Fondový systém je špatný vtip a velká fikce. Vyšší důchody nezajistí
Mises.cz: 12. března 2011, Jaroslav Brychta, komentářů: 12
Celá debata o důchodové reformě je až neuvěřitelně povrchní a prázdná. Ekonomové totiž již dávno zapomněli, že k tomu, abychom si v penzi mohli užívat plody své minulé práce a nashromážděného bohatství, potřebujeme nejprve skutečně spořit.
Nejprve je však třeba zodpovědět důležitou otázku: co jsou to vlastně úspory? Úspory lze definovat jako odloženou spotřebu – prostředky, které bychom mohli využít ke spotřebě, ale které pro tento účel nevyužíváme. Motivy k odležení spotřeby existují v zásadě dva: A) zvýšení své disponibilní hotovosti, B) snaha o akumulaci takto odložených prostředků. V prvním případě se o úspory v pravém slova smyslu nejedná. Jedná se o výsledek „hromadění“ hotovosti do té míry, kterou považujeme za optimální k bezproblémovému zajištění našeho platebního styku. Až v druhém případě proto můžeme hovořit o skutečných úsporách a o spoření, jehož primárním cílem je akumulace odložených prostředků a zajištění minimálně tak klidného stáří, jaké zažívají šťastní penzisté z reklamních letáků penzijních fondů.
Nyní, když víme, co jsou úspory, je na řadě otázka číslo 2.: jak úspory správně zhodnocovat? Moderní doba a stále sofistikovanější finanční systém do jisté míry přispěly k tomu, že si domácnosti s touto otázkou přestaly lámat hlavu. Stačí je uložit do banky, vybrat vhodný fond, zaplatit poplatek za jejich správu a přenechat odpovědnost za jejich rozmnožování lidem, kteří by v této oblasti měli disponovat nadprůměrnou kvalifikací.
K názornějšímu pochopení významu úspor je ale dobré vrátit se kousek v čase. V minulosti totiž bylo třeba vynaložit mnohem více úsilí (intelektuálního i fyzického) při správě svých úspor. Jak bylo možné tyto úspory akumulovat? Například zvýšením vlastní produktivity. Sedlák si za ušetřené peníze koupil druhou krávu, aby každý den nadojil víc mléka, které prodal na trhu. Pekař koupil druhou pec, aby mohl upéct víc chleba a ten směnit za více zboží a služeb. V ekonomické hantýrce bychom tento proces nazvali akumulací kapitálu. Čím více úspor, tím více kapitálu, tím větší produktivita a bohatství. Jednoduché.
Ne každý je však rozený podnikatel. Druhou možností proto bylo tyto prostředky svěřit někomu, o kom se domníváme, že je schopen je úspěšně zhodnotit. Mohli jsme je půjčit stejnému sedlákovi a pekaři. Část z jejich zvýšené produkce by posléze připadla nám ve formě úrokových plateb.
Povšimněme si dvou důležitých charakteristik:
- proces akumulace úspor je vždy spojen s rizikem. Pokud by sedlákovi kráva pošla, nebo pekaři spadla pec, úspory, nebo alespoň jejich část, jsou nenávratně pryč.
- proces akumulace úspor je také neodmyslitelně spjatý s produktivní činností. Pokud by si sedlák spletl krávu s volem, tedy tvorem k produkci mléka zcela nevyhovujícím, jeho produktivita by v důsledku této nešťastné investice nevzrostla. On i jeho věřitel by utrpěli ztrátu. Úspory lze tedy akumulovat pouze tak, že jejich správce vlastním úsilím vytvoří v čase T+1 hodnotu vyšší, než jaká byla hodnota úspor v čase T[1].
Tyto principy nelze obejít. Mají stejnou platnost jako fyzikální zákony. Z ničeho něco prostě nevytvoříme, a tak úspory musejí „pracovat“, aby se zhodnocovaly. I dnes můžeme investovat do sebe a začít podnikat. Můžeme své úspory svěřit také podílovému fondu, který za nás bude investovat do akcií či dluhopisů podniků, které zrovna potřebují finanční prostředky na rozšíření výroby.
Vždy to však bude růst produktivity, k němuž naše úspory přispěly, který je základní podmínkou pro jejich akumulaci a růst našeho bohatství. Jsou-li úspory použity neproduktivně - takže výsledkem jejich využití není zisk ale ztráta, případně jsou-li sedlákem a pekařem rovnou projídány, jejich hodnota se v čase snižuje, až úplně zmizí a my nemáme nic.
Uvědomíme-li si tuto skutečnost, jsme jen krůček od toho, abychom pochopili, jak povrchní celá diskuse o penzijní reformě ve skutečnosti je. Snad každému je jasné, že je třeba přejít zpět k principu soukromého spoření, jelikož výsledkem udržování statu quo budou buďto velmi malé důchody budoucích penzistů, nebo neustálé navyšování hranice odchodu do důchodu. Jen málokdo se však zaobírá tím, že i v případě fondového systému bude stejně naprostá většina úspor končit – povinně nebo dobrovolně – v údajně bezrizikových státních dluhopisech.
Na tomto místě by mělo být snad každému čtenáři jasné, že lze úspory akumulovat jedině produktivní činností. Co ale produkuje stát? Stát, na rozdíl od sedláka a pekaře, žádné bohatství nevytváří a pouze přerozděluje, co vybere na daních. Chce-li přerozdělovat víc, musí si na své výdaje půjčit. Takto vypůjčené úspory jsou ale opět využity ke spotřebě – jsou utraceny a časem definitivně zmizí.
Co z toho plyne? Půjčujeme-li státu, nespoříme, ale spotřebováváme. Penzijní fondy, které nakupují státní dluhopisy, nejsou penzijními fondy v pravém slova smyslu (tj. fondy, které by měly sloužit k akumulaci úspor pro zajištění penze), ale agenturami, které dodávají státu dostatek prostředků k uspokojení jeho nekonečné chuti utrácet peníze svých občanů. Čím jsou tedy kryty státní dluhopisy? Žádnou budoucí produkcí a ziskem, žádným nakoupeným kapitálem [2], nýbrž pouhým příslibem nízkého úroku, který stát může nabídnout pouze proto, že existuje vysoká pravděpodobnost, že jej bude schopen vyždímat z nás samotných formou vyššího zdanění. Třikrát hurá sebezotročující genialitě fondového systému!
Jak z toho ven? Jednoduše a zároveň velmi složitě. Penzijní fondy, oproti současnému dogma, NESMÍ investovat do státních dluhopisů. Nízké riziko, spojené s těmito investicemi, je iluzí a výsledkem moci státu zdaňovat své občany. Je tak nízké právě na úkor občanů, kteří si budou své důchody platit sami z vyšších daní, protože ve skutečnosti žádné úspory nemají. Budou-li úspory směřovány do státních dluhopisů, stát je v ten moment spotřebuje a přestávají existovat. Jediné co zůstane, jsou závazky dlužníka (státu - nás) k jeho věřitelům (nám). Budeme-li pro jednoduchost předpokládat že drží 100 % dluhopisů české domácnosti, pak pokud tyto závazky vzájemně vyrušíme, zůstane nám čistá nula a tedy – žádné úspory!
Skutečně smysluplná penzijní reforma proto musí splňovat dva základní požadavky:
- musí umožnit, aby úspory „pracovaly“, tj. aby byly převedeny do rukou soukromého sektoru, který je využije ke zvýšení produkční kapacity ekonomiky, výroby a celkového bohatství. Úspory musí být kryty reálnými statky a ne gigantickou fikcí.
- musí zabezpečit, aby se stát přestal zadlužovat a udržoval vyrovnaný rozpočet. Státní výdaje musejí být financovány pouze z daní. Veškeré finanční prostředky, které stát odsává prostřednictvím zadlužení, vedou ke zmatení a záměně úspor a spotřeby.
Je něco takového vůbec prosaditelné? Pravděpodobně ne. Ze složení poslanecké sněmovny a úrovně společenské diskuse plyne, že si to občané nepřejí, a proto v budoucnu ponesou následky. To však nic nemění na skutečnosti, že současná penzijní reforma vůbec nic neřeší a debata kolem ní je pouhým mlácením prázdné slámy, jehož jediným výsledkem jsou další argumenty pro zvýšení daní.
Článek původně vyšel na blog.ihned.cz.
[1] Úspory lze akumulovat i spekulací, tj. nakoupit levně, prodat draho. I v tomto případě se však v jistém smyslu jedná o odměnu za produktivní činnost, která vede k rychlejšímu ustanovení rovnovážné ceny na trhu a k jeho efektivnějšímu fungování.
[2] Pomineme-li majetek státu, který se v poměru k celkovému růstu závazků státu neustále zmenšuje.