Mises.cz

Mises.cz

Libertariánský přistěhovalecký hlavolam

Z liberálního hlediska by mělo být jasné, že je třeba se zbavit všech licenčních požadavků včetně imigrace.

Před rokem 1914 svět neviděl žádné otázky přistěhovalectví nebo politiku (zabývající se touto otázkou) a žádné skutečné hraniční kontroly. Místo toho existoval volný pohyb v reálném smyslu; nebyly kladeny žádné otázky, s lidmi bylo jednáno uctivě a ani nebylo třeba úředních dokladů pro vstup do země nebo její opouštění. Tohle všechno se změnilo s první světovou válkou, po které státy jakoby soutěžily o co nejméně humánní pohled na cizince hledající úkryt na jejich území.

„Přistěhovalecké směrnice“ moderních států jsou jen další licenční schémata 20. století: stát si vynutil správu licencí na pohyb. Je prakticky nemožné cestovat přes umělé hranice území států při hledání příležitostí, lásky nebo práce; je třeba státem vydané licence na pohyb vlastního těla, přes řeku, přes hory nebo skrz les. Berlínská zeď může být pryč, ale její základní princip žije a vzkvétá.

Dnes se s Bushovým programem „Američané na prvním místě“ a utaženými hranicemi na účet daňových poplatníků zdá, že stát se blíží ke svému licenčnímu klimaxu (tedy vyvrcholení). Národu postavenému na přistěhovalectví by mělo být divné, že mají prezidenta investujícího do opatření proti vstupu cizinců a zvažujícího pokuty pro zaměstnavatele najímající přistěhovalce, ale cílem není zdravá a silná společnost: s hraničními kontrolami přichází snadnější sledování, regulace a kontrola (pohybu). Evropané vedou cestu v jejich snaze zajistit příbuzenské křížení mezi národy a hospodářskou stagnaci na celém kontinentu, skrze co se stala známo jako „pevnost Evropa“. Nikdo se nedostane dovnitř, nikdo se nedostane ven.

Přistěhovalectví se neliší od ostatních druhů správy licencí, i když mu byl udělen zvláštní název. Správa licencí má stejný výsledek bez ohledu na to, co je licencováno: licencování lékařů je příčinou podřadné zdravotní péče, stejně jako licencování taxi služby je příčinou nedochvilné služby za vysokých nákladů - vydávání licencí na pohyb znamená omezenou svobodu a vyšší daně pro lidi (ať už „občany“ nebo „cizince“). Z liberálního hlediska by mělo být jasné, že je třeba se zbavit všech licenčních požadavků včetně imigrace.

Přesto se otázka přistěhovalectví zdá být jablkem sváru libertarianismu se dvěma zdánlivě protichůdnými náhledy na to, jak se vypořádat s růstem populace přistěhovalců. Na jedné straně pro libertariána není možné podporovat regulovanou imigrační politiku, neboť vláda sama není nikdy legitimní. To je poněkud klasický libertariánský postoj týkající se přistěhovalectví: otevřené hranice.

Na druhé straně, teorie přirozeného práva, zejména soukromých vlastnických práv, říká, že kdokoli se může pohybovat kamkoli - ale nejdřív si musí zakoupit vlastní kus půdy, na kterém budou žít nebo obdrží nezbytné povolení od vlastníka. Jinak se přistěhovalectví stane porušením vlastnických práv, nepovoleným vstupem na cizí soukromý pozemek. Tohle je výklad libertariánsko-principiální přistěhovalecké politiky, který předložil Hans-Hermann Hoppe před několika lety a který od té doby získal zvýšené uznání a podporu.

Přihlížejícímu ne-libertariánovi musí diskuse o dvou alternativách připadat naprosto absurdní. K čemu je libertariánská idea svobody, pokud se lidé nemohou shodnout na jednoduché otázce, jakou je přistěhovalectví? Mám v úmyslu ukázat, že libertariánská idea je stejně tak silná, jak tvrdíme, a že není důvod, proč bychom neměli být schopni dojít ke shodě v otázce přistěhovalectví. Obě strany v této debatě, ti zásadně protivládní stejně jako ti pro soukromý majetek, nějak nemohou pochopit, že v jejich názorech neexistuje skutečný rozpor.

