Garantovaný příjem? Ano, či ne?

Mises.cz: 14. dubna 2016, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 17

Již nějakou dobu se vede opatrná diskuse k tématu tzv. garantovaného příjmu, tedy mechanismu, kdy každý občan státu bude mít nárok na stejnou úroveň sociální dávky, označenou nyní za zákonem garantovaný, bezzásluhový příjem. O tomto návrhu hovoří dokonce i někteří respektovaní ekonomové a tvrdí, že nejde o žádný neomarxistický nápad. Pokusme se rozklíčovat motivaci i dopady takového opatření.

Úvodem snad pro ty, kteří se ještě s tímto termínem nesetkali: stát se by měl, pokud bude tento instrument aplikován, stát garantem jednotného, plošného měsíčního příjmu pro každého žijícího občana v takové výši, aby mohl přežít. Výše tohoto příjmu je samozřejmě předmětem diskusí, nicméně tvrzeným cílem je pouze „příjem na přežití“ a kdo chce více, musí si sám vydělat.

Je vcelku zřetelné, že k institutu garantovaného příjmu ochotněji tendují státy s plně rozvinutým socialismem, vysokou mírou zdanění a přerozdělování, typicky státy skandinávské, ale nejen ty.

Nějakým způsobem jsem schopen pochopit tento záměr u států, jejichž obrovským příjmem je rabování nerostného bohatství, typicky ropy a plynu. Ono se to u nich vlastně děje už léta, jen terminologicky jde o něco jiného. Stát ze svých zisků z ropy platí školství, zdravotnictví a řadu dalších služeb, které jsou tak vnímány jako naturální garantovaný příjem. (Je zajímavé sledovat, že nerostně nesmírně bohatá RF z těchto zisků saturuje (nejen dnes) vojensko-průmyslový komplex, zatímco na dohled od Moskvy žijí lidé téměř ve středověkých podmínkách.)

Jediný stát, který mi narušuje tuto klasifikaci, je Švýcarsko, které (snad) také o institutu garantovaného příjmu uvažuje, resp. má k němu proběhnout referendum. Na druhou stranu uvažme, že se jedná typicky o značně bohatý stát, jehož příjmy jsou podpořeny ne zrovna „standardním“ bankovním sektorem, který přitahuje cizí kapitál.

Argumentace obhájců

V podstatě můžeme slyšet tři argumenty. Za prvé, že režijní náklady na individuální redistribuci prostředků jsou a) nákladné, b) ne zcela spravedlivé.

Za druhé, že svět se blíží ke kolapsu globální ekonomiky a po prasknutí této gigabubliny by většina lidí nebyla schopna přežít.

Jako třetí podpůrný argument je využíváno tvrzení, že lidstvo prošlo už všemi fázemi využití pracovní síly. Z jeskyní na pole (primární sféra; produkce potravin, těžba surovin), z polí do továren (sekundární; výroba a průmysl), z továren do služeb (terciární; obchod, doprava a komunikace, zdravotnictví, vzdělávání, služby informační, správní a vládní, finanční, pojišťovací, právní a další služby) a ze služeb do státní správy (kvartérní). Někdy je kvartérnímu sektoru přisuzován jen segment vědecký, výzkumný, informačně-technologický a vzdělávací.

Proti obhájcům

K prvnímu bodu obhajoby mám dvojaký postoj. Nepochybně lze souhlasit, že různé sociální dávky jsou vyměřovány podle mnoha a mnoha kritérií, přičemž jedna strana zhusta neví, na které dávky existuje právní nárok a které stát může a nemusí poskytnout. Anebo sice musí, ale rozhodně se tím nechlubí.

V široké míře je dnes uplatňován byrokratický mechanismus spojený s nadržováním jedněm skupinám a jiným méně, zákony a jejich prováděcí předpisy jsou nejasné a zhusta je interpretace jednoho a téhož prováděcího předpisu a směrnice uplatňována jinak na jednom a jinak na jiném úřadě, dokonce s “odzbrojující“ výmluvou: „ale my to děláme takhle…“. Tečka.

Osobně jsem k tomuto argumentu spíše skeptický. Jediné, co by z něj mohlo vyplynout pozitivního, by bylo omezení moci státní byrokracie rozhodovat, komu sociální dávky a v jaké výši přiznat a komu ne.

Pokud je zmiňována nižší administrativní (režijní) zátěž spojená s vyplácením, pak soudím, že to je spíše propagandistická manipulace. Jestliže dnes (a to odhaduji) má nárok na nějaké sociální dávky řekněme 85 % lidí, pak když na ně bude mít nárok každý, jejich administrativa neoslabí, jen se změní její struktura.

K druhému bodu je těžká nějaká predikce. V zásadě můžeme říci, že poté, co se všechny státy oddaly manipulacím s vlastní měnou, která je jen logickým důsledkem socialistických politik, deficitních hospodaření států a inflační politiky jako nástroje relativizace dluhu, resp. jeho umořování znehodnocováním měny, je takový krach možný, dokonce i pravděpodobný.

Globální ekonomika v důsledku přinesla vyspělejším státům z jedné strany dočasné vyřešení nadprodukce, z druhé vedla k posilování nadnárodních korporací a jejich kooperace s vládami. Sem patří mj. i systém tzv. investičních pobídek, daňových prázdnin a jiná pokřivování tržního prostředí, která ničí domácí ekonomiku, resp. ji dělá závislou na vnějších faktorech. V podstatě však jde jen o dobývání renty na cizích územích. Po vytěžení se zvětšený gigakapitál přesouvá na dosud nevytěžená území.

Pro těžené státy zůstává pouze pomíjivá hodnota mírného (a dosti nákladného) snížení nezaměstnanosti, za ním však dochází k poklesu vnitřní kapitalizace domácích firem a posilování závislosti na převládajícím segmentu produkce (u nás typicky automotive), tj. vytváření ekonomiky závislé, namísto diversifikované.

Kromě zmíněného mají dnes nadnárodní banky typu Fed nebo ECB snahu vytvářet z nouze zoufalé pokusy o manipulaci s ekonomikou pomocí negativních úrokových sazeb, či tzv. kvantitativního uvolňování. Vše s jediným cílem: udržet za každou cenu podle nich jediný správný režim ekonomiky, tj. „řízenou“, cílova-nou inflaci, jíž podřizují vše. A ačkoliv je všem jasné, že jde jen o další přídavnou formu zdanění, která vyhovuje hlavně největším dlužníkům (státům), ani tak není její výtěžek určen ke splácení vnitřního dluhu. Státy se (vzdor různým předpisům) zadlužují dále a více.

Nebylo by tedy divu, kdyby došlo nikoliv k další očekávané velké krizi z další prasklé bubliny, ale ke skutečnému světovému kolapsu. Nemáme veřejně k disposici dostatek informací, kde k přehřátí dojde, ale rozhodně nebude překvapivé. Řada ekonomů hovoří opatrně o tom, že národní ekonomiky by se měly preventivně schoulit do sebe, maximálně decentralizovat, lokalizovat a diverzifikovat. Vrátit se k mikroekonomickému okruhu. Ne nějakými novými zákony, ale přirozeným sebezáchovným pudem. Tomu ovšem státy účinně brání. Nejsou ochotny o takové koncepci — omezení státu, omezení zdanění, omezení regulací, ponechání ekonomiky trhu ani slyšet, natož uvažovat. U nás je to markantní.

Ale otázka je, zda garantovaný příjem má sloužit jako havarijní nástroj v případě kolapsu, kde bych mu na nějaké překlenovací období (snad) rozuměl, anebo jako evolučně logický následný krok.

