Klasici 1.2. - Say, de Tracy a Jefferson

Mises.cz: 26. února 2015, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

Když bylo v roce 1803 poprvé vydáno Sayovo slavné Pojednání o politické ekonomii, ujal se Jean Baptiste-Say rychle vedení francouzských smithovců. Say se narodil v Lyonu do hugenotské rodiny obchodníků s textilem a většinu svého raného života strávil v Ženevě a poté v Londýně, kde se stal učedníkem v obchodě. Nakonec se vrátil do Paříže jako zaměstnanec životní pojišťovny a brzy se stal vůdcem laissez-faire skupiny philosophes ve Franciii. V roce 1794 se Say stal první editorem hlavního časopisu této skupiny, La Décade Philosophique. Say byl předním zastáncem nejen laissez-faire, ale taktéž rostoucího industrielisme průmyslové revoluce, a jako takový byl proti absurdně pro-zemědělské fyziokracii.

Skupina kolem Décade sama sebe nazývala „ideologisté“ a Napoleon je později posměšně přejmenoval na „ideology“. Jejich koncept „ideologie“ jednoduše znamenal obor studia veškerého lidského jednání, studium s důrazem na jednotlivce a jejich interakci spíše než pozitivistické a scientistické manipulování lidmi, jako kdyby byli pouze hmotou pro sociální inženýrství. Ideologové se inspirovali myšlenkami a analýzou pozdního Condillaca. Jejich vůdčí postava v psychologii byl dr. Pierre Jean George Cabanis (1757-1808), jenž pracoval v blízkém spojení s dalšími biology a psychology na École de Médecine. Vůdčí postavou ve společenských vědách byl bohatý aristokrat Antonie Louis Claude Destutt, hrabě de Tracy (1754-1836) [1]. Destutt de Tracy přišel s konceptem „ideologie“ a představil ho v prvním svazku (1801) pětidílného díla Prvky ideologie (1801-1815).

De Tracy poprvé představil své ekonomické myšlenky v roce 1807 v Komentáři k Montesquieovi, jenž zůstal pro své silně liberální zaměření pouze v podobě rukopisu. V Komentáři de Tracy útočí na dědičnou monarchii a vládu jednoho člověka a brání rozum a koncept univerzálních přirozených práv. Začíná s odmítnutím Montesquieovy definice svobody jako „možnosti činit, co člověk činit musí“ a formulací mnohem libertariánštější definice jako možnosti činit, co si člověk přeje. De Tracy v Komentáři přisuzuje ekonomii hlavní místo v politickém životě, jelikož je hlavním smyslem společnosti uspokojit skrze směnu lidské materiální potřeby a tužby. De Tracy oslavuje obchod jako „zdroj všeho dobrého v člověku“ a dělbu práce jako zdroj rostoucí výroby, a to bez zmínky o „odcizení“, o kterém mluvil Adam Smith. Také zdůraznil, že „v každém obchodním aktu, v každé směně zboží získávají obě strany, či nakonec drží něco o vyšší hodnotě, než má to, co prodali“. Svoboda domácího obchodu je tedy stejně tak důležitá, jako svoboda obchodu mezi národy.

De Tracy si však stěžoval, že do této idylky svobodné směny, obchodu a rostoucí produktivity vstupuje pohroma, sněť jménem vláda. Tvrdí, že daně „jsou vždy útokem na soukromé vlastnictví a jsou následně vyplýtvány na jednoznačně neproduktivní činnosti“. Přinejlepším jsou vládní výdaje nezbytným zlem a většina z nich, „jako jsou veřejné práce, by mohly být lépe provedeny soukromníky“. De Tracy byl hořce proti vládním penězům a zásahům do měny. Zlehčování je jednoduše „loupež“ a papírové peníze vytváří komoditu o hodnotě papíru, na kterém jsou vytištěny. De Tracy také zaútočil na veřejný dluh a volal po kovovém, nejlépe stříbrném standardu.