Přístup k přistěhovalectví z protivládního hlediska (neboli argument otevřených hranic) stejně jako ti pro soukromé vlastnictví jsou dvě strany stejné mince; jejich zastánci se jednoduše stali kořistí ďábla detailu. Projděme si hlavní argumenty obou táborů a podívejme se na jejich silné a slabé stránky a já vám ukážu, jak se to potvrdí.

Argument otevřených hranic

Lidé, kteří obhajují „otevřené hranice“ v otázce přistěhovalectví, tvrdí, že státní hranice jsou umělé, jsou vytvářeny na základě donucovacích pravomocí státu, a proto na nich nemůže být nic legitimního. Tak, jak se věci mají, neměli bychom (nebo spíše: nelze) regulovat přistěhovalectví. Každý má právo usadit se a žít kdekoliv chce. Je to otázka přirozeného práva; nikdo nemá právo mi vnucovat svá rozhodnutí, pokud to není akt sebeobrany v případě, že já zrovna porušuji jeho práva.

Ve světě postaveném na základě přirozených práv by to platilo. Je to zlaté pravidlo, univerzální „rule of thumb“, které říká, že já vás nechám na pokoji, dokud necháte na pokoji vy mne; jestliže ale na mne zaútočíte nebo se pokusíte mi něco nebo někoho vnucovat, mám právo použít sílu k obraně sebe a toho, co je moje. Myslím, že se shodneme na tom, že toto je základní ujednání shrnující libertariánskou ideu, „libertariánská společenská smlouva“ pokud se vám to líbí.

Problém s touto myšlenkou je ten, že má příliš makro náhledu. Zatímco argumentuje, že nemůžou existovat žádné státy a proto ani žádné státní hranice, přináší intelektuální východisko změnou rozdělení lidstva na teritoriální národnosti a etnika. Jednoduše není možné učinit závěry o přistěhovalectví např. do Spojených států, pokud začneme argumentaci libertariánskou ideou. Co je „přistěhovalectví“ ve světě bez států?

Argument pro vlastnictví

Méně makro orientovaný náhled na přistěhovalectví je brán v argumentaci pro vlastnictví. Zde je výchozím bodem jednotlivcovo přirozené právo si sám vybrat a jeho právo na osobní majetek. Protože všichni máme v naší moci vytvářet hodnoty prostřednictvím zapojení mysli a těla do práce, rovněž tak máme přirozené právo udělat, co uznáme za vhodné, s tím, co jsme sami vytvořili, a jít kamkoli, kde máme majetek, ať jako vlastníci nebo hosté. Nebo, jak se vyjádřil Hoppe: „V přirozeném uspořádání je přistěhovalectví stěhování osoby z jednoho sousedství do druhého.“[1]

V důsledku toho je přistěhovalecký problém v reálných podmínkách řešen mnoha volbami svrchovaných jednotlivců; tím, jak jednají jeden s druhým za účelem dosažení svých cílů. Žádná přistěhovalecká politika jednoduše nemůže být, protože nebude žádná vláda - pouze jednotlivci, jejich činy a jejich práva (na majetek).

Argument „otevřených hranic“ je proto nejen irelevantní, protože má makro náhled; rovněž není schopný vidět vlastnická práva jako přirozené řízení pohybu. Protože všechen majetek musí být vlastněn a vytvořen jednotlivci, vláda nemůže vlastnit majetek. Kromě toho, majetky pod současnou vládní kontrolou byly jednou ukradeny jednotlivcům - a měly by být vráceny přesně v tu samou vteřinu, kdy dojde ke zrušení státu, protože vlastnická práva jsou absolutní. Následkem toho v západním světě neexistuje nevlastněná půda, kterou lze homesteadovat, a „otevřené hranice“ jsou proto v podstatě nesmyslná představa.

