For a New Liberty: Hazard

Mises.cz: 15. července 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 32

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

6
Osobní svobody

Hazard

Neexistuje mnoho zákonů, které by byly tak absurdní a nespravedlivé jako zákony proti hazardu. V první řadě, tento zákon, v nejširším smyslu, je očividně nevymahatelný. Pokud by každá sázka uzavřená v tichosti mezi Jimem a Jackem na fotbalový zápas, volební výsledek nebo prakticky cokoliv jiného byla nelegální, bylo by k vynucování takového zákona zapotřebí obrovské, mnohamilionové gestapo, aby každého špehovalo a vyčmuchalo každou sázku. Další početná špionážní složka by byla nutná ke špehování špehů, aby bylo zaručeno, že nebyli podplaceni. Konzervativci na takovou argumentaci – namířenou proti zákonům zakazujícím různé sexuální praktiky, pornografii, drogy atd. – s oblibou namítají, že ani zákaz vražd není plně vymahatelný a že to není důvod k jeho zrušení. Jenže jejich argument přehlíží klíčovou věc: drtivá většina veřejnosti, dělajíc instinktivní libertariánské rozlišení, odsuzuje vraždy a chová k nim takový odpor, že se do takového jednání nezapojuje; proto je zákaz široce vymahatelný. Drtivá většina lidí však nemá podobné mínění o hazardu, proto lidi takový zákon od této činnosti neodradí a stává se – správně – nevymahatelným.

Jelikož jsou zákony proti tichým sázkám očividně nevymahatelné, úřady se raději koncentrují na mnohem viditelnější formy hazardu a své aktivity omezují směrem k nim: k ruletám, bookmakerům, loteriím – zkrátka k oblastem, kde se hazard stal docela pravidelnou činností. Jenže v tom případě tu máme podivný morální rozsudek, se kterým se nelze ztotožnit: ruleta, dostihové sázky atd. jsou nějakým způsobem morálně špatné a policie proti nim musí rázně zakročit, zatímco tiché sázky jsou morálně v pořádku a není potřeba se jimi obtěžovat.

V New Yorku se v posledních letech vyvinula zvláštní forma imbecility: až do nedávné doby bylo veškeré sázení na dostihy ilegální s výjimkou sázek, které byly uzavřené na dostihové dráze. Proč by měly být sázky na závodišti v Aqueductu nebo Belmontu naprosto morální a legitimní, zatímco sázky na stejný závod uzavřené u místního bookmakera hříšné a nezákonné, je za hranicí zdravého rozumu. Pokud ovšem nevezmeme v úvahu to, že zákon nutí sázkaře plnit kufry provozovatelů dostihů. Nedávno se vyklubala nová vráska. Město New York se samo zapojilo do sázkového průmyslu a sázení na koně v sázkových kancelářích vlastněných městem je naprosto správné a v pořádku, kdežto sázení u konkurujících soukromých bookmakerů je nadále hříšné a protizákonné. Smyslem systému je očividně udělit závodním tratím zvláštní privilegium a pak také městským sázkovým provozovnám. Mnoho států rovněž začíná financovat své neustále se rozpínající výdaje skrze loterie, které jsou tak zahaleny rouškou morality a ctihodnosti.

Častým argumentem pro zákaz hazardu je, že pokud bude chudému dělníkovi povoleno hrát, nerozvážně rozhýří svou týdenní výplatu a nechá svou rodinu napospas osudu. Kromě skutečnosti, že nyní může svou mzdu prohrát při sázkách s přáteli, tento paternalistický a diktátorský argument je docela zvláštní. Dokazuje totiž příliš mnoho: Jestliže musíme zakázat hazard, protože by v něm mohly davy lidí utopit velkou část svého živobytí, tak proč bychom neměli zakázat mnoho dalších položek masové spotřeby? Koneckonců, jestliže je dělník odhodlán prohýřit svou výplatu, má k tomu mnoho příležitostí: může nerozvážně utratit příliš mnoho za televizi, hi-fi věž, alkohol, baseballovou výbavu a nespočet dalších věcí. Logika bránit člověku v hazardu pro jeho dobro nebo dobro jeho rodiny vede přímo k oné totalitní kleci. Kleci, ve které Tatíček Vláda říká člověku, co přesně má dělat, jak utratit své peníze, kolik vitamínů musí přijmout a nutí ho řídit se podle diktátu Státu.