Člověk proti státu V. - Post Scriptum

Mises.cz: 02. září 2014, Herbert Spencer (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2

„Očekávám, že se tato doktrína setká s obecným přijetím?“ Přál bych si, aby odpověď zněla „ano“. Bohužel z mnoha důvodů jsem dospěl k závěru, že pouze tu a tam se vyskytne osamělý občan, který přehodnotí své politické krédo. Pro to existuje jeden hlavní důvod, z něhož vyplývají všechny ostatní.

Tímto zásadním důvodem je, že restrikce vládní moci do limitů, které jsou patřičné v průmyslovém typu společnosti, se nehodí pro militaristický typ společnosti a jsou jen částečně vhodné pro onen polomilitaristický a poloindustriální typ, který nyní převládá u rozvinutých národů. Na každém stupni společenského vývoje musí existovat podstatná shoda mezi praxí a přesvědčením – skutečným přesvědčením, nikoliv jen nominálním. Život může probíhat pouze, pokud jsou myšlenky a činy ve vzájemném souladu. Buď si okolnosti vynucují změnu v názorech, nebo změněné názory musí nakonec vést ke změně jednání.

Pokud existují podmínky, v nichž si udržení společenského života vynucuje extrémní podřízenost vládci a vložení veškeré důvěry na jeho bedra, tak bude existovat teorie, že toto podřízení a důvěra jsou patřičné – ba dokonce nezbytné. Stejně tak pokud za jiných podmínek velká podřízenost občanů vládě již není pro zachování národního života nezbytná – pokud se život společnosti natolik rozšíří co do objemu a natolik zvýší svou kvalitu, že občané získají stále větší možnost jednat svobodně, můžeme očekávat postupnou proměnu politické teorie. Tato proměna bude směřovat k poklesu víry v moudrost vládců, zpochybňování vládní autority a v početných případech i k odporu vůči vládní moci.

Nelze tudíž očekávat, že by se současné mínění ohledně vládní autority mohlo ve velkém rozsahu změnit. Prozkoumejme ale tento problém trochu důkladněji.

Úspěšnost armády ve velké míře závisí na důvěře vojáků ve vlastní velení. Nedůvěra k vlastnímu velení může vést až k paralýze uprostřed bitvy, zatímco absolutní důvěra a jistota vede k tomu, že vojáci plní svěřené úkoly odvážně a energicky. V klasické společnosti militaristického typu je vládce v míru a vůdce ve válce jednou a touž osobou a důvěra, kterou si velitel získal během vojenských akcí, se přenáší i na jeho občanské jednání. Společnost, která se z velké části identifikuje s armádou, pak ochotně přijímá jeho úsudky a zákonodárnou činnost. Dokonce i tam, kde dojde k oddělení funkce vládce a vojenského velitele, toto velení v zastoupení stále přenáší na osobu vládce onu tradiční důvěru.

Obdobně je to s ochotou se podřizovat. Za jinak stejných okolností armáda neposlušných vojáků prohraje s armádou vojáků poslušných. Ti, jejichž poslušnost velitelům je absolutní a rychlá pravděpodobněji zvítězí v bitvě než ti, kteří ignorují rozkazy, jenž jsou jim vydávány. A stejně jako se to má s armádou, má se to i s celou společností. Úspěch ve válce závisí z velké částí na poslušnosti vládcově vůli, která přivede muže a peníze když je potřebuje tam, kde je potřebuje a přizpůsobí veškerou činnost jeho rozkazům.

Vývojem tedy dojde k tomu, že militaristický typ společnosti bude prostupovat neochvějná důvěra k vládnoucí moci společně s loajalitou a ochotou se podřizovat ve všech záležitostech. A mezi těmi, kteří uvažují o politických záležitostech v militaristické společnosti, musí převažovat teorie, v níž jsou obsaženy tyto ideje a pocity. Mimo jiné přesvědčení o tom, že pokud zákonodárce sám nemá božský původ, tak je alespoň bohem vedený a poslušnost je bohem nařízený příkaz. Příležitost ke změně těchto idejí, které jsou charakteristické pro militaristickou společnost, nastává teprve tehdy, když okolnosti přejí rozvoji industriální formy organizace společnosti.