Čtvrtý svazek jeho Pojednání o vůli byl navzdory svému názvu de Tracyho pojednáním o ekonomii. Ekonomie byla nyní součástí jeho velkého systému. Pojednání bylo dokončeno na konci roku 1811 a nakonec vydáno při svržení Napoleona v roce 1815. Kniha stavěla na poznatcích Komentáře k Montesquiovi. De Tracy následoval svého přítele a kolegu J. B. Saye a silně zdůrazňoval klíčovou roli postavy podnikatele v produkci bohatství. De Tracy je někdy nazýván stoupencem pracovní teorie hodnoty, avšak „práce“ byla dle něj ve srovnání s půdou vysoce produktivní. Navíc „práce“ byla pro de Tracyho z velké části dílo podnikatele, jenž spoří a investuje plody předchozí práce. Podnikatel, tvrdil, spoří kapitál, zaměstnává další jedince a vytváří užitek za hranicí původní hodnoty kapitálu. Pouze kapitalista spoří část toho, co získal, k dalším investicím a produkci nového bohatství. De Tracy dramaticky uzavírá: „Průmysloví podnikatelé jsou skutečným srdcem politického těla a kapitál je jeho krví.“

Navíc mají na fungování svobodného trhu společný zájem všechny třídy. De Tracy nadšeně poznamenal, že neexistuje nic jako „nemajetná třída“, jelikož, jak ho parafrázuje Emmet Kennedy, „všichni lidé mají přinejmenším to nejcennější ze svého vlastnictví, své schopnosti, a chudí mají na zachování svého majetku stejný zájem, jako bohatí“ [2]. V srdci de Tracyho ústředního důrazu na vlastnická práva bylo tedy fundamentální právo každého člověka na svou osobu a své schopnosti. Odstranění soukromého vlastnictví, varoval, by vedlo pouze k „rovnosti bídy“ kvůli odstranění osobní snahy. A protože na svobodném trhu nejsou žádné stálé třídy a každý je jak spotřebitelem, tak vlastníkem a pokud spoří, může být i kapitalistou, není žádný důvod očekávat rovnost příjmů, jelikož se lidé velmi liší ve svých schopnostech a talentech.

De Tracyho analýza vládních zásahů byla stejná jako v Komentáři. Všechny vládní výdaje jsou neproduktivní, i kdyby byly nezbytné, a všechny ztělesňují život na úkor výrobců a proto jsou ve své přirozenost parazitické. Nejlepší, co může vláda udělat pro průmysl, je „nechat ho být“ a nejlepší vláda je ta nejšetrnější.

U peněz zastával de Tracy pevný postoj stoupenců tvrdé měny. Stěžoval si, že názvy mincí už neodpovídají váhovým jednotkám zlata a stříbra. Zlehčování mincí považoval jednoduše za krádež a papírové peníze za krádež ve velkém. Papírové peníze jsou totiž jen postupnou a skrytou sérií úspěšného zlehčování peněžního standardu. Analyzoval ničivé důsledky inflace a na privilegované monopolní banky útočil jako na „radikálně hříšné“ instituce.

Přestože de Tracy následoval J. B. Saye v důrazu na podnikatele, svého přítele předcházel v odmítnutí matematiky a statistiky ve společenských vědách. Už v roce 1791 de Tracy napsal, že velkou část reality a lidského jednání nelze jednoduše kvantifikovat a varoval před „šarlatánskou“ aplikací statistiky ve společenských vědách. Matematiku připojil ke svým Vzpomínkám o vlohách mysli (1798) a v roce 1805 se rozešel se svým pozdějším přítelem Condorcetem v otázce důležitosti „společenské matematiky“. Možná byl ovlivněn o dva roky starším Pojednáním Saye, když prohlásil, že správnou metodou ve společenských vědách nejsou matematické rovnice, ale odvozování, čili dedukce, implicitních důsledků ze základních „původních“ axiomatických pravd – ve zkratce metoda praxeologie. Pro de Tracyho bylo fundamentálně pravdivým axiomem, že „člověk je smyslová bytost“, z čeho lze pozorováním a dedukcí, nikoliv matematikou, odvodit pravdy. Pro de Tracyho byla tato „věda lidského porozumění“ základním kamenem všech společenských věd.

Thomas Jefferson (1743-1826) byl přítelem a obdivovatelem philosophes a ideologů od osmdesátých let osmnáctého století, kdy sloužil jako vyslanec ve Francii. Když ideologové v konzulárních letech Napoleona získali jistou politickou moc, stal se v roce 1801 Jefferson členem „společnosti mozků“, Národního institutu. Ideologové Cabanis, DuPont, Volney, Say a de Tracy zaslali Jeffersonovi své rukopisy a obratem obdrželi povzbudivé odpovědi. Když de Tracy dokončil Komentář k Montesquiovi, zaslal ho Jeffersonovi s žádostí o překlad do angličtiny. Jefferson nadšeně přeložil část díla sám a poté nechal zbytek překladu dokončit a vydat filadelfského vydavatele novin Williama Duanea. Tak se Komentář objevil v angličtině (1811), osm let před vydáním ve Francii. Když Jefferson zaslal vydaný překlad de Tracymu, filozof byl potěšen natolik, že se rozhodl dokončit své Pojednání o vůli a zaslat ho Jeffersonovi, aby ho přeložil.

