For a New Liberty: Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu - část II.

Mises.cz: 10. prosince 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 26

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

9
Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu

Peníze a inflace

Co nám tedy tato znovuobnovující se rakouská teorie říká o našem problému? [2] První věc, na kterou je třeba poukázat, je, že inflace není nevyhnutelně zabudována do ekonomiky, ani není nutným zlem pro rostoucí a rozvíjející se svět. Během většiny devatenáctého století (s výjimkou období války roku 1812 a občanské války) ceny padaly, a přesto ekonomika rostla a industrializovala se. Padající ceny podnikání ani ekonomickou prosperitu nijak nedusily.

Klesající ceny jsou tedy očividně normální jev v rostoucí tržní ekonomice. Jak je to tedy možné, že už jen samotná myšlenka stabilně klesajících cen je tolik v rozporu s našimi zkušenostmi, že vypadá jako naprosto nereálné zbožné přání? Proč od druhé světové války ceny postupně, někdy i skokově, vzrostly ve Spojených státech i ve světě? Před tímto obdobím šly ceny prudce nahoru během první i druhé světové války, mírně klesaly navzdory velkému boomu 20. let a nakonec prudce spadly během Velké deprese 30. let. V krátkosti řečeno, s výjimkou válek se inflace v dobách míru stala standardem až po druhé světové válce.

Oblíbené vysvětlení inflace je, že chamtiví podnikatelé neustále zvyšují ceny, aby zvýšili své zisky. Určitě ale kvocient podnikatelské „chamtivosti“ nemohl z ničeho nic skokově vzrůst po druhé světové válce. Copak nebyli podnikatelé stejně tak „chamtiví“ v 19. století a až do roku 1941? Proč tehdy neexistoval inflační trend? Dále, pokud jsou podnikatelé tak hrabiví, aby zvedli ceny o 10 % za rok, proč se zastaví na tomto čísle? Proč čekají? Proč nezvýší ceny o 50 % nebo na dvojnásobek nebo trojnásobek okamžitě? Co jim brání?

Podobná mezera v argumentaci vyvrací další oblíbené vysvětlení inflace: že odbory trvají na zvyšování mezd, což následně vede podnikatele ke zvyšování cen. Kromě toho, že se inflace objevovala už od tak dávných dob jako starověký Řím, dlouho před tím, než se na scéně objevily odbory, a kromě neexistence důkazů o tom, že by mzdy členů odborů rostly rychleji než mzdy nečlenů nebo že by ceny produktů vyrobených firmami s odbory rostly rychleji než těch, které byly vyrobeny firmami bez odborů, se objevuje obdobná otázka: Proč prostě firmy nezvednou své ceny bez ohledu na odbory? Co jim umožňuje zvednout ceny jen o určitý kousek a nikoliv o více? Když jsou odbory tak mocné a firmy tak rychle reagují, proč nevzrostou mzdy a ceny o 50 %, o 100 % ročně? Co jim brání?

Státem inspirovaná televizní propagandistická kampaň se před několika lety dostala trochu blíže správné odpovědi: spotřebitelé byli obviněni, že způsobují inflaci tím, že jsou příliš „chamtiví“, že příliš moc jedí a utrácejí. Zde máme alespoň náznak vysvětlení, co brání firmám a odborům v požadování neustále vyšších cen: spotřebitelé by je neplatili. Ceny kávy šly před pár lety vzhůru a rok nebo dva na to prudce klesly díky spotřebitelskému odporu – a částečně díky okázalému spotřebitelskému „bojkotu“ – ale hlavně kvůli posunu v nákupních zvyklostech spotřebitelů směrem od kávy k levnějším substitutům. Takže je to hranice spotřebitelské poptávky, co firmám brání.

To ale posouvá náš problém o jeden krok zpátky. Protože když je spotřebitelská poptávka, jak se zdá logické, v každý okamžik limitována, jak je možné, že se neustále rok po roku zvyšuje a ospravedlňuje a umožňuje nárůsty cen a mezd? A když může jít poptávka nahoru o 10 %, co jí brání, aby šla nahoru o 50 %? Jednoduše řečeno, co umožňuje spotřebitelské poptávce, aby každý rok rostla, a přesto nedopustí, aby rostla ještě více?

Abychom mohli v naší detektivce pokročit dále, musíme prozkoumat význam slova „cena“. Co vlastně je cena? Cena jakéhokoliv daného množství nějakého výrobku je množství peněz, které za něj musí kupec utratit. Stručně, když někdo musí utratit sedm dolarů za deset bochníků chleba, potom „cena“ těchto deseti bochníků je sedm dolarů, neboli, jelikož obvykle vyjadřujeme cenu v přepočtu na jednotku nějakého výrobku, cena chleba je sedmdesát centů za bochník. A v této směně máme dvě strany: kupec vlastnící peníze a prodejce vlastnící chleba. Mělo by být jasné, že interakce obou stran přináší cenu, která bude na trhu převládat. Krátce řečeno, když na trh přijde více chleba, jeho cena bude stlačena dolů (zvýšení nabídky snižuje cenu), zatímco když naopak kupci budou mít více peněz ve svých peněženkách, cena chleba bude vytlačena nahoru (zvýšení poptávky zvyšuje cenu).

