For a New Liberty: Ochrana přírody, ekologie a růst - Znečištění (2/2)

Mises.cz: 02. června 2013, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 13

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

13
Ochrana přírody, ekologie a růst

Znečištění (2/2)

Hluk je také formou znečištění vzduchu. Hluk je vlastně tvorba zvukových vln, které procházejí vzduchem a narušují cizí majetek a cizí osoby. Teprve nedávno začali lékaři zkoumat škodlivé účinky hluku na lidskou fyziologii. Libertariánský právní systém by opět povolil hromadné žaloby a náhradu škody u případů nadměrného a škodlivého hluku, žaloby proti „hlukovému znečištění“.

Lék proti znečištění vzduchu je tedy křišťálově čistý a nemá nic společného s multimiliardovými vládními programy, které však na náklady daňových poplatníků ani skutečné problémy neřeší. Nápravou je jednoduše, aby se soudy vrátily ke svojí funkci ochránce jedinců a jejich vlastnických práv před jejich narušováním, a tedy aby zakázaly vypouštět do ovzduší škodliviny. Ale co obhájci průmyslového pokroku, kteří jsou pro znečištění? A co se zvýšenými náklady, které by museli nést zákazníci? A co s naší současnou technologií vypouštějící znečištění?

Argument, že takovýto soudní zákaz znečištění by zvýšil náklady průmyslové produkce, je stejně zavrženíhodný jako argument používaný před občanskou válkou, že zrušení otroctví zvýší náklady pěstování bavlny, a proto je zrušení otroctví, ačkoliv morálně správné, „nepraktické“. Protože to znamená, že znečišťovatelé jsou momentálně schopni uvalit všechny tyto vysoké náklady znečištění na ty, jejichž plíce a vlastnická práva byla beztrestně porušena.

Dále tento argument nákladů a technologie přehlíží podstatnou skutečnost, že pokud může znečišťování vzduchu beztrestně pokračovat, nikdo stále nemá motivaci vyvíjet technologie, které nebudou znečišťovat. Právě naopak, motivace je, tak jako byla již sto let, na opačné straně. Předpokládejme například, že v době, kdy vyjely první automobily a náklaďáky, soudy rozhodly následovně:

Normálně bychom byli proti tomu, aby kamiony jezdily po trávnících cizích lidí, jelikož jde o narušení soukromého vlastnictví, a trvali bychom na tom, aby jezdili po silnicích bez ohledu na dopravní situaci. Ale kamiony jsou životně důležité pro veřejné blaho, pročež jsme se usnesli, že kamiony budou mít povoleno jezdit po každém trávníku, po kterém si umanou, za předpokladu, že věří, že by to ulevilo jejich dopravním problémům.

Pokud by soudy rozhodly takovýmto způsobem, měli bychom dnes dopravní systém, ve kterém jsou trávníky systematicky znesvěcovány kamiony. Jakýkoliv pokus ukončit tento stav by byl odsouzen ve jménu potřeb moderní dopravy! Pointou je, že přesně tímto způsobem soudy rozhodly o znečištění vzduchu – o znečištění, které je pro nás mnohem škodlivější než ježdění po trávě. Tímto způsobem daly vlády od samého počátku zelenou znečišťujícím technologiím. Není potom divu, že právě takový druh technologie dnes máme. Jedinou nápravou je donutit znečišťovatele, aby skončili se svým porušováním soukromého vlastnictví, a tak přesměrovali technologie k neznečišťujícím, či dokonce antiznečišťujícím.