A ke třetímu bodu: dalo by se snad rozumně uvažovat nad argumentem, že společnost je dnes schopna vyrobit mnohem více zboží i služeb, než je schopna sama spotřebovat. Samozřejmě, už je zamlčeno, že to je do značné míry kontinuální stav, protože jak společnost bohatne, mění se také poptávka (dostupnost a cena) jednotlivých komodit.

Jen před pár desítkami let byl automobil, pračka, televizor, telefon, nebo počítač zbožím luxusním, dostupným jen pro velmi dobře situované části společnosti (či vůbec neexistoval). Jen po několika desetiletích disponují neodmyslitelně takovým vybavením tzv. „chudé“ domácnosti nejen v USA, ale i u nás. Jinými slovy můžeme říci, že ačkoliv je společnost stratifikována majetkově v relativním měřítku, v měřítku absolutním zbohatli i lidé tzv. chudí.

Je samozřejmé, že společenští kolektivisté pokládají tuto stratifikaci za nesnesitelnou a preferují skrze státní přerozdělování takový stav, kdy všichni, bezzásluhově budou mít stejný životní standard. Vycházejí tak zřejmě z marxistického učení, že všichni lidé jsou si rovni, aneb každému je třeba jen podle jeho potřeb. Obhájci tvrdí, že v tom návrhu není nic marxistického.

Ale podívejme se na data, jak je v současnosti ekonomika členěna podle sektorového rozdělení:

Primární sféra, produkce potravin a těžba surovin je celosvětově naprosto oslabena. Pro produkci dostatečného množství potravin pro společnost stačí ve vyspělých zemích kolem 3,2 % produkčního obyvatel-stva (PO). Rozvojové země mají v tomto sektoru v průměru 10,17 % PO. (Extrémem je třeba GB s 0,69 % a Čína s 10,19 %, ČR se pohybuje kolem 2,3 %, tedy asi 150 000 osob.)

V sekundárním sektoru (výroba a průmysl) nalézáme medián vyspělých zemí kolem 27,79 %, rozvojové se pohybují na hodnotě 33,89 %. (Extrémem je opět Británie a USA kolem s 21–22 %, na druhé straně opět Čína: 46,85 %, ČR má v tomto sektoru ještě 37,55 % PO, cca 2,6 mio. osob.) Není překvapivé, že po éře reálného socialismu máme v tomto sektoru blíže k rozvojovým zemím než k vyspělým (i vinou politiky laciných montoven), což ale lze z krizového hlediska pokládat za komparativní výhodu.

Terciární sféra (obchod, doprava, komunikace, zdravotnictví, vzdělávání, informační, správní, vládní, finanční, pojišťovací, právní a další služby) nám vykazuje vysokou obsazenost ve všech typech zemí, byť nepochybně s různou strukturou. Vyspělé země ji mají obsazenu ze 71 %!!! Tj. plných 71 % PO neprodukuje nové hodnoty, zabývá se obsluhou zbytku společnosti a obchodem. (Abych dodržel schéma: minimum z nich Čína: 42,96 %, maxima GB a USA: 77–78 %, ČR 60,15 %, tj. nějakých 4,2 mio. osob.)

Oddělení jednotlivých fragmentů tohoto sektoru je pro ČR poměrně obtížné. Výstupy statistického úřadu uvádějí nejčastěji relativní pohyby v procentech, ale (a vcelku tradičně) vztažné číslo nelze nalézt. Tedy víme, že ve finančnictví došlo ke vzrůstu o 4 %, ale kolik je to osob už nevíme. Můžeme však najít, že celkový počet státních zaměstnanců byl v loňském roce 437 291. Je ovšem otázkou, kteří jsou zahrnuti a kteří ne.

Narazil jsem totiž také na obludnější čísla (podle CERGE): „Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) veřejný sektor v roce 2011 zaměstnával 935 tisíc osob (vyjádřeno v přepočtu na plné úvazky). Z toho 627 tisíc osob pracuje ve vládních institucích a z nich 269 tisíc v ústřední vládě.“ (A za pět let nepochybně nabobtnal).

Takové číslo se mi zdá pravděpodobnější. Samozřejmě, že zahrnuje státní zdravotnictví, státní hasiče, státní školství, státní komunikace, státní správu a desítky dalších státních institucí (a je tam zahrnut i polostátní ČEZ, polostátní ČD a jiné?). Neprohádáme příliš, že terciární sektor je u nás tvořen přinejmenším z jedné čtvrtiny státními zaměstnanci. A klonil bych se vyššímu číslu.

Oddělení kvartérní sféry od terciární pokládám pro účel článku za zbytečné.

Celkově tedy můžeme tvrdit, že přesun aktivního obyvatelstva míří dosti citelně do státní sféry, přesněji, státní sektor se snaží udržet a posilovat svoji hegemonii ve třetí (a čtvrté) sféře.

Z přiložených grafů je dobře vidět struktura sfér ve vyspělejších státech.

Zásadní proti

Zatím ale nezazněla ta nejpodstatnější otázka: Kde na to chcete brát? I kdyby garantovaný příjem byl stanoven dostatečně nízko (ale ve Švýcarsku se mluví o 2500 francích na osobu měsíčně (eq. 61 000 Kč, 1/3 průměrné mzdy; Finsko hovoří o € 800, eq. 21 600 Kč, ¼ platu; Nizozemí € 900, eq. 24 300 Kč).

U nás je navrhována plošná částka cca 6000 Kč, což je pouhá 1/5 průměrné mzdy a byla by prý reálná, kdyby se pro její účel využíval celý důchodový a sociální fond. Taková výše zaručeného příjmu je jen třikrát větší, než existenční minimum a je 60% proti socialistické minimální mzdě. Asi není pochyby, že o důstojném životě se v takovémto případě hovořit nedá.

Anebo je připraven stát roztočit rotačky a shazovat peníze z vrtulníku? Jakou cenu mají takové peníze, je přece jasné. Je to jen perpetuum mobile. Letadlo, chcete-li.

Druhým argumentem pro odmítnutí je ztráta motivace pracovat. Z prvních reakcí veřejnosti je zřejmé, že mnohým lidem se nápad garantovaného příjmu velmi líbí. Je otázkou, zda se jim zalíbí i jeho výše, i když by neměla být nijak omezena jiným příjmem. Jinak řečeno: kdo chce vyšší životní standard, ať si vydělá (pomlčme o důchodcích, kteří si nepřivydělají buď pro ztrátu vlastních sil, anebo pro ještě užší nabídku míst, než dnes). Pokud bychom přistoupili na to, že garantovaný příjem bude zaveden, pak ten, kdo si bude vydělávat nad jeho rámec, bude nepochybně tvrdě daněn (aby se saturoval sociální a důchodový účet), tedy vynaložená námaha na získání nadgarantovaného příjmu bude velmi neefektivní; málo muziky za mnoho snahy. Není očekávatelné, že se lidé budou hodně namáhat pro jen nepatrný efekt.

Změní se lidská přirozenost do podoby, že práce je privilegiem a výsadou? Buď práci čest? Nevěřím tomu. Práce, pokud nese zanedbatelný efekt, postrádá motivaci. Přirovnal bych to k době reálného socialismu, kdy všichni pracovali, protože museli, za nivelizované příjmy. Jak pracovali? To jsme přece všichni viděli. Není-li cílem práce (a jejím obrazem) zisk, zisk větší, než ze špatné práce, nebo nicnedělání, není důvod pracovat. Zastánci ovšem hovoří o tom, že právě to je cílem. Že práce bude málo a ještě méně a nezbude na každého. A já se ptám, proč ta situace nevznikla po vyčerpání prvního sektoru, a vznikl druhý? A proč nedošlo ke kolapsu po vyčerpání druhého a vznikl třetí (atd.)? Protože lidé byli nuceni nacházet nové zdroje příjmu. A nepochybuji, že svět se nezastaví saturací kvartérního sektoru. Pokud bude motivace (anebo hlad, což je motivace výtečná).

Jak bude vypadat další sektor? To nevím; kdybych věděl, stojím ve frontě na Nobelovu cenu. Jeden z možných modelů nastínil Urza v článku: Berou stroje lidem práci? Je realistický? Možná. A možná jiný. Lidé si na to přijdou sami, když bude pole možností otevřené. Vždy něco vymysleli. Nepodceňoval bych je.

Co mě ale na konceptu garantovaného příjmu vysloveně irituje, je potvrzení úlohy státu jako deus ex machina. Opakovaně se přesvědčujeme, že stát je neefektivním, špatným hospodářem, všichni to vědí, a přesto role státu stále roste. Garantovaným příjmem by byla potvrzena a natrvalo zakonzervována představa nezbytnosti přerozdělování skrze státní aparát. V důsledku: všechny peníze náleží státu a ten pak moudře rozhodne, koho z občanů si za ně koupí, či si koupí alespoň jeho loajalitu. A u plošného příjmu pak nutně zkorumpuje každého občana. Všichni budou povinně státu zavázáni, třeba jen za almužnu. (A jak daleko je od toho k trestu odejmutí základního příjmu se ani neodvažuji domyslet.)

Závěr

Pokud pohlédneme na grafy výše, je patrné, že Česká republika se pohybuje nadále někde lehce nad pozicí banánových republik. Zdaleka ještě nevyčerpala své možnosti ve stávajících sektorech, a kdyby se zde jen planě nemluvilo o podpoře soukromého podnikání a v realitě se pak nejednalo o velmi restriktivní koncept státem dozorovaného a řízeného podnikání, máme ještě mnoho času před tím, než nás začne bota opravdu tlačit.

Můžeme i akceptovat, že velmi vyspělé a velmi bohaté společnosti si prostě takový luxus mohou dovolit. Ale měli bychom mít na paměti, že západní svět prošel poněkud jinou genezí, než například východní sektor. Ten západní se k blahobytu (a od něj k socialistickým experimentům) evolučně propracoval. Není možné a funkční zaměnit jakousi podivnou zkratkou náš východní socialismus za socialismus západní bez toho, aby se vytvořila bohatá a silná střední třída. K ní však cesta rozhodně nevede přes rovnostářství a přerozdělování. Ať se to líbí, nebo ne.

Jsem ochoten instrument GP pochopit jako dočasné, časově omezené opatření po (možném) generálním krachu ekonomiky, či státu. A je pak jedno, zda bude mít povahu potravinových lístků, amerických food stamps, bezcenných obrázků, či mušliček.

Celkový dojem z konceptu garantovaného příjmu je pro mě následující: nedostatky socialismu napraví více socialismu. (Anebo parafrázované: nedostatky Evropy napraví více Evropy.) Nepoučili jsme se, zdá se, že socialismus nevytváří zdroje, ale spotřebovává je. Až je spotřebuje zcela, kolabuje.

Jako projekt koncepce ekonomické budoucnosti jej považuji za zvrhlý a v jádru nebezpečný.

Autorem je PeTaX ze Svobodného světa (www.svobodny-svet.cz)

Další zdroje:

http://managementmania.com/sektor-sluzeb-terciarni-sektor https://managementmania.com/cs/znalostni-sektor-kvarterni-sektor https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2012.html http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2011/01/weodata/index.aspx https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2012.html http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/letos-se-zvysi-pocet-statnich-zamestnancu-i-jejich-platy_359541.html http://idea.cerge-ei.cz/files/IDEA_studie_4_2014.pdf http://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/jiste-penize-od-statu-pro-kazdeho-ptejte-se-ekonoma-na-garan/r~70017930d93d11e5bb3a0025900fea04/