Tvůrčí život, jak ho nyní známe, probíhající na základě dobrovolné a nikoliv vynucené spolupráce, vede lidi k nezávislým aktivitám, k uplatňování vlastních nároků a k respektu k nárokům druhých, posiluje povědomí o vlastních právech a na tomto základě vytváří odpor vůči nadměrné státní kontrole. Jelikož okolnosti, které by válku učinily méně častou, se prosazují pomalu a jelikož změna podstaty způsobená přechodem od převážně militaristického života k převážně industriálnímu životu pokračuje pouze krůček po krůčku, tak se stalo, že staré ideje a city ustupují novým také pouze postupně. A existuje několik důvodů, proč tento přechod nejen je, ale i by měl být pozvolným. Zde jsou některé z nich.

Primitivní nebo jen málo civilizovaný člověk nemá povahu pro rozsáhlou dobrovolnou spolupráci. Úsilí vědomě se spojit s dalšími lidmi pro dosažení společného užitku, implikuje, pokud jde o rozsáhlý podnik, vytrvalost, jíž nedisponuje. Navíc výhody, kterých má být dosaženo, jsou vzdálené a neznámé. Potřeba síly konstruktivní imaginace je pak větší, než jakou má necivilizovaná mysl. I velké společnosti soukromého charakteru, které se věnují velkovýrobě a rozsáhlým investičním akcím, vyžadují určitý stupeň subordinace od spojených pracovníků – takovou subordinaci, kterou produkuje militarismus. Jinými slovy, militaristický typ společnosti je nutnou vývojovou fází na cestě k industriálnímu typu společnosti. Vytváří totiž disciplínu a ochotu jednat pod společným vedením (která pak již nemusí být násilně vynucená, ale smluvně dohodnutá) a zvyk dosahovat velkých výsledků zorganizováním se.

Následkem toho během dlouhých období společenského vývoje existovala potřeba vládní moci ve velkém stupni i rozsahu a odpovídající potřeba víry v tuto moc a poslušnosti. Záznamy o dřívějších civilizacích, stejně jako současný pohled na východ, ukazují, že velká díla jsou zde výsledkem pouze státní akce. Dobrovolná spolupráce může nahradit vynucenou spolupráci jen po malých a postupných krocích a stejně tak může pouze postupně nastávat pokles důvěry ve schopnosti vlády a v její autoritu.

Udržování této víry je v naší situaci vynucené udržováním připravenosti na válku. To zahrnuje pokračování takové důvěry ve vládní úřady a takovou míru podřízenosti jejich příkazům, která umožní mít k dispozici veškeré síly společnosti pro případy útoku a obrany. Zároveň s tím musí tedy přežívat politická teorie ospravedlňující tuto důvěru a poslušnost. Ačkoliv cítění a ideje tohoto druhu znamenají neustálé nebezpečí pro mír, je nezbytné, aby lidé měli takovou víru ve vládní autoritu, která umožní vládnout adekvátní donucovací mocí ve válečném stavu. Tato víra v autoritu jí ovšem nevyhnutelně dodává donucovací moc i v dobách míru a pro jiné účely.

Zásadním důvodem, proč nečekám vřelé přijetí těchto doktrín, tedy je, že jsme se v současnosti pouze částečně oprostili od militaristického režimu a pouze částečně jsme vstoupili do onoho industriálního režimu, pro nějž jsou tyto doktríny nenásilné spolupráce patřičné.