Již dnes během našeho nezbytně primitivního období v antiznečišťujících technologiích byly vynalezeny techniky, jak bojovat s běžným a hlukovým znečištěním vzduchu. Na hlučné přístroje mohou být nainstalovány tlumiče, které vysílají zvuk přesně v proticyklických vlnách oproti těmto strojům, a tak ruší jejich trýznivý hluk. Vzdušný odpad může být i dnes zachycen v komínu a poté recyklován tak, aby vytvořil produkty použitelné v průmyslu. Takto může být zachycena a recyklována významná škodlivina, oxid siřičitý, a z ní následně vytvořena ekonomicky cenná kyselina sírová. [20] Vysoce znečišťující zážehový motor by buď musel být „vyléčen“ novým zařízením, nebo zcela nahrazen takovým neznečišťujícím motorem, jako je třeba dieselový, plynový, parní nebo elektrický. A jak poukazuje designér libertariánských systémů Robert Poole Jr., náklady instalování neznečišťující či antiznečišťující technologie by potom „konečně nesli spotřebitelé produktů těchto firem, tj. ti, kteří se rozhodnou s firmou spolupracovat, místo toho, aby byly přeneseny na nevinné třetí strany ve formě znečištění (nebo daní)“. [21] Robert Poole přesvědčivě definuje znečištění „jako transfer škodlivé hmoty nebo energie k cizí osobě nebo jejímu majetku bez jejího souhlasu.“ [22] Libertariánské – a jediné celistvé – řešení problému znečištění vzduchu tkví v použití soudu a právní struktury za účelem boje proti takovémuto narušení majetku. V poslední době se objevují znamení, že i současný právní systém se začíná měnit k tomuto směru: nová soudní rozhodnutí a zrušení zákonů zakazující „class action“. Ale to je teprve začátek. [23]

Mezi konzervativci – oproti libertariánům – existují dvě v konečném důsledku podobné odpovědi na problém znečištění vzduchu. Odpověď Ayn Rand, Roberta Morese a mnoha dalších popírá, že vůbec tento problém existuje, a přisuzuje celou agitaci levičákům, kteří chtějí zničit kapitalismus a technologii ve jménu kmenové formy socialismu. Ačkoliv část tohoto obvinění může být správná, odmítnutí samotné existence tohoto problému je odmítnutím vědy jako takové a poskytnutí argumentu pro levicové obvinění, že obhájci kapitalismu „staví vlastnická práva nad lidská práva“. Navíc obrana znečištění vzduchu ani nebrání vlastnická práva, právě naopak, dává souhlas těm průmyslníkům, kteří pošlapávají vlastnická práva obyvatelstva.

Druhá a sofistikovanější konzervativní odpověď pochází od ekonomů, kteří jsou zastánci volného trhu, jako je Milton Friedman. Friedmanovci připouští problém znečištění vzduchu, ale chtějí se s ním vypořádat ne obranou vlastnických práv, ale raději údajnou vládní utilitaristickou cost-benefit kalkulací, která poté učiní a bude vynucovat „společenské rozhodnutí“ o tom, kolik znečištění povolit. Toto rozhodnutí by poté bylo vynucováno buď formou licencí na určitý objem znečištění (garantování „práv znečištění“), odstupňovanými daněmi proti znečištění nebo tak, že by daňový poplatník platil firmám za to, že nebudou znečišťovat. Nejen že by tyto návrhy poskytly vládě obrovskou byrokratickou moc ve jménu ochrany „volného trhu“, ale nadále by porušovaly vlastnická práva ve jménu kolektivních rozhodnutí vynucovaných státem. To má ke skutečně „volnému trhu“ daleko a odhaluje, že tak jako v mnoha ostatních ekonomických oblastech, je nemožné skutečně hájit svobodu a volný trh, aniž bychom netrvali na právech k soukromému vlastnictví. Friedmanův groteskní výrok, že obyvatelé měst, kteří si nepřejí dostat onemocnění plic, by se měli odstěhovat na venkov, ostře připomíná slavné prohlášení Marie Antoinetty „Ať jedí koláče“ – a ukazuje nedostatek citlivosti k lidským či vlastnickým právům. Friedmanovo tvrzení je ve skutečnosti typické konzervativní „pokud se vám tady nelibí, tak odejděte“ – tvrzení, které implikuje, že vláda po právu vlastní celé území „tady“ a že každý, kdo má proti tomuto pravidlu námitky, proto musí opustit oblast. Libertariánská kritika friedmanovských návrhů od Roberta Poolea nabízí osvěžující kontrast:

Bohužel toto je případ nejvážnějšího selhání konzervativních ekonomů: nikde v tomto návrhu není jakákoliv zmínka o právech. Jedná se o stejné selhání, jako měli falešní obhájci kapitalismu před dvěma sty lety. Dokonce i dnes pojem „laissez-faire“ vyvolává obrázky anglických průmyslových měst osmnáctého století zahalených do kouře a umazaných od sazí. Ranní kapitalisté souhlasili se soudy, že kouř a saze jsou „cenou“, která musí být zaplacena za výhody průmyslu… Nicméně laissez-faire bez práv je protimluv. Pozice laissez-faire je založena a odvozena z práv člověka a může přetrvat, pouze pokud jsou práva uznávána za neporušitelná. Dnes v době rostoucího zájmu o životní prostředí se tento vnitřní rozpor vrací zpět, aby pronásledoval kapitalismus.

