For a New Liberty: Stát jako agresor - část III.

Mises.cz: 12. února 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 58

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

3
Stát

Stát jako agresor

Musíme tedy dojít k závěru, že „my“ nejsme stát; stát není složen z nás. Stát v žádném smyslu „nereprezentuje“ většinu lidí, ale i kdyby to byla pravda, i kdyby se 90 procent lidí rozhodlo zavraždit nebo zotročit zbývajících 10 procent, potom by to stále byla vražda a otroctví a nebyla by to ze strany utlačované menšiny dobrovolná sebevražda nebo sebezotročení. Zločin je zločin, agrese proti právům je agrese bez ohledu na to, kolik občanů se na tomto útlaku shodne. Na většině není nic posvátné; lynčující dav má také většinu.

Ale zatímco (stejně jako u lynčujícího davu) se většina může aktivně stát tyranickou a agresivní, normální a trvalá podmínka státu je oligarchická vláda: vláda násilnickou elitou, která dokázala získat kontrolu nad státním soukolím. Pro toto existují dva základní důvody: prvním je nerovnost a rozdělení práce inherentní v povaze lidí, které dávají za vznik „železnému zákonu oligarchie“ ve všech lidských činnostech, a druhým je parazitická povaha státu samotného.

Řekli jsme si, že jedinec není rovnostářský. Jedním z důvodů pro tuto skutečnost je vhled individualistického jedince do široké diverzity a individuality napříč lidstvem, diverzity, která má šanci kvést a expandovat, zatímco se vyvíjí civilizace a životní standard. Jedinci se liší ve svých schopnostech a zájmech týkajících se jejich povolání, a tedy ve všech povoláních a cestách životem, ať se jedná o výrobu oceli nebo bridžový klub, se vedoucí pozice nevyhnutelně dostanou do rukou relativně malého okruhu těch nejschopnějších a nejenergičtějších, zatímco zbývající většina vytvoří řadové následovníky. Tato skutečnost platí pro všechny činnosti, ať jsou prospěšné nebo zlomyslné (jako v kriminálních organizacích). Ve skutečnosti byl objev železného zákonu oligarchie učiněn italským sociologem Robertem Michelsem, který zjistil, že Sociálnědemokratická strana Německa, navzdory svému rétorickému závazku k rovnostářství, byla ve svém vlastním fungování přísně oligarchická a hierarchická.

Druhým hlavním důvodem oligarchické vlády státu je jeho parazitická povaha – skutečnost, že žije násilně z produkce svých občanů. Aby byl stát pro jeho provozovatele úspěšný, musí být plody jeho parazitického vykořisťování omezeny pro relativní menšinu, jinak by došlo k bezvýznamnému pustošení všech všemi, což by nevedlo k žádnému zisku pro nikoho. Nikde nebyla násilnická a parazitická povaha státu jasněji vyjádřena než skvělým německým sociologem devatenáctého století Franzem Oppenheimerem. Oppenheimer poukázal, že existují dva a pouze dva vzájemně se vylučující prostředky, jak může člověk získávat bohatství. První metodu, produkci a dobrovolnou směnu, tj. metodu volného trhu, Oppenheimer nazval „ekonomické prostředky“; druhou metodu krádeže a užití násilí nazval „politické prostředky“. Politické prostředky jsou zřejmě parazitické, jelikož vyžadují předchozí produkci, kterou mohou vykořisťovatelé zkonfiskovat, a z celkové produkce společnosti ubírají, místo aby do ní přidávali. Oppenheimer posléze definuje stát jako „organizaci politických prostředků“ – systematizaci predátorského procesu nad daným územím. [10]

Ve zkratce – běžný zločin je sporadický a nejistý a lano, na kterém násilnický parazit visí, může být odporem jeho obětí kdykoliv přestřiženo. Stát poskytuje legální, metodickou a systematickou cestu k loupení soukromého vlastnictví. Poskytuje jistou, bezpečnou a relativně „mírovou“ cestu parazitického hradu ve společnosti. Skvělý libertariánský spisovatel Albert Jay Nock barvitě psal, že „Stát si nárokuje a praktikuje monopol na zločin. (…) Zakazuje soukromou vraždu, ale sám organizuje vraždy na obrovské úrovni. Trestá soukromé krádeže, ale sám klade bezohledné pracky na vše, co se mu zamane, ať jde o majetek jeho občanů nebo cizinců.“ [11]

Zpočátku je pro někoho samozřejmě udivující považovat zdanění za krádež, a tedy stát za bandu zlodějů. Ale každý, kdo si uchovává názor, že daně jsou v nějakém smyslu „dobrovolné“, může pozorovat, co se stane, když se rozhodne neplatit. Velký ekonom Joseph Schumpeter, který sám nebyl žádným způsobem libertarián, napsal, že „stát žije ze zisků, které produkuje soukromá sféra k soukromým účelům, a které musely být od těchto účelů odkloněny politickou silou. Teorie, které přiřazují daním analogie klubových poplatků nebo nákupu služeb, řekněme, lékaře, pouze potvrzují, jak vzdálení jsou tyto části společenských věd od vědeckých návyků mysli.“ [12] Význačný vídeňský „právní pozitivista“ Hans Kelsen se pokusil ve svém pojednání The General Theory of Law and the State založit politickou teorii a ospravedlnění státu na striktně „vědecké“ a bezhodnotové bázi. Došlo k tomu, že zpočátku své knihy došel k zásadnímu problematickému bodu, k pons asinorum politické filosofie: Co odlišuje státní výnosy od příkazů gangu banditů? Kelsenovou odpovědí bylo jednoduše říct, že dekrety státu jsou „opodstatněné“, a odtud šťastně pokračoval, aniž by se obtěžoval definovat a vysvětlovat koncept „opodstatněnosti“. Pro nelibertariány by skutečně bylo užitečné zvážit tuto otázku: Jak můžete definovat zdanění, aby se tento proces lišil od krádeže?

[10] Franz Oppenheimer, The State (New York: Vanguard Press, 1926), pp. 24–27 and passim.
[11] Albert Jay Nock, On Doing the Right Thing, and Other Essays (New York: Harper and Bros., 1928), p. 145.
[12] Joseph A. Schumpeter, Capitalism, Socialism, and Democracy (New York: Harper and Bros., 1942), pp. 198 and 198n.