Mises.cz

Mises.cz

Bude ČNB kupovat uhlí a brambory?

Debata o intervencích ČNB pokračuje i nadále (naši centrální bankéři asi čekali vřelejší poděkování za to, jak pěkně a včas nás zachránili), a to i ze strany ČNB.

Debata o intervencích ČNB pokračuje i nadále (naši centrální bankéři asi čekali vřelejší poděkování za to, jak pěkně a včas nás zachránili), a to i ze strany ČNB (viz odkaz). Kolega mě tedy požádal o důkladnější reakci právě na argumenty, které se z centrální banky ozývají.

Stručná a pravděpodobně čtivější vyjádření už poskytli Pavel Kohout i Václav Klaus. Jsem smířen s tím, že můj delší kus nebude číst tolik lidí. Přesto vydávám článek, který snad trpělivějšímu čtenáři poskytne o něco hlubší vhled do dané problematiky. Kdo centrální banku už nemá rád a stačilo mu k probuzení to, že mu v předvánočním čase během jednoho dne ukousla z kupní síly jeho peněz asi 4 %, tak dál číst nemusí. Účel byl splněn a dopředu prozradím pointu tohoto dlouhého elaborátu - žádné dobré ospravedlnění pro to ČNB neuvedla a člověk zatížen těmihle znalostmi se může jen naštvat poněkud sofistikovaněji.

Pojďme tedy na věc. Bohužel se neobejdeme bez delšího úvodu, který je nutný proto, aby čtenář mohl poctivě docenit i pohled druhé strany – centrálních bankéřů – a vyhnul se tak podezření, že je odsuzuje, aniž by pro ně projevil dostatek porozumění.

O centrální bance a její měnové politice existují v podstatě dvě protichůdné představy, přičemž obě jsou z určitého úhlu pohledu správné a z jiného úhlu pohledu se pletou. Podle jedné představy, kterou mají hlavně poučení „amatéři“ (v dobrém slova smyslu) pro centrální banku, není technicky nic jednodušší, než vyrobit inflaci. Peníze už tiskne, a tak jich jen stačí tisknout víc a je to. Naopak zastavování už rozběhlé inflace, když u lidí už vznikla velmi vysoká inflační očekávání, je ten problém.

Z druhého úhlu pohledu, který zastávají sofistikovaní „profesionálové“ (to má být trochu pejorativní), nám peněžní zásoba vzniká (buď celá, nebo její drtivá část) endogenně – jako převoditelné záznamy o dluhu, které vytvářejí nejrůznější instituce – a centrální banka má svými standardními nástroji daleko lepší možnost tuhle tvorbu převoditelných dluhů brzdit, než jak jí může podpořit. Jakmile dá vyšší úrokové sazby, tak ochota se více zadlužovat celkem musí klesnout, stejně tak když zpřísní některé regulatorní požadavky (zvýšením požadavků na minimální rezervy může bankám utáhnout jejich možnost úvěrovat velmi výrazně, stejně jako zvýšením požadavků kapitálové přiměřenosti apod.). Na druhou stranu nižší úrokové sazby nemusí vždy znamenat větší ochotu ekonomických subjektů si půjčovat, obzvlášť v situaci, kdy jsou všichni už zadluženi až po uši. Pokud všichni významní hráči už mají ve svých bilancích na pasivech poměr cizích zdrojů k vlastnímu kapitálu tak velký, že další jeho zvyšování by pokládali za nepřijatelně riskantní (obzvlášť při zhoršení hospodářských podmínek, kdy se těmhle ukazatelům zase věnuje zvýšená pozornost a panuje vyšší opatrnost), objem úvěrování se zastaví. Společnosti si novými půjčkami refinancují ty staré, aby využily nízké úroky, ale dál už se zadlužovat nechtějí.

Za normálních okolností ovšem funguje vztah: nižší úrokové sazby = více subjektů se více zadlužuje, a vzniká tak více peněz a více peněz pak znamená růst cenové hladiny. Umění centrálního bankovnictví (jak ho vnímají centrální bankéři) pak spočívá v ovlivňování úrokových sazeb takovým stylem, aby skrze její vliv na tvorbu úvěrů trefili kýžené číslo agregátního růstu cenové hladiny. Mechanismus, kterým se to v praxi odehraje, je většinou poměrně nepřímý a často se obejde bez toho, aby centrální bankéři sami museli něco „tisknout“ (nezvětšuje se jim jejich bilance). Obvykle jim stačí, aby ostatním bankám oznámili, za kolik jim jsou ochotni peníze krátkodobě půjčit a jaký úrok jim dají, když si komerční banky uloží peníze k nim. Tím na mezibankovním trhu vytyčí mantinely toho, v jakém rozmezí si banky mezi sebou budou peníze obchodovat.

Představte si to tak, že je v ulici řada krámků, které půjčují peníze. Jeden z těchto krámků si je může libovolně tisknout a ten oznámí, že je bude půjčovat za 2 %. Všichni ostatní vědí, že za ta 2 % bude k dispozici neomezené množství peněz, a tak svoje vlastní peníze (kterých mají jenom omezeně), musí půjčovat za míň než 2 %, aby měli naději, že si k nim vůbec někdo přijde půjčit.

Takhle se daří centrálním bankám ovlivňovat výši mezibankovní krátkodobé úrokové sazby, aniž by ony samy musely někomu vůbec něco půjčit.

Je samozřejmě otázka, jak probíhá konkurenční boj mezi bankami v rámci daného systému. Ten ovlivní, nakolik se pak tyhle krátkodobé mezibankovní sazby promítnou v sazbách a ostatních podmínkách, za kterých jsou ochotny komerční banky poskytnout nějaké dlouhodobější úvěry. To očividně nezávisí jen na výši sazby samotné, ale na řadě dalších regulatorních opatření i vnitřní politiky bank. Sazby mohou být nakonec nominálně nízké, ale banky například hodnotí důvěryhodnost klientely tak přísným okem, že stejně poskytnou méně úvěrů. Kde se nízké sazby projeví okamžitě, jsou pochopitelně běžné vklady, protože ty jsou také dnes na úrovni krátkodobých půjček a banka vám za ně nenabídne víc, než za kolik si ona sama může půjčit jinde - na mezibankovním trhu.

Takto zní úkol, který si centrální bankéři vytyčili – ovlivnit úrokové sazby, aby to v ekonomickém systému vyvolalo takovou posloupnost procesů a reakcí, které by vedly k trefení se do kýženého agregátního čísla cenové hladiny. Na to mají v ČNB „state of the art“ dynamicko-stochastický všeobecně rovnovážný makroekonomický model (teoreticky vycházející z nového keynesovství), do kterého se zadají data ze statistických úřadů OECD a zjeví se nám v něm naše možná budoucnost, tak jako v zrcadle Galadriel. Pokud jste bankovním radním, pak možná ani není potřeba moc si zatěžovat hlavu pokusy porozumět detailně všemu, co bylo výše jen hrubě nastřeleno. Stačí důvěřovat výstupům modelu, který ukáže, v jakém rozmezí by úroková míra měla být, aby se trefil přesně ten cílený růst cenové hladiny.

Problém nám začíná tehdy, kdy tento model už několik čtvrtletí za sebou plive výsledek, že na trefení inflačního cíle 2 % by bylo potřeba nastavit úrokovou sazbu na -0,85 %…

Technokraticky založení radní, kteří mají k tomuto modelu důvěru, stejně jako soudruzi v jiných centrálních bankách na světě, začali už před rokem hloubat nad tím, co vlastně můžou dělat jiného, když už úrokové sazby mají na nule. A stejně jako v jiných bankách došli k tomu, že vždycky můžou začít „něco“ nakupovat.

Podívejme se nejprve na určitá paradigmata centrálního bankovnictví, k čemu má vlastně inflační cílení sloužit. Technokratické paradigma, které reprezentuje guvernér Singer, lze shrnout asi takto: Vyhlášeného inflačního cíle je třeba dosáhnout za každou cenu. Čím blíže bude agregátní CPI dvěma procentům, tím lépe. Když je inflace nízko, tak stanoveného cíle se ovšem dá dosáhnout třeba i tím, že centrální banka skoupí brambory a rajčata. Způsobí tak jejich zdražení a v celkovém váženém průměru ve spotřebním koši to pak hodí kýžená dvě procenta inflace přesně. Není snad potřeba velkého myšlenkového úsilí k tomu závěru, že naplnění inflačního cíle tímhle způsobem k blahobytu společnosti přispěje jen těžko. Devizová intervence se od tohohle ovšem principiálně nijak neliší. Také je to dosažení zdražení zasažením arbitrárně zvolené části ekonomiky.

Pavel Kohout ve své zkratce načrtnul konzervativní paradigma a tak ho tady použijeme k porovnání. Smysl inflačního cíle je stanovit „horní hranici“, po jejímž překročení začne centrální banka úvěrovou expanzi brzdit. Inflace se může pohybovat kdekoliv pod touto mezí a je to naplňováním cíle. Centrální banka nás ochraňuje před deflací jen v tom smyslu, že by zakročila, kdyby hrozil nebo nastal pokles peněžní zásoby – tj. tvorby bankovních úvěrů. To je totiž ta skutečná deflační spirála, kdy krachují banky a likvidují se peníze, které vytvořily. Nic takového nehrozí, pokud je pokles cen výsledkem souběhu pro spotřebitele příznivých situací na energetickém a komoditním trhu.

Já bych tedy měl výhrady i proti zamezování monetární deflaci a zachraňování bank, ale to pro tento okamžik můžeme pominout, protože bezprostředně nic takového stejně nehrozilo. Pojďme se tedy podívat se na ospravedlnění intervence, které ČNB uvádí na svých stránkách, a to bod po bodu.

Mýtus č. 1: Rozhodnutí ČNB bylo překvapivé a šokující pro trhy i podniky.

Že šlo o překvapivou ránu, je jasně vidět na grafu kurzu koruna/euro. I přes vyhrožování řada analytiků asi žila v domnění, že většinu v bankovní radě mají rozumní a konzervativně smýšlející lidé, co zůstanou ve vznešené nečinnosti, alespoň dokud nebude hrozit nějaké skutečné nebezpečí přímo v bankovním sektoru.

Mýtus č. 2: Jde o bezprecedentní oslabení kurzu.

Je to šok po jedenácti letech, kdy si lidé zvykli na to, že ČNB nechává kurz relativně plovoucí. A je dost rozdíl, jestli se kurz pohybuje vlivem „neosobních tržních sil“ (byť ho posunují akce cizích centrálních bank), nebo když je pohyb výsledkem záměrného vědomého zásahu ze strany našich vlastních bankéřů.

Mýtus č. 3: Inflace ve výši 2 % je špatný cíl, ČNB by měla cílit na nulový růst cen a neintervenovat.

Viz co jsem napsal o konzervativním vnímání inflačního cíle jakožto horní meze. Důvody pro intervenci by byly „pochopitelnější“ až v případě hroutícího se bankovního sektoru. ČNB si může dát závazek, že nedovolí vyšší růst cen než 2 % a výraznější pokles měnového agregátu, a co se děje mezi tím, jí nemusí trápit. Samozřejmě většina centrálních bank ve vyspělých zemích už se z toho mostu vrhá po hlavě, tak nezůstaňme pozadu – to je jasné.

Mýtus č. 4: Neustále klesající ceny jsou pro domácnosti dobré.

Viz. rozdíl mezi měnovou a cenovou deflací, který popsal Pavel Kohout. Navíc v tomto bodě stojí za pozornost některá tvrzení, kde se autoři nechali unést vágními metaforickými vyjádřeními a poměrně banálními chybami v úsudku.

„Peníze tak sice vlivem poklesu cen získávají na hodnotě, ale začínají v ekonomice stále více „zahálet“, úspory nejsou přetavovány v investice.“ - Striktně vzato, peníze nikdy nedělají nic jiného, než „zahálejí“. Celý den jen leží v něčí peněžence nebo v pokladně, aby pak zase ležely v peněžence nebo v pokladně někoho jiného. Ani nemůžou dělat nic jiného než zahálet, takže nedává moc smysl mluvit o tom, jestli zahálejí více, nebo méně.

Komplikovanou záhadou je, jak se může stát, že by úspory nebyly přetaveny v investice. Tady narážíme na problém definic toho, co to vlastně úspory a investice jsou. Ta slova se totiž občas v teorii používají na označení věcí naprosto stejných a úspory jsou tedy investicemi v tom okamžiku, kdy vzniknou. Pak dává asi stejný smysl mluvit o „přetavování“ úspor do investic, jako dává smysl mluvit o přetavování železa do železa. Petr Král a Tomáš Holub by si měli uvědomit, že nevystačí s takhle vágním tvrzením, ale musí se v první řadě pokusit precizněji vyjádřit a definovat, co jsou úspory a co investice. Pak možná přijdou na to, že nemají pravdu, protože pohyb cenové hladiny jako takový s tím, jak se spoří a investuje, nemusí nijak souviset.

Populární notou ve vyjádření bankovních expertů v posledních dnech je pak odklad spotřeby v důsledku očekávání poklesu cen. Tady jejich argument stačí jen obrátit proti nim a upozornit na to, že výrobci stejně tak můžou odkládat prodeje v očekávání vyšších cen. Absurdita (či pravdivost) tohoto argumentu je totiž na obě strany symetrická.

Mýtus č. 5: V ČR nehrozila deflace, ale jen „dobrý“ pokles cen spojený se zlevněním elektřiny.

Zde jsou důvody ČNB uváděné Tomášem Holubem a Petrem Králem asi nejmlhavější a potíž z formulací odpovědi spočívá v tom, že situaci asi nedokážu vidět jejich očima. Evidentně jsou argumenty v zásadě založené na premise, že rostoucí ceny = dobro, klesající ceny = zlo. Vezměme si některá tvrzení, která se v tomto bodu objevují.

„K záporné inflaci skutečně přispěje – respektive by bez zásahu ČNB přispěl – pokles cen elektřiny, který je pro většinu domácností a podniků vítaný (i když horníci a těžaři mají na nízké ceny uhlí používaného k výrobě elektřiny asi jiný pohled).“ – Situace na energetickém trhu je taková, že po boomu těžby plynu v Americe zaplavily svět přebytky levnějšího uhlí, které se v USA už nespotřebuje. Došlo tak ke změně podmínek, které se odrazily i v relativních cenách komodit. Je to tedy něco, proti čemu je centrální banka bezmocná (leda by si snad sama chtěla naplnit uhlím svoje sklepení a začala ho kupovat do zásoby). I pokud by způsobila svou politikou všeobecné zdražení, tak relativní poměry cen zůstanou stejné a stejně velká zůstane i ztrátovost těžby na našem území. Lidé v centrální bance by si měli uvědomit, že nemůžou a nedokážou fungování reálné ekonomiky nějakým zásadním způsobem vylepšit a že jsou situace (jako tahle), se kterou prostě nehnou.

„Ceny nemovitostí klesaly řadu let a mimo Prahu klesají i nadále.“ – Stejný problém. Chce snad centrální banka ty baráky všechny skoupit za vyšší než tržní cenu? Pakliže ne, tak svou akcí, namířenou proti kurzu, tenhle relativní cenový pohyb nijak nezvrátí, nijak tu situaci developerů nezlepší a nikomu nepomůže.

