For a New Liberty: Policie, právo a soudy II.

Mises.cz: 17. března 2013, Murray N. Rothbard (přidal Honza Chromec), komentářů: 3

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

12
Veřejný sektor III

Police, právo a soudy

Soudy

Předpokládejme tedy, že soudce nebo arbitr rozhodne, že Novák nebyl ve sporu v právu a že byl agresorem proti Svobodovi. Když bude Novák akceptovat rozhodnutí, budou od něj následně vymáhány náhrady nebo trest. Co když ale neakceptuje rozsudek? Nebo předpokládejme jiný příklad: Svoboda je okraden. Pošle svoji policejní společnost vypátrat a dopadnout pachatele. Společnost shledá, že jistý Černý je tím pachatelem. Co pak? Pokud Černý uzná svou vinu, opět není problém a soudní trest následuje, s důrazem na donucení pachatele k nápravě poškozeného. Ale znovu, co když Černý popře svou vinu?

Tyto případy nás dostávají z říše policejní ochrany do jiné zásadní oblasti ochrany: soudní služby, tedy ustanovení v souladu s obecně přijatými procedurami metody, pomocí které se nejlépe, jak je možno, stanoví, kdo je pachatel nebo kdo porušuje smlouvy, a to v jakékoliv formě zločinu nebo sporu. Mnoho lidí, a to i ti, kteří uznávají, že by mohly být na volném trhu poskytovány soukromě konkurenční policejní služby, couvnou před myšlenkou kompletně soukromých soudů. Jak by kruci mohly soudy být soukromé? Jak by soudy užívaly sílu ve světě bez vlády? Nenastaly by věčné konflikty a „anarchie” právě pak?

V prvé řadě jsou monopolní státní soudy vystavené stejným trýznivým problémům, neefektivitám a opovrhováním spotřebitelů jako jakékoliv jiné státní činnosti. Všichni víme, že například soudci nejsou vybírání podle své moudrosti, bezúhonnosti nebo efektivity ve službě spotřebiteli, ale jsou politickými herkami vybranými politickým procesem. Navíc jsou soudy monopoly; když by byl například soud v nějakém městě zkorumpovaný, prodejný, despotický, tyranský nebo neefektivní, občan nemá v současnosti odvolání. Ukřivděný občan Dolní Lhoty ve Wyomingu musí být buď rozsouzen místním soudem, anebo vůbec. V libertariánské společnosti by existovalo mnoho soudů, mnoho soudců, na které by se mohl obrátit. Opět není důvodu přisuzovat soudnictví „přirozený monopol”. Občan Dolní Lhoty by mohl například zavolat na místní pobočku Obezřetnostní společnosti.

Jak by byly soudy ve svobodné společnosti financovány? Existuje mnoho možností. Nejspíše by si každý jedinec předplatil soudní službu, platíc měsíční poplatky s možností dovolat se soudu, když je zapotřebí. Nebo vzhledem k tomu, že soudů bude zapotřebí mnohem méně často než policejní služby, může zaplatit poplatek pouze v případě využití soudní služby s tím, že soudní výlohy by nakonec byly vykompenzovány pachatelem. Nebo, jako třetí možnost, by mohly soudy být najímány policejními agenturami k urovnání sporů, nebo se můžou vyskytnout dokonce „vertikálně integrované” firmy poskytující obojí, jak policejní, tak soudní službu: Obezřetnostní soudní společnost může mít policejní a soudní oddělení. Jedině trh bude schopný rozhodnout, která z uvedených metod bude nejvhodnější.

Měli bychom být lépe seznámeni s rostoucím využitím soukromých arbitráží, a to dokonce i v naší současné společnosti. Státní soudy se ucpaly a zneefektivněly do té míry, že stále více účastníků sporů se obrací na soukromé arbitry jako na levnější a mnohem méně časově náročnou cestu řešení sporů. V posledních letech se soukromé arbitráže staly rostoucím a velmi úspěšným povoláním. Tím, že jsou navíc dobrovolné, mohou být pravidla arbitráže dohodnuta velmi rychle účastníky samotnými, bez nutnosti těžkopádného, komplikovaného právního rámce použitelného na všechny občany. Arbitráže tedy dovolují, aby rozsudky vykonávali experti v obchodu nebo v dotyčném povolání. V současné době má Americká arbitrážní asociace, jejíž motto je „Stisk ruky je mocnější než pěst”, 25 regionálních kanceláří napříč zemí s 23 000 arbitry. Roku 1969 provedla Asociace přes 22 000 arbitráží. Navíc pojišťovny přizpůsobují přes 50 000 požadavků ročně skrze dobrovolnou arbitráž. Také je s rostoucí tendencí a úspěšně užíváno soukromých arbitrů v případech týkajících se pohledávek z automobilových nehod.