Libertariánská Utopie

Přistěhovalectví tedy bude ve svobodné společnosti přirozeně omezené, protože všechen realitní majetek (alespoň v západním světě) je právoplatně vlastněn sebe-vlastnícími jedinci. Stejně argumentuje i Nozick ve svém vrcholném díle Anarchy, State, and Utopia: společnost založená na přirozených právech by měla respektovat vlastnická práva absolutně, a proto by měl být identifikován právoplatný majitel každého kusu majetku navzdory skutečnosti, že lidstvo bylo po staletí drancováno parazitickou třídou.

Tento názor je, třebaže filozoficky správný, také utopický, přesně jak ukázal Nozick, protože není možné zjistit, kdo má právo na co skrz původní akvizici. Za prvé, není možné správně rozlišit soukromé vlastnictví jednoduše proto, že právoplatné a ukradené majetky byly po staletí znovu a znovu míchány. Kdo je právoplatným vlastníkem majetku, který je 9/10 výrobkem něčí práce a zbývající 1/10 (třeba pozemku, na kterém jsem si postavil dům) získaná v dobré víře od někoho, kdo není právoplatným vlastníkem? Představte si, že se taková věc opakuje znovu a znovu, po generace.

A taky tu není nikdo, kdo by řekl, jak by právoplatní, ale dlouho zesnulí původní majitelé chtěli se svým majetkem naložit, pokud by jim bylo dovoleno si ho ponechat, nebo jestliže jejich životní produkt nebyl legálně zděděn jejich rodinami. Není rozumné předpokládat, že u všech z nich, v každé generaci, by jejich synové (a dcery) zdědili všechno, nebýt nátlaku státu a církve.

Co má být považováno za spravedlivý majetek poté, co bude válčící stát blahobytu nakonec zrušen, není vůbec jasné. Můžeme považovat za samozřejmost, že poddaní (občané) určitého státu mají všichni právo na rovný podíl toho, co je v současné době pod kontrolou vlády? Jsou vůbec právoplatnými majiteli toho, co mají právě pod kontrolou díky státní právní ochraně? Pokud chceme vyhledat spravedlivý původ majetku, musíme se projít zpět všemi transakcemi až do dob před moderním státem, před monarchií a feudalismem a pravděpodobně až do dob před městskými státy starověkého Řecka. Jestli to uděláme, jak potom zvážit vyráběné hodnoty generací, které jsme tím efektivně vyloučili?

Pravděpodobně není žádný způsob, jak vyřešit tento neuvěřitelný nepořádek pomocí vlastnických práv. Mělo by se to tak řešit, ale troufám si říct, že to nebude záležitost praktická, až se dostaneme tak daleko, ale spíše filozofická.

Problém státu s přistěhovalectvím

Další problém přistěhovalectví a majetku vyplývá ze systému sociální sítě financované z peněz vydřených z občanů. S argumentem otevřených hranic by soukromé vlastnictví mohlo být dále ohroženo, pokud přistěhovalci dostanou zvláštní práva, jako je nárok na bydlení, sociální zabezpečení, status a práva menšiny atd. Přistěhovalci se také automaticky stanou součástí parazitické masy skrz užívání společného práva používat silnice, veřejné školství a veřejné zdravotnictví - zatímco za to neplatí (zatím).

Koncept práva na soukromé vlastnictví zdánlivě nabízí řešení, ale není skutečnou cestou ven: Není to jednoduché jako „právo na soukromé vlastnictví - ano nebo ne?“ Právo na soukromé vlastnictví je filozofický postoj nabízející morálně nadřazený základní rámec pro strukturu společnosti, ale nenabízí pokyny, co dělat s ne-majetkem, jako je ten, co je v současnosti pod kontrolou vlády.