„Jinými slovy, jsme v situaci nedostatečné poptávky a jí vyvolaného plošného poklesu cen.“ – A poptávka vzniká natištěním peněz? Skutečná poptávka vzniká tak, že vytvořím nějaký výrobek nebo službu, kterou nabídnu výměnou za něco, co zase poptávám já. Poptávka tedy vzniká produkcí zboží a služeb, nikoliv tvorbou peněz v bance.

„Do toho ještě reálně hrozilo, že by při nečinnosti ČNB, ztrátě věrohodnosti jejích slovních intervencí a rostoucím optimismu ohledně oživení ekonomiky začala koruna sílit, což by dále přidusilo cenový vývoj.“ - Manipulace s kurzem měny je pro export vždycky vzpruha jen dočasná. Zdá se, že monetární závoj skutečně zastírá lidem jasné přemýšlení o tomto problému. Na čem nakonec závisí, je poměr vstupů a výstupů v nějakém reálném vyjádření – buď se fundamentálně tady něco vyrábět vyplatí, nebo nevyplatí a žádné hrátky s kurzem na tom základním faktu nic nezmění. Míry zisku v odvětvích nakonec mají tendenci se srovnat, a tak po zvýšení zisku exportérů bude následovat zdražení všech jejich vstupů a z tohoto hlediska budeme zase tam, kde jsme byli, a možná trochu hůře, pokud tím dojde k další distorzi na trhu a dalšímu zvýšení závislosti na exportu.

Mýtus č. 6: Výsledkem kroku ČNB bude jen tupé zdražování, ekonomika na něj doplatí.

„Tupé zdražování se bude týkat cen dováženého zboží. Což je pro spotřebitele důvod zamyslet se, zda nekoupit srovnatelný výrobek z domácí produkce.“ - Hned z těchto prvních dvou vět u tohoto bodu na nás kouká přízrak hospodářského nacionalismu první půle minulého století. „Nakupujte od Čechů, nenakupujte od cizáků.“ ČNB by tyhle výtvory mohla přeci jen podrobit určité autocenzuře. Z vlastní zkušenosti vím, že v ní pracují i osvícenější lidé. Zbytek viz předchozí body.

Mýtus č. 7: Koruna vydrží na oslabené úrovni jen krátce, po skončení intervencí se rychle vrátí na původní úroveň. To zbytečně zvyšuje nejistotu o vývoji kurzu a následně cen.

Tady je pravdou, že pokud tomu bude většina bankovní rady nakloněna, tak si ČNB s kurzem může dělat, co si zamane, dokud její sídlo nevypálí rozlícený dav nebo se nesejde ústavní většina v parlamentu, co by změnila zákony o ČNB. Přesto, pokud lze brát určité náznaky interního sporu v radě a přidruženou šeptandu (záznam o tom, kdo jak hlasoval, v případě této měnové intervence bude zveřejněn až po letech), tak hlasování údajně bylo těsné 4:3. Takže stačí jeden člověk, co změní názor. Pořád rozhodování v dobrém i ve zlém ještě spočívá na lidech, a nikoliv jen na modelu „g3“ v počítači, a nelze dopředu říct, že všichni zůstanou neochvějně konzistentní.

Už dostat ten kurz na 27 korun bylo poněkud nákladnější, než centrální bankéři čekali. Podle mých informací o tom, jak tato intervence probíhala, se původně počítalo s tím, že po oznámení nastane efekt Chucka Norrise a ČNB bude stačit udělat jen několik málo propagačních nákupů za několik miliard. Kurz se ovšem zasekl na 26,6 a pro jeho dotlačení na 27 korun bylo těch propagačních nákupů nakonec za více než 150 miliard.

Pokud se například stane, že se ECB rozhodne oslabovat euro vůči dolaru nějakou podobnou akcí, pak by mohlo dojít k situaci, že pro uhájení hranice 27 korun za euro začne bilance ČNB zcela nekontrolovatelně růst (příkaz je nakupovat bez omezení), a to až tak, že by to některé radní vyděsilo a změnilo jejich názor.