Může být namítnuto, že i když soukromí arbitři provádějí stále větší část justičních funkcí, jejich rozhodnutí jsou stále vynucována soudy, takže jakmile se obě strany sporu dohodnou na arbitrovi, jeho rozhodnutí se stanou právně závazná. Toto je fakt, avšak nebylo tomu tak před rokem 1920, a arbitrážní profese rostla mezi lety 1900 a 1920 stejně rychle, jako tomu bylo po roce 1920. Moderní arbitrážní hnutí vlastně začalo v plné síle v Anglii, v časech americké občanské války, skrze zvýšení poptávky obchodníků po „soukromých soudech“ poskytovaných dobrovolnými arbitry, a to přestože rozhodnutí nebyla právně závazná. Okolo roku 1900 se rozmohla dobrovolná arbitráž ve Spojených státech. Ve středověké Anglii vlastně celá struktura obchodního práva, spravovaná nešikovně a neefektivně vládními soudy, vyrostla v soukromé obchodní soudy. Tyto soudy byly čistě dobrovolnými arbitry a jejich rozhodnutí nebyla právně závazná. Jak to, že tedy byly úspěšné?

Odpovědí je, že se obchodníci od středověku až do roku 1920 spoléhali výhradně na ostrakismus a bojkot ze strany ostatních obchodníků v dané oblasti. Jinými slovy, když se obchodník odmítl podrobit arbitráži nebo ignoroval rozhodnutí, ostatní obchodníci tento fakt publikovali na trhu a odmítli se vzpurným obchodníkem jednat a tím ho přivedli rychle na buben. Woolridge zmiňuje jeden středověký případ:

Obchodníci zajistili chod soudů jednoduše dohodou dodržovat rozsudky. Obchodník, který porušil dohodu, rozhodně nebyl poslán do vězení, ale ani dlouho nezůstal obchodníkem, neboť dohoda dodržovaná jeho společníky a jejich moc nad jeho zbožím se ukázaly jako daleko účinnější než fyzické donucování. Vezměme si kupříkladu Johna z Homingu, který se živil velkoobchodním prodejem ryb. Když John prodal velké množství sleďů na základě ujištění, že je shodné s třísudovým vzorkem, ale které se ukázalo být promíchané s „koljuškami a hnijícími sledi“, pocítil silně bolest ekonomického ostrakismu.[3]

V moderní době ostrakismus ještě zefektivnil a zahrnuje vědomí, že kdokoliv, kdo ignoroval arbitrovo rozhodnutí, již nikdy v budoucnu nemůže využít arbitrových služeb. Průmyslník Owen D. Young, vedoucí General Electric, usuzoval, že morální důtka ostatních podnikatelů je daleko efektivnější sankcí nežli právní vymáhání. Dnes by moderní technologie, počítače a úvěrové ratingy takový národní ostrakismus učinily ještě efektivnějším než kdy v minulosti.

I kdyby čistě dobrovolná arbitráž byla dostačující pro komerční spory, tak co s hrubě kriminálními případy: zloděj, násilník, bankovní lupič? V těchto případech musí být připuštěno, že ostrakismus by pravděpodobně nebyl dostačující – přestože by, musíme připomenout, zahrnoval znemožnění vstupu na soukromou půdu, jako například soukromé ulice, vlastníky této půdy. Pro kriminální případy jsou tedy soudy a právní vymáhání nutné.

Jakpak by soudy v libertariánské společnosti fungovaly? Obzvlášť, jak by prosazovaly svá rozhodnutí? Ve všech svých činnostech musí navíc ctít hlavní libertariánské pravidlo o nepoužití fyzické síly proti komukoliv, kdo nebyl usvědčený zločinec – v opačném případě by uživatel takové síly, ať policie nebo soud, sám mohl být usvědčen jako agresor, pokud by se prokázalo, že osoba, proti které sílu použil, byla nevinná. V kontrastu se státními systémy by žádný policista nebo soudce nemohl požívat speciální imunitu pro užití donucovacích prostředků nad rámec těch, které ve společnosti může použít kdokoliv jiný.

Použijme nyní dříve zmíněný případ. Pan Novák je okraden, jeho najatá detektivní kancelář rozhodne, že jistý pan Černý spáchal tento zločin a Černý odmítá připustit svou vinu. Co teď? V prvé řadě musíme připustit, že v současnosti neexistuje žádný všesvětový soud či světová vláda, vymáhající svá usnesení, přesto - protože žijeme ve stavu „mezinárodní anarchie“ - je malý nebo žádný problém se spory mezi soukromými občany dvou různých zemí. Předpokládejme, že právě teď například občan Uruguaye prohlásí, že byl podveden občanem Argentiny. Ke kterému soudu zajde? Zajde ke svému, tedy k soudu oběti či žalobce. Případ je projednán u uruguayského soudu a jeho rozhodnutí je respektováno argentinským soudem. To stejné platí, pokud se Američan cítí být podveden Kanaďanem, Čech Slovákem a tak dále. Když v Evropě po Římské říši žily germánské kmeny jeden vedle druhého na stejných územích a Vizigót se cítil být poraněný Frankem, vzal případ ke svému soudu a rozhodnutí bylo obecně akceptováno Franky. Chození k soudu žalobce je také racionální libertariánská procedura, protože oběť nebo žalobce je ten, kdo je ukřivděný a kdo přirozeně bere případ ke svému soudu. Takže v našem případě by Novák šel k Obezřetnostní soudní společnosti s obviněním Černého z krádeže.

