For a New Liberty: Vlastnická práva III

Mises.cz: 18. prosince 2011, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 26

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

2
Vlastnictví a směna

Vlastnická práva III

Někteří libertariáni tento problém [legitimity vlastnictví] řeší pomocí návrhu, aby byl právoplatným majitelem ten, kdo je jím zrovna teď podle současných státních zákonů. Zatím jsme se sice ještě neponořili příliš hluboko do studia povahy státu, ale i tak by zde měla být naprosto zřejmá jistá anomálie: je skutečně podivné mít skupinu lidí v naprosté opozici ke všem funkcím státu, kteří současně navrhují, aby stát definoval a do života aplikoval koncept vlastnictví, který je základním stavebním kamenem celého společenského pořádku. Odstartovat nový libertariánský svět tím, že potvrdíme současně platné majetkové nároky, navrhují zejména utilitariánští zastánci laissez-faire. Chtějí majetkové nároky a vlastnická práva v takové podobě, jak je definoval přesně ten stát, proti kterému brojí jakožto chronickému agresorovi.

Situaci půjde lépe pochopit pomocí tohoto hypotetického příkladu. Řekněme, že libertariánská agitace a tlak dostal společnost do takového bodu, kde jsou všichni představitelé státu a všech jeho odnoží připraveni abdikovat. Ale na rozloučenou připraví jednu mazanou lest. Těsně předtím, než celá vláda státu New York abdikuje, schválí jeden poslední zákon, podle kterého vlastnictví celého území státu New York připadá rodině Rockefellerových. Vláda státu Massachusetts udělá to samé pro rodinu Kennedyových, a tak dále v každém státě. Vláda by pak abdikovala, zrušila veškeré daně a státní regulace, ale vítězní libertariáni by pak čelili dilematu. Mají uznat tyto nové vlastnické nároky jako legitimní soukromé vlastnictví? Ti libertariáni, kteří nemají žádnou teorii spravedlivých vlastnických práv, a pokud by byli konzistentní se svým přesvědčením přijímat současné majetkové nároky tak, jak jsou definované současným státním uspořádáním, by museli přijmout tento nový společenský řád, ve kterém by padesát kmotrů vybíralo jednostranně vynucené daně, kterým by říkali „nájemné“. Pointou zde je, že pouze libertariáni vyznávající přirozená práva, libertariáni mající teorii spravedlivých vlastnických práv nezávislých na jakémkoliv státním dekretu, si mohou dovolit odmítnout toto rozparcelování celého území do rukou těchto nových vládců a označit takové vlastnické nároky za nelegitimní a neplatné. Vynikající liberál z 19. století Lord Acton jasně viděl, že přirozené právo je jediným fundamentem pro trvalou kritiku státem vydaných zákonů a dekretů. [1] Nyní se budeme zabývat tím, jak konkrétně přirozené právo řeší otázku vlastnických práv.

Již jsme stanovili, že každý člověk má právo na vlastnění sebe sama, že má vlastnická práva ke svému tělu a své osobě. Ale lidé nejsou vznášející se přízraky; nejsou schopni se sami uživit, ke svému přežití potřebují fyzické předměty okolního světa. Například musejí mít prostor, na kterém stojí. Ke svému přežití rovněž potřebují transformovat předměty poskytnuté přírodou do „spotřebitelských statků“, což jsou předměty přímo vhodné pro okamžité využití a spotřebu. Je třeba vypěstovat jídlo a pak jej sníst. Je třeba těžit nerostné suroviny, přemenit je v kapitálové statky a ty potom využít k výrobě užitečných spotřebitelských statků atd. Neboli člověk musí být schopen vlastnit nejen sám sebe, ale rovněž ovládat a využívat i fyzické předměty ze svého okolí. Jakým způsobem tedy určit majetkové nároky na tyto předměty?

Vezměme si v našem prvním příkladě sochaře, který z hlíny a dalších materiálů vytváří umělecké dílo, a pro tuto chvíli zatím ignorujme problém původního vlastnictví oné hlíny a jeho nástrojů. Otázka potom zní: kdo vlastní toto umělecké dílo, které náš sochař vytvořil? Patří tento výtvor sochaři, ne ve smyslu, že by stvořil hmotu, ale že přeměnil hmotu, kterou mu dala příroda, v dílo podle jeho vkusu a schopností? Tak jak jsme zatím náš příklad popsali, tak je jistě jen málo lidí, kteří by vlastnictví sochy nepřipsali našemu sochaři. Jelikož každý člověk vlastní své tělo a jelikož ke svému přežití potřebuje předměty z okolního světa, tak samozřejmě je vlastníkem i produktů své práce, která je jen výrazem jeho vlastní osobnosti. Slovy vynikajícího majetkového teoretika Johna Lockeho sochař „spojil svou práci“ s hlínou (he „mixed his labor“ with the clay) a tím vyrazil své razítko na tuto surovinu. A tento výrobek, který vznikl přeměněním hlíny jeho prací, je ztělesněním nápadů a vizí sochaře. John Locke to popisuje takto:

...každý člověk vlastní sám sebe, svou osobnost. Nikdo jiný kromě něj samotného k jeho osobnosti nemá žádná práva. Lze tvrdit, že práce vykonaná jeho tělem a rukama patří po právu jemu. Pokud tedy přemění cokoliv ze stavu, v jakém to poskytla příroda, spojuje s tím svou práci, přidává to ke své osobnosti a stává se to tedy jeho majetkem. Jelikož on tuto věc přeměnil v něco jiného, než to původně bylo přírodou poskytnuto, svou prací k této věci přidal něco, co nadále vylučuje práva ostatních lidí k této věci. Protože jeho práce nepochybně patří jemu samotnému, tak i objekty, se kterými svou práci spojí, nemohou patřit nikomu jinému než právě jemu. [2]

Tak jako v případě vlastnictví lidských těl, i zde máme tři logické možnosti: 1) buď má k výtvoru vlastnická práva ten, kdo jej „stvořil“ či přeměnil z původního stavu na něco jiného; nebo 2) jiní lidé či skupina lidí má práva na tento výtvor neboli mají právo jej získat násilím bez souhlasu původního tvůrce; či 3) každý člověk na světě má nárok na poměrnou část vlastnických nároků na tuto sochu – „komunální“ řešení. A opět jen málokdo by považoval konfiskaci sochařovy tvorby za něco jiného než monstrózní nespravedlnost, ať už by mu ji zabavoval jedinec, skupina lidí nebo někdo jménem lidí celého světa. Jakým právem by tak činili? Jakým právem si přivlastňují výsledek sochařovy kreativní energie? Na tomto jednoduchém příkladě se většina lidí shodne, že sochař má vlastnická práva k věci, se kterou spojil svou práci a svou osobnost. (A stejně jako v případě komunálního vlastnictví osob i zde platí, že komunální vlastnictví fyzických předmětů by v praxi bylo zredukováno na konfiskaci sochařovy tvorby několika málo oligarchy jménem veřejnosti.)

Hlavní pointou zde ovšem je to, že příklad se sochařem je kvalitativně identický se všemi ostatními případy „produkce“. Člověk nebo lidé, kteří hlínu původně vytěžili a pak ji sochaři prodali, možná nejsou tak „tvořiví“ jako náš sochař, ale i oni jsou „producenty“, i oni spojili své nápady a své technologické know-how s půdou, kterou nám poskytla příroda, a transformovali ji v něco užitečnějšího. I oni jsou „výrobci“, i oni spojili svou práci s materiály nalezenými volně v přírodě a přeměnili je v užitečnější výrobky a služby. I tito lidé mají nárok na to vlastnit své výrobky. Kde tedy tento proces začíná? Opět se podívejme, co na to říká John Locke:

Ten, kdo se živí žaludy, které našel pod duby, nebo jablky, která sesbíral na jabloních, si je zjevně přivlastnil. Nikdo nemůže popřít, že užitek z nich vyplývající patří jemu. Já se ptám: v jakém okamžiku se staly jeho majetkem? Když je strávil? Nebo když je snědl? Když je uvařil? Když si je přinesl domů? Nebo v okamžiku, kdy je sesbíral ze země či ze stromů? Je to prosté: nemůže to být nikdy jindy než v okamžiku, kdy je poprvé sesbíral. Jeho práce činí ten rozdíl mezi jeho soukromým vlastnictvím a vlastnictvím všech. Svou prací k těm plodům přidal něco navíc k tomu, co původně poskytla příroda, matka všeho a všech, a tak se to stalo jeho majetkem. Ale co námitka, že na tyto žaludy a jablka neměl žádné právo, jelikož k tomu nedostal svolení od každého člověka na zemi? Je tedy možné tento čin považovat za loupež, jelikož si přivlastnil něco, co doposud patřilo všemu lidu? Pokud by skutečně takový souhlas byl nezbytný, lidstvo by vymřelo, aniž by využilo toho nesmírného bohatství, které mu daroval Bůh. A proto tráva, jíž žere můj kůň, trávník, jenž seká můj sluha, a ruda, jíž jsem vytěžil na místě, ke kterému mám stejná práva jako ostatní lidé, se stávají mým majetkem bez nutnosti souhlasu kohokoliv jiného. Díky mé vlastní práci, kterou jsem vložil do všech těchto věcí a kterou jsem je vyjal z původního přírodou daného stavu, ve kterém patřily všem, se staly mým soukromým majetkem.

Pokud by k přivlastnění něčeho, co původně patřilo všem, mělo být nezbytné získat souhlas každého původně společného vlastníka, děti či sluhové by si nemohli uříznout pro sebe kus masa poskytnutého otcem či pánem, aniž by ten nejdřív každému přesně neurčil jeho podíl. Voda tekoucí z pramene patří všem, ale těžko někdo zpochybní, že kdo si jí natočí džbán, tomu patří. Jeho práce tuto vodu vyjmula z rukou přírody, kde patřila všem... A tím se stala jeho vlastní.

A proto zákon rozumu přisuzuje vlastnictví bizona tomu indiánovi, jenž jej zabil. Každému patří ty věci, kterým věnoval svou práci, pokud předtím patřily všem rovným dílem. Ve společnosti civilizovaných lidí platí tento prastarý zákon přírody o původu majetku, jenž původně patřil všem, a podle nějž každý, kdo chytí rybu v oceánu, jenž v celé své obrovitosti patří celému lidstvu, ji získává do svého vlastnictví, jelikož vynaložil pracné úsilí, které ji odejímá z původního stavu, v jakém ji zanechala příroda. [3]

[1] Viy Gertrude Himmelfarb: Lord Acton: A Study in Conscience and Politics (Chicago: Phoenix Books, 1962), str. 294–305. Srovnejte s John Wild: Plato’s Modern Enemies and the Theory of Natural Law (Chicago: University of Chicago Press, 1953), str. 176.

[2] John Locke: “An Essay Concerning the True Original Extent and End of Civil Government,” In E. Barker, ed., Social Contract (New York: Oxford
University Press, 1948), str. 17–18.

[3] John Locke: Civil Government, str. 18-49. I když byl Locke brilantním majetkovým teoretikem, netvrdíme, že svou teorii vytvořil a aplikoval zcela konzistentně.