Mises.cz

Mises.cz

Krize skončí celospolečenským přerozdělováním a erozí bohatství

Jak skončí krize zadlužených evropských států? Nejpravděpodobnější cestou k umoření dluhů je inflace.

„Jako se nesmí inženýru měnit pod rukama technické jednotky, na kterých buduje svou konstrukci, nemá-li se zhroutit, tak musí mít i národní hospodářství ku svému zdaru pevnou a stálou jednotku.“ Těmto slovům je 86 let. Nad kolébkou Národní banky Československé je v roce 1926 pronesl Karel Engliš, tehdejší ministr financí. Engliš volal po stabilní cenové hladině, po stabilitě kupní síly, která nezpůsobí v křehké ekonomické „konstrukci“ chaos. Ovšem, nevyzýval k obnově zlatého krytí; přesto dnes zní jeho věty výstředně.

Englišova slova ukazují, jak dramaticky se změnilo uvažování lidí, ekonomů, politiků. Dnes je postupné znehodnocování peněz považováno za nutnost, za cosi moderního, projev růstu. Tempo znehodnocování je cíleno na úzkém segmentu cen. Bankovnímu systému v čele s centrální bankou to umožňuje prostřednictvím tvorby peněz rozehrávat měnovou hru, jež se v pravidelných intervalech vymyká z rukou a je ukončena krizí, jejíž hloubka a délka závisí především na délce předchozí partie. Krize v USA i v Evropě stopy politiky klesající kupní síly jasně nesou.

Politika klesající kupní síly je umožněna povahou měn. Nejsou-li peníze aktivem, jako v případě kryté měny, ale dluhem, jak je tomu v současnosti, pak při cíli trvale rostoucí cenové hladiny se musí dít jediné – objem dluhů musí nominálně růst, aby byl cíl centrální banky splněn. Emisemi nových a nominálně vyšších dluhů splácíme dluhy staré, redukujeme koupěschopnost peněz a vše by snad i mohlo pokračovat, pokud by tato politika nevytvářela v ekonomice vážné strukturální problémy, které znemožňují dluhy splácet, a celý systém neuvrhla do krize.

Pojítkem mezi nadměrnou emisí, klesající kupní silou a hospodářskou krizí je kalkulační chaos. V takovém prostředí vytvořeném inflační politikou si nelze být jist, že dané ceny (včetně práce), zisky a ztráty jsou skutečným odrazem reality a nikoli pouze výsledkem uvolněné měnové politiky. Uměle vysoká kupní síla z nových peněz povzbudí výroby, jejichž produkce je po poklesu kupní síly až neprodejná. Jedná se především o výrobu náročnějších a dražších produktů, typicky aut či domů. Do takové situace jsme se propracovali, co teď?

Slábne odbyt, rostou problémy se splácením dluhů, s udržením zaměstnanosti, následně i s dluhy domácností. Struktura výrob je neživotaschopná a nápravou musí být přesun zdrojů do jiných výrob. Reakce politiků jsou naneštěstí přesně opačné, jejich záměrem je předimenzované výroby udržet. Znárodňují, podporují, stimulují. Stimuly by teoreticky mohly být účinné, pokud by politici měli znalosti, které výroby jsou či budou životaschopné, a dokázali by zařídit, aby „stimulant“ zapůsobil právě na tato odvětví. V tyto znalosti a schopnosti ale vůbec nemá smysl doufat.

I ECB rozjela hru na hony vzdálenou slovům Karla Engliše. Nízké reálné sazby se převtělily v obrovský nárůst úvěrů, výše jen soukromých úvěrů dnes v mnoha zemích několikanásobně převyšuje výši ročního produktu. Úroveň dluhů našeptává jedovatý postřeh – jsou běžným způsobem nesplatitelné. Tudíž tento způsob vyrovnání se s dluhy si můžeme ze seznamu škrtnout. Co zbývá? Odmítnout dluhy splatit. Těžko představitelné, lavina hroutící se hodnoty aktiv by smetla finanční sektor a uvrhla společnost do nálad s těžko předvídatelnými důsledky. Tudy také asi cesta nevede.

Vzhledem k povaze měnového systému je důvodné se domnívat, že nejpravděpodobnější cestou umoření dluhů je emise nových peněz, takže inflace. Splácet ty současné totiž není z čeho, a tak buď centrální banky dohrají hru „do konce“ a posypou ekonomiky inflací, anebo přijde na řadu některé z výše uvedených řešení, což se odvažuji považovat za nepravděpodobné. Navíc inflační kola se již pomalu zahřívají, nákupy ECB či plánované propojení ESM a ECB. Vytvářené peníze se dříve či později do ekonomiky dostanou a zatlačí na ceny.

Bez ohledu na způsob „řešení“ je jedno jisté, náklady ponesou občané. Buď v podobě ztráty aktiv, růstu fiskálních daní či snížení reálných důchodů inflační daní. Výsledkem dluhové krize tak bude de facto nekontrolovatelné celospolečenské přerozdělování a eroze bohatství. Koncentrace těchto nákladů ve společnosti bude ovlivněna konkrétní politickou reakcí. Domnívám se, že ideální strategií pro tuto chvíli je minimalizace aktivní expozice vůči finančnímu sektoru (nekupovat a zbavit se akcií a dluhopisů bank), neboť aktiva hodnotově spojená s kupní silou měny mohou velmi jednoduše reálně ztratit. Jako optimálnější strategie se jeví vlastnictví aktiv majících svoji vnitřní hodnotu.

Co dál s měnovým systémem? Lidé 2500 let používali jako prostředek směny především zlato. Poslední cca století žije vyspělý svět v prostředí nekrytých měn a výsledkem je jeden průšvih za druhým. Měnové krize, dluhové krize, neudržitelné boomy, bubliny na trzích aktiv, centrálně řízený měnový systém toho stihl za krátkou dobu opravdu hodně a ukázal, že opakovaně selhává. Naštěstí hlasy volající po změně sílí. Otázka změny měnového systému musí být brána vážně. 


Článek původně vyšel na blogu autora.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed