Fašismus je živý a skutečný

Mises.cz: 16. září 2014, Jeffrey Tucker (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 8

Měli bychom obnovit termín fašismus nikoliv jako nadávku, ale jako pojmenování skutečných idejí. To z důvodu, že tyto ideje jsou stále živé, mají svou hlubokou historii a jsou vpletené do současné politické agendy.

Naneštěstí když nějaké slovo je zatíženo přemírou emocionálních konotací, stane se z něj bezobsažná nálepka postrádající význam.

Podívejme se například, co se stalo s termínem rasista. Dnes je zkrátka nadužíván jako nadávka. Snadno zapomínáme na to, že rasismus byl skutečnou ideologií, založenou na konkrétních specifických tvrzení o lidech, společenském řádu, politickém systému a způsobu, jak by mělo být všechno řízeno pro dosažení určitých cílů. Rasismus jako ideologie sehrál velkou roli v průběhu světových dějin. Vedl ke státním eugenickým programům, diskriminačním zákonům a pokusům o vyhlazení.

Fašismus je stejný případ. Kdy jste naposledy slyšeli, že by tento termín někdo použil s jiným záměrem, než někoho urazit zobecněným synonymem špatného člověka? Bylo by daleko lepší, kdybychom o fašismu (nebo rasismu) mohli mluvit klidně jako o souborech idejí. Jen tak můžeme jasně spatřit jejich nebezpečí pro věc lidské svobody.

Dobrým zdrojem pro pochopení původu, implikací a smyslu fašismu je kniha As We Go Marching z roku 1944 od Johna T. Flynna. Flinn důkladně prozkoumal historii zrodu fašismu v Itálii a pokusil se zmapovat jeho hlavní vlastnosti.

Pokryl „špatnou formu“ fašismu, která se objevila v Německu a pak jeho realizaci ve Španělsku, Řecku, Portugalsku, Rumunsku, Polsku, na Slovensku, v Turecku a v Latinské Americe.

Věnoval pozornost i „dobré formě“ fašismu, která inspirovala New Deal – a právě proto, že ho nazval jeho pravým jménem, zůstala jeho kniha šířeji nečtená. Jeho analýza je bohatá na detaily a dokumentace paralel mezi fašismem v Evropě a Rooseveltovým fašismem v Americe je vyčerpávající.

Dnes tento termín pro popis dějů ve Spojených státech té doby nepoužíváme zkrátka proto, že si rádi gratulujeme za to, že jsme proti fašismu válčili a že jsme ho porazili ve Druhé světové válce. Skutečně jsme ho porazili? Fašističtí vůdcové ze třicátých let dvacátého století jsou již dlouho mrtví, ale ideje, které je vynesly k moci a které je u moci udržely, jsou stále naživu a daří se jim.

Italský fašismus se zrodil částečně ze socialistického étosu a částečně jako reakce proti němu. Se socialismem má společnou opozici proti tržním silám a laissez-faire jako modelu společenského řádu. Přijímá stát jako jednotící a vrcholnou společenskou instituci, která je jediná kompetentní k řízení či vědomému ovlivňování procesů ve společnosti.

Ovšem odmítá řadu myšlenek Marxistů a povstal jako jejich politická opozice. V tomto ohledu je to specifická politické teorie se svými vlastními kulturními, náboženskými a ekonomickými ideami. Fašismus je tak zároveň pravicovým i levicovým.

Na rozdíl od radikálního socialismu, fašismus neusiluje o svržení institucí, jako je obchodní establishment, rodina, církev a kulturní tradice. Chce je kontrolovaně začlenit do společenského řádu, oslavuje je, podporuje je, centralizuje je, kartelizuje je a politizuje je. Přitom používá ústřední otcovskou postavu, která všechny přivede k práci na jednotném díle, které vyjádří velikost národní identity nebo národního poslání.

To proto fašismus – na rozdíl od socialismu – měl přitažlivost pro buržoazní střední vrstvy a proto byl tolerován náboženskými autoritami i odborovými svazy. Na rozdíl od socialismu hlásal zachovat to, co těmto lidem bylo blízké a přitom sliboval zlepšení ekonomických, sociálních a kulturních podmínek skrze rozsáhlou státní kontrolu.

Ohledně politického vlivu na dvacáté století lze argumentovat, že fašismus byl nakonec vlivnějším a úspěšnějším než socialismus. Socialismus, navzdory všem krvavým lázním a bouřlivým debatám, nebyl pravděpodobně pro západní země nikdy velkou autentickou hrozbou. Na druhou stranu fašismus zde takovou hrozbou byl.

Abyste to pochopili, stačí si pročíst mainstreamové tiskoviny ze třicátých let. Volný trh byl pokládán za neúspěšnou, zastaralou a absurdní myšlenku. Na socialismus se, alespoň v Americkém tisku, hledělo jako na cizorodou ideu, která je nebezpečná všemu, co je nám drahé.

Oproti tomu fašismus byl přijímán s respektem a dostávalo se mu širokého publika. New York Times psal o Mussolinim jako o géniovi centrálního řízení. Churchill ho chválil jako člověka pro dnešní dobu. Teoretikové fašismu byli překládáni a poskytovali přátelské rozhovory předním žurnálům. Dokonce ještě v roce 1941 Harper oslavoval „německou finanční revoluci“ a kouzla fašistických systémů.

Tato idea visela ve vzduchu, protože fašismus vypadal jako živá alternativa jak údajně zbankrotovaného systému laissez faire, tak děsivého a vražedného socialismu.

Jaké jsou hlavní charakteristicky ideje fašismu? Lze je shrnout frází „plánovaná společnost“. Ta je založená na vůdcovském principu a přesvědčení, že vše lze uřídit shora pomocí odborníků, kteří zařídí dosahování maximální efektivity a jiných společensko-politických priorit.

Neusiluje o znárodnění veškerého průmyslu nebo zrušení rodinného života či náboženství, jako si to představovali radikální socialisté. Usiluje zachovat to, čeho si populace politicky cení, a v tomto smyslu se fašismus neodděluje od tradic. Usiluje pouze o revoluci ve formě jejich naplňování a o nový „vědecký“ způsob řízení národního života.

Hlavní ekonomický poradce FDR Rex Tugwell shrnul celou tuto filosofii a přitom promluvil z duše celé generace ekonomů, plánovačů, politických komentátorů a společenských vědců:

„Podle toho, co vím o lidské povaze, věřím, že svět zažije velké vzedmutí, jakmile se nám podaří konečně pohřbít mrtvolu konkurenčního podnikání, která nám svou tíží brání v rozletu a která využívá jen méně účinných a méně prospěšných stránek lidské povahy. Až se průmysl stane vládou a vláda průmyslem, bude dvojí konflikt uvnitř našich moderních institucí konečně překonán.“

Flynn vysvětluje, že fašismus není zdaleka tak jasný ve své agendě jako socialismus. Vhodnost sama o sobě je předkládána jako princip – stát bude dělat to, co musí dělat bez ohledu na cokoliv. Ovšem po prozkoumání jeho působení spolu s principy vyjádřenými fašistickými teoretiky a praktiky, přišel s osmi body, které pokládá za jádro fašistického kréda.

1. Vláda neuznává žádná omezení své moci.

2. Tato neomezená vláda má vůdčí diktátorskou postavu.

3. Vláda významně zasahuje do fungování kapitalistického systému skrze značný byrokratický aparát.

4. Hospodářský život společnosti je organizován syndikalisticky. Ekonomicky aktivní skupiny jsou rozděleny podle profese pod dohledem státu.

5. Vláda spolu se syndikalistickými skupinami vypracovává ústřední plán, který obvykle míří k uskutečnění národní autarkie.

6. Vláda přebírá odpovědnost za to, aby národ byl vybaven adekvátní kupní silou skrze státní utrácení a půjčky.

7. Militarismus je používán jako vědomý mechanismus, jak regulovat vládní utrácení.

8. Imperialismus je zahrnut jako politika nevyhnutelně plynoucí z militarismu stejně jako jiné prvky fašismu.

Flynn uzavírá: „Pokud pozorujete národ, který naplňuje všechny tyto body, tak můžete říci, že jde o fašistický národ. Úměrně tomu, jak využívá některé z nich, můžete předpokládat jeho tendenci ve směru k fašismu.“

Flynn psal v roce 1944 a název jeho knihy má dvojí význam. Pochodovali jsme bojovat s fašismem v zahraničí, ale zároveň se fašismus usazoval u nás doma. Americká ekonomika a společnost se dostaly pod úplnou vládní kontrolu, existovaly odvody, korporativismus, neustálé utrácení a dluhy plus militarizace a válka. Byla to jasná ironie a Flynn ji otevřeně pojmenoval.

Jeho kniha si dnes zaslouží být znovu čtena, obzvláště když se podíváme na současnou vládní politiku. Všechno je regulováno, zdaněno, naakumulovány jsou obří dluhy, vojenská připravenost nikdy nepolevila a válka s nějakým zlým zahraničním nepřítelem stále zůstává na pořadu dne.

Všechny vládní instituce mají svůj počátek v nějaké ideji. Tato idea má jméno. Není to socialismus. Není to laissez faire. Je to třetí cesta, která se prosazovala ve třicátých letech dvacátého století. To, že si od té doby jen málo lidí dovolilo použít tento termín správně a trefně, na realitě nic nezmění.