Nyní jsme našli tu klíčovou věc, která omezuje míru spotřebitelské poptávky, a tedy i cenu: množství peněz, které spotřebitel vlastní. Když množství peněz v jejich peněženkách vzroste o 20 %, potom omezení jejich poptávky je uvolněno o 20 % a za jinak neměnných okolností budou mít ceny tendenci růst také o 20 %. Našli jsme ten klíčový faktor: peněžní zásoba neboli nabídka peněz.

Když se budeme zabývat všemi cenami v celé ekonomice, potom je klíčovým faktorem celková peněžní zásoba neboli nabídka peněz v celé ekonomice. Důležitost nabídky peněz v analýze inflace můžeme v podstatě vidět na rozšíření našeho náhledu nejen na chléb nebo kávu, ale na celkovou ekonomiku. Protože všechny ceny jsou nepřímo úměrně určovány nabídkou zboží a přímo úměrně poptávkou po něm. Ale celková nabídka zboží je v naší neustále vzrůstající ekonomice obecně rostoucí každým rokem. Proto by z pohledu nabídkové strany celého vztahu měla většina cen klesat a my bychom dnes měli být svědky pozvolného poklesu cen („deflace“) ve stylu devatenáctého století. Kdyby byla chronická inflace způsobena nabídkovou stranou – tedy aktivitami výrobců, jako jsou např. firmy nebo odbory – potom by celkové množství zboží muselo nutně klesat, čímž by se zvyšovaly ceny. Ale protože množství zboží se očividně zvyšuje, příčinou inflace musí být ta poptávková strana – a dominantní vliv na poptávkové straně je, jak jsme si ukázali, celková nabídka peněz.

A opravdu, když se podíváme na svět v minulosti a v současnosti, zjistíme, že nabídka peněz rychle rostla. V devatenáctém století rostla také, ale mnohem menším tempem – mnohem pomalejším, než jaký byl růst množství zboží a služeb. Ale od druhé světové války bylo tempo růstu nabídky peněz – jak v USA, tak v ostatních zemích – mnohem rychlejší než tempo růstu nabídky zboží. Což přináší inflaci.

Klíčová otázka tedy zní, kdo nebo co kontroluje a určuje nabídku peněz a neustále ji zvyšuje, zejména v posledních desetiletích? Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se nejprve zabývat tím, jak peníze v tržní ekonomice vůbec vznikají. Protože peníze se zprvu objeví na trhu ve chvíli, kdy si jednotlivci začnou vybírat jednu nebo několik užitečných komodit, aby sloužily jako peníze: nejlepší peněžní komodity jsou ty, po kterých je vysoká poptávka, mají vysokou hodnotu na jednotku hmotnosti, jsou trvanlivé, aby mohly být dlouhou dobu uchovávány, jsou dobře přenosné, aby mohly být okamžitě přenášeny z jednoho místa na druhé, jsou rozpoznatelné a mohou být rychle rozděleny na menší části, aniž by přišly o svoji hodnotu. Po staletí si různé trhy a různé společnosti vybraly jako peníze velké množství komodit: od soli přes cukr, plží ulity, dobytek, tabák až k cigaretám v zajateckých táborech ve druhé světové válce. Ale během těchto mnoha století vždy tuto soutěž o přízeň vyhrávaly, pokud byly dostupné, dvě komodity: zlato a stříbro.

Množství kovů je vždy udáváno podle jejich hmotnosti – tuna železa, libra mědi (1 libra je asi 0,45 kilogramu, pozn. překl.) atd. – a jejich ceny jsou vyčísleny na základě těchto jednotek hmotnosti. Zlato a stříbro nejsou výjimkou. Každá z dnešních novodobých měnových jednotek má původ v jednotkách hmotnosti buď zlata, nebo stříbra. Britská jednotka, „britská libra“, je takto pojmenována, protože původně znamenala jednoduše jednu libru stříbra. (Abyste viděli, kolik hodnoty libra za ta století ztratila, měli bychom poznamenat, že britská libra má nyní tržní hodnotu dvou pětin unce (1 unce je asi 28 gramů, pozn. překl.) stříbra. Toto je důsledek britské inflace, znehodnocování libry.) „Dolar“ byl původně česká mince vyrobená z unce stříbra. Později byl „dolar“ předefinován na jednu dvacetinu unce zlata.

Když společnost nebo země přijme nějakou komoditu jako peníze a jednotka její hmotnosti se stane peněžní jednotkou – jednotkou, se kterou počítáme v každodenním životě – potom říkáme, že tato země je na „standardu“ té komodity. Protože trhy vždy považovaly zlato nebo stříbro za nejlepší standardy, kdykoliv byly dostupné, přirozený vývoj těchto ekonomik směřoval ke zlatému nebo stříbrnému standardu. V takovém případě je nabídka zlata určována tržními silami: technologickými podmínkami nabídky, cenami dalších komodit apod.

