Kypr a rozklad bankovnictví částečných rezerv

Mises.cz: 16. dubna 2013, Joseph T. Salerno (přidal Karel Jára), komentářů: 43

„Dohoda o Kypru“, jak byla často v médiích nazývána, může znamenat jedno z posledních dějství pozvolného kolapsu bankovnictví s částečnými rezervami, které začalo zhroucením odvětví spořitelen a záložen v USA na konci 80. let.

V letech devadesátých pokračoval započatý trend měnovými krizemi v Rusku, Mexiku, východní Asii a Argentině. V těch hrál systém částečných rezerv rozhodující úlohu. To, že je frakční bankovnictví v rozkladu, muselo během finančního krachu v roce 2008 dojít i průměrnému vkladateli. Tento krach způsobil „runy“ na jedny z největších a nejúctyhodnějších finančních institucí na světě. Úplnému zhroucení zabránila jen mnohabilionová výpomoc Fedu americkým i cizím bankám.

Nedávné události na Kypru mohly ovšem frakčnímu bankovnictví uštědřit skutečně smrtelnou ránu, ještě horší než bezprecedentní finanční krize v roce 2008. Nutným předpokladem fungování systému částečných rezerv je totiž absolutní důvěra vkladatelů, že bez ohledu na finanční potíže, které mohou jejich banku potkat, si budou vždy schopni okamžitě vybrat své peníze ve formě oběživa – tedy konečné hotovosti každého bankovního systému.

Neochvějnou zárukou udržující tuto důvěru bylo od 2. světové války státní pojištění vkladů, kryté pravomocemi centrální banky tvořit nové peníze. Ve výsledku se vkladatelé dívali na frakční bankovnictví jako na plně kryté a chovali se, jako by jejich peníze byly celou dobu „v bance“. To mohli ovšem jen díky tomu, že centrální banka může vyčarovat peníze z ničeho (třeba i jen ve formě jedniček a nul).

Zvrácené na tom je, že to byly právě různé krize frakčního bankovnictví přicházející znovu a znovu od konce 80. let, které ve vkladatelích utvrzovaly tuto víru. Banky či spořitelny v problémech byly totiž vždy ochotně zachráněny – obzvláště ty největší a nejméně stabilní. Tak vznikla doktrína „too-big-too-fail“. Ta zajišťovala, že věřitelé i majitelé nepojištěných vkladů v případě pádu velké banky o nic nepřijdou, protože každý přece věděl, že důvěra v celý bankovní systém je křehká a pomíjivá záležitost, která se rozplyne následkem pádu byť jen jediné velké instituce.

Vraťme se ovšem k dohodě o Kypru. Z hlediska volného trhu to nepochybně není ideální řešení. Takové řešení by nikdy nemohlo zahrnovat ani omezení výběru vkladů, ani zavedení fašistických kapitálových kontrol pro místní obyvatele i cizí investory, ani donucení daňových poplatníků ostatních zemí eurozóny přispívat na záchranný balík dosahující 10 miliard eur.

Přesto však tato dohoda přináší užitečnou zprávu vkladatelům a věřitelům bank po celém světě. A to tím, že nutí dříve nedotknutelné seniorní věřitele a majitele nepojištěných vkladů v kyperských bankách nést část nákladů na záchranu. Věřitelé dvou největších bank přijdou o všechno a někteří píší, že majetní vkladatelé (tzn. ti, kteří drží nepojištěné vklady přesahující 100 000 eur) banky Laiki mohou skončit stejně, a ztratit tak až 4,2 miliardy eur. Majitelé velkých vkladů v Bank of Cyprus pak přijdou o 30 až 60 %. Malým vkladatelům, kteří mají zůstatky do 100 000 eur, zůstanou vklady v plné hodnotě.

Vítaným důsledkem bude, že jak nepojištění, tak pojištění vkladatelé v Evropě i ve zbytku světa zvýší svou opatrnost a nedůvěřivost při jednání s bankami s částečnými rezervami. Budou připraveni sebrat své peníze a utéct při sebenepatrnější známce či zvěsti nestability. To přiměje banky radikálně změnit zdroje prostředků, kterými financují půjčky a investice. Odvrátí se od vkladů směrem k vlastnímu kapitálu a dluhovému financování. Jak referoval v úterý 26. března Bloomberg, tento posun je již mnohými analytiky očekáván:

Jedním možným vedlejším efektem dohody z 26. března budou dopady do financování bank, říkají analytici. Banky jsou většinou financovány kombinací vkladů, vlastního kapitálu, seniorního a podřízeného dluhu a krytých dluhopisů, které jsou podloženy aktivy vysoké kvality, jež zůstávají v rozvaze banky.

„Důsledkem kyperské pomoci by banky mohly pro získávání zdrojů začít častěji používat podmíněně konvertibilní dluhopisy, neboť jejich schopnost zatěžovat svá aktiva krytými dluhopisy naráží na regulatorní limity,“ řekl Chris Bowie z Ignis Asset Management Ltd. v Londýně.

„Očekáváme nějaký odliv vkladů a posun ve financování směrem ke kombinaci krytých dluhopisů a vlastního a kvazi-vlastního kapitálu,“ řekl Bowie, ředitel managementu kreditního portfolia v Ignis, kde spravují 110 miliard dolarů.

Pokud by k tomuto skutečně došlo, byl by to významný pohyb směrem k volnotržnímu finančnímu systému, ve kterém by jednou provždy zmizel obrovský nesoulad mezi splatností aktiv na jedné straně a pasiv ve formě vkladů na požádání na straně druhé. Ještě pár bankovních krizí v eurozóně – obzvláště takových, kdy i pojištění vkladatelé budou nuceni přispět na takzvaný „bail-in“ – a dojde pravděpodobně k naprostému zhroucení důvěry ve státní pojištění vkladů a s ním i v bankovnictví částečných rezerv.

Pak může na trhu přirozeně dojít k vytvoření systému, kde se vlastní kapitál, dluhopisy a skutečné termínované vklady, které není možné vybrat před termínem splatnosti, stanou jediným zdrojem financí pro bankovní půjčky a investice. Vklady na požádání, ať už šekovatelné, nebo ne, budou odděleny v depozitních bankách, jež budou držet 100% rezervy a poskytovat platební systémy od bankomatů po debetní karty.

Ačkoli tato domněnka může být přehnaně optimistická, jsme nepochybně o dost blíže takovému výsledku, než jsme byli před „dohodou o Kypru“. Samozřejmě bychom byli ještě blíže, kdyby k žádné záchraně nedošlo a celý nápor bankovních selhání by dopadl pouze na věřitele a vkladatele zkrachovalých bank, místo aby byl částečně odvrácen daňovými poplatníky. Takové řešení by zcela a s konečnou platností všem odhalilo skutečnou povahu frakčního bankovnictví.

Převzato z mises.org.