For a New Liberty: Prohnilí ochránci

Mises.cz: 08. dubna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Honza Chromec), komentářů: 22

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

12
Veřejný sektor III

Police, právo a soudy

Prohnilí ochránci

Nakonec jsme se nechali následující problém: co když by policie nebo soudci a soudy byly prodejné a předpojaté – co když by směřovaly svá rozhodnutí například ve prospěch obzvláště majetných klientů? Ukázali jsme si, jak by libertariánský právní a soudní systém mohl fungovat na zcela volném trhu, předpokládaje čestné neshody v názorech – ale co když se jedna nebo více policií nebo soudů stane ve skutečnosti psanci? Co pak?

Zaprvé, libertariáni neutíkají před takovou otázkou. Na rozdíl od takových utopistů jako jsou Marxisté nebo levicoví anarchisté (anarchokomunisté nebo anarcho-syndikalisté), libertariáni nepředpokládají, že příchod zcela svobodné společnosti jejich snů s sebou také přinese nového, magicky proměněného Libertariánského Člověka. Nepředpokládáme, že si lev ustele s jehnětem, nebo že nikdo nebude mít kriminální nebo podvodné záměry proti svému sousedovi. Čím „lepší“ budou lidé, samozřejmě, tím lépe bude jakýkoliv sociální systém fungovat, zejména čím méně práce bude jakákoliv policie nebo soudy mít. Ale s žádným takovým předpokladem libertariáni nepočítají. Co tvrdíme je, že při dané úrovni „dobra“ nebo „zla“ ve společnosti, čistě libertariánská společnost bude okamžitě nejmorálnější a nejefektivnější, s nejnižší kriminalitou a s nejlepší ochranou osobní i majetkovou.

Zvažme nejprve otázku prodejného nebo křivého soudce nebo soudu. Co se soudem, který straní svému majetnému klientovi v potížích? Zaprvé, jakékoliv podobné protekcionářství bude velmi nepravděpodobné vzhledem k odměnám a sankcím volnotržní ekonomiky. Samotný život takového soudu, samotné živobytí soudce bude záležet na jeho reputaci v oblasti integrity, férovosti, objektivity a hledání pravdy v každém případě. Toto je jeho „obchodní značka“. Uniklo-li by slovo o prodejnosti, ihned ztratí klienty a soudy nebudou mít nadále zákazníky; dokonce i ti klienti, kteří jsou nakloněni kriminalitě budou těžko sponzorovat soud, jehož rozhodnutí již nejsou zbytkem společnosti brána vážně, nebo kteří sami už mohou být za mřížemi za nepoctivé a podvodné jednání. Pokud je například Josef Omáčka obviněn z trestného činu nebo porušení smlouvy a jde před „soud“ vedený jeho švagrem, tak nikdo, nejméně ze všech pak poctivé soudy, nebude brát rozhodnutí tohoto „soudu“ vážně. Nebude to považováno za „soud“ v ničích očích krom těch Josefa Omáčky a jeho rodiny.

Porovnejme tento zabudovaný opravný mechanismus se současnými státními soudy. Soudci jsou jmenováni nebo voleni na dlouhé období až na doživotí, a jsou faktickým monopolem v rozsuzování v jejich dané oblasti. Je téměř nemožné, až na případy rozsáhlé korupce, dělat něco s úplatnými rozsudky soudců. Jejich moc ve vytváření a vynucování rozsudků zůstává nekontrolována rok za rokem. Jejich platy zůstávají vypláceny a opatřovány donucením od bezmocného daňového poplatníka. V úplně svobodné společnosti naproti tomu jakékoliv podezření na soudce nebo soud bude znamenat odliv jejich zákazníků a nedbání jejich „rozsudků“. Tento systém je daleko více efektivní v udržování poctivých soudců než státní mechanismus.

Mimoto pokušení být prodejným a tendenčním by bylo mnohem nižší z dalšího důvodu: obchodní firmy na volném trhu mají zisky ne od bohatých zákazníků, ale z masového trhu od spotřebitelů. Apple vydělává peníze na velkých objemech prodaných zařízení, ne na pár bohatých zákaznících. To stejné platí pro dnešní Kooperativa pojišťovnu, a to stejné by platilo pro jakýkoliv „Kooperativa“ soudní systém zítřka. Pro soudy by bylo zajisté pošetilé riskovat ztrátu přízně mas svých zákazníků kvůli laskavostem pro pár majetných klientů. Nyní to srovnejme se současným systémem, kde soudci, stejně jako ostatní politici, mohou být zavázaní majetným přispěvatelům, kteří financují kampaně jejich politických stran.