Mýtus č. 8: Jedná se o měnovou válku.

V tomto bodě je uveden jeden pravdivý výrok: „To, že toto měnové opatření některým agentům prospívá více a jiným méně, je pravda. To ovšem platí pro jakékoli měnové opatření centrální banky. Snižování sazeb nevidí rádi střadatelé, dlužníci naopak ano. To, že pro danou chvíli vítěze i poražené určuje nevyhnutelně každý krok měnové politiky, považovala ČNB za znalost, která je již dlouho v obecném povědomí poučenější části obce komentátorů, neřku-li ekonomů.“

Je skutečně ostuda, pokud tenhle fakt lidé ještě nevědí. O čem by se ovšem mělo začít víc mluvit, je to, jestli je to tak dobře (viz můj předchozí článek).

Mýtus č. 9: Za intervence ČNB „vyhodí“ miliardy korun, výsledkem budou obří ztráty ČNB.

Tady bychom tu odpověď mohli přeložit takto – „I kdyby ty ztráty byly, tak si můžete leda trhnout nohou.“ Centrální bance jsou její ztráty veskrze lhostejné a snad ani nikdy nepředstírala, že by si hrála na nějaké dosahování zisku. Skončí sice se záplavou draze nakoupených německých a francouzských státních dluhopisů, ale i kdyby v těch aktivech nebylo nic, tak se stejně koruna bude dál používat.

Mýtus č. 10: Zásah ČNB nebyl potřeba, neboť kurz není problémem pro tuto ekonomiku, která navíc začíná oživovat.

„Tento vývoj mohl snadno a rychle přerůst ve významné posílení kurzu koruny, které by znamenalo neadekvátní zpřísnění měnových podmínek s negativním dopadem do ekonomiky.“ – K tomuto tvrzení bych dodal, že kurz je cena a jako každá tržní cena neexistuje jen tak bezdůvodně. Snahy pohnout s cenami někam jinam, než jak se na trhu vytvořily, se nikdy neobešly bez předvídatelných i nepředvídatelných následků. Rozhodně nevidím důvod, proč by měl mít pohyb kurzu, který by odpovídal tržním sentimentům, mít negativnější dopady do ekonomiky než pohyb kurzu, který si odhlasovalo sedm lidí v bankovní radě.

Také na toto tvrzení lze reagovat obráceným protitvrzením: „Akce ČNB může rychle přerůst v neadekvátní uvolnění měnových podmínek s negativním dopadem do ekonomiky.“ Zní to stejně učeně a může to být i pravdivější.

Mýtus č. 11: Oslabení kurzu vývozcům nepomůže, protože si předem zajistili kurz na silnějších hodnotách.

Zajištěno podle údajů bylo jen 35–37 % exportu, takže žádná velká škoda. Leda snad pro ty firmy, které se snažily o zajištění a nyní vidí, že vyhodily peníze do kanálu. Ty firmy, které se nezajišťovaly, budou odměněny. Tak jistě u jejich finančních ředitelů posílíme smysl pro opatrnost a předcházení rizikům.

Závěr

Podle mého soudu v popisech mechanismů, kvůli kterým má mít cenová deflace své údajné ničivé důsledky, zaměstnanci ČNB až v překvapivé míře sklouzávají k naprosto vágním, nepodloženým nebo zavádějícím tvrzením. Svým činem pak ČNB cílí na potlačení symptomů, a nikoliv nápravu příčin, ale na to už můžeme být od státních institucí celkem zvyklí.