Samozřejmě je možné, že Černý je též klientem Obezřetnostního soudu. V takovém případě není problém. Rozhodnutí Obezřetnostního soudu kryje obě strany a stává se závazným. Důležitou podmínkou ovšem je, že se vůči Černému nemůže použít žádná donucovací obsílková síla, protože musí být považován za nevinného, dokud není usvědčen. Černý by ale obdržel dobrovolnou obsílku; oznámení, že je souzen na základě takového a takového obvinění, a pozvání jeho nebo jeho zákonného zástupce. Pokud se nedostaví, bude souzen in absentia, což bude zřejmě pro Černého méně výhodné, jelikož jeho strana nebude u soudu hájena. Pokud je Černý uznán vinným, vyvine soud a jeho maršálové sílu k zadržení Černého a vynutí takový trest, na kterém bylo ujednáno – trest, který se samozřejmě předně zaměří na odškodnění oběti.

Co když ale Černý neuznává Obezřetnostní soud? Co když je klientem Metropolitní soudní společnosti? Zde se případ ztíží. Co se stane pak? Nejdříve si oběť Novák hájí svůj případ u Obezřetnostního soudu. Pokud je Černý shledán nevinným, je spor ukončen. Předpokládejme ale, že je obžalovaný Černý shledán vinným. Pokud nic neučiní, je vůči němu soudní rozhodnutí prosazováno. Předpokládejme ale, že Černý vezme případ k Metropolitní soudní společnosti, žalujíc neefektivnost nebo prodejnost Obezřetnostního soudu. Případ bude pak vyslyšen Metropolitním soudem. Pokud Metropolitní soud také shledá Černého vinným, spor je tímto také ukončen a Obezřetnostní soud podnikne vůči Černému kroky. Předpokládejme ale, že Metropolitní soud shledá Černého nevinným. Co pak? Rozdají si to oba soudy se svými ozbrojenými maršály venku na ulici v přestřelce?

Ještě jednou, toto by bylo jasně iracionální a sebedestruktivní chování ze strany soudů. Zásadní složkou jejich soudní služby jejím klientům je poskytování spravedlivých, objektivních a mírumilovně fungujících rozhodnutí – nejlepší a nejobjektivnější cesta k pravdě, kdo spáchal zločin. Dospění k rozhodnutí a následné vyústění do chaotické přestřelky by těžko bylo zákazníky považováno za hodnotnou soudní službu. Takže důležitou částí soudní služby klientům by byla odvolací procedura. Ve zkratce, každý soud by souhlasil, že bude ctít odvolací řízení tak, jak bylo rozhodnuto dobrovolným arbitrem, na nějž by se nyní Obezřetnostní a Metropolitní soud obrátily. Odvolací soudce by rozhodl a výsledek tohoto třetího soudu by se považoval za závazný pro vinného. Obezřetnostní soud by pak pokračoval k vymáhání.

Odvolací soud! Nezřizuje toto znovu závaznou monopolní vládu? Ne, protože v systému neexistuje nic, co by nutilo jakýkoliv soud být odvolacím. Ve zkratce, ve Spojených státech je v současnosti Nejvyšší soud stanovený jako soud nejvyšší instance, posledního odvolání, takže soudci Nejvyššího soudu se stávají finálními arbitry, nehledě na přání obžaloby nebo obžalovaného. Na rozdíl od toho, v libertariánské společnosti mohou různé konkurenční soukromé soudy jít k jakémukoliv odvolacímu soudci, kterého uznají za férového, odborného a objektivního. Společnosti by nebyl násilím vnucen žádný konkrétní odvolací soudce nebo soud.

Jak by byli odvolací soudci placeni? Existuje mnoho možných způsobů, nejpravděpodobnější je ale ten, kdy budou placeni původními soudy, které odvolací službu naúčtují svým zákazníkům ve formě pojistného nebo poplatku.

Ale co když Černý trvá na jiném odvolacím soudci a pak dalším? Nemohl by uniknout rozsudku odvoláváním ad infinitum? Samozřejmě nemohou v žádné společnosti soudní řízení pokračovat donekonečna; musí existovat nějaký krajní bod. V současné státní společnosti, kdy vláda monopolizuje soudní funkci, je Nejvyšší soud svévolně určen jako krajní bod. V libertariánské společnosti by též musel existovat nějaký dohodnutý krajní bod, a protože v každém trestném činu nebo sporu jsou vždy pouze dvě strany – žalobce a obžalovaný – nejcitlivějším řešením je, aby právní řád prohlásil, že rozhodnutí, na kterém se shodly jakékoliv dva soudy, bude závazné. Tak se ošetří situace, kdy soudy jak žalobce, tak obžalovaného dospějí ke stejnému rozhodnutí, a stejně tak situace, kdy odvolací soud rozhodne neshodu mezi původními dvěma soudy.

[3] Woolridge, Uncle Sam the Monopoly Man, str. 96. Také viz strany 94-110.