Existuje mýtus, že „Americký Systém“ zajišťuje perfektní sadu „kontrol a vyvážení“, s výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí vzájemně se vyvažujícími a kontrolující jedna druhou, takže se moc nemůže nadměrně soustředit v jednom páru rukou. Avšak tento americký „kontrolní a vyvažující“ systém je převážně podvod. Neboť každá z jeho institucí je vynuceným monopolem ve své oblasti a všechny jsou součástí jedné vlády, vedené jednou politickou stranou v jakémkoliv časovém bodě. Mimoto při nejlepším existují pouze dvě partaje, vzájemně si blízké jak v ideologii, tak v personálním obsazení, často jednající ve vzájemné shodě, a tak skutečná dennodenní práce vlády vedené byrokracií státní služby nemůže být voliči přesunuta. Porovnejme s těmito mýtickými kontrolami a vyváženími opravdové kontroly a vyvážení, poskytované volnotržní ekonomikou! Co udržuje Škodu Auto poctivou je konkurence, skutečná a potencionální, ze strany Huyndai, Renaultu a nesčetně dalších automobilek. Co je drží poctivé je schopnost zákazníků ukončit přízeň k této značce a přejít k jiné. Co by udržovalo volnotržní soudce a soudy poctivé je živoucí možnost jít o dům nebo ulici dál k jinému soudci nebo soudu, pokud by vyvstalo podezření na kteréhokoliv z nich. Co by je udržovalo poctivé je živoucí možnost, že s nimi jejich zákazníci ukončí obchody. Toto jsou ty opravdové, aktivní kontroly a vyvážení volnotržní ekonomiky a svobodné společnosti.

Stejná analýza platí i pro možnost, že se soukromá policejní síla stane psancem za zneužívání jejich vymáhací síly k vybírání výpalného, sestavení „ochranné bandy“ k setřesení jejich obětí, atd. Samozřejmě, taková věc se může stát. Ale na rozdíl od současné společnosti bychom měli bezprostředně k dispozici kontroly a vyvážení; byly by jiné policejní síly, které by mohly užít své zbraně ve spolupráci k odstranění agresora proti jejich klientele. Pokud by se Metropolitní Policejní Síla měla stát gangstery a vybírat výpalné, pak by se zbytek společnosti mohl přesunout k Obezřetnostní, Spravedlnostní, atd., policejní síle, a tyto by se mohly spojit a Metropolitní odstranit. Toto živě kontrastuje se Státem. Pokud by měla skupina gangsterů ovládnout Státní aparát s jeho monopolem na donucovací prostředky a zbraně, neexistuje v současné době nic, co by je mohlo zastavit – krom nesmírně obtížného procesu revoluce. V libertariánské společnosti by nebyla potřeba pro masovou revoluci k zastavení drancování gangsterským Státem; došlo by na hbité obrácení se na poctivé policejní síly ke zjištění a odstranění té síly, ze které se stali bandité.

A, vskutku, co je Stát vlastně jiného, než organizovaný banditismus? Co je zdanění jiného, než krádež gigantických, nekontrolovaných, rozměrů? Co je válka jiného, než masová vražda na úrovni nedosažitelné soukromými policejními silami? Co jsou odvody jiného, než masové otročení? Dokáže si někdo představit soukromou policejní sílu, jak jí prochází zlomek toho, co prochází Státům, a co dělají pravidelně, rok co rok, století co století?

Je ještě další důležitá úvaha, která by prakticky znemožnila psanecké policejní síle páchat cokoliv podobného banditismu, který praktikují moderní vlády. Jedním ze základních faktorů, který umožňuje vládám dělat ty obludné věci, které běžně dělají, je pocit legitimity ze strany otupené veřejnosti. Průměrný občan nemusí mít rád – může dokonce silně odporovat – politice a vydírání ze strany jeho vlády. Ale byla mu vštěpována myšlenka – opatrně očkovaná staletími vládní propagandy – že vláda je jeho legitimní panovník a že by bylo hříšné nebo šílené odmítnout uposlechnutí její diktatury. Je to tento pocit legitimity, který Státní intelektuálové rozvíjeli v průběhu věků, podporováni a ponoukáni všemi ozdobami legitimity: vlajkami, rituály, ceremoniály, cenami, ústavami, atd. Gang bangitů – i kdyby všechny policejní síly konspirovaly společně v jeden ohromný gang – by nikdy neovládal takovou legitimitu. Veřejnost by je považovala pouze za bandity; jejich vydírání a výpalné by nikdy nebyly považovány za legitimní, přestože jednotné, „daně“ tak, aby byly placeny automaticky. Veřejnost by se rychle bránila těmto nelegitimním požadavkům a bandité by narazili na odpor a byli by svrženi. Jakmile by veřejnost ochutnala potěšení, prosperitu, svobodu a efektivitu libertariánské, bezstátní společnosti, bylo by pro Stát téměř nemožné nad nimi ještě jednou upevnit svou moc. Jakmile je svoboda jednou plně vychutnána, není jednoduchým úkolem donutit lidi se jí vzdát.

Ale předpokládejme – pouze předpokládejme – že přes všechny tyto handicapy a překážky, přes lásku k jejich nově nalezenou svobodu, přes vlastní kontroly a vyvážení volného trhu, předpokládejme i tak, že se Státu povede se znovuustavit. Co pak? Pak, tedy, vše, co by se stalo, je, že bychom měli opět Stát. Nebyli bychom na tom o nic hůře, než na tom jsme nyní, s naším současným Státem. A, jak to formuloval jeden libertariánský filosof, „alespoň by svět měl nádhernou dovolenou.“ Marxův zvučný slib platí daleko více na libertariánskou společnost než na komunismus: V okušení svobody, ve zrušení Státu nemáme nic co ztratit a vše co získat.