Jefferson byl pro Pojednání velmi zapálený. Přestože se sám z velké části účastnil příprav na válku s Velkou Británií v roce 1812, byl rozčarován tím, co válku doprovázelo, tedy veřejným dluhem, vysokým zdaněním, vládním utrácením, záplavou papírových peněz a rozkvětem privilegovaných bankovních monopolů. Uzavřel, že jeho milovaná demokratická-republikánská strana ve skutečnosti přijala hospodářská opatření v rozporu s hamiltonovskými federalisty a de Tracyho hořký útok na tato opatření Jeffersona pobídl k pokusu o překlad jeho Pojednání do angličtiny. Jefferson dal nový rukopis opět Duaneovi, avšak ten zkrachoval a Jefferson musel chybný překlad, který Duane zařídil, revidovat. Nakonec byl překlad vydán jako Pojednání o poltické ekonomii v roce 1818 [3].

Předchozí prezident John Adams sdílel postoj zastánce ultra-tvrdé měny a stoprocentního rezervního bankovnictví blízký Jeffersonovi a de Tracyho Pojednání oslavoval jako nejlepší knihu o ekonomii, která kdy vyšla. Líbila se mu zejména de Tracyho kapitola o penězích, která dle něj zastával „názory, jež jsem celý svůj život hájil“. Adams dodal, že

„banky ublížily náboženství, mravům, klidu, prosperitě a dokonce bohatství národů více… než kolik jim kdy přispějí.

Celý náš bankovní systém, jenž se mi vždy hnusil, hnusí se mi stále a až do smrti se mi hnusit bude… každá diskontní banka, každá banka, která vyplácí věřiteli úrok nebo z níž má věřitel zisk jakéhokoliv druhu je obyčejná zkaženost.“

Již v roce 1790 oslavoval Thomas Jefferson Bohatství národů vedle Turgota jako nejlepší knihu o politické ekonomii. Jeho přítel, biskup James Madison (1749-1812), jenž byl 35 let předsedou William & Mary College, byl prvním profesorem politické ekonomie ve spojených státech. Biskup Madison byl libertarián, jenž brzy razil, že „narodili jsme se svobodní“, a Bohatství národů používal jako svou učebnici. V předmluvě k de Tracyho Pojednání Thomas Jefferson vyjádřil „srdečnou modlitbu“ za to, aby se kniha stala základním americkým textem o politické ekonomii. Na chvíli kvůli Jeffersonovi William & Mary College de Tracyho Pojednání přijala, avšak ne na dlouho. Brzy de Tracyho v popularitě ve Spojených státech vystřídalo Sayovo Pojednání.

Ničivá „panika“ roku 1819 utvrdila Jeffersona v jeho obhajobě tvrdé měny. V listopadu tohoto roku vypracoval návrh, jenž měl krizi odvrátit. Charakteristicky požádal o předložení návrhu viržinskému sboru svého přítele Williama C. Rivese bez uvedení autorství. Cíl plánu byl jasně vyřčen: „Věčný zákaz papírových bankovek.“ Návrh měl postupně omezit obíhající prostředek směny pouze na kov. Státní vláda měla zajistit ukončení výběru papírových poukázek do pěti let, přičemž každý rok bude pětina poukázek směněna za kov. Navíc měla Virginie považovat za vysokou urážku, pokud by banka přeposílala či přijímala bankovní poukázky jiných států. Bankám, které by se plánu vzepřely, měly být zrušeny ustavující listiny či měly být donuceny k okamžité směně všech svých poukázek za zlato. Celkově Jefferson prohlásil, že žádná vláda, státní či federální, nemá mít moc ustavit banku. Oběh peněz má být založen čistě na kovu.

[1] Také bychom mezi prominenty ideologické skupiny měli zmínit historika Constantina Françoise Chasseboeufa, hraběte de Volney (1757-1820).

[2] Emmet Kennedy, Destutt De Tracy and the Origins of 'Ideology' (Philadelphia: American Philosophical Society, 1978), str. 199.

[3] Můžeme poznamenat, že de Tracyho prostředník ve vyjednávání s Jeffersonem o překladu byl jejich společný přítel, poslední z fyziokratů Du Pont de Nemours, jenž v roce 1815 emigroval do Wilmingtonu v Delaware, aby založil svou slavnou dynastii výrobců střelného prachu.