Eurozóna: Vypadalo to jako dobrý nápad

Mises.cz: 27. října 2011, Anthony de Jasay (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 1

Ve společnosti, ve které žijeme, se prolínají dva druhy řádů. Jeden je tvořen dohodami, smlouvami a zvyky, které vyplývají ze směny mezi lidmi, kteří využívají svobody volby, jak jen jim to okolnosti dovolí. Tyto okolnosti jsou zčásti výsledkem dějin a zčásti tím, co sami dělají. Ten druhý druh řádu je tvořen příkazy. Příkazy ve formě zákonů a ad hoc regulací. Tento řád určuje, co společnost či její různé části a skupiny musí a nesmí dělat. Proto vytváří kolektivní rozhodnutí, která musí jednotlivci poslouchat na principu poddajnosti vůči politické poslušnosti. Poslušnost vůči politice je považována za legitimní, protože princip kolektivního rozhodnutí, na kterém stojí, například princip většiny, je údajně lidskou volbou.

Kolektivní rozhodnutí, kde několik lidí, možná většina, ale pravděpodobně pouze malá nátlaková skupina, rozhoduje za společnost jako celek, mají moc ovládnout či obcházet řád založený na svobodné směně. A mají pro to zřejmé a identifikovatelné důvody. Výsledek nabývá dvou zásadních podob. Tou první je přerozdělování; kolektivním rozhodnutím se zdroje přesouvají skrze zdanění na straně výnosů k poskytování veřejných statků a služeb na straně výdajů od těch, kteří je produkují, k těm, kteří je spotřebovávají. Typickým výsledkem je stát blahobytu, ale kolektivní rozhodnutí může vytvořit take válečnický stát ozbrojený až po zuby.

Kolektivní rozhodnutí mohou vytvářet a velmi často vytváří potenciálně celkem zlé výsledky. Friedrich A. Hayek, jehož přísná diagnóza těchto výsledků byla největším přínosem pro politickou filozofii, to nazvýal konstruktivismem. [1] Neuctivě a podnětně bychom to mohli nazývat „chlapeckými hračkami“.

Tito chlapci jsou obvykle dobře vzdělaní, inteligentní a velmi ambiciózní muži a ženy, kteří vytváří sítě blízko k centru moci. Jsou hlavně a především v politických stranách, v širokém spektru regulačních orgánů a na vysokých místech v tištěných a audiovizuálních médiích. Jejich plodné mysli neustále přicházejí s novými nápady, plány nových uspořádání, které by, pokud by byly správně zavedeny, udělaly ze světa lepší místo. Pro tyto chlapce jejich hračky přinášejí dvojité potěšení. Jedním je uspokojení z postu hrdiny bojujícího za dobrou věc, za pokrok. Tím druhým a hůře viditelným je vytvoření nových pracovních příležitostí s vzrušujícím kariérním vzestupem, která připadnou vynálezcům a propagátorům nových hraček.

Jedna taková velkolepá a ambiciózní hračka byla vytvářena část po části po čtyři dekády. Začala společenstvím uhlí a oceli, pokračovala přes společný trh a Evropskou unii. V zásadní Maastrichské smlouvě z roku 1992 se členské státy zavázaly respektovat určitá pravidla dobrého fiskálního hospodaření (závazek porušovaný v některých letech Německem a téměř neustále Francií) a souhlasily s přijetím společné měny, eura. Zamýšlena jako nacionalistický a socialistický soupeř dolaru, Eurozóna nakonec v roce 1999 vznikla.

Neodvolávala se pouze na euroidealismus a antiamerikanismus, ale také na ekonomické zájmy. Bylo suverénně předpovídáno, že euro zvýší hospodářský růst v oblasti o 0,5 až 1 procento ročně, astronomická čísla, pokud je nakumulujete. Bylo také slibováno, že se nezvednou ceny: 2 marky se měly stát jedním eurem, ale káva za 2 marky neměla stát 2 eura. (Ti, kteří to slibovali, se nepoučili z „peněžní iluze“. Cena kávy tedy vzrostla na 2 eura, ale to je na euru to nejmenší.) Asi nejzásadnějším ekonomickým dopadem společné měny bylo to, že pod svým deštníkem, který spolehlivě držela Evropská centrální banka, v raných letech chovající se vysoce konzervativně po vzoru německé Bundesbanky, dostaly členské státy svobodu zvyšovat rozpočtové deficity bez strachu z dopadů na jejich vlastní měnu. Řecko to v tomto ohledu dotáhlo nejdále a Eurozóna se probudila, až když váha státního dluhu začala tížit i většinu ostatních členských států, když Řecko začalo čelit neodvratitelnému bankrotu kvůli dluhu ve výši kolem 160 procent svého skromného HDP.

