For a New Liberty: Vlastnická práva II

Mises.cz: 11. prosince 2011, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 54

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ

Libertariánské krédo

2
Vlastnictví a směna

Vlastnická práva II

Zastáncům individualismu je často vyčítáno, že jsou „atomisté“ – prý tvrdí, že každý jednotlivec žije v jakémsi vakuu a myslí a jedná osamoceně a bez jakékoliv spojitosti s ostatními lidmi ve společnosti. To je ale velké nepochopení individualismu: „atomisty“ je minimum zastánců individualismu, pokud vůbec nějaký. Naopak je naprosto zjevné, že jednotliví lidé se od sebe navzájem učí, spolupracují spolu a navzájem se ovlivňují; a že i tato kooperace je zásadní pro přežití člověka. Ale pointou zde je, že nakonec vždy tu volbu, které vlivy přijmout a které odmítnout, či které přijmout dříve a které později, provádí jednotlivec. Libertarián vítá tento proces dobrovolné směny a spolupráce mezi svobodně jednajícími jednotlivci; to, co odmítá, je používání násilí k zasahování do této dobrovolné spolupráce. Přinutit někoho silou k chování odlišnému od toho, co on sám chce, se libertariánovi příčí.

Ke zkoumání konceptu přirozených práv jakožto opodstatnění libertariánského přesvědčení se jako nejvhodnější jeví rozdělit jej na části a začít se základním axiomem „práva na vlastnění sebe sama“ (right to self-ownership). Z toho titulu, že je lidskou bytostí, dává právo na vlastnění sebe sama každému člověku absolutní právo „vlastnit“ svoje tělo neboli ovládat své tělo bez vystavení útočnému násilí. Jelikož k přežití a ke šťastnému životu je pro každého jednotlivce nezbytné přemýšlet, učit se, zaujímat stanoviska a vybírat si cíle i prostředky k nim vedoucí, právo na sebevlastnění dává člověku právo tyto činnosti vykonávat, aniž by v nich byl omezen agresí někoho jiného.

Podívejme se, co by znamenalo popření práva na sebevlastnění. V takovém případě jsou jen dvě možnosti: 1) buď určitá společenská třída A je nadřazená třídě B a vlastní ji, nebo 2) každý člověk vlastní alikvótní část každého ze všech ostatních lidí. Z první možnosti vyplývá, že pouze třída A si zaslouží právo být lidmi, třída B je v podřazeném postavení, skládá se z podlidí a žádná taková práva si nezaslouží. Ale jelikož i třída B se ve skutečnosti skládá z lidí, tak tato možnost popírá sama sebe v tom, že nepřiznává lidská práva jedné třídě lidí. Později uvidíme, že umožnit třídě A vlastnit třídu B znamená, že třída A je vykořisťovatelem, neboli že žije jako parazit na úkor třídy B. Ovšem právě toto parazitování je v rozporu se základní ekonomickou podmínkou života: vyrábět a směňovat.

Podle druhé možnosti, kterou můžeme nazvat „participační komunalismus“ nebo „komunismus“, patří každému člověku poměrná část všech ostatních lidí. Pokud jsou na světě dvě miliardy lidí, tak potom každý člověk vlastní jednu dvoumiliardtinu každého člověka na světě. Hned na začátku můžeme říct, že tento ideál se opírá o zjevnou absurditu: člověk může vlastnit část všech ostatních lidí, ale nemůže vlastnit sám sebe. Za druhé si můžeme představit praktickou funkčnost takového světa: světa, kde nikdo nemůže nic udělat, dokud nedostane souhlas, lépe řečeno příkaz od každého člověka na zeměkouli. Snad je zřejmé, že v takovém „komunistickém“ světě by nikdo nemohl dělat vůbec nic a lidská rasa by rychle vymřela. A pokud ve světě, kde člověk nevlastní sám sebe, ale vlastní ho všichni ostatní lidé, lidská rasa rychle vymře, tak i jakýkoliv krok tím směrem znamená popření přirozeného zákona o tom, co je dobré pro člověka a jeho život.

A nakonec je potřeba říci, že tento participační komunismus ani nelze zavést do praxe. Není fyzicky možné, aby si každý člověk vedl poznámky na všechny ostatní lidi na světě, aby mohl vykonávat svoje vlastnické právo o tomto člověku. V praxi je proto univerzální a rovnostářský princip vlastnění všech lidí kromě sebe sama utopický a nemožný a kontrola fungování tohoto systému, a tedy vlastnictví ostatních lidí, by musela připadnout nějaké užší specializované skupině lidí, která by se tím pádem stala vládnoucí třídou. Proto se každý pokus o komunismus v praxi stane vládou jedné třídy nad druhou a jsme zpátky u možnosti číslo jedna.

Libertarián proto tyto systémy odmítá a jako svůj primární axiom přijímá univerzální princip vlastnění sebe sama, což je právo, které má každý člověk právě z toho titulu, že je člověkem. Složitějším úkolem je určit teorii, která stanovuje vlastnická práva k ostatním fyzickým věcem tohoto světa. Je snazší určit situaci, kdy někdo útočí na vlastnická práva na něčí tělo: když člověk A napadne člověka B, tak porušuje jeho vlastnická práva na své tělo. Ale u fyzických objektů je to složitější. Pokud například vidíme, že člověk X sebere hodinky člověku Y, nemůžeme automaticky předpokládat, že X útočí na majetek člověka Y. Nemohl být původním, „správným“ vlastníkem oněch hodinek právě X, který se tak pouze zpátky zmocnil svého legitimního majetku? Abychom na to odpověděli, musíme mít teorii spravedlivého vlastnictví. Teorii, která nám řekne, zda legitimním majitelem hodinek je X, Y, nebo dokonce někdo úplně jiný.