Je pravda, že vzduch je vzácný zdroj [jak říkají friedmanovci], ale člověk se musí ptát, proč je vzácný? Pokud je vzácný kvůli systematickému porušování práv, potom řešením není zvýšit cenu statusu quo, a tak sankcionovat porušení práv, ale dožadovat se práv a jejich ochrany… Pokud továrna vypustí velké množství molekul oxidu siřičitého, které vstoupí do něčích plic a způsobí člověku onemocnění, potom majitel továrny spáchal agresi, stejně tak jako kdyby tomuto člověku zlomil nohu. Tento bod je třeba zdůraznit, protože je v libertariánské laissez-faire pozici zásadní. Znečišťování v tradici laissez-faire je vnitřní spor a musí takto být označeno. Libertariánská společnost by byla společností plné zodpovědnosti, kde je každý plně zodpovědný za svoje a činy a jakékoliv škodlivé následky, které mohou způsobit. [24]

Mimo zrady údajné funkce ochránce soukromého vlastnictví přispěla vláda ke znečištění vzduchu i v aktivním smyslu. Není to tak dávno, co ministerstvo zemědělství provádělo masový postřik rozsáhlých oblastí látkou DDT z helikoptér, čímž porušovala přání jednotlivých protestujících farmářů. Vláda stále pokračuje v lití tun jedovatých a karcinogenních insekticidů po celém Jihu v drahé a marné snaze zbavit se mravenců. [25] A komise atomové energie vypustila do země a vzduchu radioaktivní odpad z jaderných elektráren a testů atomových zbraní. Obecní elektrárny a elektrárny licencovaných monopolních společností obrovsky znečišťují atmosféru. Jedním z hlavních úkolů státu v této oblasti je tedy zastavení vlastního otravování atmosféry.

Tedy, pokud oloupeme zmatek a chybnou filosofii moderních ekologů, najdeme důležitý základní argument proti současnému systému; ale ukazuje se, že se nejedná o argument proti kapitalismu, soukromému vlastnictví, růstu nebo technologii per se. Jde o argument proti selhání vlády povolit a bránit práva soukromého vlastnictví proti jejich narušení. Pokud by byla vlastnická práva plně bráněna jak proti soukromé, tak proti vládní invazi, zjistili bychom, že stejně jako v dalších oblastech naší ekonomiky a společnosti není soukromé podnikání a moderní technologie prokletím lidstva, ale jeho spásou.

[20] Viz Jane Jacobs, The Economy of Cities (New York: Random House, 1969), str. 109.
[21] Poole, “Reason and Ecology,” str. 251–52.
[22] Ibid., str. 245.
[23] A tedy viz Dolan, TANSTAAFL, str. 39, a Katz, The Function of Tort Liability in Technology Assessment a dále.
[24] Poole, “Reason and Ecology,” str. 252–53. Friedmanův výrok je k nalezení v Peter Maiken, “Hysterics Won’t Clean Up Pollution,” Human Events (25. dubna, 1970): 13, 21–23. Rozsáhlejší prezentace friedmanovské pozice může být nalezena v Thomas D. Crocker a A.J. Rogers III, Environmental Economics (Hinsdale, Ill.: Dryden Press, 1971); a podobné pohledy jsou k nalezení v  J.H. Dales, Pollution, Property, and Prices (Toronto: University of Toronto Press, 1968), a Larry E. Ruff, “The Economic Common Sense of Pollution,” Public Interest (Spring, 1970): 69–85.
[25] Glenn Garvin, “Killing Fire Ants With Carcinogens,” Inquiry (6. února, 1978): 7–8.