Dokud bude náboženství nepřátelství dominovat nad náboženstvím bratrství, tak současné politické pověry si budou zachovávat svoji pozici. V celé Evropě nám kulturní odkaz dřívějších vládnoucích tříd staví šest dní v týdnu jako nejobdivuhodnější příklad ty, kteří v dávných dobách dosáhli největších válečných úspěchů, a pouze o nedělích se probírá možnost odložení meče. Dokud budeme vystaveni morálnímu učení v poměru šest sedmin pohanství ku jedné sedmině křesťanství, tak není pravděpodobné, že dojde k takovému uklidnění mezinárodních vztahů, aby byl pokles vládní moci prakticky uskutečnitelný a odpovídající proměna politické teorie akceptovatelná. Dokud bude naše vlastní správa koloniálních záležitostí probíhat tak, že domorodý kmen, který se pomstí za příkoří Angličanovi, je potrestán nikoliv podle divošského principu život za život, ale podle vylepšeného civilizovaného principu rozsáhlý masakr za jedinou vraždu, tak je jen malá možnost, že politická doktrína konzistentní s neagresivním jednáním získá obecnější přijetí. Dokud bude činnost mužů víry pojímána tak, že jeden z nich, jenž doma řečnil na misionářských setkáních, zatímco v zahraničí se snažil vyvolávat rozbroje mezi sousedními kmeny, jež si chtěl podmanit, obdržel po smrti pocty a vyznamenání, není pravděpodobné, že by se vztahy naší společnosti k cizím společnostem zlepšily natolik, aby se mohla šířit doktrína omezené vlády a zmenšené vládní autority. Národ, který se více zabývá věroučnými spory o podobu ceremonií svého náboženství než o podstatu tohoto náboženství, takže jeho zneužívání v koloniích se setkává spíše s potleskem než s odsouzením a to i od kněžích tohoto náboženství lásky, je národem, který bude muset vytrpět ještě mnoho vnitřní agrese, ať už ze strany jednotlivců nebo státu. Je nemožné spojit požehnání domácí spravedlnosti s pácháním nespravedlností v zahraničí.

Nabízí se zde otázka: Proč tedy hlásat a zdůrazňovat teorii, která se liší od teorie uzpůsobené naší současné situaci?

Mimo obecné odpovědi, že je povinností každého, kdo považuje doktrínu za pravdivou a důležitou, aby udělal vše, co umí, k jejímu rozšíření, ať už důsledky budou jakékoliv, existuje ještě několik dalších postačujících odpovědí.

V první řadě i ideál, který je daleko od praktického uskutečnění, může být užitečný k určení správného směřování. Jestliže přes veškeré kompromisy, které si dobové okolnosti vynucují, neexistuje žádná koncepce lepší a horší formy společenské organizace – jestliže se nebudeme věnovat ničemu krom momentálních událostí a přijatelné budeme běžně zaměňovat s nejlepším možným, pak nemůže dojít k žádnému opravdovému pokroku. Jakkoliv vzdáleným může být cíl a jakkoliv často nás mohou překážky na cestě k němu odklonit ze správného směru, je očividně nutné vědět v první řadě to, kde se tento cíl nalézá.

Ačkoliv něco jako současný stupeň podřízenosti jednotlivce státu a něco jako současná tomu uzpůsobená politická teorie mohou být užitečné za stávající podoby mezinárodních vztahů, není nikterak nutné, aby se tato podřízenost zvyšovala a přijímaná teorie dále posilovala. V naší době aktivní filantropie existuje spousta lidí, kteří chtějí zajistit výhody pro své méně šťastné bližní těmi nejpřímočařejšími metodami a tak rozvíjejí státní opatření, jenž jsou typická pro zaostalejší druhy společnosti. Přinášejí tak úpadek namísto zamýšleného pokroku. Běžné obtíže na cestě vývoje jsou již tak dost velké, takže je politováníhodné, pokud se ještě zvětšují. Tudíž něco hodnotného lze dosáhnout i tehdy, pokud dokážeme filantropům, že v mnoha případech působí zvětšení budoucího utrpení lidstva tím, jak se dychtivě ženou za jeho současným blahobytem.

Je ovšem nutné zdůraznit jeden základní fakt – vnitřní a vnější politika společnosti jsou natolik provázané dohromady, že nemůže dojít k zásadnímu zlepšení jedné bez zlepšení té druhé. Nelze mít vyšší standard mezinárodní spravedlnosti bez konformity s vyšším standardem spravedlnosti uvnitř národních pospolitostí. Pokud by se podařilo mezi lidi rozšířit přesvědčení, že existuje závislost tohoto druhu, mohlo by to vést k umenšení agresivního chování jednotlivých národů, což by opět přineslo zmenšení utlačovatelského sklonu jejich vlastních vládních systémů a patřičnou změnu politických teorií.