For a New Liberty: Sex

Mises.cz: 11. června 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 47

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

6
Osobní svobody

Sex

V posledních letech naštěstí začali liberálové docházet k závěru, že „jakýkoli dobrovolný akt mezi dvěma (nebo více) dospělými osobami“ by měl být legální. Bohužel zatím toto kritérium nerozšířili na obchod a směnu, protože kdyby tak učinili, byli by na hranici toho stát se plnohodnotnými libertariány. V zájmu libertariána je totiž legalizace veškerých myslitelných, vzájemně dobrovolných vztahů mezi dospělými jedinci. Liberálové rovněž začali volat po zrušení „zločinů bez oběti“, což by bylo skvělé, kdyby definovali „oběť“ mnohem přesněji, a sice jako oběť útočného násilí.

Jelikož sex patří jednoznačně mezi soukromé aspekty života, je obzvláště nemyslitelné, aby se vláda opovážila regulovat a zákonem omezovat sexuální chování. Přesto je to jednou z oblíbených kratochvil státu. Násilné činy jako znásilnění by samozřejmě měly být klasifikovány jako zločiny úplně stejně jako jakékoli jiné násilné činy vůči lidem.

Kupodivu, zatímco dobrovolné sexuální aktivity jsou často postaveny mimo zákon a účastníci trestně stíháni, s lidmi obžalovanými ze znásilnění zacházejí úřady obvykle daleko lépe než s pachateli ostatních forem fyzického napadení. V mnoha případech bývá oběť znásilnění prakticky považována za viníka ze strany úřadů vymáhajících právo – přístup, který téměř nikdy nezaujímají vůči obětem ostatních zločinů. Očividně byl v praxi uveden dvojí metr, což je nepřípustné. Jak uvedla Národní rada Americké unie občanských svobod v březnu 1977:

S oběťmi sexuálního napadení by nemělo být zacházeno odlišně od obětí ostatních zločinů. Oběti sexuálního napadení se ze strany právních úřadů a zdravotnických zařízení setkávají se skepticismem a jsou ponižovány. Způsob tohoto zacházení se různí, od oficiální nedůvěry a necitelnosti až ke krutosti a drsným zkoumáním životního stylu a motivace oběti. Takovéto zbavení se odpovědnosti ze strany institucí, které by měly pomáhat a chránit oběti zločinu, může pouze přitížit trauma z jejich původního zážitku.

Dvojí metr, který zavedla vláda, lze napravit vyjmutím znásilnění ze zvláštní kategorie zákonné a soudní úpravy a jeho zahrnutím pod obecný zákon trestající fyzické napadení. Ať už se pro soudcovy instrukce porotě nebo pro přípustnost důkazů používá jakýkoli standard, měl by být podobným způsobem aplikován na veškeré tyto případy.

Mají-li být pracovní a osobní práva neomezená, pak by měla požívat svobodu rovněž prostituce. Prostituce je dobrovolné poskytnutí služby a vláda nemá právo prodej takové služby omezovat nebo zakazovat. Je nutné poznamenat, že mnoho chmurných aspektů pouličního prodeje bylo způsobeno tím, že byly nevěstince postaveny mimo zákon. Jako dlouhodobě provozované veřejné domy provozované bordelmamami, které horlivě usilovaly o to, aby si mezi zákazníky vypěstovaly dobré jméno, nevěstince si dříve konkurovaly snahou poskytovat kvalitní služby a vybudovat si svoji „obchodní značku“. Zákaz vykřičených domů vyhnal prostituci na „černý trh“, přinášející pochybné podmínky, s veškerým nebezpečím a obecným poklesem kvality, což je vždy následek jakéhokoli zákazu. Nedávno měla policie v New Yorku snahu učinit rázná opatření proti prostituci pod záminkou, že se již nejedná o obchod „bez oběti“, jelikož mnoho prostitutek páchá zločiny na svých zákaznících. Postavit obchod mimo zákon kvůli tomu, že může přilákat zločince, by však stejnou logikou ospravedlňovalo rovněž prohibici alkoholu, jelikož v barech dochází k mnoha potyčkám. Odpovědí není postavit dobrovolné a naprosto spořádané aktivity mimo zákon, nýbrž apelovat na policii, aby dohlédla na to, že skutečné zločiny nebudou páchány. Mělo by být patrné, že z obhajoby svobody vykonávat prostituci ani v nejmenším nevyplývá, že libertariáni obhajují prostituci jako takovou. Stručně řečeno, kdyby obzvláště puritánská vláda zakázala veškerou kosmetiku, libertarián by požadoval úplnou legalizaci kosmetiky, aniž by tím vyjadřoval podporu – ani odpor k – používání samotné kosmetiky. Naopak, na základě své osobní etiky nebo estetiky by poté, co se stane znovu legální, klidně mohl agitovat proti používání kosmetiky; jeho snahou je vždy raději přesvědčit nežli donutit.

Jestliže by sexuální chování nemělo být regulováno, pak by pochopitelně mělo zůstat bez omezení také plánované rodičovství. Je však nechvalným znakem naší společnosti, že bylo zřídkakdy učiněno legálním, když lidé – v tomto případě liberálové – povstali, aby agitovali za to, aby bylo plánované rodičovství povinné. Je samozřejmě pravdou, že pokud má můj soused dítě, tak mě to může pozitivně nebo negativně ovlivnit. Jenže téměř vše, co člověk dělá, může ovlivnit jiného člověka nebo i více lidí. Pro libertariána to však stěží ospravedlňuje použití násilí, které může být použito výhradně k potlačení samotného násilí. Neexistuje osobnější právo ani vzácnější svoboda, než je pro ženu rozhodnutí, zda mít, či nemít dítě, a je krajně totalitní, pokud ji chce jakákoli vláda toto právo upřít. Krom toho, jestliže má rodina více dětí, než je schopna bezstarostně uživit, největší břímě nese ona sama; z čehož plyne téměř univerzální výsledek, že touha zachovat si ceněný růst životní úrovně vyvolá dobrovolné snížení počtu dětí, které budou rodiny mít.

To nás přivádí k daleko složitější otázce potratu. Libertarián nemůže „katolickou“ kritiku potratů, i kdyby byla zamítnuta jako neplatná, úplně vypustit z hlavy. Jádrem této kritiky je totiž to – byť ve skutečnosti v žádném případě není „katolická“ v teologickém smyslu – že potrat ničí lidský život a je tím pádem vraždou a nemůže být tolerován. Víc než to, pokud je potrat skutečně vraždou, pak katolík – ani jiná osoba, která sdílí tento názor – nemůže jen tak krčit rameny a říkat, že by „katolický“ pohled neměl být uvalován na nekatolíky. Vražda není vyjádřením náboženského vyznání; žádné sektě, ve jménu „svobody vyznání“, nemůže a nemělo by projít spáchání vraždy s obhajobou, že jí to přikazuje její víra. Životně důležitou otázkou tedy je: Měl by být potrat považován za vraždu?

Většina diskusí uvízne na malichernosti typu, kdy začíná lidský život, kdy nebo pokud může být plod považován za živý atd. To vše je ale opravdu irelevantní v otázce legálnosti (znovu připomínám, ne nezbytně morálnosti) potratu. Katolický odpůrce potratů například prohlašuje, že jediné, co chce, je to, aby plod požíval stejná práva jako ostatní lidské bytosti – tj. právo nebýt zavražděn. Jenomže je zde ještě jedna věc a tu je důležité brát v úvahu. Jestliže bychom měli plodu přiřknout stejná práva jako lidem, pak bychom si měli položit otázku: Který člověk má právo přežívat, nevyžádaně, jako nežádoucí parazit v těle jiného člověka? Toto je jádrem celé otázky: absolutní právo každé osoby, a tudíž každé ženy, na vlastnictví svého těla. To, co matka podstupující potrat dělá, je, že si nechává z vlastního těla odstranit nežádoucí entitu: Pokud plod zemře, není to vyvrácením toho, že žádná bytost nemá právo přežívat, nevyžádaně, jako parazit v těle nebo na těle jiného člověka.

Obvyklá odpověď, že matka buď původně plod chtěla, nebo byla alespoň odpovědná za jeho uložení v jejím těle, je opět naprosto mimo. Dokonce i v tom nejsilnějším případě, kdy matka původně dítě chtěla, má i přesto jakožto vlastník svého těla právo změnit svou preferenci a plod odstranit.

Jestliže by stát neměl potlačovat dobrovolné sexuální aktivity, pak by neměl ani diskriminovat ve prospěch ani proti jakémukoli pohlaví. „Pozitivní diskriminace“ je zřejmým způsobem, jak vynutit diskriminaci proti mužům či jiným skupinám obyvatel v zaměstnání, přijímacím řízení nebo kdekoliv, kde je tento implicitní systém kvót zaveden. „Ochranné“ pracovní zákony týkající se žen záludně předstírají, že prokazují přízeň ženám, i když ve skutečnosti jsou vůči nim diskriminující, jelikož jim zakazují pracovat v určité denní době nebo vykonávat určitá povolání. Zákon ženám zabraňuje uplatňovat svou osobní svobodu při rozhodování, zda budou zastávat danou profesi nebo zda budou pracovat za údajně tíživých podmínek. Tímto způsobem vláda zabraňuje ženám, aby mohly v těchto oblastech volně konkurovat mužům.

Celkem vzato, program Libertariánské strany v roce 1978 výstižně a věcně předkládá pozici libertariánů v oblasti diskriminace vlády vůči pohlavím či jiným skupinám: „Žádné právo jednotlivce nesmí být upřeno či omezeno zákony Spojených států či jakéhokoli státu nebo místní samosprávy na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, věku, národnostního původu nebo sexuální orientace.“