Deset klíčových myšlenek - 1. Na incentivech záleží

Mises.cz: 02. ledna 2012, Russ Roberts (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 28

[Všechny přeložené klíčové myšlenky naleznete také v sekci Literatura.]

Ke konci 18. století začala Anglie posílat trestance do Austrálie. Přepravu zajišťovali soukromníci, ale byla financována z veřejných zdrojů. Během cest umíralo mnoho vězňů, většinou na nemoci z přeplnění, špatné výživy a malé nebo žádné lékařské péče. V letech 1790 až 1792 zemřelo na cestách 12% odsouzených, ke zděšení mnohých dobrosrdečných anglických mužů a žen, kteří si mysleli, že vyhnanství do Austrálie neměl být trest smrti. Na jedné lodi dokonce zahynulo 37% vězňů.

Jak ale přesvědčit kapitány, aby se lépe starali o svůj lidský náklad?

Můžete dát kapitánům přednášku o krutosti smrti, což duchovenstvo z kazatelen skutečně dělalo. Můžete zvýšit prostředky přidělené státem kapitánům na základě počtu osob, které převážejí. Můžete vyzvat kapitány k utrácení více peněž z těchto prostředků na péči o cestující. (Někteří podnikaví kapitáni hromadili jídlo a léky určené pro vězně a prodávali je po příjezdu v Austrálii.) Můžete vyzvat kapitány k rozumnějšímu utrácení peněz. Můžete jim vynadat, aby se lépe chovali.

Vyzkoušen byl ale jiný přístup. Vláda se rozhodla zaplatit kapitánům bonus za každého vězně, který v pořádku v Austrálii vystoupí z lodi.

Tato jednoduchá změna fungovala jako zázrakem. Úmrtnost klesla prakticky na nulu. V roce 1793, na prvních třech lodích, které se vydaly na cestu do Austrálie pod novými motivacemi, zemřel jeden vězeň z 322 přepravovaných, což je úžasné zlepšení.

Nemyslím si, že kapitáni dostali více soucitu. Byli stejně tak chamtiví a zlí jako předtím. Ale podle nových nařízení měli motivaci jednat, jako by byli soucitní. Změna motivací srovnala vlastní zájem kapitánů s vlastním zájmem odsouzených. Odsouzený byl najednou cennější živý než mrtvý. Kapitáni reagovali na motivace.

Na incentivech záleží. Nejslavnějším příkladem v ekonomii je představa poptávky – pokud se něco zdraží, lidé toho kupují méně. Pokud je to levnější, lidé toho kupují více.

Někteří však na základě sebepozorování odmítají tento základní kámen ekonomie přijmout. „I když roste cena ropy, pořád kupuji benzín,“ říká skeptik. Nebo v ještě silnější formě: „Benzín potřebujeme. Proto ho budeme kupovat, i když bude dražší.“

Stále můžete nakupovat benzín, i když je dražší. Ale budete hledat způsoby, jak ho kupovat méně. Ne nutně žádný, ale méně.

Když přemýšlíme o tom, jak lidé reagují na incentivy skryté ve vyšší ceně benzínu, otevírá se nám svět možností vedle úplného vzdání se spotřeby. Když benzín zdraží, někteří lidé začnou jezdit společným vozem, někteří budou jezdit pomaleji, jiní se pokusí zařadit více schůzek na jednu cestu. Když se cena benzínu zvýší znatelně a zůstane vyšší po dostatečně dlouhé časové období, někteří lidé budou kupovat auta, která mají nižší spotřebu na ujetý kilometr, odstěhují se blíže k práci a odloží nebo zruší výlety rekreační lodí, které stojí naplnit nádrž 400 dolarů při ceně tři dolary za galon.

Ne každý bude dělat všechny tyto věci. Někteří lidé budou dělat jen velmi málo z nich. Ale celkový efekt zvýšení ceny benzínu je snížení chuti k jeho nákupu.

A jakmile něco zlevní, chceme toho mít, za jinak nezměněných okolností, více.

