Hodný, zlý a politik

Mises.cz: 03. června 2013, Dominik Stroukal, komentářů: 3

Je úplně jedno, jak vnímáte volení či nevolení, jak se díváte na funkce státu, na jaké barvě politického nekonečněúhelníku pobýváte. Je úplně jedno, jestli chcete nebo ne. Děláme to snad všichni. Diskriminujeme naruby.

Slavný Einsteinův citát říká, že rybě příliš nepomůžeme, pokud ji budeme soudit dle její schopnosti šplhat po stromech. To ale není vše. Horší je, že nepomůžeme ani sobě. Moc často nás nenapadá hledat živočicha, který nejrychleji plave, podle schopnosti šplhat po stromech, ale přesto to děláme. Že ne? Nejzářnějším příkladem jsou volby.

Modrej traktor

Volby nejsou tak časté, a tak to děláme vskutku jen výjimečně. Obvykle nám to totiž připadá směšné. Představte si... Poslouchám tu zpěvačku, protože je moc hodná. Sice neumí zpívat, ale je vážně hodná. Chodím obědvat k nám na Růžek, protože kuchař je moc milej. Sice vaří blafy, ale je fakt hodnej. Úsměvné? Ale někdy jakoby nebylo.

Někdy rádi křičíme: Tenhle je nej, páč je hodnej. Toho volím. To je jako vybírat si mezi dvěma zloději, kteří vás mají okrást, a vybírat si ne podle velikosti pytle, ale podle toho, jestli kouří. Často si vybíráme toho s největším pytlem, protože je nekuřák. Ano. Takhle volíme.

I kdybychom chtěli předejít důležité, ale nikoliv nezbytné debatě ohledně přirovnání politiků ke zlodějům a přirovnali je k něčemu užitečnému, příklad bude stejně absurdní. Je to, jako bychom si vybírali traktor podle barvy. Rozpadá se, má ohromnou spotřebu a místo doprava zatáčí doleva. Ale je lepší, protože je modrej.

Zlý ne

Vybírat si podle nerelevantního na jednu stranu tedy nedává smysl. Na úplně opačnou stranu to ale naopak často smysl dává. A to nás mate. Opět si předstvte... Neposloucháme toho zpěváka, protože osahával děti. Sice umí zpívat, ale…

Je to jak s tou pověstnou hromadou hnoje. Když do kádě s medovinou vysypete kolečko hnoje, je po medovině. Když do hromady hnoje vylijete kýbl medoviny, stále máte hromadu hnoje.

A tak je to i se zpěváky, zloději, traktory anebo politiky. Když klaďas jednou pokrade, je navždy zlosynem, ale když zlosyn jednou pomůže stařence přes přechod, jen stěží to z něj udělá dobráka. Ve skutečném světě to není tak jednoduché, ale stejně zkracujeme. Stejně uvažujeme stejně.

A je to dobře. Takové zkracování totiž nemusí být nutně špatné. Příroda, a patrně zejména evoluce, nás obdařila záviděníhodnou schopností diskriminovat. Často to není fér a nezřídka nevýhodné i pro nás samotné, ale nikoliv nutně. Bojíme se pavouků, když mnohých z nich bychom nemuseli. Minimalizujeme maximální ztráty. Pavouk se stal zástupným symbolem. A stejně tak nechceme dávat moc (pokud už musíme) někomu, kdo podvádí svou ženu, bije své děti, krade nebo lže. Každý diskriminujeme jinak, ale pro všechny z nás to dává stejný smysl – pokud podvádí svou ženu, proč by nemohl podvádět své voliče? Žena mu může alespoň řádně vyčinit. Pokud krade, proč by měl najednou přestat v parlamentu? Možná byl medovinou, ale vylil do sebe kolečko hnoje.

Pořád ale platí, že naopak to smysl nedává. A ani dávat nikdy nebude. Proč se tváříme, že ten kýbl medoviny udělal z hnoje lahodný nápoj? Cožpak dává rozum, abychom šli na koncert někoho, kdo celý život špatně zpívá, není zábavný ani pohledný, ale moc pěkně se stará o svou kočku? Jak můžeme vůbec uvažovat o tom, že někdo, kdo celou svou politickou kariéru zvyšoval daně, zadlužoval a zvedal ruce pro nejrůznější ukrajování svobody, bude výborným poslancem, senátorem nebo prezidentem, protože má rád svoji ženu a hezky se oblíká? Ne, to je modrej traktor. Nekuřák s velkým pytlem.

Fata politicana

Tak koho? Nedává-li smysl volit podle úsměvu a když jedna lež trhá všechny dřívější i následující úsměvy, kdo potom zbývá?

Zeptejme se jinak. Kdo nezvedal daně, neosekával svobody a zároveň nemá osobní škraloupy? Moc jich nebude.

A možná, ruku na srdce, nám to vrhne i trochu světla na to, proč již po tisíciletí marně hledáme. Proč nenacházíme. Proč se i z těch zdánlivě jasných vítězství stávají prohry. 118 poslanců pravice? Konečně! Ne. On je to jen přelud, fata politicana, po kterém po těch tisících let tak žíznivě prahneme. V honbě za ním jsme přišli o hodně. A pořád běžíme. V honbě za ním zemřely zástupy lidí. A pořád běžíme. V honbě za ním jsme neztratili iluze. A pořád! Ale přesto v honbě za ním jsme ho nikdy nedohnali. Asi by bylo moudřejší za ním dál neběžet. Ale říkejte to někomu, kdo kolem vás zrovna proběhnul.