Jak skončí experiment s papírovou měnou?

Mises.cz: 28. prosince 2013, Philipp Bagus (přidal Martin Lesko), komentářů: 6

Systém papírových peněz v sobě obsahuje zárodky vlastní sebedestrukce. Monopolní výrobce peněz s výsadním právem na jejich tištění může jen těžko odolávat pokušení ke zvyšování peněžní zásoby. V takovém systému, kde peněžní nabídka ustavičně roste, a v důsledku toho neustále rostou i ceny, nemá význam šetřit na nákup zboží někdy v budoucnu. Za tohoto stavu je mnohem rozumnější strategie půjčit si, nakoupit majetek a ten pak splatit ve znehodnocené měně. Nakoupený majetek může navíc později posloužit jako zástava k získání dalších bankovních úvěrů. Systém papírových peněz vede k excesivnímu zadlužování.

Týká se to obzvláště velkých hráčů (jako jsou banky, velké korporace nebo vlády), kteří mohou očekávat finanční pomoc v podobě nových papírových peněz (v případě, že by jim jejich investice nevyšly).

Papírová měna se nyní nachází ve slepé uličce. Po posledním hospodářském cyklu vlády finančně zachránily soukromý sektor, zaplatily jeho chybně alokované investice a navíc ještě zvýšily výdaje na veřejné služby a sociální programy. Deficity a dluhy vystřelily do astronomických výšek. Centrální banky natiskly nebývalé množství peněz na nákup veřejných dluhů (nebo je přijaly jako zástavu pro půjčky do bankovního sektoru). Úrokové sazby byly sníženy téměř na nulu. Deficity zůstávají závažné. Žádný výrazný reálný hospodářský růst není na dohled. Bankovní domy a ostatní finanční hráči zároveň sedí na obrovských hromadách veřejných dluhů. Nesplacení těchto dluhů by okamžitě odstartovalo sérii bankrotů v bankovním sektoru. Zvýšení úrokových sazeb na reálnější úroveň nebo prodej aktiv zakoupených centrální bankou by ohrozilo platební schopnost bankovního sektoru, vysoce zadlužených společností i vlády. Vypadá to, že dokonce i pouhé zpomalení tisku peněz (označované dnes jako tzv. „QE tapering“ – zpomalení kvantitativního uvolňování), by mohlo odstartovat zhoubnou spirálu bankrotů. Žádná radikální redukce vládních výdajů ani deficitů se zatím nejeví příliš reálně, když vezmeme v potaz motivace demokratických politiků.

Můžeme tedy očekávat nekonečné tištění peněz a skoro nulové úrokové sazby tak dlouho, dokud prostě lidé neztratí důvěru v papírové peníze? Může se systém papírových peněz udržet, nebo máme dříve či později očekávat příchod hyperinflace?

Existuje minimálně sedm potenciálních variant dalšího vývoje:

1. Inflace

Vlády a centrální banky mohou prostě pokračovat dál po stejné cestě inflace a tisknout peníze potřebné na vyplacení bankovního sektoru a dalších předlužených společností. To bude ale nadále zvyšovat morální hazard. Tato možnost nakonec povede k hyperinflaci, čímž se všechny dluhy vlastně vymažou. Dlužníci vyhrají, střadatelé prohrají. Papírové bohatství, které si lidé za svůj život naspořili, jim nezajistí tak vysoký životní standard, jak si představovali.

2. Nedodržení slibů

Vlády mohou zlepšit svou finanční pozici prostě tím, že nesplní své sliby. Mohou třeba radikálně osekat veřejné výdaje na důchody, příspěvky v nezaměstnanosti a další sociální jistoty, tím eliminovat deficity a začít splácet nahromaděné dluhy. Mnohé nároky, s nimiž lidé počítali, nebudou splněny.

3. Nesplacení dluhů

Vlády by také mohly své dluhy prostě nezaplatit. To bude znamenat ztráty pro banky a pojišťovny, které investovaly úspory svých klientů do vládních dluhopisů. Lidé si uvědomí, že hodnota jejich úspor prudce klesla, čímž se odhalí původní ztráty. Vládní nesplnění závazků by tedy mohlo vést ke kolapsu bankovního systému. Spirála bankrotů předlužených společností by znamenala ekonomický Armageddon. Politici proto dělají, co mohou, aby se této variantě vyhnuli.
 
4. Finanční represe

Další možností, jak se dostat z dluhové pasti, je finanční represe. To je způsob, který zavádí více fondů do vládních příjmů a tím usnadňuje likvidaci veřejného dluhu. Finanční represe může znamenat buď tvorbu legislativy, která učiní investiční varianty méně atraktivní, nebo přímo regulace nutící investory kupovat vládní dluhopisy. Společně s reálným hospodářským růstem a snížením vládních výdajů může finanční represe vést ke snížení vládního dluhu.

5. Splacení dluhů

Problém předluženosti může být vyřešen také fiskálními prostředky. To spočívá v odstranění vládních dluhů a rekapitalizaci bank prostřednictvím daní. Snížením zadluženosti se sníží potřeba centrálních bank držet nízké úrokové míry a tisknout peníze. Měna by znovu mohla být položena na pevnější základ. Za tím účelem, aby zaplatily své dluhy, budou vlády muset vyvlastnit obrovské množství majetku. Buď prostě zvednou existující daňové sazby, nebo budou aplikovat jednorázovou expropriaci bohatství. Takto získané příjmy pak použijí na splacení dluhů a rekapitalizaci bank. Mezinárodní měnový fond už pro Evropu nedávno navrhl jednorázovou desetiprocentní majetkovou daň, aby snížil vysoké veřejné dluhy. Výrazné osekání vládních výdajů by ke splacení dluhů taky pomohlo. Po druhé světové válce se Spojeným státům podařilo snížit státní dluh v poměru k HDP ze 130 % v roce 1946 na 80 % v roce 1952. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že by k takovému snížení dluhu redukcí vládních výdajů mohlo znovu dojít. Tenkrát totiž Amerika stála na vítězné straně války. Vládní výdaje byly v USA sníženy ze 118 miliard dolarů v roce 1945 na 58 miliard v roce 1947 hlavně díky úsporám ve výdajích na armádu. Podobné úspory na výdajové straně dnes ale nemají velkou šanci na úspěch, vedly by k obrovskému politickému odporu a bankrotům předlužených společností závislých na vládním utrácení.
 
6. Měnová reforma

Ještě existuje možnost plnohodnotné měnové reformy včetně (částečného) nesplnění vládních závazků. To je také docela lákavá varianta, pokud by se vláda chtěla vyhnout předlužení bez dramatické cenové inflace. Je to jako zmáčknout reset a pokračovat v režimu papírových peněz. Taková reforma zafungovala v Německu po druhé světové válce (po zkušenostech z předcházející války byly finanční represe vyloučeny), když byla stará papírová měna, Říšská marka (Reichsmark), nahrazena novými bankovkami, Německou markou (Deutche Mark). V tomto případě jsou ale střadatelé, kteří drží velké množství staré měny, těžce poškozeni expropriací značné části jejich úspor za cenu zlehčení dluhového břemena mnoha dlužníků.

7. Bail-in

Napůl cesty vstříc měnové reformě může být tzv. bail-in. Při bail-inu, jak tomu bylo například na Kypru, se z bankovních věřitelů (střadatelů) stanou bankovní akcionáři. Bankovní dluhy klesnou a kapitálová hodnota se zvýší. Zásoba peněz je redukována. Bail-in napomáhá rekapitalizovat bankovní systém a zároveň eliminuje špatné dluhy. Kapitálová hodnota může vzrůst natolik, že částečné nedodržení závazků u vládních dluhopisů by neohrozilo stabilitu bankovního systému. Střadatelé ovšem přijdou o úspory. Například lidé, kteří si spořili na životním pojištění a z jejichž úspor se financovaly vládní dluhy, utrpí ztráty. Důsledkem toho se bankovní i vládní předlužení sníží.

Jakákoliv z těchto sedmi variant, případně kombinace dvou nebo více z nich, může nastat. Bude to v podstatě znamenat, že daňoví poplatníci, střadatelé a držitelé peněz budou zneužiti ke snížení vládních dluhů a znovunastolení pevnějšího měnového základu. Jednorázová majetková daň, měnová reforma, ani bail-in nejsou politicky moc populární vzhledem k tomu, že znamenají brutální, okamžitě viditelné ztráty. U politiků je mnohem oblíbenější první možnost - inflace, protože náklady na záchranu předlužených společností nejsou na první pohled tak zřejmé. Tady však existuje nebezpečí, že se inflace jednoho dne vymkne kontrole. Zhroucením měny, které by následovalo, by ale monopolní vládce tiskařských strojů mohl přijít o své výsadní privilegium vyrábět penízem, a to samozřejmě nechce. Než se dostaneme do tohoto bodu nekontrolovatelné inflace, budou vlády stále více zvažovat ostatní možnosti, jelikož tyto další varianty by mohly umožnit „reset“ současného systému.

Původní článek zde.