Lidé reagují na incentivy. Ale v reakcích jsou velmi kreativní. Vypráví se, že v období hyperinflace v Chile vládou zavedené maximální ceny znemožnily prodej chleba – výrobní náklady byly vyšší než maximální cena.

Prostou předpovědí by bylo, že chleby zmizí z regálů. Ale taková předpověď podceňuje vynalézavost pekařů reagujících na incentivy. Jejich první reakcí bylo zmenšování chleba až na velikost, kdy se výrobní náklady stlačily pod zákonem stanovenou cenu. Pekaři prodávali chléb syrový, aby snížením nákladů dosáhli alespoň minimálního zisku. Jak ale rostla inflace, i prodej syrového těsta se přestal vyplácet. Podnikaví pekaři tak začali prodávat syrové těsto v pytlících s vodou, aby vydělali.

Přes obecné přesvědčení, že ekonomie je o penězích, jsou nepeněžní incentivy v ovlivňování chování stejně důležité jako incentivy finanční. Jedním z důležitých nepeněžních faktorů v tom, co děláme, je čas.

Představte si, že jste velkým fanouškem Beatles. Představte si oznámení, že bude nějakým zázrakem kapela obnovena a přesně za měsíc zahraje svůj poslední koncert. Všichni čtyři členové Beatles budou vystupovat v malém divadle poblíž vašeho bydliště. Jste nadšení, až do chvíle, kdy zjistíte, že koncert bude zadarmo a místa budou obsazena „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, koncert si může poslechnout prvních 250 lidí ve frontě.

Ten koncert není zadarmo. Bude velmi drahý – pokud se ho chcete zúčastnit, musíte přežít měsíc ve frontě před divadlem. Jinak se mezi prvních 250 nedostanete. A také to může být nebezpečné. Pokud jsou ceny nastaveny tak, že lidé chtějí nakoupit mnohem více, než je dostupné množství, ne vždy se poslušně srovnají do fronty.

Méďa Béďa jednou legendárně prohlásil (nebo alespoň údajně prohlásil) směrem ke své oblíbené restauraci: „Je tam narváno, takže tam už nikdo nechodí.“ Jako všechny jeho dobré hlášky se zdá absurdní, ale bližší zkoumání odhalí skrytou pravdu. Mohl tím chtít říct, že tam bylo tolik lidí, že člověk s vysokou cenou času nebo s touhou po klidném prostředí měl lepší alternativy. Nebo stručně: „Je tam tak narváno, že jen tak někdo tam nechodí.“ Ve skutečnosti Méďa Béďa myslel opak – musíte být někdo, abyste se dostali dovnitř, ostatní se dovnitř nedostanou.

Takže nejen na penězích záleží. Ale přidat na seznam incentivů čas stále není dostatečné. Lidem záleží na reputaci, slávě a svědomí. Záleží jim na věhlasu, patriotismu a lásce. To všechno můžou být incentivy.

Když ekonom řekne, že na incentivech záleží, neekonom někdy slyší jen to, že lidé reagují na ceny. Ale co skutečně ekonomové myslí, je, že za jinak nezměněných okolností – velikosti slávy a hanby, věhlasu a ponížení – pokud se za něco zvýší peněžní odměna, lidé toho budou chtít dělat více. Snížení peněžní odměny za jinak nezměněných okolností způsobí, že lidé toho budou chtít dělat méně.

Ekonomové se často soustředí na peněžní incentivy, protože jsou pozorovatelné a mění se lépe než nepeněžní incentivy. Ekonomové říkají, že pokud příjem doktorů vzroste, více lidí se bude chtít stát doktory. Lidé si to často špatně vykládají tak, že doktoři reagují na peněžní a nikoliv na nepeněžní motivy. Ale znamená to pouze to, že za nezměněných nepeněžních užitků z bytí doktorem zvýší peněžní motivaci stát se doktorem oproti jiným profesím. Pokud bychom mohli měřit či měnit nepeněžní uspokojení doktorů, byly by tyto faktory stejně relevantní, jako faktory peněžní.