Je klamně jednoduché tvrdit, že všechny státní subjekty mají spravedlivé nároky na „státní majetek“, protože mají právo na odplatu za roky porušování práv. Tohle je však pouze část pravdy. Rovněž je faktem že všechna soukromá produkce je do jisté míry součástí procesu porušování práv s přímou státní podporu prostřednictvím dotací, daňových úlev, patentových zákonů, policejní ochrany atd. nebo nepřímo prostřednictvím státního vměšování se do měnových kurzů, „ochranných“ státních nařízení, prostřednictvím používání veřejně vlastněných a udržovaných majetků a dopravních služeb a tak dále. Ve filosofickém smyslu již jednoduše není nic takového jako spravedlivé soukromé vlastnictví.

Proto je nemožné říci, že přistěhovalci by byli větší paraziti než např. Bill Gates: Microsoft Corporation značně těžilo díky státní regulaci trhu, ale rovněž bylo potrestáno mnoha způsoby. Všichni jsme jak oběti tak i příjemci. Samozřejmě, někdo by mohl tvrdit, že nucené dávky nejsou opravdu výhody, ale jen jeden aspekt útlaku. Dobře, v tom případě by to rovněž platilo pro přistěhovalce, kteří jsou, nebo také budou, oběťmi státu (ale možná ne tak dlouho jak vy a já).

Libertariánská pozice v otázce přistěhovalství

Nesmíme zapomenout, že libertariánství není náboženské dogma snažící se o určitý výsledek; spíše vidí individuální svobody a práva jako přirozený výchozí bod pro spravedlivou společnost. Když jsou lidé skutečně svobodní, cokoli se má stát, se stane. Proto není otázkou, jaké budou účinky některých přistěhovaleckých politik, ale zda by nějaká měla vůbec existovat.

Z libertariánského hlediska není relevantní diskutovat, zda podpořit přistěhovaleckou politiku A, B nebo C. Odpovědí nejsou otevřené hranice ale žádné hranice; libertariánství není o tom, zda soukromé vlastnictví omezuje přistěhovalectví nebo ne, ale o tom, že svobodná společnost je založena na soukromém vlastnictví. Oba tyto názory jsou stejně libertariánské – libertariánské ideje ale aplikují z odlišných úhlů pohledu. Argument otevřených hranic poskytuje libertariánský náhled na přistěhovalectví z makro perspektivy, a proto zdůrazňuje libertariánské hodnoty tolerance a otevřenosti.[2] Argument soukromého majetku vychází z mikro perspektivy, a proto klade důraz na individuální a přirozená práva.

Mezi tyto názory neexistuje žádný rozpor, pokud není každý náhled předkládán jako směrnice, která musí být prosazována státem. Měli bychom jako libertariáni, ve státu, jaký je dnes, být zastánci otevřených hranic, nebo prosazovat vlastnická práva (s občanskými „pohledávkami“ na státní majetek)? Oba pohledy jsou stejně znepokojivé, pokud aplikovány v rámci státu, ale nejsou vzájemně neslučitelné; nejsou protiklady.


Poznámky

[1] Hoppe, „Natural Order, the State, and the Immigration Problem“ in the Journal of Libertarian Studies, vol. 16, No. 1, p. 81.
[2] Dá se argumentovat, že tolerance je spíš liberální nebo klasicko-liberální hodnota, ne libertariánská. Ale tolerance je v určitém smyslu součástí přirozených práv, protože základní dohoda v libertariánské společenské smlouvě („Nechám vás napokoji, dokud necháte na pokoji mne“) volá po akceptování voleb ostatních jako těch vlastních. Není nutné je podporovat, ale musí být respektovány a nemělo by jim být bráněno.

Per Bylund (autor) je a PhD kandidát v aplikované ekonomii v Division of Applied Social Sciences at the University of Missouri a člen výzkumného týmu v McQuinn Center for Entrepreneurial Leadership. Je zakladatelem anarchism.net.

Z originálu, který naleznete na mises.ca, přeložil Central Scrutinizer.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed