspor, bez této oběti, která je nutným nákladem každé investice, by byl ostrov navěky osídlen lidmi, žijícími na pouhé hranici své existence.

Dnes a denně jsme ale některými politiky a ekonomy přesvědčováni o opaku. Je nám tvrzeno, že to co státy opravdu potřebují, nejsou úspory, ale vyšší spotřeba. Čím to, že jakmile na ostrově vznikne stát, je okamžitě vše obráceně? Z jakého důvodu je najednou zárukou prosperity méně úspor a větší spotřeba? A je-li spotřeba skutečným lékem na současné problémy, proč neutratit všechno a hned? Nebylo by lepší, mít místo 5% deficitu deficit 100%, abychom mohli stimulovat naši - údajně nedostatečnou - poptávku ještě intenzivněji?

Boj proti úsporám se stal základním leitmotivem řešení současných ekonomických problémů. Probíhá na dvou frontách. První vedou vlády, které se sveřepě brání úsporným opatřením a zvyšují veřejný dluh. Druhou vedou centrální banky, jejichž nástrojem je snížení úrokových sazeb, v lepším případě jejich naprostá eliminace. Jen tak lze nejlépe demoralizovat poslední spořivce a zvýhodnit ty, kteří rádi utrácejí z cizího. Jen tak lze nejlépe usnadnit vládám jejich nejvyšší cíl, kterým je utratit vše, co jiní – v naději v lepší budoucnost – uspořili.

Opatření jsou hojně využívána, jelikož krátkodobě slaví úspěch. A o krátké období jde přece především. Nač se starat o budoucnost, když v dlouhém období jsme všichni mrtví? Budoucnost však nemusí být tolik vzdálená. Začíná na nás nepříjemně dýchat už nyní, kdy je pro státy stále obtížnější udržet si důvěru ve vlastní schopnost dostát v budoucnu svým závazkům. A jakmile tato důvěra zmizí zcela, žádný plán B již státy mít k dispozici nebudou.

Minulý rok tomu bylo 70 let od doby, kdy se Friedrich A. Hayek jednou pro vždy vypořádal s takzvaným „paradoxem“ úspor a dokázal, že jsou to právě úspory a nikoli spotřeba, které jsou základním stavebním kamenem růstu obecné prosperity. Jeho argumenty však dosud nebyly přijaty. Znamenaly by totiž zásadní omezení role státu v ekonomice, která od třicátých let minulého století s přestávkami neustále narůstá. A tak jeho slova zřejmě bude muset potvrdit až tvrdá realita, která nás díky nezodpovědnosti plánovačů ekonomického života může brzy dostihnout. Až ta nás teprve přinutí si přiznat, že jsme daleko chudší, než si ve skutečnosti myslíme.