Rozdíl mezi peněžními a nepeněžními incentivy lze spatřit na příkladu nedostatku ledvin k transplantaci. Ve Spojených státech je nelegální prodávat a nakupovat ledviny. Současná nabídka ledvin je založena pouze na altruismu. Tisíce lidí ročně podstoupí smrtelné riziko, aby darovali ledvinu bližnímu či cizímu. Jiní darují ledviny posmrtně. Takové dárcovství je motivováno pomocí druhým a jde o velmi silný incentiv. Ale není to motiv dostatečně silný, aby vytvořil nabídku odpovídající poptávce. Tisíce lidí při čekání na transplantaci ledvin umírají.

Pokud chceme zvýšit počet ledvin dostupných pacientům, kterým ledviny selhávají, dostáváme se zpět k situaci australských vězňů a krutých kapitánů. Musíme zvýšit incentivy k poskytnutí ledvin. Může lidi nabádat, aby ledviny poskytli – skrze více veřejné osvěty se snažit zvýšit uspokojení z pomoci druhým. Avšak počet ledvin k transplantaci zvýší spíše zlegalizování nákupu a prodeje ledvin, než žebrání a žadonění.

Incentivy hrají klíčovou roli v tom, jak lidé vnímají své vlastnictví oproti vlastnictví jiných či společnému vlastnictví. Lidé spíše vymění olej ve vlastním autě než v autě půjčeném. Soukromé farmy v bývalém Sovětském svazu byly výkonnější než farmy družstevní.

První osadníci v Plymouthu založili nejprve společné farmy, ale po špatné úrodě hned první zimu se rozhodli přejít na systém, kde jsou mnohem silnější incentivy než stud či čest. Guvernér Bradford to shrnuje slovy:

„A tak k tomu účelu přidělili každé rodině část půdy podle jejich počtu pouze k současnému užití (avšak bez rozdělení dědictví) a všechny chlapce a dívky přidělili k rodinám. To se setkalo s velkým úspěchem, protože všechny ruce pracovaly a kukuřice bylo zasazeno mnohem více, než by dokázal jakýkoliv guvernér či kdokoliv jiný zařídit, a k tomu mu ušetřili práci a zajistili mnohem více. Ženy chodily na pole mnohem ochotněji a braly s sebou sít kukuřici i své malé, u kterých by se dříve dovolávaly na slabost a neschopnost, kteří by jinak přimět šlo pouze velkou tyranií a opresí.“

Nejenže byly všechny ruce pracovitější, ale také byl odstraněn incentiv sklízet kukuřici dříve, než plně uzrála, což je problém srovnatelný s pytlačením volně žijících zvířat.

Na incentivech záleží. Hmatatelné odměny, peněžní či naturální – jako v případě kukuřice v Plymouthu – jsou velmi mocné. Kvůli soustředění se na peněžní incentivy vzniká strawman, homo economicus, žoldák, který za peníze udělá cokoliv. Svým studentům říkám, že bych jim s radostí dovolil si koupit jedničku z mého předmětu. Ale stála by HDP Francie. Snažím se tím ukázat, že cena je natolik vysoká, že je prakticky nekonečná. Ale abych se přiznal, rád se konejším představou, že i sebevětší úplatek by se setkal s neúspěchem.

Ale i kdybych si dokázal udržet čest a pověst tváří v tvář jakémukoliv úplatku, dokážu si představit nepeněžní cenu, kde bych byl ochotný se vzdát své cti. Podezřívám se, že bych byl ochotný prodat známku či udělat něco nečestného za mnohem méně než HDP Francie, pokud by šlo o život mému dítěti. Při řádném zahrnutí nepeněžních nákladů a výnosů má svou cenu patrně každý.

Přeloženo z originálních textů Ten Key Ideas vlastněných společností Liberty Fund a dostupných veřejně na stránkách econlib.org.