O dva záchranné plány později a po mnohé akutní bolesti se Řecko blíží více a více k insolvenci a převládající úsilí Eurozóny je vynakládáno na vyhazování dobrých peněz za těmi špatnými, protože Řecko musí být „zachráněno“ za jakoukoliv cenu, i kdyby si být zachráněno nepřálo. Byly představeny extravagantní propočty nákladů opouštění eura, kdy by Řecko návratem k drachmě ztratilo 40 procent svého HDP. Pokud by Německo vedlo separátní měnovou oblast, skupinu disidentů, fiskálně zodpovědných států, jako je Rakousko, Finsko a Nizozemí, jak navrhoval H. O. Henkel, jeden z nejlepších německých průmyslníků, ztratilo by 20 procent svého HDP ihned a 10 procent v následujících letech. Absurdita těchto výpočtů je přehlušena pouze dětskou důvěřivostí jejích posluchačů. Nejstrašidelnější předpovědi těchto Kasander ani neoperují s čísly, pouze říkají, že pokud by padlo Řecko, „nutně“ by jej následovalo Portugalsko, Irsko, Itálie, Španělsko a možná také Francie, načež následky by byly „nespočetné“. Proto nesmí ani Řecko, ani žádná jiná země opustit Eurozónu. Quod erat demonstrandum. Když každý straší každého a současný finanční systém v moderních ekonomikách nemůže fungovat bez důvěry, potom skutečně mohou být následky „nespočetné“. Zdá se smutné, že svoboda projevu zahrnuje i svobodu šířit paniku na základě nedopečených scénářů a snahu zachovat si tvář a upřímně nepřiznat, že dobrý nápad ve skutečnosti nebyl tak úplně dobrý.

Je těžké tomu uvěřit, ale je smutnou pravdou, že se stalo jasně přijímaným dogmatem, že pokud by Řecko nebylo „zachráněno“, celá Eurozóna by se rozpadla v kataklyzmické řetězové reakci. V roce 1999 to vypadlo tak kouzelně a přitažlivě a v roce 2011 tato velká hračka vypadá křehce a je zdrojem úzkosti. Nikdo není natolik odvážný a skeptický, aby se zeptal, jak je možné, že země odpovídající za 3 procenta HDP Eurozóny by svým bankrotem způsobila fatální „explozi“ celé oblasti. Reakcí je zamumlání „řetězová reakce“. Ale je ve skutečnosti ekonomie stejná jako nukleární fyzika? Děsivou odpovědí může být, že pokud tomu dostatečné množství lidí věří, potom to tak může být.

Potom se chlapci logicky snaží neztratit tvář před svou měnovou oblastí a spřádají plány na novou naději, další a více mocnou hračku, skutečnou federální unii s centralizovaným rozpočtem celé oblasti, jedinou realistickou podmínkou pro přetvoření národních dluhů na společný Euro dluh, za který jsou všichni svorně odpovědní a který by si „oškliví a zlí spekulanti nedovolili napadnout“. Může být a jistě bude mnoho napsáno o otaznících a vykřičnících takové rozpočtové a dluhové unie, o vůli suverénních národů k ní přistoupit a o německé roli, konkrétně o roli věřitele poslední instance a o roli bohatého strýčka. Vše, co může tento sloupek predikovat v této chvíli, je to, že žádné bláznovství není nekonečné a že se můžeme těšit na další summity vrcholných lídrů, jakých už proběhly spousty.

[1] Pro kompletní analýzu tohoto problému viz Friedrich A. Hayek, kapitola „Reason and Evolution“ v Law, Legislation and Liberty: A New Statement of the Liberal Principles of Justice and Political Economy. Vol. 1 Rules and Order. (University of Chicago Press, 1973). [Kniha vyšla česky v nakladatelství Akademie v překladu Tomáše Ježka, pozn. př.]