Situace zamrzlého či zpomaleného úvěrování je totiž pochopitelným výsledkem zpřísňování regulací a tlaků, které vznikly po krizi. Tady se od bank chtějí dvě navzájem protichůdné věci. Jednak zvýšená opatrnost, větší kapitálová přiměřenost, aby se úvěry dávaly jen solventní a spolehlivé klientele a vyhnuli jsme se tak opakování krize 2008 atd. Tenhle tlak nemůže dnes vést k jinému výsledku než ke zpomalení tvorby úvěrů. Na druhou stranu si politici a centrální bankéři přejí, aby se tedy začalo hodně úvěrovat a ekonomika nám tak dynamičtěji rostla. A tak se bankám cpe levná likvidita za 0 % úroku. Jak to vypadá, málokdo si uvědomuje, jak tyhle věci jdou zásadně proti sobě. Můžeme mít jedno, nebo druhé - buď banky hojně rozdávající úvěry a inflaci na 2 %, nebo banky opatrné a bezpečné, ale to také znamená, že dynamika růstu úvěrů a potažmo inflace bude menší, než jaká bývala dříve. Když se regulační orgány budou snažit dosáhnout oba cíle naráz, tak zkušenost naznačuje, že nedosáhnou ani jeden.

S touto devizovou intervencí se snad ekonomika nějak vyrovná, a třeba i tak dobře, že si za čas bankéři ukážou statistiky a pogratulují si, jak moudře zasáhli. Horší zprávou je narušení určité tradice, která tady vznikala. Když jsme kdysi, před prezidentskými volbami, mluvili při setkání osazenstva Mises Institutu o možných důsledcích pro obsazení postů v centrální bance, tak náš současný předseda tvrdil, že konkrétní jména nejsou něco, co by mělo nějaký vliv (mimo určité ostudy spojené s některými obzvlášť profláknutými jmény). Centrální banka je mohutný úřad s 1 300 zaměstnanci a ten prostě pojede v zajetých kolejích a bude dělat to, co dělal vždycky doposud a nebude se pouštět někam do neznámých vod.

Obávám se, že právě tahle tradice byla narušena, protože se po letech opět jasně ukázalo, že i jednotliví radní můžou svým rozhodnutím výrazně a bezprostředně zahýbat s důležitou ekonomickou veličinou a potažmo i se zbytkem ekonomiky. Velmi mnoho pak závisí na tom, jestli se v těch křeslech ocitnou lidé se zdravě skeptickým pohledem na centrální bankovnictví – tedy takoví, kteří vědí, že to maximum, co může centrální banka udělat, je neškodit – nebo lidé, kteří žijí v domnění, že když budou v centrální bance mačkat knoflíky v tom správném pořadí, tak se jim povede zmanipulovat chování populace tak, že se „všichni budeme mít lépe.“

Právě takoví lidé jsou nejnebezpečnější, protože přesvědčení o tom, že můžou prospět, v kombinaci s jejich svědomím jim nedopřeje klidný spánek, když se o to mačkání knoflíků nebudou snažit. A pak se ukáže pravdivost onoho názoru poučených „amatérů“ – všemi mimořádnými prostředky, kterými centrální banka disponuje, je nakonec jen to, že může buď tisknout, nebo tisknout ještě víc.


Post Scriptum - jak snadno a rychle vyvolat inflaci?

Pokud je tohle cílem centrálních bankéřů, tak se mohou inspirovat ve Výmarské republice. Právě v těchto dnech slavíme devadesáté výročí ukončení jejího inflačního experimentu a tak bude vhodné jeho mechanismus ve zkratce připomenout.

V lednu roku 1923, aby podpořily své reparační nároky, obsadily Francie a Belgie průmyslovou oblast Porůří. Německá vláda kancléře Wilhelma Kuna vyzvala dělníky k pasivní rezistenci – stávce. Po dobu jejího trvání jim vyplácela jejich mzdy ze státního rozpočtu. Tedy papírovými markami, které jí přímo tiskla Reichsbanka. Peníze se tak přímo dostávaly k lidem, kteří je rychle utráceli, zatímco objem vyrobeného zboží výrazně poklesl. Za takové situace je těžko představitelný jiný výsledek než inflační nárůst cen.

Jestli o tu inflaci centrální bankéři tak stojí, tohle je ten nejpřímější a nejověřenější recept, jak jí dosáhnout. Nic nového se vymýšlet nemusí.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed