Kdo by měl nést břímě důkazu?

Mises.cz: 06. června 2012, Robert Higgs (přidal Jakub Skala), komentářů: 18

Možná jste byli – stejně jako já mnohokrát za ta léta – překvapeni, jakým způsobem se občas vedou debaty. Spisovatel, reportér nebo diskutující zří rozdíl mezi pohledy na nějakou záležitost. Osoba A tvrdí X a osoba B tvrdí Y. Ačkoliv je přiznán rozdíl mezi názory, otázka je vyřešena tak, že musí platit X, protože osoba B neprokázala Y. K závěru tedy dojde pouze na základě předpokladu, že osoba A by neměla nést stejné břímě důkazu.

Libertariáni se s touto situací setkávají neustále, když argumentují proti poskytování služeb, které stát v současné chvíli poskytuje. Libertariáni mohou například argumentovat, že soukromí poskytovatelé mohou zajišťovat osobní bezpečnost v lepší kvalitě nebo levněji, než to dokáže státní policie. Kritici předpokládají, že libertariáni se mýlí, protože jednoznačně neprokázali svoje tvrzení. Kritici také občas tvrdí, že pokud by bylo soukromé poskytování těchto služeb lepší, již by se bývalo stalo normou, zatímco pohodlně ignorují řadu způsobů, kterými vláda zakazuje nebo znepříjemňuje byznys soukromým poskytovatelům.

Dokonce i údajně nestranní komentátoři obecně tíhnou k ukládání břemene důkazu na ty, kteří vyzývají status quo, ať se jedná o spory ve vědě, politice, ekonomických politikách nebo v jakémkoliv jiném oboru, kde vládne ortodoxnost nebo fungují dlouho etablované instituce. Tato zaujatost pomáhá zachovat cokoliv, co získalo nadvládu, bez ohledu na to, jak si své postavení získalo. A proto trvalo nahrazení geocentrického modelu heliocentrickým více než století, jelikož Kepler, Koperník, Galileo, Newton a další museli velmi pečlivě demonstrovat nadřazenost jejich konceptu dlouho etablovaného systému odvozený z učení Ptolemaie (cca 90-168 n.l.).

Obdobně je moderní národní stát dobře etablovanou institucí již po staletí a během této éry nesmírně rozšířil svoji velikost, záběr a moc. Lidé jsou nyní zvyklí na obrovskou dimenzi státu a mají obtíže představit si, jak by mohlo fungovat alternativní uspořádání. Běžná politika na sebe nyní bere formu argumentů a opatření, které posouvají stát tam a zpátky mezi velkým a malým vápnem, nedaleko brankové čáry totalitarismu. Libertariáni, kteří navrhují posunout stát zpět, řekněme ke středové čáře – stále daleko od brankové čáry kompletní svobody – mají problém být vyslyšeni a dosáhnout výsledku.

Kdo je tady utopista?

Kritici libertariánů často tvrdí, že libertariáni jsou utopisté, kteří touží po nemožném, navzdory tomu, že moderní národní stát neexistoval vždy a že naděje často vkládané do dnešního státu, institucionálního zřízení zrozeného a udržovaného periodickými masovými vraždami a neustálým vykořisťováním a krádežemi, svědčí o mnohem více utopistickém myšlení. Lidé opomíjí řadu státních zločinů jako anomálie nebo vymýšlejí ad hoc odůvodnění. Většina lidí dnes předpokládá, aniž by to vážně dokazovala, že existující státní systém je nadřazený jakémukoliv alternativnímu uspořádání. Nicméně libertariáni mohou plným právem trvat na racionální, nestranné a na faktech založené debatě, nikoliv na lehkovážném odmítnutí s tím, že jsou snílci.

Z morálního hlediska by se zdálo, že ti, kteří podporují násilné uspořádání, by měli nést břímě důkazu. Pokud je stát očividně nadřazené uspořádání k čistě dobrovolné samovládě, proč se musí stát rutinně uchylovat k užití policie a ozbrojených složek, aby se měl o co zapřít? Proč nám musí neustále vyhrožovat vězením a smrtí, aby dokázal vybrat peníze, které podporují jeho aktivity? Walmart a Amazon na mě nemíří zbraní, aby získali moji záštitu.

Veřejné statky

Samozřejmě standardní mainstreamovou omluvou pro tuto hrozbu násilí proti zdráhajícím se nakupujícím je tvrzení, že vláda poskytuje univerzálně ceněné „veřejné statky“, a tak musí činit přísná opatření, aby se vyrovnala motivaci černého pasažéra vyhnout se platbě. Problémem je, že jen velmi málo, pokud vůbec, toho, co stát poskytuje, splňuje kritéria veřejného statku. Důchody, které vláda posílá babičkám, nejsou veřejné statky, stejně tak to nejsou platby u doktora a dalších poskytovatelů zdravotní péče. A také to nejsou výdaje na učitele a školy, které mají vzdělávat sousedovy děti. „Obrana státu“, která slouží jako vedoucí příklad vládou poskytovaného veřejného statku, je ve skutečnosti směšně špatný příklad. Mnoho z nás si ve skutečnosti přeje, aby ozbrojené síly ukončily svoje současné aktivity v podněcování problémů Američanů po celém světe, zabíjení nevinných lidí a ničení majetku. Tato státní „služba“ má k veřejnému statku daleko a žádným způsobem pro nás není dobrá.

Pravdou je, že stát se převelice zabývá vykořisťováním soukromého bohatství, transferem jeho části k favorizovaným příznivcům a vyplýtváním zbytku. Platí vlastní legie surovců, pachatelů dobra a vězňů, stejně tak jako pretoriánskou policejní a armádní gardu. Tento celý aparát nemá žádnou zřejmou nadřazenost před alternativními uspořádáními a měl by nést břímě důkazu pro každý krok, který udělá. Dále bychom měli říci, že důkazy předložené mainstreamovými ekonomy nás neuspokojí. Celá tato myšlenková skupina není o moc víc než banda apologetů a nikoliv seriózním pokusem ospravedlnit všudypřítomnost státu v moderním životě.

Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho, ale snad již bylo řečeno dost, abychom ukázali, že poukázání na toho, kdo má nést břímě důkazu, je při řešení sporů – ať jde o vědu, veřejnou politiku nebo ekonomickou analýzu – zásadní. Navíc bychom měli mít neustále na paměti, že pokud nějaké uspořádání spoléhá na násilí nebo hrozby, pak má zcela jistě vážně intelektuální nebo morální deficity. Hrubá síla je vždy způsobem těch, kteří nedokážou pro svoje činy přednést dobré argumenty. Ačkoliv si moderní stát užívá podpory nespočetně dvorních intelektuálů a obhájců, v jádru spoléhá na užití násilí v případech, kdy neakceptujeme výmluvy, které používá pro svoje zločiny. To, že se tolik lidí bojí státu a mají k němu odpor, by samo o sobě mělo být dostatečnou indicií, že jeho hlavy a podporovatelé – a ne ti z nás, kteří touží po svobodě – by vždy měli nést břímě důkazu.

Článek původně vyšel na thefreemanonline.org.