Jak centrální banky způsobují nerovnost příjmů

Mises.cz: 12. února 2014, Martin Lesko, komentářů: 9

[Z originálu od Franka Hollenbecka přeložil Martin Leško.]

Propast mezi bohatými a chudými neustále narůstá. V roce 1975 vlastnilo jedno procento nejbohatších pouze osmiprocentní výseč na ekonomickém koláči, dnes už je tento klínek ale dvacetiprocentní. I v porovnání s padesátými a šedesátými lety, kdy podíl bohatých na veškerých příjmech lehce přesahoval deset procent, je toto nápadná změna. Studie, kterou vypracoval Emanuel Saez, tvrdí, že mezi lety 2009 a 2012 vzrostl reálný příjem jednoho procenta nejbohatších o 31,4 procent. Nejbohatších 10 procent dnes pobírá 50,5 procent všech příjmů, největší podíl od roku 1917, kdy tato data začala být poprvé zaznamenávána. Nejbohatší se stávají nepoměrně bohatšími a tento trend neustále roste.

Většina odborné literatury na téma nerovnosti příjmů pochází od profesorů sociologie, kteří většinou jako příčiny tohoto jevu určují vliv moderních technologií, oslabenou moc odborů, pokles reálné hodnoty mezd a oblíbeným obětním beránkem je samozřejmě rostoucí význam Číny.

To všechno jsou faktory, které mohou hrát určitou roli, ale skutečnými primárními příčinami odlišnosti příjmů jsou dvě věci. Jedna je žádoucí, potřebná a oprávněná, druhá znamená pravý opak.

V kapitalistickém systému hrají klíčovou úlohu při rozhodování o správně alokaci zdrojů ceny a zisky. Ty umožňují rozmístění zdrojů tam, kde jsou nejvíce užitečné pro to, aby nejlépe uspokojily potřeby společnosti. Když se Apple pustil do risku při zavádění nového iPadu, spousta komentátorů to považovala za propadák. Úspěch iPadů ovšem znamenal zisky a zároveň také vyslal signál ostatním výrobcům, že zákazníci těchto produktů vyžadují víc. Ty zisky byly odměnou za risk, který Apple podstoupil. A je to právě motivace zisku, která dala vzniknout nesmírnému množství nových produktů a povznesla životní úroveň celé společnosti. Zisky a nerovnost příjmů jdou ruku v ruce. Jedno bez druhého neexistuje. Ale pokud se budeme pokoušet jedno odstranit, pak odstraníme, nebo alespoň výrazně omezíme, to druhé. Nerovnosti příjmů jsou integrální součástí kapitalismu, fungujícího na principu zisku a ztráty. Nelze je od sebe oddělit.

Premiérka Margaret Thatcherová této neoddělitelnosti rozuměla velmi dobře. Jednou prohlásila, že je lepší mít velké příjmové rozdíly a každého blíže vyšším příčkám žebříčku než rovné příjmy, ale všechny na dně.

Střední třída se však neustále propadá do chudoby; to znamená, že na žebříčku nestoupá. V období mezi lety 1979 a 2007 vzrostly příjmy pro středních 60 procent o méně než 40 procent, zatímco inflace byla 186 procent. Podle Saezovy studie pocítilo zbývajících 99 procent reálný růst mezd o pouhá 4 procenta v období mezi lety 2009 – 2012. To se však ani trošku neblíží k zotavení ze ztráty 11,6 procent utrpěné v letech 2007 – 2009, což byl největší dvouletý propad od dob Velké hospodářské krize. Když započítáme inflaci, tak zjistíme, že dělník s nízkou mzdou dnes vydělává méně než dělník před padesáti lety.

A tím se dostáváme k druhé, nežádoucí a neospravedlnitelné příčině nerovnosti příjmů, tj. tištění peněz z ničeho, neboli legální padělání prováděné centrálními bankami. Nemělo by být překvapením, že zvětšující se propast v nerovnosti příjmů probíhá současně s celosvětovým přijetím papírových měn (fiat currencies). Z každého dolaru, který centrální banka vytvoří, profitují nejdříve první příjemci těchto nových peněz – vláda a bankovní sektor – na útraty těch, kdo tyto peníze dostanou jako poslední, tzn. ti, co pracují za stálou mzdu a ti chudí. Od okamžiku vzniku papírových měn v roce 1971 ztratil dolar 82 procent své hodnoty, zatímco bankovní sektor se dostal ze 4 procent HDP na hodně přes deset procent.

Centrální banka neprodukuje žádnou skutečnou hodnotu; ani zdroje, ani zboží, ani služby. Když vytvoří nové peníze, znamená to, že rostou ceny. Kvantitativní teorie peněz původně jasně spojovala peníze k čemukoli, co se za ně dá koupit, včetně aktiv. Když centrální banka vytvoří peníze, obchodníci, hedgeové fondy a banky – jelikož jsou prvními příjemci – profitují ze zvýšené variability a rostoucího trendu v cenách aktiv. Před rokem 1971 takové věci jako kontrakty futures nebo další derivátové produkty u měnových kurzů nebo úrokových sazeb nebyly nutné, neboť samotné hedgeové aktivity nebyly nutné. Za všechna tato zvýšená rizika, variabilitu a prudké navýšení v cenách aktiv je zodpovědná centrální banka.

Bankovní sektor byl schopen výrazně zvýšit své zisky nebo své pohledávky na zboží a služby. Nicméně více takových pohledávek v jednom sektoru, který v podstatě nevytváří žádnou reálnou hodnotu, znamená méně pohledávek na skutečné zboží a služby pro všechny ostatní. Proto je padělání peněz nelegální. Z toho důvodu tedy sehrávají centrální banky ústřední úlohu jakéhosi Robina Hooda naruby - tím, že bohatým neustále přidávají procenta na ekonomickém koláči a střední třídu naopak potápějí do chudoby.

Janet Yellen nedávno řekla: „Doufám, že se inflace vrátí zase zpátky k našemu dlouhodobému dvouprocentnímu cíli,“ čímž v podstatě jen vyjádřila svůj závazek k politice institucializovaných krádeží a redistribuce bohatství. Evropská centrální banka není v tomto smyslu o nic lepší. Její strategie dlouhodobého refinancování poskytla úvěry s delší splatností bankám s pochybným krytím na nákup vládních dluhopisů. Banky je pak okamžitě otočily a uložily u centrální banky výměnou za další levné úvěry na další vládní dluhopisy. To nemá vůbec nic společného s likviditou, ale má to všechno společného se zvyšováním zisků. Každé euro, které Evropská banka vytvoří, je daní na každého, kdo euro používá. Je to daň z hotovosti, která bere pracujícím lidem a dává bohatým evropským bankéřům. Jedná se evidentně o nečestnou monetizaci dluhu, kde bankovní sektor slouží jako prostředník, který si hezkou část nechává pro sebe.

Prezident Obama a jeho Demokrati, znepokojeni rostoucí nerovností příjmů, navrhují ještě vyšší zdanění bohatých a zvyšování minimální mzdy. Touto svou politikou se ale chybně zaměřují na důsledky problému a neřeší skutečné příčiny příjmové nerovnosti. Pokud se jim jejich plány podaří, vypustí vaničku i dítětem. Pokud se skutečně snaží vyřešit nerovnosti příjmů, měli by se zaměřit na hlavní příčinu, centrální bankovnictví.

V roce 1923 se Německo vrátilo ke své předválečné měně a zlatému standardu, aniž by nějaké zlato vůbec měli. Udělali to tak, že se zavázali už nikdy netisknout. Měli bychom udělat to samé.