Od té doby, co trhy vybraly zlato a stříbro jako platidlo, stát se vždy snažil ovládnout funkci nabídky peněz, tedy funkci určování a vytváření nabídky peněz ve společnosti. Mělo by být každému jasné, proč stát toto chce: znamená to převzít kontrolu nad nabídkou peněz od trhu a dát ji skupince lidí, která řídí státní aparát. Proč by o to měli mít zájem oni, je také jasné: získali by alternativu k daním, které jejich oběti vždy považují za omezující.

Dnes už si totiž vládci státu můžou jednoduše vytvořit své vlastní peníze a utratit je nebo je rozpůjčovat svým kamarádům. Nic takového nebylo snadné až do objevení krásy tisknutí peněz; po něm už mohl stát zinscenovat změnu definice „dolaru“, „libry“, „marky“ atd. z jednotky hmotnosti zlata nebo stříbra na pouhé názvy kousků papíru vytištěného centrální vládou. Vláda tak může tisknout peníze s nulovými náklady a v podstatě ad lib, a potom je utratit nebo půjčit, jak se jim zamane. Trvalo staletí, než se podařilo tento chytrý tah dokončit, dnes je ale zásoba i vydávání peněz naprosto v rukou každé centrální vlády. Následky jsou čím dál víc viditelné všude kolem nás.

Představte si, co by se stalo, kdyby vláda zastavila skupinu lidí – třeba rodinu Jonesových – a řekla jim: „Tímto vám dáváme absolutní a neomezenou moc tisknout dolary a určovat množství dolarů v oběhu. A vaše moc bude absolutně monopolní: kdokoliv další, kdo se pokusí takovou moc užít, bude uvězněn na dlouhá, dlouhá léta jako zlý a podvratný padělatel. Doufáme, že budete tuto moc užívat s rozumem.“ Můžeme celkem dobře předpovídat, co bude rodina Jonesových dělat s takovou nově nalezenou mocí. Nejprve ji bude využívat pomalu a opatrně, aby zaplatila své dluhy a možná i koupila pár kusů obzvláště ceněného zboží, ale potom, omámena návykem schopnosti tisknout svoji vlastní měnu, začne využívat své moci naplno k nákupu luxusních věcí, ke sponzorování svých známých apod. Výsledek bude přetrvávající a dokonce akcelerující růst peněžní zásoby, a tím pádem přetrvávající a akcelerující inflace.

To je ale přesně to, co vlády – všechny vlády – dělaly. S tím rozdílem, že namísto udělení monopolní pravomoci padělat Jonesovým nebo jiným rodinám „udělila“ vláda tuto pravomoc sobě. Stejně tak jako si stát usurpuje monopolní pravomoc na legalizované unášení lidí a nazývá to odvod do armády, stejně tak jako stát získal monopol na legalizovanou loupež a nazývá to daně, získal i monopolní moc padělat peníze a nazývá to zvyšování nabídky dolarů (nebo franků, marek nebo čehokoliv dalšího). Místo zlatého standardu, místo peněz, které vznikly ze svobodného trhu a jejichž nabídka je jím určována, žijeme pod nekrytým papírovým standardem. To znamená, že dolary, franky apod. jsou jednoduše kousky papíru s těmito jmény na nich napsanými, vydané dle libosti centrální vládou – státním aparátem.

Dále, protože zájmem padělatele je tisknout peníze tak, jak mu to jen projde, bude i stát tisknout peníze tak dlouho, jak to projde jemu, stejně tak jako využívá moci vybírat daně: vybrat tolik peněz, kolik je možné, aniž by vzbudil příliš velkou nevoli.

Státní moc nad peněžní zásobou je proto inherentně inflační ze stejného důvodu, jako vždy bude inflační každý systém, ve kterém nějaká skupina lidí získá moc tisknout peníze.

Reference:

[2] Stručný úvod do rakouské teorie hospodářského cyklu viz Murray N. Rothbard: Depressions: Their Cause and Cure (Lansing, Mich.: Constitutional Alliance, březen 1969). Teorie je představena a následně aplikována na Velkou hospodářskou krizi 1929-1933 a je také ve stručnosti použita k vysvětlení naší současné stagflace, viz Rothbard: America’s Great Depression, 3. vyd. (Kansas City, Kans.: Sheed and Ward, 1975).
Nejlepší zdroj ohledně rakouské teorie peněz je i nadále původní dílo, Ludwig von Mises: Theory of Money and Credit, 3. vyd (Irvington-on Hudson, N.Y.: Foundation for Economic Education, 1971). Úvod do problematiky viz Rothbard: What Has Government Done to Our Money? 2. vyd (Los Angeles: Libertarian Publishers, 1974).